Też Tanhuser, jenż žil v letech 1240 —1270, zmiňuje se
několikráte o českém králi. Štědrá knížata vymřela, k nejštědřej-
ším patřili král český a Lipolt i Bedřich Rakouský !).
Ale jsou přece šlechetní zase na světě, mladý král český
žije jako pravý král; kdo kdy viděl korunu tak ctného knizete,
jako českou, kdo knížete, jemuž by tak slušela: jako jemu ? *)
Bratr Wernher, básník rakouský (básnil 1217— 1250),
opóvuje smut Bedficha IL, mó vsak důvěru v nového pána
a vyzývá ho, aby si vážil pánů rakouských 9).
O literárním zájinu českého dvora jasnější jest svědectví,
než tyto placené chvalozpěvy, že básník epický, který krále
přímo nevelebil, nalezl zde ochrany a výživy. Jest to Ulrich von
dem Tůrlin, z Korutan, básník „Willehalma*, doplňku Wolf-
ramovy básně. Jen jediný rukopis obsahuje věnování, kterým
básník přeje lásku ctných žen králi čtyř zemí, Ofakkeroví, a proto
vznikla pochybnost ?), není-li to přídavek opisovačův ; ale v nej-
novější době odkryl Singer *), že tato slova náležejí k delšímu
akrostichu, znëjicimu: „Meister Ulrich von dem Tůrlin hat
mich gemachet dem edclen kunicli von Beheim*^, tak Ze o po-
bytu Ulrichově při dvoře českém nelze již pochybovati.
Při dvoře Přemysla II. žil též básník Heinrich Clůzenére
(poustevník), jenž vypravuje legendu o panně Marii a žákovi,
který jí prosil za pár střevíců, a když mu jich nedala, oblékl
1) Úz Béheimlande ein künic rich,
und ouch in Osterlande
ein Liutpolt und ein Friderich,
die lepten âne schande. (v. d. Hagen MS. II., 89).
2
—
der junge kinie àz Bélieimlant,
der lebt in kiniges mize;
wer gesach bi manigen ziten ie
so werdes virsten króne,
als er in Béheimlande truoc,
dem si stüende alsó schóne? (Tamtéž 90).
3) vil werder kůnic úz Beheimlant, wiltu dich gegen vienden
scharn,
^ A . e
sò hilf den biderben fiz Osterrîch, unt habe üf mir, dir mac
nie missevarn.
(v. d. Hagen MS. IIT., 12).
4) Na př. u Gódeke, Grundriss I?., 181.
5) Germania XXXI., 343—345., viz Piidavek
8*
