28
Jinou příčinou, tajnou a přece zjevnou, která vystevníkum
úplně dostačovala, naznačil rytíř sám závojem. který vlál kolem
peří na helmě; byla to služba milované pani, — vrowen dienst.
Již v listině z r. 1287 mluví Jan o ženě a dětech, ale to dle
názoru třináctého století nevadilo pranic nejen vzplanoutí láskou
k jiné dámě — to prý i v jiných stoletích se stávalo —, než
i veřejně se k tomu přiznávati a na své věrnosti a poslušnosti
k této milence si zakládati. Sloužil-li rytíř věrně a zamlčel-li
jméno paní své, nemalá byla jeho sláva a přáli mu všeho štěstí
v lásce. S výkonem Janovým mohla sebe vznešenější dáma
býti spokojena; po zemích kolika pánů leskl se slávou její
závoj a oděv, který sama vyšila! Kdo byla, nemůžeme ovšem
ani vzdáleně uhodnouti, jako asi jen málo vrstevníků ji znalo, —
byla to snad česká královna, mladá, krásná Juta, sama?
Dobrodružnou cestu můžeme dobře si představiti, hlavně
dle podobné jízdy Ulricha z Lichtensteinu !). Rytir, než se vydal
na cestu, ohlásil ji listy poslanými do všech krajin, jichż se
chtél dotknouti. V nich oznámil, kdy vyjede, kde v který den
bude a kde každý rytíř bude moci s ním kláti. Pii tom slíbil
zajisté odměnu (snad prsten) tomu, kdo by oštěp na něm zlomil
a určil pokutu, které se musil podrobiti ten, koho by sbodl
s koně.
Tato pokuta byla mírna, Ulrich žádal jen. aby se pora-
zeny rytíř klonil na čtyři: strany světa ke cti pani. Dojel-li
určeného místa nalezl tam už rytířstvo z okolí, v odění turna-
jovém a v četném shromáždění ; odpočinuv si nebo přenocovav,
dal se odíti a vyjel na pole, kdež se klání mělo diti.
Byl-li unaven nebo nechtél-li již nikdo kláti, uspořádá-
vali rytíři ctnému rytíři dámskému (vrowen ritter) na počesť
kol nebo kolbu. Tu se seradili ve dve cety jako při turnaji,
jen že byli bez odění a ozbrojení hlavně štíty a lehkými oštěpy. *)
1) Tuto vypsal mimo jiné též V. Nebeský v ČČ. Mus. 1854. dle
Ulrichova vlastniho vypravovàni v bàsni Vrowen dienst nazvané, se zby-
tečným mravním rozhořčením.
2) Že v kolbě nebylo zbraně k vážnému boji potřebné, dosvěd-
čuje výslovně Štítný (Vyb. I „738); v turnaji byly zbraně tytéz jako
v boji, byly však tupé. Srv. o těchto věcech Schultz, Hofisches Leben,
IT. Band; Niedner, Das deutsche Turnier im 12. u. 13. Jahrh. (Berlin
1881); Knieschek v Mittheilungen, XXV, 191—150.
