234
Cemuž když J. M. C. srozuměl, že Bratří s jinými v tom
sou se srovnali, bylo mu to divné a lecos o tom mluvil.
A pan kanclir nejvyšší, ten obzvláštně tuze na některé
pány z našich jako se domlouval, co se to děje? Proč Bratří
od svých věcí, stálí předešlých časů byvše při své víře, ano
i mnoho prvé trpčvše, tak po jednou již pustili a pouštějí *?
S védomostili a radou svých zprávců to činí? A proč se s nimi
o to neradi?
Jiní pak z lidí znamenitych o to mluvili, jednali s Bra-
tfimi a k tomu pilné radili, abychom pfedce v jednotu s evan-
geliky vesli, confessí tu pfijali, avíak od kázné a řádu ne-
pouštěli. Za příčinami takovými očekávalo se toho, jestliže
pani naši, kteříž sou v Jednotě z Cech, na radu k nám pošli,
co by při tom činiti měli ?
Aby jim rada tato dána byla:
1. Že Bratří k tomu, což prvé předkové jejich věřili,
učili; vyznávali, předce se znají, při tom stojí, a s pomocí
Boží státi míní, a tou příčinou confessí předků svých, a tak
své zavrci, a něco jiného před sebe bráti a přijímati nemíní.
Ne pro samo to (jakož někteří to o nás na zošklivení nás do-
brým lidem mluví) že sou Bratří prvé svou confesssi, a ne
jednou vydali, králům, knížatům, ani ovšem proto, že by se
jim snad zdála mimo jiné všecky dostatečnější a plnější (ač-
koli, aby kde v českém jazyku dostatečnější byla, tak že by
naši převyšovati mohla, o tom ještě nevíme, ještěť sme ta-
kové, ano ani jiné jakékoli neviděli). A ovšem pak ne proto,
že jest confessí naše od některých znamenitých a velikých
mužů za pravou uznána a schválena (ačkoli i ty věci také
nejsou nic), ale však jinouť toho větší příčinu mají Bratří, totiž
tutu: že sou předkové naši ne to psali, jakby mělo věřeno a
smýšleno při spasitedlných věcech býti, neb jak o tom ti neb
jiní křesťané smyslí, ale psali vlastně o tom, jaké oni mají
učení, jaký jeho pořádek, jak a kterým způsobem, jakými 1
slovy v zbořích se ono předkládá. Potom 1 jak se tomu učení
obcuje, jaká péče o to Jest, s kterakym usilovanim a jakou
snaZnosti, aby skutkové a tak život posluchačů s tím učením
se srovnával, jaká se při tom vede kázeň, jaký jest řád mezi
oudy Jednoty, à kterakym zpüsobem v&ickni oudové v násle-
dováni Zivota Kristova se uvozuji?
A tak o svých vlastních věcech (ač Bratří kratičce psali)
a ne o jiných národů neb jednot obyčejích, vědí pak to
všickni vůbec, žeť nemůže všudy ve všech krajinách a náro-
dech jednostejný býti zborů svatých i oudů jejich způsob, jakž
toho i osvícený muž Luter v své předmluvě dotekl, ale musit
