17
Pro kritiku tekstovon obojí resultát má stejný význam;
je-li M dílo téhož básníka jako T, ale pocházi-li z doby, ve
které se řídil docela jinými vzory než v tomto, kdy jeho sloh
byl zcela jiný, pak nemůžeme užívati T' k opravování pokažené
snad četby v M, právě jako bychom nemohli opraviti pokažené
místo v Gótzu von Berlichingen na základě Ifigenie nebo dru-
hého dilu Fausla.
Méně Ihostejny je resultát pro nàzor o osobé báàsnikové:
je zajislé rozdíl, vidíme-li v něm muže, který dovedl ke slávě
bozi prekládati
— Oz latin
von dem heiligen eriuze din
in diutsehe worl so sůcze (K 73)
a vedle toho uměl vyprávět
als Thòmas von Britanjà sprach
von den zwein süezen jungen
in lampartischer zangen,
also han ich die warheit
in diutsche von in zwein geseit (T 6842),
anebo je-li mužem, jakým ho ukazuje M samotné, toulavým
básníkem se vzděláním, čerpaným z četných německých básni,
kleré uvádí v čele básně své, a se zájmy pouze rytířskými.
Učenosť a rytířská: mysl se ovšem nevylučovaly, ale bylo by
přece podivno, že básník ve své první práci tak málo se
blyská uceností svou a jeví ji teprve, v pozdějších dílech,
kdežto bychom pravý opak očekávali. V listinách nenalczame
přímé zmínky o básníku našem; na nepřímé poukázal teprve
Toischer ve svém pěkném článku „Die Heimat Heinrichs von
Freiberg“ v „Millheilungen des Vereins f. Gesch. d. Deutschen
in Bóhmen* XV, 149—152.'
Jsou tři listiny, kterými mincmistr Henricus dictus Avis,
pak Smil z Lichtenburku, konečně král sam udělují: zvláštní
vysady jakómus Z%codericus Vridberch neboli 7%. dictus Vriberch,
IC Bech uved! sice v Germ. XTX. 420 a nn. listiny: dobro-
solské z l|. 1308—1329 se jnenem Heinrich von Freiberg, ale ten
nemuze býti básníkem naším (Tloisceher ]. c. 152).
2
