42
obdržel rozkoší, nic není proti tomu, — tak mne oblažila
tato útěcha; ó radostná hodino! Žádná mysl nepromyslí a ne-
poví, co štěstí jeji přízeň mi dopřála, avšak bolest radosť zapu-
dila, bolesť se těšila, radosť si stěžovala.
Láska mne nemusí kárati, že se chlubím: neb ačkoli jsem
objal zcela její krásné, útlé, sladké, půvabné a líbezné tělo, nikdy
má vůle neodvážila se ničeho proti její cti. Jen do srdce mého
vnikla k velké radosti mé líbezná žena. Ta mia vile bolela
mou mysl a mé srdce, rozhněvala mé tělo, ale tato nekonečná
radost a důstojnost její ctnosti učinily bolesti konec.
Blaze tomu, kdo tak svou paní miluje, jako já cudnou
a pěknou ženu ... 7d neutrhl riżi, ać była v moci mé; ona
vládne v mém srdei, jako vládla vždy; — když si představuju
její chování, tu mysl moje je tak plna rozkoší, že milou radostí
nemohu vyslovili; co mne utěšeně blaží a štěstí vzbuzuje.
Nikdo k takové ZZs/o7nostr nebyl povznesen, jak jà, kdyz radost
mne vzala v ochranu svou“.
Druhá báseň Václavova jest zpěv o radosli zimy a o před-
nosti krásných žen před krásami přírody, jak i Walther von
der Vogelweide pěl, a končí novým velebením milenky ba při-
znává se, Ze by mohl, opojen vnadami jeji, pozbyti hodnosli,
kterou se chlubil v dřívější písni.
7 Třetí píseň jest t. zv. „alba', starý druh středověké lyriky ;
Václav nebyl tu tak hrubě realistický jako Ulrich z Liechten-
steina, který těmto básním dal výhost, protože se nehodí, aby
strážce na hradě — ehlap — byl důvěrníkem tajné lásky.
Václav dobře užívá strážníka jako figury poetické, ale jiným
způsobem rozšiřuje dosavádní obor písní. Kdežto dříve byl jenom
dialog mezi milenci, ke kterému, od Wolframa začínaje, při-
družil se hlas strážníka, který milence varuje, u Václava ode-
hrává se malý děj: strážník zbudil milence dříve než vlastně byl
čas, paní vstane a slíbí mu zlata a stříbra dost, načež strážník,
bezpečen tím, že bude odměněn, slíbí, že zbudí je v čas. Za-
čátek a konec básně připomínají Wolframa z Eschenbachu,
patrně vzor básníkův; zvláště začátek, slova strážníkova, že
noc sestupuje s trůnu na východě, zdá se býti napodobením
skvělého obrazu Wolframova, který vidi den, jak zalíná drápy
své do oblaků a vystupuje s velikou silou.
