EN | ES |

prevzate-kotouc-78-04B

prevzate-kotouc-78-04B

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
Na tento vznešený okruh jeho lásky a poznání pokud nešli trošíčku do do do mi od člověka tak nemůže které poznává jiným způsobem než člověk my si myslíme že je to méněcennější způsob nebo chabější proto se mýlíme tedy a je to jiný způsob to je lepší výraz pro to jiným způsobem než člověk někdy dokonalejším tak zase bychom při k celé škále druhů poznávání které řídí tím že za tím stojí tím že prý za nějakým tvorem který je transformátorem nějaké obecné síly že to veme to jako elektřinu která pro nějaké elektrárny. A je rozváděna elektromotory někam nějakým agregátům které žene a tak to je pohled který je nám taky upřen protože my si nikdo nebudeme vší do postavení zvířete toto svoji rodinu tím méně do postavení nerostu nebo buňky a vůbec tam nejde a to všechno je jednání boží na základě na podkladě toho nebo gruntu a to u toho všeho je bůh se svou silou nerozlišenou která do všeho proudí silou uvědomovací víte si ve své a láska učil vědomost a stejně tak by mu mohu mluvit o řek bych takovém napětí. Existenční víte celá existence potřebuje aby mohla vůbec být projevená aby existovala mimo boha potřebuje být držena v šachu nějak mimo něj a to on taky dělá on by byste vzdálil od svého tvora tak by to mělo za náza následek by to splasklo jako bublina no to už já nebudu vysvětlovat proč by to byla dlouhá přednáška a ve to představa ex to ta starost že on to ze sebe zbyde je říkají indové on to drží v šachu ty výdechem až to začne vdechovat tak to do něho zase zajde ralaja vesmírná dost o tom moři ne ale tento proces probíhá simultánně on vydechuje ind ten indové si pomáhali to tím rozložením na dva úkony k tomu aby to lidé vůbec pochopili vesmírová noc existuje zároveň s vesmírovým dnem někoho už je noc a pro někoho začíná den tak je to v tom kořene neboť všechno je postaveno nějaké idei nebo na nějakých idejích. Ty ideje samy o sobě mají nějakou funkční hodnotu to znamená jakmile ta idea ta idej je na určité úrovni třebas u nás jak jsem tady mluvil o bronzu do moje svou roli tak jsem rozdal míří našeho povrchu my říkáme my měl jste přírodní podmínky no teprv a on to nemohl vydržet to neměl do ráda třeba tak musel zahynout to je pravda ale nepřišli jsme na kloub tomu proč se ste tam byla nějaká idea která dohrála svou roli osvobození vidět čili my taky můžeme těžko usuzovat. Od jednání božím se nemůžeme v něm vyznat protože nikdo nemá možnost po mé tnout na tyto platónské ideje jak on říkal o tom něco věděl ten platón ze kterých všechno vzniklo jednání boží je pro nás leda temné proto bychom mu neměli mít za zlé že nechává zdánlivě někoho na holičkách a někoho se ujímá ten není případ nesdílnosti nebo netýkavosti nebo jednostrannost božího zásahu nebo protekčnosti nebo výjimečnosti jeho činnosti to vůbec ne vzpomínám při tom na jeden výrok inea thakhana tady mám pavla tak jsem se o to a poměl. Že totiž jednou jeden mistr duchovní se procházel se tím žákem po břehu moře a ten žák měl nařízeno toho mistra neoslovit protože v té škole ne které se mistr byl a ten žák taky dlouho dobu mistr na žáka vůbec nepromluvil než uznal za hodným a vono aby se k němu ho mluvit a to ještě dopad on němu nemohl mluvit se dělá ho nesměl oslovit tak bych byl vyloučen ze školy a ten žák najednou vidí. Blízko břehu ale patří ne vzdálenosti ty lidi se nemohli zachránit topící se loď a tak se dívá jestli to vidí mistr se taky tak dívá to byste se taky tak dívá na tu loď a vůbec nezasahuje a vůbec nepomáhá těm topícím a tak v toho byl velice smutný ten žák a když potom večer směl promluvit k mistru tak to ptá pane prostřed nevo říkal ty nevíš že to byla pirátská loď těle těla přepadnout poutníky na svaté cestě do mekky a proto jsem ji nechal utopit. Tak my neznáme jednu věc u boha kterou my nepoznáme že u něho budoucnost je přítomná minulost je přítomná všechno je v ideálním stavu v něm přítomné takže on ví co my nevíme a nikdy to vidět ten budeme tak to se nám zdá nespravedlivé vede k tomu že on je ustavičně přítomný z minut i budoucností může a myslí jednat jinak ne tak byl strašně nespravedlivý usuzovat o nespravedlnosti boží to je to nejhroznější co se můžeme dopustit dále bych chtěl říci. A když konečně vidíme že naši modlitbu bůh odpověděl kladně že ji vyslyšel neměli bychom ze usuzovat že modlitba byla správná a účinná protože také my máme obrovskou magickou moc kterou si můžeme bez pomoci boží mnoho lidí mnoho věcí vymodlit které nejsou plánu božím který mi dokonce zasahujeme proti tomu to je dovoleno takovou moc obrovskou máme propůjčenu rozený od boha ale tak zvanou vlastní vůli a v tomto případě zamotáváme to čemu říkáme vlastní osud když tedy jim modlí za věci který zaujme jesi to dobré nebo špatné tak by si měli uvědomovat že na sebe přivolávají kolikrát metlu říkají boží bez kterou si sami ale upletly že. Způsobili že jejich prosby neomalené byli vyslyšeny já bych si osobně netroufal modlit se za něco o čem sice nejsem jist že to ve vůli boží a čili opravdu ta moje prosebná modlitba říkat kdy je prosebnou modlitbou protože si netroufám pánu bohu napovídat to není furianství ani to ani pokora nýbrž to je jenom určitá míra poznání která ze které vyplívá asi tohleto kdybych se obrátil na nějakého svatého. Tak je pravděpodobné neboť on je spojen s bohem a je to ale individualita je pravděpodobné že to vyslyšení této modlitby by bylo snazší když se obrátím přímo na boha to to mnoho lidí pozorovalo oč protože ten svatý je zkonkretizovaná činnost boží zkonkretizovaná a konkrétně ji zasahuje víte já jsem vám chtěl zpřístupnit pojetí všestranné činnosti boží která nemá konkrétní podobu který bůh o kterém já tady mluvím. Ten všechno udržuje sice ale nějak zvnitřku všechno miluje ale také nějak zvnitřku na tom že se to bere vnitřku že poskytuje látku k tomu aby člověk mohl milovat že jo to všechno zvnitřku taky v existenci je do na to zvnitřku jsme tady tím říkali to nebudeme říkat taky zvnitřku čili to není osobní zásah nikde a my na něho najednou se neosobní dát to nevíme kdo je to vlastně ten bůh a pak se naší věci ujímá nějaký svatý obyčejně. A proto svatá terezie indie říka prosim a jsem v hodinách těžkosti boha otce boha syna ducha svatého nikdo mi nepomohl při mně opustili to byl žalostný stav píše dějinách duše v tom spise požádáte pannu marii okamžitě jsem byla vyslyšena aby tě na a tam mě neopustila kaž to poslední chvíle mýho života to krátce před smrtí tohleto napsala víme také ještě jiný důvod proč tomu tak bylo protože nestaneme člověka opustit tak by okamžitě umřel a panna maria je tou nesmrtelnou duší ale je taky zindividualizovaným bohem už já no a proto má člověku blíže já vás nechci odlákávat od boha. Nechci varovat poměr k bohu stranu poměr k bohu to ne já tak mě chtěl po řítím abyste od boha nechtěli nejapně co vám nemůže poskytnout protože to není ve funkci podstaty boží že to neví boží je podstatné k tomu má on své pomocníky aby to nepodstatné dělali že ty jsem v tom okruhu toho nepodstatného například svatý jsou svědky té podstaty boží nejsou tou podstatou boží celou tou veškerou mocí takže když se ukazuje že na přímého se stane něco co si čím o obrovské moci boží. Tak to je v pořádku je v tom obrovská moc boží ale byla vyprovokována konkrétně tím Já bych nechtěl tuhletu věc dál rozšiřovat, ale uctívání svatých má... má svoji důležitost. To tedy katolická církev dobře ví a myslím, že my bychom jí to neměli mít za zlé. Že na to jsou důkazy, že tomu takhle je, to říkám. Ale mě stačí, když na této přednášce si uděláte dojem, že to si nikdy nemůžeme udělat ucelený obrázek je to jednání vycházející z boží. A co z něho proniká až do našeho vědomí už je proseto nositelem, stvořeným. Čili už to nemůžeme nazvat tím podstatným, už modifikovaným, pozměněným. Nemějme nikdy za zlé, třeba světci, že líčí Pána Boha po svém. Na to má on právo. Protože to poznání, které od Boha přijal, procedil svou osobností. Je také zjevné že každý, i když to je velký světec, měl oblast lásky, ve které vynikal a měl svůj způsob, kterou... kterým projevoval lásky. Ani jeden světec nemiloval stejným způsobem jako druhý, každý měl svůj styl, Dona Bosco, svatýho Františka, vezměte si ty velké svaté a uvidíte že každý jiným způsobem miloval. Ale všichni brali od Boha vědomě, sílu k tomu, aby milovali. Na rozdíl od nás, kteří si myslíme, že my milujeme. To je veliká odvážnost tedy. Jestliže někdo má toto poznání, že není to on, který miluje, nýbrž Bůh, který miluje, takže on je schopen něco z toho malinko reprodukovat, když je si někdo vědom toho, že on nežije, nýbrž jenom do té míry, do jaké míry je odvozen jeho život od života božího, té existence, je si vědom, že on nepoznává, jenom že poznává jenom do té míry, do jaké míry se přelévá poznání boží do něho, to znamená do jaké míry je schopen ho unést. Toto... tuto uvědomovací sílu, nerozlišenou, boží, tak pak takovýto člověk zaručeně nebude domýšlivý. kdyby vynikal největší moudrostí a všichni před ním klesaly na noh- na kolena hrůzou nad jeho velikostí, moudrostí, já nevím čím vším, tak on se bude divit, že to dělají. Protože všechna úcta jeho i jejich by měla patřit Bohu, který je toho původcem. Ovšem původcem neviditelným. To je úžasná pokora na straně boží. Že on nemůže být přistižen při činu .... nikdy. Protože on je za- on je v podstatě, on není v tom v tom v tom projevu je jenom podstatou věcí obsažen. Ale ne konkrétním projevem. Rozumíte mi? A my jsme svědky jenom těch konkrétních projevů, To my si vlastně o jednání božím vůbec nemůžeme udělat správnou představu. Teď by se dalo pochopit, jakým způsobem je Bůh jediným činitelem. My si o sobě myslíme, že něco děláme. Když já tady mluvím, tak si myslím, že mluvím. A ani vám nenapadne pomyslet, že i tady je Bůh jediným činitelem. A že když já budu mluvit špatně, křivě, že on při tom bude jediným činitelem. A když já budu mluvit dobře, on bude jediným činitelem. A že to nebude jeho vina, že já jsem to pokroutil nebo řekl dobře. On při tom zůstává činitelem. Ale v podstatě věci. Neboť on je elektrárnou, která mi dodává k tomu energii, abych já tady mluvil, ne? A jako jediným činitelem, a taky jediným mluvícím, taky v tomto smyslu. To bysme si museli analogicky už provézt. A takto je jedinou existencí, takže já mohu mluvit o máje. Ale jenom v tomto smyslu mohu mluvit o máje jako o klamu, toto všechno je klam. Ovšem pozor na to. Pozor na to. Není to tak, jak se nám to předkládá zase z té Indie, nýbrž jenom takhle. Podstata veškeré máji je neklamná. Podstata veškerých projevů i efemerních je neklamná. To je... Každá relativnost, stojí na nějaké... na nějakém absolutní nějaké absolutní hodnotě prosím, upozorňuju na to. proto my můžeme klidně také říci, že toto není klam nýbrž že je to skutečnost pravá. Jenomže ne jediná a ne podstatná, nýbrž odvozená. Lépe by bylo řečeno místo relativní odvozená, místo kladná odvozená, ano? Nebo závislá. máme nezávisle rovná nucena to tam by se to báječně hodilo to má kamenická paralela No, a opravdu když Bůh nasadí jinou hodnotu, tak se mění ta druhá. To jsou ty řetězy o kterých tady mluvím, ano? ano závislé pro mě. To je Mám tady dotaz. Může tato bytost lidská z ráje pohybuje v relativnu, v ničem jiném než v projeveném, postihnout nějaké absolutno, například pravdu nebo tak něco, která v tom relativnu není obsažena, nikde. A nikdy se tam vlastně nevyskytne. Není tam. Ani se nemůžeme jí tam dopátrat, ta tam Je to možné? to je právě to nejzázračnější, co si nejvíc musíme cenit na lidském Že ten vývoj, toho relativního došel v člověku tak daleko, Že on může tento vývoj zvrátit. Že on může opustit celé relativno, pro to které má které prýští ze zdroje. A když se toho podrží, tak se ocitne mimo veškerého relativna a najde pravdu. a Rekapitulace cesty lásky pro Pavla. To je nadpis, jo? Tak my jsme tady celý týden povídali o cestě lásky, abychom dokončili to, co není napsáno. Tak já zrekapituluju velice stručně celou tu cestu lásku, protože ty to nemáš napsáno. A řekl bych asi tohleto. Cesta lásky oproti cestě činnosti by se mohla lišit pro člověka činného jenom v tom, že by konal láskyplně. většina lidí není schopna víc než toho. Ovšem pak by se musel smířit s tím, že jeho láska by byla omezena na konání a konání u žádného člověka být soustavné. Protože vedle konání je také myšlení a Ježíš Kristus kladl největší důraz právě na způsob myšlení. Tak já teď se pokusím o to, abych vytyčil normy myšlení na cestě lásky. A v tomto případě bude třeba, abych řekl napřed cíl. Cílem cesty lásky je dostat se touto metodou, to znamená láskou, k vědomému spojení s Bohem. Kdybychom ještě znovu si definovali cestu činnosti, je to pomocí činnosti dostat se ke spojení s Bohem, ne? Ovšem pomocí činnosti ke spojení s Bohem, to je podmínka, která nevyžaduje vůbec lásku, ta vyžaduje jenom disciplínu. Když si někdo zamane a trvá na tom, že bude sloužit Bohu vším, co dělá, tak může to dělat proti své vůli dokonce, která ho má třebas k tomu, aby to nedělal a v tomto smyslu se bude odosobňovat nebo sebezapírat, a nemusí k tomu mít láskyplný poměr k Bohu. On tím, že se takhle překonává, tak sám ze sebe vystupuje, sám sebe se zbavuje a tím v sobě vytváří prostoru pro Boha. A on Bůh tam vstupuje. To je samočinné. Kdežto na cestě lásky, se ta prostora, pro vstup boží, vytváří jiným způsobem. Tam totiž člověk se nenutí, nýbrž je puzen. Když je to opravdu správně vybraná cesta. se tato cesta výtečně hodí, pro citově založené lidi, kteří chtějí zaměstnat svůj cit lépe než dosud. Účelněji, dokonaleji. Samozřejmě citový člověk má na této cestě zpočátku veliké výhody. A ty počáteční fáze, zvláště u žen, protože ty jsou citovější, velice rychle probíhají. Ale kupodivu, jak snadná je na počátku, tak těžká je na konci, zvláště pro citově založené lidi. protože citovému člověku šlo také o to, neříkám jen o to, také o to aby uspokojil sebe. A tím pros- při činnosti tomu člověku pokud to dělá správně nemá jít o uspokojení sebe a jestli to uspokojení nastává tak ho má obětovat, nemá se v něm utápět a to je poměrně snadné, poměrně říkám, tadyhle uspokojení na cestě lásky se považuje za průběžný zjev obyčejně a považuje se za milost od Boha, které se těžko zříká, takže na ni lpí a jí poměřuje účinek cesty. Já jsem si kolikrát zjistil u těchto lidí, že říkali ten a ten stav nemám, tu a tu milost nepociťuju. nebo já se cítím opuštěn, já se cítím hm tak nějak a to znamená když řekne já se cítím opuštěn já pociťuju stagnaci, tak mě prozrazuje, že před tím pociťoval, pociťoval podškrtávám pociťoval nějakou milost podobě nějakého stavu lásky. A stagnace, tu považuju za stagnaci takový stav, který zažívám třebas já, když jsem takový stav lásky nikdy nepociťoval třeba. A on už to považuje za stagnaci. Čili když srovnávám jeho stav třeba se svým tak řeknu, no tak to bych já byl ve stagnaci pořád, protože to cos mě říkal že jsi pociťoval, to já jsem nikdy nepociťoval. Ale tím ho nezbavím těchto těžkostí, protože on se jednou naučil to pociťovat a těžko se od toho odpoutává. Tito lidé také se dostávají potom na vyšších fázích do takového stupně pociťování, že dokonce v odborné terminologii křesťanské katolické mystiky, to je to mystické teologie se mluví o duchovních smyslech, že člověk nabývá duchovní smysly a že to vnímání Boha má smyslovou povahu. Já jim to nechci teologům brát, ale samozřejmě když to tímto způsobem ve kupředu tak to má za následek, že ta například která se při tom pěstuje a většinou tyto stavy nastávají při modlitbě, nikoliv takhle v běžném stavu, ledaže je člověk dojat něčím, něčím vzat nějakým dojmem z vnějšího světa, taky je to možné ale dejme tomu, předpokládejme pro zjednodušení poměrů a výkladu že to zažívá modlitbě nebo že to má, že takový vliv má modlitba že že on něco zažívá, tak pak obyčejně k tomu že on přechází k něčemu čemu se říká modlitba zvyšujících se citů a fiktivní modlitba a na tomto stupni modlitby se stává tak nedočkavý, že celou tu fázi kterou na cestě činnosti nebo jiné na cestě poznání známe jako modlitba ticha, on vynechává, pro svou nedočkavost. On se snaží vystupňovat svoje pocity, ono se mu to daří a protože ale není připraven nemá tu fázi tiché modlitby za sebou modlitby ticha za sebou, to znamená to zažití, to ztotožnění to přelití skutečnosti vyšší do své vlastní to přizpůsobení vlastního organizmu myslím hmotného tomu návalu úrovně tak on potom přes- přechází do poloextatických a extatických stavů. Protože ty jediné mu mohou zachránit ten pocit, kterém tolik lpí. A mohou ho ještě zvýšit. Takže ty jeho extáze jsou také citovými extázemi. Mystik tohoto druhu, většina mystiků tohoto druhu ve středověku i novověku, zažívala extáze, které bychom mohli nazvat citovými extázemi. Ony všechny extáze nejsou citového původu. Ale většina z nich je citového původu. A můžeme tedy říci, že když někdo přeskočí, pro nedočkavost, pro chtivost nějaký stupeň, tak pak způsobí sobě veliké utrpení, protože ten jeho organizmus na to nestačí. Ten tím velice trpí ten není uzpůsoben. Páč on je třebas po takové extázi měsíc nemocen. A vážně nebo po třetí extázi umírá, to se běžně stává. nepřežije to. Kdežto, kdyby on šel třebas cestou poznání, tak by vůbec extázi mohl vynechat, zvláště citovou. a postupně by přizpůsoboval svůj organizmus. Tedy to by bylo nejideálnější, takhle lásku kombinovat s poznáním. Je zajímavo, že to Bůh trpí bych tak řekl tohleto. No je to tím že platí to pravidlo, které dobře znal Ježíš Kristus že království boží násilí trpí a násilím je dobýván- dobýváno. Také láskou i poživačnou je dobýváno. A jinými způsoby může být dobýváno, samozřejmě. proto se stává že člověk, který takhle prudce miluje, takhle chtivě, smyslně miluje, zůstává pozadu třeba s poznáním do té míry, že si ponechává všechny bludy, které se zakořenily třebas v křesťanské tradici o pekle, nebi o ďáblech, všechno a to ho potom pronásleduje, s tím se potýká a tedy ten jeho zápas, to je záležitost, na kterou kdybychom se dívali z blízka, tak bychom asi dneska takového svatého poslali do blázince. Ve středověku se to nedělalo, protože ho považovali za blázna božího a tolerovali to. Ale museli ho separovat. Tak tím jsem chtěl říci, že na cestě lásky velice na tom aby ten člověk trpělivě, než se setká s Bohem, trpělivě se snažil setkávat se správně s bližním. Aby rozdělil spravedlivě lásku, jejímž je nositelem, mezi sebe a bližního. Takže jsem věnoval velkou kapitolu nebo širokou kapitolu setkání s bližním. Nejtěžší při setkání s bližním je setkání s bližním, který se tváří nepřátelsky. Který se mi jeví jako nepřítel. A ještě těžší je setkání se se sama sebou. Protože já sám sobě, jsem si někdy přítelem a někdy jsem si nepřítelem. Ale Ježíš Kristus říká, že jenom ten je ho hoden, kdo nenávidí své příbuzné, matku, bratry, příbuzné a kdo nenávidí sebe čili on tady stanoví normu, jakým způsobem se odpoutat toho závaží, které mě přidržuje při zemi a znemožňuje mi styk s Bohem. Protože když on řekne, že je hoden vlastně ten ten kdo se... kdo nenávidí ty příbuzné, kdo nenávidí sebe, já to obracím, protože tak se dá taky rozumět tomu, tak vlastně říká, že ten maří překážky toho učednictví. To znamená, ten se může stýkat vědomě s tím projeveným, jak tomu říkáme, projeveným Bohem, jímž byl Ježíš. To byl projevený Bůh. on jako projevený Bůh byl méně než Bůh, takže já radši neříkám projevený a neprojevený, já říkám, on se může setkat vlastně s pomocí boží, rozumíš, ten člověk, s pomocí boží, která ho vede. S projevem, s určitým projevem pomoci boží která je, kterou my nazýváme projeveným Bohem. A já to považuju zrovna tak za projev boží jako je tento strom anebo něco jiného, já to nepovažuju za samotnýho Boha, rozumíte mi? Abyste mně chápali, proč já jsem proti pojmu projevený Bůh, ano? Já si to řadím... řadím do kategorií projevů božích. Ježíše taky řadím do kategorie projevů božích, protože on o sobě řekl, že je menší než Otec. A každý projev je méně než původce. A teď bych jako přišel k věci. Setkání, já začnu třeba setkáním s bližním. My totiž nerovnoprávně jednáme s bližním a jestliže má povahu zrovnoprávnit bližního v mých očích se sebou samým, tak to bych jako ve zkratce považoval za správné setkání s bližním. Samozřejmě to je nesmírně obtížný úkol, protože mě musí potom na tom bližním záležet jako na mě, na sobě samém. A ono by bylo dobře, kdyby zpočátku který toto praktikuje, se vyhýbal zbytečně mnoha stykům s lidmi. Kdyby je omezil napřed na ty bližní, které... se kterými se musí setkat a teprve potom rozšířil ten styk na ostatní. To nijak nevylučuje jeho postavení ve společnosti. Protože já nepovažuju za setkání s bližním když s někým spolupracuju třeba v továrně nebo ve škole, to ještě není setkání s bližním. Abyste mi rozuměli, co já rozumím setkáním s bližním, to je setkání celobytostní, které já mám na mysli a toho není zapotřebí když já spolupracuju s někým a najednou mu řeknu toto udělej nebo toto nedělej, ne? A nebo se vzájemně dorozumíváme o spolupráci. To... to není žádné setkání. s s bližním, je například setkání s vámi setkání s rodinnými příslušníky. Já se musím na vás dívat zrovna na sebe. Já vám musím přát zrovna takový užitek z toho, co tady dělám, jako si ho přál pro sebe. Mě musí záležet aby jste se ocitli na té úrovni poznání jako jsem na ni já. A to je celobytostní setkání v oboru, v jakém se stýkáme. My se stýkáme v oboru poznávacím. A kdyby šlo o jiný obor, třeba citový nebo dejme tomu činný, tak tam bych zase musel, například při činnosti, stejným způsobem pracovat jako vy, mít stejnou účast na práci, kterou vy konáte. To by bylo celo- celobytostní stýkání s bližním na úrovni práce, činnosti třeba. Nebo kdyby to byla duše- duševní činnost zrovna tak. A no a tak, tak tomu už asi rozumíte, co tím myslím, tím celobytostním setkáváním s bližním. Jiné setkávání s bližním je nerozhodující v tomto oboru. To není vlastně setkání a já si nesmím dělat žádné svědomí že s tím jsem se jenom pozdravil a a... tam na tamtoho jsem ani nepohlíd. Protože to ne- to na cestě nic nemění to nějak nezhoršuje ani nezlepšuje, ano? Protože není možný abych se nepřirozeně choval ke svému okolí já musím brát taky ohled, a to je to jednat s bližním jako se sebou samým, ohled na ně, aby se... aby je to neudivovalo aby je to nechávalo klidnými, abych já se neznemožňoval v jejich společnosti. Já se pokud možno musím snažit o to, abych vypadal jako každý z nich. To musí být můj vrcholný zájem přitom ne- necelobytostním setkání, že? když když se s ním setkávám celobytostně, tak pak už. mně nesmí záležet na tom, abych vypadal jako oni. Já musím se s ním setkat opravdu tak, jak kdybych se setkal se sebou, ulevovat jim, při jejich činnosti, při jejich úkolech jako bych ulevil sobě a tak dále jako bych odpočíval pro sebe tak odpočívat pro ně, tak úplně všechno rovnocenně dělat. se o to Samo sebou že každý bližní každý člověk, se kterým přicházím do styku, je mým bližním. Co bych udělal nejmenšímu z bratří mých, to jsem udělal Bohu. Jenomže chápej, většina styků s bližním nevyžaduje téhleté oběti a bylo by to nesmyslné, abych pro toho něco dělal, kdo nic nechce, abych pro něho něco dělal. Všechno co dělám z ohledu na bližního musí být úměrné míře setkání. Já nerad s každým setkávám celobytostně a bylo by zbytečné abych se setkával celobytostně. Stačí, když se pozdravím s bližním, například. To přece není celobytostné setkání, to je pozdravení. A kdybych ho přitom objímal na té ulici, co si řekne? Že nejsem normální, že jo, ne? To nemohu. On ode mně nečeká nic víc než pozdrav třeba. A někdo dokonce, to je moje rodina, nadávání, no a tak když čekají nadávání tak jim vynadám. Oni říkají, není ti dneska nic, že nenadáváš? Tak aby neměli dojem, že jsem nemocnej, tak začnu znovu že, nadávat, rozumíš mně? A to není přeci celobytostní setkání. Ale celobytostní setkání je, když bližní něco ode mně potřebuje, rozumíš? Anebo když já potřebuju něco od něho. nemám právo od od něho žádat, to je těžší případ, ne, víc, než co bych žádal od sebe. On má sice možnosti jiné po toto od to od něho žádám, ale znám míru, musím znát míru, jestli by to, jestli bych já na jeho místě byl ochoten a při jeho založení, jestli při jeho založení jestli by mě to nerozčilovalo. Jestli by mě to nedisgustovalo, neznechucovalo, ne? A při tomto ohledu je to setkání celobytostní, rozumíš? Tako- takový ohled na něho jako na sebe, obousměrný. A když to dodržuji, tak samozřejmě mohu k tomu přidat modlitbu. To znamená já se v modlitbě na cestě lásky cvičím v tom, setkávat se s Bohem současně, jak se cvičím setkávat s bližním. Jestli dělám pokroky v setkávání s bližním, tak také v modlitbě, která k tomu náleží, ještě si řekneme jaký druh, dělám obdobné pokroky. Je důležité nepospíchat. Zvláště v citovém směru a nepřát si žádné zážitky, já jsem zásadně proti zážitkům. Protože to je poživačnost. To je... Tam se mohu naučit takové poživačnosti, že se těžko tomu učím a A že budu smrti toužit po tom, co jsem tehdy zažil. A jestliže to minulo, tak je to správné, že to minulo, nemám potom, nemám na to vzpomínat, nemám po tom znovu toužit. no hlavně ne znovu toužit Mohu na tom stavět dál, ale nemám po tom toužit. No tak, podívej se, jestliže v v té modlitbě, správně zařízené, stoupá také do větší míry setkání s Bohem, ne, tak pak se to vzájemně prolíná. Já potom v míře, jak se setkávám při modlitbě s Bohem, se také s bližním setkávám jako s Bohem, rozumíš? To má jít, impuls má jít ze strany modlitby. Ale má to přecházet do styku s bližním. Když já dělám rozdíl, teď se modlím, to je setkání s Bohem a teď jdu... teď jdu do styku s bližním a to není setkání s Bohem, tak to je chybné. Tam vzniká nerovnováha na cestě lásky a nastává utrpení. nějakým způsobem je to ve mně, je těžko to vysvětlovat jak, je to ve mně spojitá nádoba a na jedné straně vzniká přetlak a na druhé straně vakuum, ne? A ty hladiny se hledí vyrovnat nějak někdy dokonce výbuchem, takže já jsem svědkem výbušných událostí kolem sebe. A viním z toho svoje okolí a je to zaviněno mojí vnitřní nerovnováhou. Ničím jiným. Zrovna tak, kdybych já například ve styku s bližním se snažil s ním setkat jako s Bohem, a modlitba moje by zaostávala, že bych v ní se s Bohem nestýkal, nýbrž bych něco mechanicky dělal, třebas, přeříkával jméno boží mechanicky, tak musí nastat nerovnováha, která způsobí, že třebas celá moje cesta duchovní zkrachuje. A nebo jiné menší těžkosti nastanou. Já je nebudu tady všechny vyjmenovávat protože člověk je kolikrát schopen, když se mu všechny choroby vyjmenujou i s příznaky, že je potom má, ne? Já radši řeknu, že je to celá škála těžkostí. A tak je třeba, když je člověk na cestě lásky špekulovat, jak modlitbu vyrovnat, pokud nevím jak, opravdu se snažit ji vyrovnat ten krok té modlitby vyrovnat s tím, jak se setkávám s tím bližním. Jestliže úroveň mého setkání s bližním je třebas vyšší než úroveň mé modlitby, to je třebas případ právě Stáni, tak to je nerovnovážné. On se totiž dovede, to je zase k dobru jeho, ve styku s bližním odosobnit, ale ve styku s Bohem ne.

Download XML • Download text • Waveform view