Na
tento
vznešený
okruh
jeho
lásky
a
poznání
pokud
nešli
trošíčku
do
do
do
mi
od
člověka
tak
nemůže
které
poznává
jiným
způsobem
než
člověk
my
si
myslíme
že
je
to
méněcennější
způsob
nebo
chabější
proto
se
mýlíme
tedy
a
je
to
jiný
způsob
to
je
lepší
výraz
pro
to
jiným
způsobem
než
člověk
někdy
dokonalejším
tak
zase
bychom
při
k
celé
škále
druhů
poznávání
které
řídí
tím
že
za
tím
stojí
tím
že
prý
za
nějakým
tvorem
který
je
transformátorem
nějaké
obecné
síly
že
to
veme
to
jako
elektřinu
která
pro
nějaké
elektrárny.
A
je
rozváděna
elektromotory
někam
nějakým
agregátům
které
žene
a
tak
to
je
pohled
který
je
nám
taky
upřen
protože
my
si
nikdo
nebudeme
vší
do
postavení
zvířete
toto
svoji
rodinu
tím
méně
do
postavení
nerostu
nebo
buňky
a
vůbec
tam
nejde
a
to
všechno
je
jednání
boží
na
základě
na
podkladě
toho
nebo
gruntu
a
to
u
toho
všeho
je
bůh
se
svou
silou
nerozlišenou
která
do
všeho
proudí
silou
uvědomovací
víte
si
ve
své
a
láska
učil
vědomost
a
stejně
tak
by
mu
mohu
mluvit
o
řek
bych
takovém
napětí.
Existenční
víte
celá
existence
potřebuje
aby
mohla
vůbec
být
projevená
aby
existovala
mimo
boha
potřebuje
být
držena
v
šachu
nějak
mimo
něj
a
to
on
taky
dělá
on
by
byste
vzdálil
od
svého
tvora
tak
by
to
mělo
za
náza
následek
by
to
splasklo
jako
bublina
no
to
už
já
nebudu
vysvětlovat
proč
by
to
byla
dlouhá
přednáška
a
ve
to
představa
ex
to
ta
starost
že
on
to
ze
sebe
zbyde
je
říkají
indové
on
to
drží
v
šachu
ty
výdechem
až
to
začne
vdechovat
tak
to
do
něho
zase
zajde
ralaja
vesmírná
dost
o
tom
moři
ne
ale
tento
proces
probíhá
simultánně
on
vydechuje
ind
ten
indové
si
pomáhali
to
tím
rozložením
na
dva
úkony
k
tomu
aby
to
lidé
vůbec
pochopili
vesmírová
noc
existuje
zároveň
s
vesmírovým
dnem
někoho
už
je
noc
a
pro
někoho
začíná
den
tak
je
to
v
tom
kořene
neboť
všechno
je
postaveno
nějaké
idei
nebo
na
nějakých
idejích.
Ty
ideje
samy
o
sobě
mají
nějakou
funkční
hodnotu
to
znamená
jakmile
ta
idea
ta
idej
je
na
určité
úrovni
třebas
u
nás
jak
jsem
tady
mluvil
o
bronzu
do
moje
svou
roli
tak
jsem
rozdal
míří
našeho
povrchu
my
říkáme
my
měl
jste
přírodní
podmínky
no
teprv
a
on
to
nemohl
vydržet
to
neměl
do
ráda
třeba
tak
musel
zahynout
to
je
pravda
ale
nepřišli
jsme
na
kloub
tomu
proč
se
ste
tam
byla
nějaká
idea
která
dohrála
svou
roli
osvobození
vidět
čili
my
taky
můžeme
těžko
usuzovat.
Od
jednání
božím
se
nemůžeme
v
něm
vyznat
protože
nikdo
nemá
možnost
po
mé
tnout
na
tyto
platónské
ideje
jak
on
říkal
o
tom
něco
věděl
ten
platón
ze
kterých
všechno
vzniklo
jednání
boží
je
pro
nás
leda
temné
proto
bychom
mu
neměli
mít
za
zlé
že
nechává
zdánlivě
někoho
na
holičkách
a
někoho
se
ujímá
ten
není
případ
nesdílnosti
nebo
netýkavosti
nebo
jednostrannost
božího
zásahu
nebo
protekčnosti
nebo
výjimečnosti
jeho
činnosti
to
vůbec
ne
vzpomínám
při
tom
na
jeden
výrok
inea
thakhana
tady
mám
pavla
tak
jsem
se
o
to
a
poměl.
Že
totiž
jednou
jeden
mistr
duchovní
se
procházel
se
tím
žákem
po
břehu
moře
a
ten
žák
měl
nařízeno
toho
mistra
neoslovit
protože
v
té
škole
ne
které
se
mistr
byl
a
ten
žák
taky
dlouho
dobu
mistr
na
žáka
vůbec
nepromluvil
než
uznal
za
hodným
a
vono
aby
se
k
němu
ho
mluvit
a
to
ještě
dopad
on
němu
nemohl
mluvit
se
dělá
ho
nesměl
oslovit
tak
bych
byl
vyloučen
ze
školy
a
ten
žák
najednou
vidí.
Blízko
břehu
ale
patří
ne
vzdálenosti
ty
lidi
se
nemohli
zachránit
topící
se
loď
a
tak
se
dívá
jestli
to
vidí
mistr
se
taky
tak
dívá
to
byste
se
taky
tak
dívá
na
tu
loď
a
vůbec
nezasahuje
a
vůbec
nepomáhá
těm
topícím
a
tak
v
toho
byl
velice
smutný
ten
žák
a
když
potom
večer
směl
promluvit
k
mistru
tak
to
ptá
pane
prostřed
nevo
říkal
ty
nevíš
že
to
byla
pirátská
loď
těle
těla
přepadnout
poutníky
na
svaté
cestě
do
mekky
a
proto
jsem
ji
nechal
utopit.
Tak
my
neznáme
jednu
věc
u
boha
kterou
my
nepoznáme
že
u
něho
budoucnost
je
přítomná
minulost
je
přítomná
všechno
je
v
ideálním
stavu
v
něm
přítomné
takže
on
ví
co
my
nevíme
a
nikdy
to
vidět
ten
budeme
tak
to
se
nám
zdá
nespravedlivé
vede
k
tomu
že
on
je
ustavičně
přítomný
z
minut
i
budoucností
může
a
myslí
jednat
jinak
ne
tak
byl
strašně
nespravedlivý
usuzovat
o
nespravedlnosti
boží
to
je
to
nejhroznější
co
se
můžeme
dopustit
dále
bych
chtěl
říci.
A
když
konečně
vidíme
že
naši
modlitbu
bůh
odpověděl
kladně
že
ji
vyslyšel
neměli
bychom
ze
usuzovat
že
modlitba
byla
správná
a
účinná
protože
také
my
máme
obrovskou
magickou
moc
kterou
si
můžeme
bez
pomoci
boží
mnoho
lidí
mnoho
věcí
vymodlit
které
nejsou
plánu
božím
který
mi
dokonce
zasahujeme
proti
tomu
to
je
dovoleno
takovou
moc
obrovskou
máme
propůjčenu
rozený
od
boha
ale
tak
zvanou
vlastní
vůli
a
v
tomto
případě
zamotáváme
to
čemu
říkáme
vlastní
osud
když
tedy
jim
modlí
za
věci
který
zaujme
jesi
to
dobré
nebo
špatné
tak
by
si
měli
uvědomovat
že
na
sebe
přivolávají
kolikrát
metlu
říkají
boží
bez
kterou
si
sami
ale
upletly
že.
Způsobili
že
jejich
prosby
neomalené
byli
vyslyšeny
já
bych
si
osobně
netroufal
modlit
se
za
něco
o
čem
sice
nejsem
jist
že
to
ve
vůli
boží
a
čili
opravdu
ta
moje
prosebná
modlitba
říkat
kdy
je
prosebnou
modlitbou
protože
si
netroufám
pánu
bohu
napovídat
to
není
furianství
ani
to
ani
pokora
nýbrž
to
je
jenom
určitá
míra
poznání
která
ze
které
vyplívá
asi
tohleto
kdybych
se
obrátil
na
nějakého
svatého.
Tak
je
pravděpodobné
neboť
on
je
spojen
s
bohem
a
je
to
ale
individualita
je
pravděpodobné
že
to
vyslyšení
této
modlitby
by
bylo
snazší
když
se
obrátím
přímo
na
boha
to
to
mnoho
lidí
pozorovalo
oč
protože
ten
svatý
je
zkonkretizovaná
činnost
boží
zkonkretizovaná
a
konkrétně
ji
zasahuje
víte
já
jsem
vám
chtěl
zpřístupnit
pojetí
všestranné
činnosti
boží
která
nemá
konkrétní
podobu
který
bůh
o
kterém
já
tady
mluvím.
Ten
všechno
udržuje
sice
ale
nějak
zvnitřku
všechno
miluje
ale
také
nějak
zvnitřku
na
tom
že
se
to
bere
vnitřku
že
poskytuje
látku
k
tomu
aby
člověk
mohl
milovat
že
jo
to
všechno
zvnitřku
taky
v
existenci
je
do
na
to
zvnitřku
jsme
tady
tím
říkali
to
nebudeme
říkat
taky
zvnitřku
čili
to
není
osobní
zásah
nikde
a
my
na
něho
najednou
se
neosobní
dát
to
nevíme
kdo
je
to
vlastně
ten
bůh
a
pak
se
naší
věci
ujímá
nějaký
svatý
obyčejně.
A
proto
svatá
terezie
indie
říka
prosim
a
jsem
v
hodinách
těžkosti
boha
otce
boha
syna
ducha
svatého
nikdo
mi
nepomohl
při
mně
opustili
to
byl
žalostný
stav
píše
dějinách
duše
v
tom
spise
požádáte
pannu
marii
okamžitě
jsem
byla
vyslyšena
aby
tě
na
a
tam
mě
neopustila
kaž
to
poslední
chvíle
mýho
života
to
krátce
před
smrtí
tohleto
napsala
víme
také
ještě
jiný
důvod
proč
tomu
tak
bylo
protože
nestaneme
člověka
opustit
tak
by
okamžitě
umřel
a
panna
maria
je
tou
nesmrtelnou
duší
ale
je
taky
zindividualizovaným
bohem
už
já
no
a
proto
má
člověku
blíže
já
vás
nechci
odlákávat
od
boha.
Nechci
varovat
poměr
k
bohu
stranu
poměr
k
bohu
to
ne
já
tak
mě
chtěl
po
řítím
abyste
od
boha
nechtěli
nejapně
co
vám
nemůže
poskytnout
protože
to
není
ve
funkci
podstaty
boží
že
to
neví
boží
je
podstatné
k
tomu
má
on
své
pomocníky
aby
to
nepodstatné
dělali
že
ty
jsem
v
tom
okruhu
toho
nepodstatného
například
svatý
jsou
svědky
té
podstaty
boží
nejsou
tou
podstatou
boží
celou
tou
veškerou
mocí
takže
když
se
ukazuje
že
na
přímého
se
stane
něco
co
si
čím
o
obrovské
moci
boží.
Tak
to
je
v
pořádku
je
v
tom
obrovská
moc
boží
ale
byla
vyprovokována
konkrétně
tím
Já
bych
nechtěl
tuhletu
věc
dál
rozšiřovat,
ale
uctívání
svatých
má...
má
svoji
důležitost.
To
tedy
katolická
církev
dobře
ví
a
myslím,
že
my
bychom
jí
to
neměli
mít
za
zlé.
Že
na
to
jsou
důkazy,
že
tomu
takhle
je,
to
říkám.
Ale
mě
stačí,
když
na
této
přednášce
si
uděláte
dojem,
že
to
si
nikdy
nemůžeme
udělat
ucelený
obrázek
je
to
jednání
vycházející
z
boží.
A
co
z
něho
proniká
až
do
našeho
vědomí
už
je
proseto
nositelem,
stvořeným.
Čili
už
to
nemůžeme
nazvat
tím
podstatným,
už
modifikovaným,
pozměněným.
Nemějme
nikdy
za
zlé,
třeba
světci,
že
líčí
Pána
Boha
po
svém.
Na
to
má
on
právo.
Protože
to
poznání,
které
od
Boha
přijal,
procedil
svou
osobností.
Je
také
zjevné
že
každý,
i
když
to
je
velký
světec,
měl
oblast
lásky,
ve
které
vynikal
a
měl
svůj
způsob,
kterou...
kterým
projevoval
lásky.
Ani
jeden
světec
nemiloval
stejným
způsobem
jako
druhý,
každý
měl
svůj
styl,
Dona
Bosco,
svatýho
Františka,
vezměte
si
ty
velké
svaté
a
uvidíte
že
každý
jiným
způsobem
miloval.
Ale
všichni
brali
od
Boha
vědomě,
sílu
k
tomu,
aby
milovali.
Na
rozdíl
od
nás,
kteří
si
myslíme,
že
my
milujeme.
To
je
veliká
odvážnost
tedy.
Jestliže
někdo
má
toto
poznání,
že
není
to
on,
který
miluje,
nýbrž
Bůh,
který
miluje,
takže
on
je
schopen
něco
z
toho
malinko
reprodukovat,
když
je
si
někdo
vědom
toho,
že
on
nežije,
nýbrž
jenom
do
té
míry,
do
jaké
míry
je
odvozen
jeho
život
od
života
božího,
té
existence,
je
si
vědom,
že
on
nepoznává,
jenom
že
poznává
jenom
do
té
míry,
do
jaké
míry
se
přelévá
poznání
boží
do
něho,
to
znamená
do
jaké
míry
je
schopen
ho
unést.
Toto...
tuto
uvědomovací
sílu,
nerozlišenou,
boží,
tak
pak
takovýto
člověk
zaručeně
nebude
domýšlivý.
kdyby
vynikal
největší
moudrostí
a
všichni
před
ním
klesaly
na
noh-
na
kolena
hrůzou
nad
jeho
velikostí,
moudrostí,
já
nevím
čím
vším,
tak
on
se
bude
divit,
že
to
dělají.
Protože
všechna
úcta
jeho
i
jejich
by
měla
patřit
Bohu,
který
je
toho
původcem.
Ovšem
původcem
neviditelným.
To
je
úžasná
pokora
na
straně
boží.
Že
on
nemůže
být
přistižen
při
činu ....
nikdy.
Protože
on
je
za-
on
je
v
podstatě,
on
není
v
tom
v
tom
v
tom
projevu
je
jenom
podstatou
věcí
obsažen.
Ale
ne
konkrétním
projevem.
Rozumíte
mi?
A
my
jsme
svědky
jenom
těch
konkrétních
projevů,
To
my
si
vlastně
o
jednání
božím
vůbec
nemůžeme
udělat
správnou
představu.
Teď
by
se
dalo
pochopit,
jakým
způsobem
je
Bůh
jediným
činitelem.
My
si
o
sobě
myslíme,
že
něco
děláme.
Když
já
tady
mluvím,
tak
si
myslím,
že
mluvím.
A
ani
vám
nenapadne
pomyslet,
že
i
tady
je
Bůh
jediným
činitelem.
A
že
když
já
budu
mluvit
špatně,
křivě,
že
on
při
tom
bude
jediným
činitelem.
A
když
já
budu
mluvit
dobře,
on
bude
jediným
činitelem.
A
že
to
nebude
jeho
vina,
že
já
jsem
to
pokroutil
nebo
řekl
dobře.
On
při
tom
zůstává
činitelem.
Ale
v
podstatě
věci.
Neboť
on
je
elektrárnou,
která
mi
dodává
k
tomu
energii,
abych
já
tady
mluvil,
ne?
A
jako
jediným
činitelem,
a
taky
jediným
mluvícím,
taky
v
tomto
smyslu.
To
bysme
si
museli
analogicky
už
provézt.
A
takto
je
jedinou
existencí,
takže
já
mohu
mluvit
o
máje.
Ale
jenom
v
tomto
smyslu
mohu
mluvit
o
máje
jako
o
klamu,
toto
všechno
je
klam.
Ovšem
pozor
na
to.
Pozor
na
to.
Není
to
tak,
jak
se
nám
to
předkládá
zase
z
té
Indie,
nýbrž
jenom
takhle.
Podstata
veškeré
máji
je
neklamná.
Podstata
veškerých
projevů
i
efemerních
je
neklamná.
To
je...
Každá
relativnost,
stojí
na
nějaké...
na
nějakém
absolutní
nějaké
absolutní
hodnotě
prosím,
upozorňuju
na
to.
proto
my
můžeme
klidně
také
říci,
že
toto
není
klam
nýbrž
že
je
to
skutečnost
pravá.
Jenomže
ne
jediná
a
ne
podstatná,
nýbrž
odvozená.
Lépe
by
bylo
řečeno
místo
relativní
odvozená,
místo
kladná
odvozená,
ano?
Nebo
závislá.
máme
nezávisle
rovná
nucena
to
tam
by
se
to
báječně
hodilo
to
má
kamenická
paralela
No,
a
opravdu
když
Bůh
nasadí
jinou
hodnotu,
tak
se
mění
ta
druhá.
To
jsou
ty
řetězy
o
kterých
tady
mluvím,
ano?
ano
závislé
pro
mě.
To
je
Mám
tady
dotaz.
Může
tato
bytost
lidská
z
ráje
pohybuje
v
relativnu,
v
ničem
jiném
než
v
projeveném,
postihnout
nějaké
absolutno,
například
pravdu
nebo
tak
něco,
která
v
tom
relativnu
není
obsažena,
nikde.
A
nikdy
se
tam
vlastně
nevyskytne.
Není
tam.
Ani
se
nemůžeme
jí
tam
dopátrat,
ta
tam
Je
to
možné?
to
je
právě
to
nejzázračnější,
co
si
nejvíc
musíme
cenit
na
lidském
Že
ten
vývoj,
toho
relativního
došel
v
člověku
tak
daleko,
Že
on
může
tento
vývoj
zvrátit.
Že
on
může
opustit
celé
relativno,
pro
to
které
má
které
prýští
ze
zdroje.
A
když
se
toho
podrží,
tak
se
ocitne
mimo
veškerého
relativna
a
najde
pravdu.
a
Rekapitulace
cesty
lásky
pro
Pavla.
To
je
nadpis,
jo?
Tak
my
jsme
tady
celý
týden
povídali
o
cestě
lásky,
abychom
dokončili
to,
co
není
napsáno.
Tak
já
zrekapituluju
velice
stručně
celou
tu
cestu
lásku,
protože
ty
to
nemáš
napsáno.
A
řekl
bych
asi
tohleto.
Cesta
lásky
oproti
cestě
činnosti
by
se
mohla
lišit
pro
člověka
činného
jenom
v
tom,
že
by
konal
láskyplně.
většina
lidí
není
schopna
víc
než
toho.
Ovšem
pak
by
se
musel
smířit
s
tím,
že
jeho
láska
by
byla
omezena
na
konání
a
konání
u
žádného
člověka
být
soustavné.
Protože
vedle
konání
je
také
myšlení
a
Ježíš
Kristus
kladl
největší
důraz
právě
na
způsob
myšlení.
Tak
já
teď
se
pokusím
o
to,
abych
vytyčil
normy
myšlení
na
cestě
lásky.
A
v
tomto
případě
bude
třeba,
abych
řekl
napřed
cíl.
Cílem
cesty
lásky
je
dostat
se
touto
metodou,
to
znamená
láskou,
k
vědomému
spojení
s
Bohem.
Kdybychom
ještě
znovu
si
definovali
cestu
činnosti,
je
to
pomocí
činnosti
dostat
se
ke
spojení
s
Bohem,
ne?
Ovšem
pomocí
činnosti
ke
spojení
s
Bohem,
to
je
podmínka,
která
nevyžaduje
vůbec
lásku,
ta
vyžaduje
jenom
disciplínu.
Když
si
někdo
zamane
a
trvá
na
tom,
že
bude
sloužit
Bohu
vším,
co
dělá,
tak
může
to
dělat
proti
své
vůli
dokonce,
která
ho
má
třebas
k
tomu,
aby
to
nedělal
a
v
tomto
smyslu
se
bude
odosobňovat
nebo
sebezapírat,
a
nemusí
k
tomu
mít
láskyplný
poměr
k
Bohu.
On
tím,
že
se
takhle
překonává,
tak
sám
ze
sebe
vystupuje,
sám
sebe
se
zbavuje
a
tím
v
sobě
vytváří
prostoru
pro
Boha.
A
on
Bůh
tam
vstupuje.
To
je
samočinné.
Kdežto
na
cestě
lásky,
se
ta
prostora,
pro
vstup
boží,
vytváří
jiným
způsobem.
Tam
totiž
člověk
se
nenutí,
nýbrž
je
puzen.
Když
je
to
opravdu
správně
vybraná
cesta.
se
tato
cesta
výtečně
hodí,
pro
citově
založené
lidi,
kteří
chtějí
zaměstnat
svůj
cit
lépe
než
dosud.
Účelněji,
dokonaleji.
Samozřejmě
citový
člověk
má
na
této
cestě
zpočátku
veliké
výhody.
A
ty
počáteční
fáze,
zvláště
u
žen,
protože
ty
jsou
citovější,
velice
rychle
probíhají.
Ale
kupodivu,
jak
snadná
je
na
počátku,
tak
těžká
je
na
konci,
zvláště
pro
citově
založené
lidi.
protože
citovému
člověku
šlo
také
o
to,
neříkám
jen
o
to,
také
o
to
aby
uspokojil
sebe.
A
tím
pros-
při
činnosti
tomu
člověku
pokud
to
dělá
správně
nemá
jít
o
uspokojení
sebe
a
jestli
to
uspokojení
nastává
tak
ho
má
obětovat,
nemá
se
v
něm
utápět
a
to
je
poměrně
snadné,
poměrně
říkám,
tadyhle
uspokojení
na
cestě
lásky
se
považuje
za
průběžný
zjev
obyčejně
a
považuje
se
za
milost
od
Boha,
které
se
těžko
zříká,
takže
na
ni
lpí
a
jí
poměřuje
účinek
cesty.
Já
jsem
si
kolikrát
zjistil
u
těchto
lidí,
že
říkali
ten
a
ten
stav
nemám,
tu
a
tu
milost
nepociťuju.
nebo
já
se
cítím
opuštěn,
já
se
cítím
hm
tak
nějak
a
to
znamená
když
řekne
já
se
cítím
opuštěn
já
pociťuju
stagnaci,
tak
mě
prozrazuje,
že
před
tím
pociťoval,
pociťoval
podškrtávám
pociťoval
nějakou
milost
podobě
nějakého
stavu
lásky.
A
stagnace,
tu
považuju
za
stagnaci
takový
stav,
který
zažívám
třebas
já,
když
jsem
takový
stav
lásky
nikdy
nepociťoval
třeba.
A
on
už
to
považuje
za
stagnaci.
Čili
když
srovnávám
jeho
stav
třeba
se
svým
tak
řeknu,
no
tak
to
bych
já
byl
ve
stagnaci
pořád,
protože
to
cos
mě
říkal
že
jsi
pociťoval,
to
já
jsem
nikdy
nepociťoval.
Ale
tím
ho
nezbavím
těchto
těžkostí,
protože
on
se
jednou
naučil
to
pociťovat
a
těžko
se
od
toho
odpoutává.
Tito
lidé
také
se
dostávají
potom
na
vyšších
fázích
do
takového
stupně
pociťování,
že
dokonce
v
odborné
terminologii
křesťanské
katolické
mystiky,
to
je
to
mystické
teologie
se
mluví
o
duchovních
smyslech,
že
člověk
nabývá
duchovní
smysly
a
že
to
vnímání
Boha
má
smyslovou
povahu.
Já
jim
to
nechci
teologům
brát,
ale
samozřejmě
když
to
tímto
způsobem
ve
kupředu
tak
to
má
za
následek,
že
ta
například
která
se
při
tom
pěstuje
a
většinou
tyto
stavy
nastávají
při
modlitbě,
nikoliv
takhle
v
běžném
stavu,
ledaže
je
člověk
dojat
něčím,
něčím
vzat
nějakým
dojmem
z
vnějšího
světa,
taky
je
to
možné
ale
dejme
tomu,
předpokládejme
pro
zjednodušení
poměrů
a
výkladu
že
to
zažívá
modlitbě
nebo
že
to
má,
že
takový
vliv
má
modlitba
že
že
on
něco
zažívá,
tak
pak
obyčejně
k
tomu
že
on
přechází
k
něčemu
čemu
se
říká
modlitba
zvyšujících
se
citů
a
fiktivní
modlitba
a
na
tomto
stupni
modlitby
se
stává
tak
nedočkavý,
že
celou
tu
fázi
kterou
na
cestě
činnosti
nebo
jiné
na
cestě
poznání
známe
jako
modlitba
ticha,
on
vynechává,
pro
svou
nedočkavost.
On
se
snaží
vystupňovat
svoje
pocity,
ono
se
mu
to
daří
a
protože
ale
není
připraven
nemá
tu
fázi
tiché
modlitby
za
sebou
modlitby
ticha
za
sebou,
to
znamená
to
zažití,
to
ztotožnění
to
přelití
skutečnosti
vyšší
do
své
vlastní
to
přizpůsobení
vlastního
organizmu
myslím
hmotného
tomu
návalu
úrovně
tak
on
potom
přes-
přechází
do
poloextatických
a
extatických
stavů.
Protože
ty
jediné
mu
mohou
zachránit
ten
pocit,
kterém
tolik
lpí.
A
mohou
ho
ještě
zvýšit.
Takže
ty
jeho
extáze
jsou
také
citovými
extázemi.
Mystik
tohoto
druhu,
většina
mystiků
tohoto
druhu
ve
středověku
i
novověku,
zažívala
extáze,
které
bychom
mohli
nazvat
citovými
extázemi.
Ony
všechny
extáze
nejsou
citového
původu.
Ale
většina
z
nich
je
citového
původu.
A
můžeme
tedy
říci,
že
když
někdo
přeskočí,
pro
nedočkavost,
pro
chtivost
nějaký
stupeň,
tak
pak
způsobí
sobě
veliké
utrpení,
protože
ten
jeho
organizmus
na
to
nestačí.
Ten
tím
velice
trpí
ten
není
uzpůsoben.
Páč
on
je
třebas
po
takové
extázi
měsíc
nemocen.
A
vážně
nebo
po
třetí
extázi
umírá,
to
se
běžně
stává.
nepřežije
to.
Kdežto,
kdyby
on
šel
třebas
cestou
poznání,
tak
by
vůbec
extázi
mohl
vynechat,
zvláště
citovou.
a
postupně
by
přizpůsoboval
svůj
organizmus.
Tedy
to
by
bylo
nejideálnější,
takhle
lásku
kombinovat
s
poznáním.
Je
zajímavo,
že
to
Bůh
trpí
bych
tak
řekl
tohleto.
No
je
to
tím
že
platí
to
pravidlo,
které
dobře
znal
Ježíš
Kristus
že
království
boží
násilí
trpí
a
násilím
je
dobýván-
dobýváno.
Také
láskou
i
poživačnou
je
dobýváno.
A
jinými
způsoby
může
být
dobýváno,
samozřejmě.
proto
se
stává
že
člověk,
který
takhle
prudce
miluje,
takhle
chtivě,
smyslně
miluje,
zůstává
pozadu
třeba
s
poznáním
do
té
míry,
že
si
ponechává
všechny
bludy,
které
se
zakořenily
třebas
v
křesťanské
tradici
o
pekle,
nebi
o
ďáblech,
všechno
a
to
ho
potom
pronásleduje,
s
tím
se
potýká
a
tedy
ten
jeho
zápas,
to
je
záležitost,
na
kterou
kdybychom
se
dívali
z
blízka,
tak
bychom
asi
dneska
takového
svatého
poslali
do
blázince.
Ve
středověku
se
to
nedělalo,
protože
ho
považovali
za
blázna
božího
a
tolerovali
to.
Ale
museli
ho
separovat.
Tak
tím
jsem
chtěl
říci,
že
na
cestě
lásky
velice
na
tom
aby
ten
člověk
trpělivě,
než
se
setká
s
Bohem,
trpělivě
se
snažil
setkávat
se
správně
s
bližním.
Aby
rozdělil
spravedlivě
lásku,
jejímž
je
nositelem,
mezi
sebe
a
bližního.
Takže
jsem
věnoval
velkou
kapitolu
nebo
širokou
kapitolu
setkání
s
bližním.
Nejtěžší
při
setkání
s
bližním
je
setkání
s
bližním,
který
se
tváří
nepřátelsky.
Který
se
mi
jeví
jako
nepřítel.
A
ještě
těžší
je
setkání
se
se
sama
sebou.
Protože
já
sám
sobě,
jsem
si
někdy
přítelem
a
někdy
jsem
si
nepřítelem.
Ale
Ježíš
Kristus
říká,
že
jenom
ten
je
ho
hoden,
kdo
nenávidí
své
příbuzné,
matku,
bratry,
příbuzné
a
kdo
nenávidí
sebe
čili
on
tady
stanoví
normu,
jakým
způsobem
se
odpoutat
toho
závaží,
které
mě
přidržuje
při
zemi
a
znemožňuje
mi
styk
s
Bohem.
Protože
když
on
řekne,
že
je
hoden
vlastně
ten
ten
kdo
se...
kdo
nenávidí
ty
příbuzné,
kdo
nenávidí
sebe,
já
to
obracím,
protože
tak
se
dá
taky
rozumět
tomu,
tak
vlastně
říká,
že
ten
maří
překážky
toho
učednictví.
To
znamená,
ten
se
může
stýkat
vědomě
s
tím
projeveným,
jak
tomu
říkáme,
projeveným
Bohem,
jímž
byl
Ježíš.
To
byl
projevený
Bůh.
on
jako
projevený
Bůh
byl
méně
než
Bůh,
takže
já
radši
neříkám
projevený
a
neprojevený,
já
říkám,
on
se
může
setkat
vlastně
s
pomocí
boží,
rozumíš,
ten
člověk,
s
pomocí
boží,
která
ho
vede.
S
projevem,
s
určitým
projevem
pomoci
boží
která
je,
kterou
my
nazýváme
projeveným
Bohem.
A
já
to
považuju
zrovna
tak
za
projev
boží
jako
je
tento
strom
anebo
něco
jiného,
já
to
nepovažuju
za
samotnýho
Boha,
rozumíte
mi?
Abyste
mně
chápali,
proč
já
jsem
proti
pojmu
projevený
Bůh,
ano?
Já
si
to
řadím...
řadím
do
kategorií
projevů
božích.
Ježíše
taky
řadím
do
kategorie
projevů
božích,
protože
on
o
sobě
řekl,
že
je
menší
než
Otec.
A
každý
projev
je
méně
než
původce.
A
teď
bych
jako
přišel
k
věci.
Setkání,
já
začnu
třeba
setkáním
s
bližním.
My
totiž
nerovnoprávně
jednáme
s
bližním
a
jestliže
má
povahu
zrovnoprávnit
bližního
v
mých
očích
se
sebou
samým,
tak
to
bych
jako
ve
zkratce
považoval
za
správné
setkání
s
bližním.
Samozřejmě
to
je
nesmírně
obtížný
úkol,
protože
mě
musí
potom
na
tom
bližním
záležet
jako
na
mě,
na
sobě
samém.
A
ono
by
bylo
dobře,
kdyby
zpočátku
který
toto
praktikuje,
se
vyhýbal
zbytečně
mnoha
stykům
s
lidmi.
Kdyby
je
omezil
napřed
na
ty
bližní,
které...
se
kterými
se
musí
setkat
a
teprve
potom
rozšířil
ten
styk
na
ostatní.
To
nijak
nevylučuje
jeho
postavení
ve
společnosti.
Protože
já
nepovažuju
za
setkání
s
bližním
když
s
někým
spolupracuju
třeba
v
továrně
nebo
ve
škole,
to
ještě
není
setkání
s
bližním.
Abyste
mi
rozuměli,
co
já
rozumím
setkáním
s
bližním,
to
je
setkání
celobytostní,
které
já
mám
na
mysli
a
toho
není
zapotřebí
když
já
spolupracuju
s
někým
a
najednou
mu
řeknu
toto
udělej
nebo
toto
nedělej,
ne?
A
nebo
se
vzájemně
dorozumíváme
o
spolupráci.
To...
to
není
žádné
setkání.
s
s
bližním,
je
například
setkání
s
vámi
setkání
s
rodinnými
příslušníky.
Já
se
musím
na
vás
dívat
zrovna
na
sebe.
Já
vám
musím
přát
zrovna
takový
užitek
z
toho,
co
tady
dělám,
jako
si
ho
přál
pro
sebe.
Mě
musí
záležet
aby
jste
se
ocitli
na
té
úrovni
poznání
jako
jsem
na
ni
já.
A
to
je
celobytostní
setkání
v
oboru,
v
jakém
se
stýkáme.
My
se
stýkáme
v
oboru
poznávacím.
A
kdyby
šlo
o
jiný
obor,
třeba
citový
nebo
dejme
tomu
činný,
tak
tam
bych
zase
musel,
například
při
činnosti,
stejným
způsobem
pracovat
jako
vy,
mít
stejnou
účast
na
práci,
kterou
vy
konáte.
To
by
bylo
celo-
celobytostní
stýkání
s
bližním
na
úrovni
práce,
činnosti
třeba.
Nebo
kdyby
to
byla
duše-
duševní
činnost
zrovna
tak.
A
no
a
tak,
tak
tomu
už
asi
rozumíte,
co
tím
myslím,
tím
celobytostním
setkáváním
s
bližním.
Jiné
setkávání
s
bližním
je
nerozhodující
v
tomto
oboru.
To
není
vlastně
setkání
a
já
si
nesmím
dělat
žádné
svědomí
že
s
tím
jsem
se
jenom
pozdravil
a
a...
tam
na
tamtoho
jsem
ani
nepohlíd.
Protože
to
ne-
to
na
cestě
nic
nemění
to
nějak
nezhoršuje
ani
nezlepšuje,
ano?
Protože
není
možný
abych
se
nepřirozeně
choval
ke
svému
okolí
já
musím
brát
taky
ohled,
a
to
je
to
jednat
s
bližním
jako
se
sebou
samým,
ohled
na
ně,
aby
se...
aby
je
to
neudivovalo
aby
je
to
nechávalo
klidnými,
abych
já
se
neznemožňoval
v
jejich
společnosti.
Já
se
pokud
možno
musím
snažit
o
to,
abych
vypadal
jako
každý
z
nich.
To
musí
být
můj
vrcholný
zájem
přitom
ne-
necelobytostním
setkání,
že?
když
když
se
s
ním
setkávám
celobytostně,
tak
pak
už.
mně
nesmí
záležet
na
tom,
abych
vypadal
jako
oni.
Já
musím
se
s
ním
setkat
opravdu
tak,
jak
kdybych
se
setkal
se
sebou,
ulevovat
jim,
při
jejich
činnosti,
při
jejich
úkolech
jako
bych
ulevil
sobě
a
tak
dále
jako
bych
odpočíval
pro
sebe
tak
odpočívat
pro
ně,
tak
úplně
všechno
rovnocenně
dělat.
se
o
to
Samo
sebou
že
každý
bližní
každý
člověk,
se
kterým
přicházím
do
styku,
je
mým
bližním.
Co
bych
udělal
nejmenšímu
z
bratří
mých,
to
jsem
udělal
Bohu.
Jenomže
chápej,
většina
styků
s
bližním
nevyžaduje
téhleté
oběti
a
bylo
by
to
nesmyslné,
abych
pro
toho
něco
dělal,
kdo
nic
nechce,
abych
pro
něho
něco
dělal.
Všechno
co
dělám
z
ohledu
na
bližního
musí
být
úměrné
míře
setkání.
Já
nerad
s
každým
setkávám
celobytostně
a
bylo
by
zbytečné
abych
se
setkával
celobytostně.
Stačí,
když
se
pozdravím
s
bližním,
například.
To
přece
není
celobytostné
setkání,
to
je
pozdravení.
A
kdybych
ho
přitom
objímal
na
té
ulici,
co
si
řekne?
Že
nejsem
normální,
že
jo,
ne?
To
nemohu.
On
ode
mně
nečeká
nic
víc
než
pozdrav
třeba.
A
někdo
dokonce,
to
je
moje
rodina,
nadávání,
no
a
tak
když
čekají
nadávání
tak
jim
vynadám.
Oni
říkají,
není
ti
dneska
nic,
že
nenadáváš?
Tak
aby
neměli
dojem,
že
jsem
nemocnej,
tak
začnu
znovu
že,
nadávat,
rozumíš
mně?
A
to
není
přeci
celobytostní
setkání.
Ale
celobytostní
setkání
je,
když
bližní
něco
ode
mně
potřebuje,
rozumíš?
Anebo
když
já
potřebuju
něco
od
něho.
nemám
právo
od
od
něho
žádat,
to
je
těžší
případ,
ne,
víc,
než
co
bych
žádal
od
sebe.
On
má
sice
možnosti
jiné
po
toto
od
to
od
něho
žádám,
ale
znám
míru,
musím
znát
míru,
jestli
by
to,
jestli
bych
já
na
jeho
místě
byl
ochoten
a
při
jeho
založení,
jestli
při
jeho
založení
jestli
by
mě
to
nerozčilovalo.
Jestli
by
mě
to
nedisgustovalo,
neznechucovalo,
ne?
A
při
tomto
ohledu
je
to
setkání
celobytostní,
rozumíš?
Tako-
takový
ohled
na
něho
jako
na
sebe,
obousměrný.
A
když
to
dodržuji,
tak
samozřejmě
mohu
k
tomu
přidat
modlitbu.
To
znamená
já
se
v
modlitbě
na
cestě
lásky
cvičím
v
tom,
setkávat
se
s
Bohem
současně,
jak
se
cvičím
setkávat
s
bližním.
Jestli
dělám
pokroky
v
setkávání
s
bližním,
tak
také
v
modlitbě,
která
k
tomu
náleží,
ještě
si
řekneme
jaký
druh,
dělám
obdobné
pokroky.
Je
důležité
nepospíchat.
Zvláště
v
citovém
směru
a
nepřát
si
žádné
zážitky,
já
jsem
zásadně
proti
zážitkům.
Protože
to
je
poživačnost.
To
je...
Tam
se
mohu
naučit
takové
poživačnosti,
že
se
těžko
tomu
učím
a
A
že
budu
smrti
toužit
po
tom,
co
jsem
tehdy
zažil.
A
jestliže
to
minulo,
tak
je
to
správné,
že
to
minulo,
nemám
potom,
nemám
na
to
vzpomínat,
nemám
po
tom
znovu
toužit.
no
hlavně
ne
znovu
toužit
Mohu
na
tom
stavět
dál,
ale
nemám
po
tom
toužit.
No
tak,
podívej
se,
jestliže
v
v
té
modlitbě,
správně
zařízené,
stoupá
také
do
větší
míry
setkání
s
Bohem,
ne,
tak
pak
se
to
vzájemně
prolíná.
Já
potom
v
míře,
jak
se
setkávám
při
modlitbě
s
Bohem,
se
také
s
bližním
setkávám
jako
s
Bohem,
rozumíš?
To
má
jít,
impuls
má
jít
ze
strany
modlitby.
Ale
má
to
přecházet
do
styku
s
bližním.
Když
já
dělám
rozdíl,
teď
se
modlím,
to
je
setkání
s
Bohem
a
teď
jdu...
teď
jdu
do
styku
s
bližním
a
to
není
setkání
s
Bohem,
tak
to
je
chybné.
Tam
vzniká
nerovnováha
na
cestě
lásky
a
nastává
utrpení.
nějakým
způsobem
je
to
ve
mně,
je
těžko
to
vysvětlovat
jak,
je
to
ve
mně
spojitá
nádoba
a
na
jedné
straně
vzniká
přetlak
a
na
druhé
straně
vakuum,
ne?
A
ty
hladiny
se
hledí
vyrovnat
nějak
někdy
dokonce
výbuchem,
takže
já
jsem
svědkem
výbušných
událostí
kolem
sebe.
A
viním
z
toho
svoje
okolí
a
je
to
zaviněno
mojí
vnitřní
nerovnováhou.
Ničím
jiným.
Zrovna
tak,
kdybych
já
například
ve
styku
s
bližním
se
snažil
s
ním
setkat
jako
s
Bohem,
a
modlitba
moje
by
zaostávala,
že
bych
v
ní
se
s
Bohem
nestýkal,
nýbrž
bych
něco
mechanicky
dělal,
třebas,
přeříkával
jméno
boží
mechanicky,
tak
musí
nastat
nerovnováha,
která
způsobí,
že
třebas
celá
moje
cesta
duchovní
zkrachuje.
A
nebo
jiné
menší
těžkosti
nastanou.
Já
je
nebudu
tady
všechny
vyjmenovávat
protože
člověk
je
kolikrát
schopen,
když
se
mu
všechny
choroby
vyjmenujou
i
s
příznaky,
že
je
potom
má,
ne?
Já
radši
řeknu,
že
je
to
celá
škála
těžkostí.
A
tak
je
třeba,
když
je
člověk
na
cestě
lásky
špekulovat,
jak
modlitbu
vyrovnat,
pokud
nevím
jak,
opravdu
se
snažit
ji
vyrovnat
ten
krok
té
modlitby
vyrovnat
s
tím,
jak
se
setkávám
s
tím
bližním.
Jestliže
úroveň
mého
setkání
s
bližním
je
třebas
vyšší
než
úroveň
mé
modlitby,
to
je
třebas
případ
právě
Stáni,
tak
to
je
nerovnovážné.
On
se
totiž
dovede,
to
je
zase
k
dobru
jeho,
ve
styku
s
bližním
odosobnit,
ale
ve
styku
s
Bohem
ne.