Tím,
že
ze
stavu
zoufalství
vykonáváte
rozbor
tohoto
stavu
zoufalství,
dostáváte
ze
se-
ze
stavu,
třeba
sem
do
určité
míry
to
je
jedno,
ze
stavu
zoufalství
do
stavu
rozborářského,
do
jiného
stavu
mysli,
do
stavu
úvah,
do
stavu
meditačního.
Takže
v
nejlepším
případě
žijete
v
dvou
stavech.
Ještě
doznívá
nějaké
zoufalství
a
už
ho
rozebíráte.
Už
nějak
objektivně
na
něj
nahlížíte.
Čili
kdybyste
potom
v
tomto
momentu,
po
tomto
rozboru
znovu
chopili
tohoto
stavu
toho
zbytkového
jen
to
je
tomu
tak
že
už
nádechu
nebo
doznívajícího
stavu
zoufalství,
tak
by
se
z
něho
nikdy
nemohli
vytěžit
přechod,
kvalitativní
přechod
do
vyššího
stupně,
protože
už
nejste
v
tom
stavu
celí.
A
jenom
když
jste
v
tom
stavu
celí,
tak
z
něho
můžete
dál
přejít.
Neúplný
člověk
měl
neúplně
vůbec
nemůže
přejít,
protože
to
ostatní
ho
drží
jinde.
Čili
vy
si
musíte
zakázat
tyto
stavy
rozebírat.
Proto
se
praví
u
Panny
Marie:
nevím,
kterak
se
to
může
stát
a
nezáleží
na
tom,
jestli
to
víte
nebo
nevíte,
proč
se
to
stane,
proč
se
to
děje,
proč
tento
stav
nastává,
na
tom
vůbec
nezáleží.
Důležitější
je,
aby
jste
s
tím
sta-
stavem
zacházeli
tak,
jak
dosud
nikdy,
že
by
jste
ho,
třeba
s
pomocí
té
věčnosti
jak
říkám,
považovali
a
bezeslovně
pokud
možno,
za
volání
Boží,
neboť
vždycky
když
jste
celí
propojení
v
čemkoliv,
tak
jste
náramně
blízcí
věčnému
životu
protože
je
to
v
tom
vesmíru
zařízeno
tak,
nevíme
proč,
že
jedině
člověk
na
vrcholu
své
lidskosti
může,
to
znamená,
když
je
celý
propojen,
jenom
s
tím
člověkem,
na
vrcholu
té
lidskosti
může
přejít
do
věčnosti.
Nemůže
přejít
v
polovičním
lidství.
Ani
ne
z
devadesátidevítiprocentní
To
co
má
ve
vědomí
musí
popadnout
a
s
tím
přejít.
A
to
se
mu
může
zdařit
jenom
tehdy,
když
to
vědomí
je
zjednodušeno.
Třebas
nějakým
stavem
blaženosti
nebo
stavem
zoufalství,
stavem...
stavem
nějakého
utrpení
nebo
stavem
nějakého
třebas
strachu
a
proto
Ježíš
Kristus
považoval
tyto
lidi
už
apriori
za
blahoslavené.
On
už
napřed
říkal,
on
už
Ježíš
napřed
říká:
jestliže
jsi
zarmoucený,
jsi
blahoslavený
tímto
zármutkem,
jestliže
víš,
že
tento
zármutek
tě
přímo
navádí
na
stav
blaženosti
na
takový
malý
stav
nebeský,
že,
dokonalý,
stav
vyššího
vědomí,
že
a
různě
ho
ještě
klasifikuje,
blahoslavení
tišší
a
potom
ještě
nějak
jinak.
Tak
taková-
takový
stav
a
je
tam-
jsou
tam
jmenovány
vedle
sebe
stavy
vyprázdněnosti
a
tak
i
jsou
jmenovány
stavy
zoufalství
nebo
prostě
stavy,
po
kterých
se
člověk
sjedno-
zjedno-
zjednodušuje
až
do
jednoty
mysli.
Tak
v
tom
případě,
že
přejdeš,
když
ovšem
přitom
k
tomu,
aby
mě
převedl
na
druhý
břeh
tak
jsem
splnil
první
podmínku,
kterou
A
to
nové
nastalo.
Ve
skutečnosti
to
není
moment.
Nemusel
by
to
být
vůbec
být
moment
krizový,
měl
by
to
být
ten
nejšťastnější
moment
na
vaší
cestě,
že
už
konečně
můžeme
zdvihnout
nohu
na
další
schod.
Jenomže
my
máme
tendenci
se
zabydlovat,
jak
jsme
si
už
řekli
včera,
na
tom,
na
té
plošině,
na
tom-
na
té
úrovni,
kde
jsme...
kde
jsme
a
to
je
tendence
tak
obecná,
že
se
mi
podaří
někomu
vysvětlit,
že
jak
se
zabydlil
na
tomto
způsobu
života,
takže
to
vede
jenom
k
smrti,
on
to
všechno
uznal,
ale
von
neudělal
ani
krok
k
tomu,
aby
změnil
svůj
postoj,
aby
nepokračoval
v
tom-
v
té
cestě
do
hrobu.
Takže
já
bych
chtěl
tento
moment,
když
se
ocitnete
pod
schodem,
čili
pod
kvalitativním
skokem,
abyste
to
nepovažovali
za
krizi,
nýbrž
za
moment
zvlášť
příhodný,
na
který
byste
neměli
vlastně
čekat
příhodný
k
tomu,
abyste
To
jsem
vám
líčil
asi
takhle.
Třeba
na
jednom
stupni
