Kalvinistka bere v ochranu Clauda, poukazujíc, že žil v době
méně pokročilé a osvícené. Dostává se jí však vysvětlení, dle něhož
byl mezi Claudem a Husem právě takový poměr, jako mezi pro-
testantským martyrologiem a norimberským vydáním Husa. Na dů-
kaz pravdivosti svých vývodů klade vedle sebe dva Claudovy spisy,
zabývající se Husem. V prvním, vyšlém r. 1665, praví, kterak Hus
„uvedl v život nauku Jana Viklefa, směřující proti transsubstanciaci
a skutečné přítomnosti Kristově ve svátosti“, kdežto v knize vyšlé
roku 1673 úzkostlivě se vyhýbá Husovi i kališníkům, stavě místo
nich hned Tábority, „kteří byli nejkrutějšími a nejinfamnějšími ze
všech lidí“. Proč tak učinil Claude, to vysvětluje autor spisem
pastora Laroqua. Ten dokázal ve své ,L'histoire de l'Eucharistie*
pravovérnost Husa i jeho stoupencü, pokud se tykala nauky o svá-
tosti oltářní. Toto odhalení Laroguovo Claude úplně ignoroval ve
své obraně reformace, a co horšího, zanevřel naň tak, že zasadil se
o to, aby byl zbaven svého místa v Charantonu!
Způsob, jímž dokazuje víru v transsubstanciaci i u samých Tá-
borů, jest opravdu kuriosním. Uvádí vyňatek ze Žižkova vojenského
řádu, v němž se předpisuje, aby před bitvou padlo vojsko na tvář,
a aby prosilo za vítězství. Jak jsem se již úvodem zmínil, dodal
autorovi text řádu Žižkova Balbín.
Pak láme autor kopí o dvě jiné věci. První jest labut, přišlá za
sto let po huse, druhou dlužno rozuměti otázku Husova glejtu. Onu
prohlašuje za chytrý výmysl Luterův, jenž si jím chtěl získati stranu
kališnou, ohledně glejtu pak se staví rozhodně na stranu Zikmun-
dovu. Praví, že byl sice vystaven pro obojí cestu, tam i zpět, ale
zcela nezávisle na rozhodnutí, jež koncil o Husovi učiní. Kromě
toho ukazuje na Husa samotného, jenž nikdy na žádné porušení
průvodního listu sobě daného si nestěžoval. Co Mistr o sporném
dokumentě napsal, bylo to, že přišel do Kostnice — bez něho.
Autor při tom poukazuje na datum listu: 18. října, zatím co Hus
byl již 15. října z Prahy pryč, tvrdě, že jej Mistr obdržel až teprve
čtrnáctého dne po svém uvěznění.
Rozmluva se končí citováním spisů Husových, pokud stály na půdě
katolické, což spisovatel činil v naději, že paní mu dá úplně za
pravdu.
131
