obtížné, ale slova jeho v překladu Bočthiově dala podnět k horli-
vému zkoumání otázky ve věku středním, ježto základní dogmata
křesťanská nutně vyžadují určité rozřešení této otázky.
První scholastikové byli po většině mírní realisté, ježto z důvodů
dogmatickych nauka tato zdála se jim nejpřijatelnější a nejjedno-
dušší. Vlastní spor nominalismu a realismu začal ve XIV. století,
kdy vyvstala, jak praví Jan ze Salisbury, „secta nominalis“, z jejíž
prvých stoupenců se jmenuje kanovník z Compičgne Roscelin. Když
nauka jeho byla aplikována na dogma o Nejsvětější Trojici, vznikl
blud tritheismu a učení Roscelinovo na synodě v Soissonu (1092)
odsouzeno. Nominalism tím však nezanikl, nýbrž udržoval se oje-
diněle, až ve století XIV. a XV. vystoupil ve formě ještě výbojnější,
t. zv. determinismu františkánského mnicha Viléma Occama.
Occama zajímala zvláště otázka, jaký je poměr mezi znamením,
jímž vyjadřujeme množství věcí sobě podobných a mezi jednotlivými
označenými věcmi nebo jinými slovy, jaký je vztah mezi poznatky
našimi a jejich objektivní realitou. Pojmy abstraktní mimo nás, učí
Occam, nemají vůbec žádné reality. Všeobecnina je termín čiře vnitřní,
který zastupuje pouze v duchu našem řadu jednotlivých věcí. Vše-
obecnina je „terminus*, „suppositio*, „intentio“. Quodlibet univer-
sale est intentio animae, quae secundum probabilem opinionem ab
actu intelligendi non distinguitur... (Tractatus logicus, I, 15).
Occamova nauka způsobila velký rozruch ve vědeckém snažení
XIV. století, zvláště na universitě pařížské. Odtud šířil se occamism
na všechny strany. V necelých sedmi letech byla třikráte odsouzena
a zapovězena, ale přes to bujela plnou silou dále. Jan Buridan,
rektor v Paříži (1327), šířil nauku Occamovu četnými spisy, jež roz-
šířily se po všech tehdejších universitách. Také v Praze na fakultě
artistické byl nominalism ve XIV. století znám, ale nezdá se, že
by tu byl nalezl zvláště horlivých stoupenců.
V Čechách v této době (na konci XIV. století) nabyl spíše půdy
proti dosud vládnoucímu mírnému realismu realism výstřední, jehož
zakladatelem byl Vilém z Champeaux (1121). Podle spisů Abélar-
dových prý učil, že jedna a táž všeobecná podstata existuje v je-
dincích, již se liší pouze různými případky. Každý obecný pojem
podle své všeobecnosti je obsažen v každém jedinci již před jakým-
koliv poznáním, kdy na př. v každém člověku je celá lidská pod-
stata a lidé se liší jen případnými vlastnostmi. Ke konci XII. sto-
letí v Paříži šířil výstřední realism ve formě čirého pantheismu
Amalric ze Chartres (de Běnes). ldeje věcí, ježto jsou v Bohu, jsou
Bůh sám; proto je vše jediné, neboť, co jest, jest Bůh. Bůh je pod-
statou všech věcí. Podobný pantheism hlásal též David de Dinan-
154
