1071

18

vými rýmy utvořený, zakončen celým dvojverším. Velmi často poslední verš tvoří krátkou závěrnou větu. Tento způsob vy- skýtá se v celé básni M jenom jedinékrát!) ve v. 220. : dze tambüre man dö slüc a pak ovšem na konci nemotornym: des hât er vil grôzen vliz, jinak básník neoddechne si ani jednou, a každý rým zahajuje novou myšlenku; princip jest zde zcela jiný, a že to nezáleží na krátkosti básně, dokazuje S, které jest o málo delší.

V obou básních, pokračuje Wiggers, užíváno enjambe- mentu. Enjambement, definuje Seemůller ?), jest přeříznutí taktu větního koncem verše; k dokladům, které Wiggers uvedl z T a S, dodávám tyto z K, spořádané dle Wiggersa.

Eva von Adáme gebar

zwene sune, — 115

an Abels stat si enphienc

einen sun — 152

dä von sin eltern den töt

âzen — 360

dä bi grüp er vur wär

ein grap — 524

den lesten träm

si envunden — 687

süchen giengen si hin

ein crüze — 848

daz dá kein grünez gras

nicht wüchs — 219

die Adàme in dem munde sin

stunden — 452

die nicht betrůgt und unbetrogen

wirt — 608

der vater sprach „sag im daz mich

verdrieze — 186 — einvalt

nicht ist gewesen din gotheit 32

die gertel die wir han é genant — 521

1) Tak modifikuji dotyćny vyrok v Germanii. 2) Seifried Helbling str. LXXIV.