27
předchozí, totiž na dobytí Sirazu (Sieradžu) v Polsku, pak ná-
sledují uvedené dva verše a potom zase:
„Tehdy kněz Dobeš biskup snide —“.
Ježto Dobeš byl biskupem až do 1. března r. 1906, při-
padla by výprava mezi léta 1293 —1296 !).
Z této doby jest však vyjmouti jesté rok 1294, ve kterém
Jan podepisuje v Čechách dvě listiny, a sice v květnu a v červnu,
tedy v době k takovým výpravám nejvhodnější. Dne 6. května
1294 ?) osvobozuje na prosbu opata Bartoloměje konvent klá-
Stera Zlatokorunskeho od mytneho pro všechny věci, které
sloužily potřebám kláštera samého, vyjímaje vesnice k němu
patřící, což bylo dosti významné, poněvadž Velešínssem vedly
dvě cesty z Rakous do Cech?). Osvédéoval tím zboznou mysl,
právě jako listinou ze dne 18. prosince 1987 *), kterou daroval
se svolením manželky a dítek svých jeptiškám kláštera cister-
ciáckého v Pohledu vesnici Slekel, již držely lénem, v plné
vlastnictví.
Dne 20. června téhož roku podepisuje jako svědek listinu,
kterou Prokop biskup krakovský slíbil českému králi věrnost *).
Jelikož na této listině je Jan naznačen výslovně jako přítomný,
není pochybností, že v tomto roku ani v květnu ani v červnu
nemeskal mimo vlast. Zbyvaji tedy pro dobrodružnou výpravu
měsíce jarní a letní roků 1293, 1295 nebo snad 1296.
Toischer, který neznal uvedeného místa z Dalimilovy kro-
niky, domníval se), že výprava Janova udála se r. 1303, kdy
poselství českého krále odebralo se do Paříže. To je ovšem
omyl, ale snad že v tom vězí něco pravdivého. Možná, že již
před rokem 1303 zahájeny přátelské styky mezi dvorem českým
a francouzskym a že Jan z Michalovic, předstíraje pouhou ry-
tířskou výpravu, byl prostředníkem jejich. Skvostné dary, které
dostal od krále, spíše ukazují na vyslance, než na pouhého
dobrodružného rytíře, třeba by byl i více rytířů sbodl.
1) Tomu neodporuje příliš ani letopočet 1297, který stojí v ně-
meckém překladě na uvedeném místě.
2) Emler Reg. II. p. 700.
3) Klimesch ]. c. 193.
4) Emler Reg. II. 615.
5) Emler Reg. II. p. 708.
6) Mitth. d. Ver. f. Gesch. d. Dtsch. in Bóhmen XV. p. 149.
