i CHRONICA FRANCISCI P RAGENSIS - /ntroductio
predicacionis suo capellano et penitenciario Francisco, quondam rectori scole in. Wissegrado,
qui ob reverenciam et mandatum ipsius scripsit hanc secundam partem. cronice. Pragensis.
Zádné jiné doklady o této jeho činnosti nemáme. Později se opět nazývá jen
penitenciářem ale tentokrát arcibiskupovym!. Nemáme ani žádný doklad o tom, že
by byl František Pražský kanovníkem nebo proboštem pražským, případně
generálním vikářem pražského biskupa, ač se takové spekulace v historické
literatuře objevují*. Mezi kanovníky pražskými se jméno František objevuje po-
měrně vzácně. Podlaha? zaznamenává z doby Karlovy pouze jednoho Františka,
který byl v l. 1363-1370 děkanem pražského kostela - velmi pravděpodobně to však
není náš František, který byl v této době již asi mrtev - i když rok 1362, který jako
úmrtní udává Crugerius, není jinak doložen. V Tomkově Déjepisu Prahy* je k roku
1343 uveden František Wylandův (v. níže), jiný označený jako děkan Boleslavský je
ve funkci probošta kolegiátního kostela Všech svatých k r. 1355, a konečně je tu
zaznamenán František letopisec - s údaji převzatými z kroniky. Ve vatikánských
registrech z doby papeže Jana XXII. se objevuje v souvislosti s českými zeměmi
jméno František jen jednou: 21. února 1331 je v Avignonu dána listina, kterou se
Francisco Ottonis de Praga, který již drží kanovnickou prebendu v kostele sv. Jiljí,
vyhrazuje kanonikát vyšehradského kostela. Také registra Klimenta VI. zmiňují
jméno František jen jednou* František Wygandův (nebo Wylandův, jak ho jmenuje
Tomek v cit. díle) z Prahy na prosbu polského krále Kazimíra získává r. 1343
papežskou provizí kanonikát v Praze. Všechno jsou to zmínky více než skrovné,
z nichž nelze přesvědčivě vyvozovat souvislost s biskupovým penitenciářem a které
neumožňují identifikovat autora kroniky. Sotva můžeme také přijmout hypotézu F.
M. Bartoše, který uvažuje o tom, že František Pražský je totožný s tzv. Dalimilem”:
odmítá obecně uznávaný názor, že Dalimil byl v době, kdy psal svou kroniku (t.j.
kolem r. 1314) již značně stár a připisuje mu autorství některých dalších skladeb,
hlavně německého překladu rýmované kroniky a dodatku, který dovádí německou
verzi až do r. 1342. Na základě toho tvrdí, že Dalimil může být totožný s Františkem
Pražským, hledá možné styčné body v jejich životní dráze a dokládá svou hypotézu
výrazně českým smýšlením obou kronikářů i některými dalšími shodami v obou
kronikách. Počínání Dalimilovo by v tom případě bylo dosti zvláštní: nejprve česky
sepíše rýmovanou, zaujatě vlasteneckou kroniku, pak ji převádí do němčiny a píše
německy její pokračování a kolem roku 1340 vytvoří další, tentokrát latinskou
a prozaickou kroniku zahrnující zhruba stejné období. Bartoš to připisuje změně
| Třetí kniha, kap. XXX, p. 211 - pouze v rukopise H.
? F. Palacky, Würdigung, s. 189, J. Emler, FRB IV, s. XVIII), J. Spěváček, Karel IV., s. 386.
3 Ant. Podlaha, Series, s. 41, č. 346
^ V. V. Tomek, Déjepis Prahy, t. V, s. 192
S Podle zjištění prof. Z. Hledíkové, jíž děkuji za laskavě poskytnuté informace.
6 Monumenta Bohemiae Vaticana I, s. 146
7 F.M.Bartoš, Nová recense, s. 92-100
VII
