jest pravdivé.“ Vstupuje nato v mysli do biskupských paláců, do
bank, kde se obcházejí shovívavé předpisy pro dlužníky, a pln hněvu
volá: „Apoštole nejnezištnější, jenž jsi odešel s lavice (obžalova-
ných) do nebe, ty vidíš tyto spousty a mlčíš? Nechceš-li vymoci
od ruky Všemohoucí blesky, pak vezmi aspoň od Krista dutky !
Co děláš? Či nepozoruješ, že tento zvyk jest docela opačný našemu
obrácení? Převrhněte již jednou v domě Božím stoly kupecké, vždyt
je třeba nějakého zvláštního trestu k poučení pobloudilého kleru,
jelikož v knize života jsou neslučitelny pojmy: kněz a vydřiduch,
svátost a peníze, Simon kouzelník a Ježíš Kristus. Jak jest možno,
že se nestydí? Chtějí desátky od toho, kdo chce požehnání oltáře !“
Své ostré mínění opírá v dalším oddílu argumentém pro XIV. a
XV. století příznačným, praxí církve prvotní. Dle jeho mínění může
ona rozhodnouti přítomné spory. Jak známo, nebylo (prý) v prv-
ních dobách křesťanství žádných vymahatelů, nýbrž vše bylo (prý)
řízeno dobrou vůlí. Ten blažený stav trval jenom krátkou dobu a
udržel se později pouze na některých místech. Karatel se domnívá,
že by onen prostředek v církvi apoštolské platný mohl býti apli-
kován i na souvěké poměry.
Jak známo, bylo ve středověku používáno při dodržování peně-
žitých závazků exkomunikace. Největší tento trest církevní měl nut-
kati stranu k dodržení závazku. Proti tomu se pisatel obrací v další
části a to zase svým sanguinistickým způsobem.
Vybírání desátků (prý) jest krádeží, ale ještě horší nežli krádež
jest to, co nepřímo z klatby nad neplatícími vyřknuté vysvítá: Kde
prý dýchá exkomunikovaný, tam jest vzduch otráven, kam vkročí,
tam prý se stává půda neplodnou, a kdyby prý to šlo, ne třetinu,
ale všechny hvězdy s nebe by ta klatba strhla. Exkomunikace je
ďábelská furie, jež se utrhla z kněžských dekretů proti všem, kdož
neplatí desátků, vylučujíc ho z církve, jako lupiče z nebe. Pln roz-
hořčení volá: „Jsi vyloučen z církve, poněvadž jsi neplatil, nepři-
jmeš svátosti, protože nepřinášíš peníze,“ a táže se, jaký výsledek
z toho může plynouti. Odpovida, Że tim bude poškozeno veřejné
blaho, nebot zajatci klatbou svázaní nebudou osvobozeni a loupežná
výprava odhlasovaná na sněmě proti barbarům nebude odzbrojena.
Nenasytnost zvítězí nad rozumem.
Pak útočí přímo na kurii. Poukázav na biskupské paláce, v nichž
k vůli pouhým dvěma penízüm jsou lidé vyobcováváni, praví, Ze
tak tomu jest i v Římě. Duše, za niž Kristus prolil všechnu svou
krev, jest zatracována pro dva peníze! Sluch je tím urážen, má-li
takové věci poslouchati, ale proč se neurážejí též oči, které to vidí,
a proč se nehorší lidé, jimž to jest snášeti? Volá při tom: „Petře,
104
