vrať se do Říma, naučíš se novým věcem od toho, jenž se domnívá,
že jest týmž ubohým rybářem, jako ty, jenž jsi pravil: „Stříbra a
zlata nemám, co však mám, to ti dám.“ Podiv se, kolik vyzískají
nyní žáci opravou starého tisku, již volají: „Nemáš-li stříbra a
zlata, co mám, tělo Kristovo ti nedám !“ Bože prodaný, jak škodí
tvá trpělivost! Nechybělo v mnišstvu žebravém bohosloví, jež se
snažilo o výklady sofistické, aby se shodly skutky špatné se slovy
dobrými. Potom ale zmizel úplně všechen stud, także zbohatlý
představený synagogy nestydí se vymalovati dva (měšce?), jeden
se zlatem, druhý se stříbrem, řka, že bez nich nelze vejíti do ko-
stela ani do nebe. Volám k vykládání onoho obrazu, jenž před-
stavuje, že není nedobytné tvrze od té doby, co se útočí kopím
zlatým. Jest již čas i místo, aby se nalezl lék proti takové svato-
krádeži, jež dává zlatu tituly patřící samotnému Spasiteli. Zlato není
vykupitelem lidí!“ Ostrou tuto úvahu končí slovy: „Udělujme kněž-
stvu desátky, ale jenom jako z lásky plynoucí almužnu, nikoliv ale
jako poplatky nuceně vymáhané úřadem. At není loupeží, lakoty
ani klateb.“
Tón spisu nese se tedy zcela po viklefsku. Prohlašuje desátky za
pouhé almužny a zamítá klatbu. Poukazy na kanonické právo, anti-
these a rafinované výklady působí na nás dojmem, jako by k nám
mluvil nějaký italský Mikuláš z Drážďan.
Katolický apologeta odpovídá řízně sice, ne však vždy přilehavě.
Počíná totiž pokaždé ostrou invektivou, jež po stránce věcné oby-
čejně nevydá tolik, kolik si čtenář do ní slibuje. Uvodem praví, že
bezbožný Viklef vytknul si útočiti na církev. Jako žádný rozumný
vůdce nečeká až bude napaden, tak také i on vytýká sobě za úkol
podniknouti útok na Viklefa.
Poukazuje předně, že Viklef vlastně &Пе!. VZdyt zkušenost do-
kazuje, že všichni téměř národové se shodli na tom, aby pořízen
byl společný majetek, jímž by bylo postaráno o potřeby chudých.
Anonym se nato táže, co praví Viklef? Popírá-li potřebu toho, tu
se táže, zdali by se mu líbilo býti hladovým. Nechce věřiti, že by
na tuto otázku odpověděl kladně, neboť pak by jej řečník odevzdal
chudákům. Viklef by se mu v tom případě jistě odměnil, jakožto
zrádci lidskosti. Přiznává-li naproti tomu reformátor užitečnost ta-
kového společného majetku, pak on k tomu dodává, že Spasitel
sám a po něm církev římská uznala za vbodné provedení podobného
cíle. Tím dán byl vznik majetku nazývanému církevním jměním.
Když počala církev shromažďovati jmění k cílům tak šlechetným,
byla nucena zaujmouti konkretní stanovisko. Nemohla přece (jako
v nějaké pohádce) čekati, až jí naprší zlato, nýbrž bylo jí počítati
105
