s obětavostí věřících. Pak bylo nutno vydati administrativní před-
pisy ohledně příjmů, t. j. předpisování poplatků a vydání, čili roz-
dělování podpor. Kdyby nebylo ve správě církevního majetku spra-
vedlnosti, pak by se celá věc zvrhla v lupičství. Řím dobře po-
střehnul tyto dvě věci, totiž že vůle lidu jest nestálá a zájem lakoty
stejně vrtkavý a proto se náležitě zařídil. Aby dobročinné příspěvky
nebyly vydány v nebezpečí, tedy je prohlásila za povinné ve formě
desátků, nařídila, aby ve všech krajích byly odváděny jenom urči-
tým osobám, které je měly rozdíleti chudým. Takové byly úmysly
římské charity, pokud se týkala církevního maietku.
Církev chtěla, aby jako starostlivá matka mohla pomoci svým
synům v každé chvíli, Zatím ale, co církev se starala o tak veliké
depositum, a zatím co lid kfestansky se tésil z něho, povstal jakýsi
Viklef a předložil národům i jejich vladařům tento návrh: „Správa
společného majetku budiž ponechána choutce lidu! Budiž proto spo-
lečný majetek církevní zrušen co nejdříve a co nejbezohlednëji!“
Své zavrženíhodné mínění snažil se obhajovati způsobem nestoud-
ným. O jasnosti tohoto faktu jest autor tak pevně přesvědčen, že
chce býti považován za nepříčetného, nedokáže-li svatokrádežnost
Viklefovu.
Kázání Viklefova, jejichž obsahem jest samá zloba, sestavena jsou
ze samých klateb a výronů zbožnosti, jimiž se snaží zjednati sobě
důvěru. Po svých úvodních pozdravech nazývá Viklef kněze obchod-
níky evangeliem, věda dobře, že kde se jedná o peníze, tam že se
dá velmi snadno lidu vsugerovati, jako by se obchodovalo milosr-
denstvím. Než tentokráte mu zlomyslné chytráctví nepřinese jiného
užitku než hanbu, jaké si zasluhuje podvodník a élovék nestydaty.
Pokud se týká obchodování, kdo by nevěděl, že kněžím se za-
kazuje všeliké obchodování? Rovněž jest dobře známo, že osoby
duchovní, dávající do obchodu své vlastní peníze, bývají trestány,
jako by ukradly cizí. Obchodní místnosti sv. konstitucemi kněžím
pro obchod vykázané jsou chrámy. V nich mají obchodovati s Bo-
hem v takové měně, která jest běžná i u andělů a jež nese jistě
úrok sto z jedné. Obchod onen jest určen dvěma větami; „Gratis
accepistis, gratis date!* Tato první jest pro kněžstvo, druhá pak
jest pro lid. Ta pak zní: „Emite absgue ulla commutatione!“ To
jest podklad „obchodu“ vedeného mezi klerem a lidem. Nejsou-li
tato hesla napsána nad každým chrámem, jistě jsou zaznamenána
v nesčetných knihách a mají býti i vtisknuta do všech srdcí. Proč
tedy čekáš, že právě tyto dekrety budou z Říma postiženy exko-
munikacemi?
Namítá se, že oněch ustanovení si nikdo nevšímá. Kdo tak mluví,
106
