No,
tak
bych
vám
dal
jednu
radu.
Že
totiž
lidská
činnost,
která
je
konána
jenom
tak,
aby
byla
vykonána,
proti
tomu
nemůže
nikdo
nic
mít,
protože
to
je
cesta
od
sebe
k
té
činnosti.
Když
není
vykonána
jenom
proto,
aby
jako
člověk
získal
za
to
peníze
nebo
užitek
osobní,
nýbrž
ze
zájmu
o
věc,
tak
je
to
dobré.
Jestliže
ale
lidská
činnost
je
vykonávána
tak,
že
já
tou
činností
se
snažím
prorazit
k
Bohu,
tak
to
vypadá
asi
tak,
že
já
v
té
činnosti
vidím
příležitost...
příležitost
k
Bohu
jít.
Když
se
mi
při
kterékoliv
činnosti,
třeba
té
nejsvětštější,
podaří
bez
nějakého
umělého
vžívání
se
do
věcí,
chápat
tu
činnost
jako
něco,
co
mě
vede
k
Bohu.
Já
dneska
bych
těžko
mohl
o
nějaké
činnosti
říct,
že
mě
tam
nevedla.
Když
se
mi
to
podaří,
tak
opravdu
ta
nejsvětštější
činnost
mě
tam
vez-
bere,
mě
tam
přivádí.
Třeba,
dejme
tomu,
jím,
to
je
velice
světská
činnost.
Mně
to
připomíná,
že
mám
být
ještě
živ.
Proto,
abych
mohl
realizovat,
co
jsem
dosud
nerealizoval,
abych
se
mohl
přiblížit
k
Bohu.
Neboť
kdybych
neměl
tělo,
tak
bych
nemohl
k
němu
jít.
Mimo
tělo
se
to
nedá
dělat,
proto
jím,
ne?
Tato
činnost,
že
jakoby
dána
tou
myšlenkou,
že
udržuju
prostředek,
který
se
může
ocitnout
ve
službách
Bohu,
tak
to
je
činnost
posvěcená.
A
také,
když
vám
někdo
něco
vykládá
o
duchovních
věcech,
to
je
ještě
snazší,
nikdy
se
nesnažte
si
myslet,
že
vám
to
vykládá
on.
Nýbrž
přejte
si,
aby
směl
jeho
ústy
nebo
jeho
písmem
promluvit
k
vám
Bůh.
Přejte
si...
přejte
si
to...
to
poznání
mít
od
Boha,
musíte
to
vzít
z
jeho
rukou.
To
znamená,
předtím
musíte
odejít
z
Otcova
domu,
česky
řečeno.
Musíte
si
uvědomit,
že
né
bez
vůle,
nýbrž
s
vůlí
Boží
přicházíte
k
tomu,
že
to
třebas
čtete
nebo
se
dáte
poučovat.
Že
máte
opravdu
touhu,
abyste
splnili
vůli
Boží.
A
to
je
snadné
se
do
toho
vmyslet,
že
nechcete
nic
jiného
než
splnit
vůli
Boží.
Tak
pak
přicházíte
z
Otcova
domu,
velice
prostě
z
Otcova
domu,
neboť
od
jeho
vůle.
A
dostáváte
se
k
tomu,
co
vás
má
zase
k
němu
dovést
nazpátek.
A
potom
ta
věc
vám
zjeví
mnoho
věcí,
které
by
vám
byla
normálně
neprojevila.
A
běžná
činnost
vám
ukáže
cestu,
kterou
byste
v
té
běžné
činnosti
nikdy
nenašli.
Nejsvětštější
věc
vás
povede,
povedou
vás
zvířata,
rostliny.
Neživá
i
živá
hmota,
všecko
vás
povede,
jakékoli
hnutí
mysli
vás
povede.
Všecko
vás
povede
k
Bohu.
Jen
si
musíte
dát
pozor,
abyste
z
vůle
Boží
k
tomu
šli,
z
doma-
z
domu
Otcova,
a
zase
se
hleděli
tou
činností
k
němu
vrátit.
Abyste
uzavřeli
okruh
ne
podle
těch
linií,
jak
jsem
tam
ukazoval
dvě,
tři
nýbrž
na
úrovni
jedna,
čtyři.
Jde-li
o
to,
že
nikdo
z
lidí
není
hoden,
aby
vstoupil,
tato
skutečnost,
tento
fakt
nesmí
nás
zkrušovat.
Protože
platí
na
druhé
straně,
že
to
království
Boží
klepe
na
brány
našeho
života,
což
se
dá
zpodobnit
tím
podobenstvím
o
rozsévači.
Na
druhé
straně,
přestože
nejsme
my
hodni,
tak
to
semeno
je
rozséváno.
A
kdyby
toho
nebylo,
tak
by
nikdo
nevstoupil.
Ale
protože
ten
rozsévač
rozsévá,
tak
některé
zrno
padne
na
úrodnou
půdu
a
vydá
stonásobný
užitek,
a
tím
se
stane
člověk
hodný.
Né
vlastní
hodností,
ale
tím,
že
ten
rozsévač
rozsévá,
to
nejsme
my.
A
co
se
tedy
od
nás
může
chtít?
Abychom
byli
úrodnou
půdou,
připravit
úrodnou
půdu,
nic
víc.
To
jsou
ty
podmínky,
o
kterých
pořád
já
mluvím:
abychom
nebyli
skálou,
abychom
nebyli
trním,
abychom
nebyli
cestou,
po
které
kdekdo
šlape,
abychom
byli
úrodnou
půdou.
A
jestliže
připravíme
půdu,
nic
víc
nic
nemůžeme
udělat.
Jestliže
nepřipravenosti
půdy,
tak
tam
samozřejmě
blízká
připravenost
u
toho,
který
nevstupuje,
není.
Ale
může
být
vzdále-
vzdálená
připravenost,
tu
si
může
každý
zajistit.
A
tu
blízkou
nedovede,
to
je
těžko
vysvětlit,
co
je
to
blízká
připravenost.
Ale
jak
jsi
se
mi
sám
zmínil,
nastávají
vždycky
okolnosti,
když
je
člověk
vzdáleně
připraven,
a
to
jsi
byl
v
těch
Kalech
vzdáleně
připraven,
že
nečekaně
se
objeví
ta
užitečnost
Takže
to
jsem
vysvětlil
tuhletu
okolnosti,
za
kterých,
nebo
momenty
velice
krátké,
úzké,
třeba
jako
ta
v
tom
Tišnově
se
to
stalo,
že
totiž
ty
už
to
vzdáváš,
ty
už
si
to
pro
sebe
nepřeješ,
a
tím
jsi
vystihl
tu
hlavní
podmínku
lidské
připravenosti.
Se
sebezáporem
je
to
takhle.
Totiž
sebezápor
není
samoúčelný.
To
znamená,
je
prostředkem.
Je-li
to
prostředek,
který
je
ve
svých
účincích
vyčerpán,
tak
nemá
smysl.
To
znamená,
dejme
tomu,
když
se
zapírám
v
něčem
a
stane
se
mi
to
samozřejmé
a
zapírat
se
už
nemusím,
tak
nemusím
přemýšlet,
jak
to
udělat,
abych
se
ještě
sebezapíral,
to
není
třeba.
Prostě
má
to
vést,
sebezápor
má
vést
k
samovolnosti
činnosti.
Dejme
tomu,
když
se
někdo
učí
řídit
auto,
né?
Tak
musí
zapírat
třeba
svoji
nepozornost,
protože
kdyby
se
zasnil,
tak
jede
pořád
rovně
třeba,
ne?
Musí,
koná
vlastně
sebezápor
do
té
doby
dokud,
musí
dávat
pozor
na
cestu,
dokud
to-
není
to
automatismus.
Jakmile
se
stane
automatismem,
tohoto
řízení
auta,
tak
už
to
přestává
být
sebezáporem,
že
ano?
A
to
neznamená,
že
by
si
měl
zoufat
a
hledat
nějaké
nové
typy
sebezáporu.
Ale
měl
by
si
uvědomovat,
že
tento
sebezápor
dohrál
roli,
jo?
A
že
jestliže
vynesl
ho
na
tu
úroveň
nějaké
mechanické
samovolné
činnosti,
tak
je
to
v
nejlepším
pořádku.
Protože
činnost
jako
taková
má
jít
sama
od
sebe.
Nemá
být
člověku
na
překážku,
aby
neměl,
aby
ho
nespoutávala,
aby
jeho
ducha
nespoutávala.
Aby
nebyl
otrokem
toho,
co
dělá,
nýbrž
aby
byl
přitom
úplně
svobodný.
Protože
činnost
spoutává
člověka
dvojím
způsobem.
Tím,
že
se
jí
musí
věnovat,
cele,
a
za
druhé
tím,
že
hledá
následky
nebo
jde
za
následky
této
své
činnosti.
Když
není
upoutá-
upoután
ani
tím
ani
oním,
tak
jeho
činnost
je
absolutně
svobodná.
A
vede
ho
samočinně,
aniž
ví
jak,
k
tomu
vědomému
spojení
s
vnitřním
životem.
To
bych
asi
tak
chtěl
říct.
chtěl
říct.
chtěl
říct.
Já
bych
vám
Já
bych
vám
chtěl
dát
takový
obecný
návod
k
tomu,
jak
zacházet
s
vrcholně
symbolickými
částmi
písma,
které
kdybychom
doslova
vykládali,
tak
by
to
bylo
nepřijatelné.
Já
jsem
se
vás
včera
ptal,
jestli
jste
byli
na
tom
filmu
Ve
službách
papežových.
A
tam
byla,
protože
jsem
měl
na
mysli
tohleto,
tam
byla
jedna
pasáž
špatně
reprodukována.
Rozhovor
toho
papeže
s
tím
Michelangelem.
Ten
papež
chtěl,
aby
Michelangelo
znázornil
zrození
světa
jako
činnost
tvůrce,
který
se
začne
zajímat
o
to,
aby
svět
existoval.
To
znamená
lidsky
pojaté
stvoření.
A
Michelangelo
mu
říkal:
přeci
tohleto
člověk
ani
nejdokonalejší
nemohl
vytvořit.
To
nemohl
být
člověk,
proč
to
máme
lidsky
znázornit.
A
papež
mu
říkal:
no
ale
jak
to
jinak
chceš
znázornit,
aby
to
lidi
pochopili
než
lidsky.
Jen
to
lidsky
znázorni,
všecko
převeď
do
lidské
úrovně,
i
když
se
ti
to
nezdá.
Tak
Michelangelo,
ač
nerad,
poslechl
a
všechno
převedl
do
lidské
úrovně,
vmyslel
se
do
toho,
jako
kdyby
to
člověk...
dokonalý
člověk
tvořil.
Sám
byl
přesvědčen
o
tom,
že
tomu
tak
vůbec
nemohlo
být.
Taky
tomu
tak
nebylo.
To,
co
je
tam
líčeno
v
té
bibli
v
Genezi,
to
se
nikdy
nestalo.
Nikdy
nikdo
nevdechl
duši,
z
hlíny
něco
neudělal,
nesebral
žebro
a
nedal
ho
do-
do
Evy
a
neudělal
z
toho
Evu
a
tak
dále.
Toto
všechno
se
nestalo,
a
přesto
je
to
absolutní
pravda,
protože
to
odpovídá
zákonitostem,
které
zatím
jsou.
A
které
se
dají
také
symbolicky
vysvětlit
dějem,
který
se
nikdy
nestal,
se
to
dá
vysvětlit.
Zrovna
jako
třeba
my,
když
něco
zažíváme,
tak
to
zažíváme
všechno
dějově,
dramaticky,
všechno
se
nám
zdramatizuje,
protože
jdeme
třeba,
jedeme
někam
autem,
s
někým
vykládáme.
To
je
všechno
dramatizace
poznání,
které
za
tím
je,
které
vůbec
dramatické
není,
které
je
absolutně
klidné,
nedramatické.
Které
všechno
ví,
to
je
zdroj,
ze
kterého
všechno
pochází.
A
opravdu
s
tímto
smyslem,
když
se
to
vykládá,
tak
vyjde
z
toho
něco
daleko
užitečnějšího.
Já
se
nebudu
teďka
všímat
celé
Genezi,
protože
to
bychom
celý
den
strávili
a
ještě
bychom
nebyli
hotovi.
Jak...
jak
je
to
tam
duchaplně
převedeno
do...
do
historie,
do
děje,
co
mělo
základ
v
existenční
sféře.
A
co
třeba
kdybychom
to
pozorovali,
tak
to
trvalo
třeba
milióny
let
a
ono
je
tady
líčeno
jako
akt
Boží
a
podobně.
Tak
já
si
budu
všímat
jenom
to,
co
jsme
si
slíbili
na
dnešek,
toho
Ábela
a
Kaina.
Historii
znáte,
nebudu
ji
předvádět,
protože
předpokládám,
že
s-
mohu
rovnou
vykládat.
A
tam
totiž
jde
opravdu
o
to,
jak
jste
mi
tady
napověděli
správně,
že
dualismus
se
teprve
vžíval,
že
teprve
nastupoval.
Že
ani
v
lidském
životě
to
nevypadá
tak,
že
byste
vždycky
byli
tak
duální
v
každém
okamžiku
stejně,
jako
někdy
jste.
Někdy
více
žijete
v
dualismu
někdy
méně,
jste
jenom
na
jeho
okraji.
A
to
jsou
právě
momenty,
které,
do
kterých
bych
vás
chtěl
přivést.
Abyste
se
stali,
řekl
bych,
nikoliv
duální,
nýbrž
neutrální.
Kdo
jste
mi
dneska
předváděli
to
cvičení,
tak
to
jste
v
sobě
vzbuzovali
uměle
dualismus,
uměle
jste
vyvrcholovali
dualismus
v
sobě.
Ovšem
polovičatě,
nebyli
jste
ani
vrcholně
duální
ani
neutrální.
A
výsledek
by
měl
být,
že
byste
byli
neutrální,
z
neutrality
se
dá
jít
nazpátek,
někam
víte
do
toho
monismu
nebo
jak
tomu
říkám
já.
Čili
já
se
toho
nebudu
všeho
všímat,
to
jsou
strašně
široký
věci,
jak
vidíte.
Já
se
všimnu
zase
jenom
toho
případu.
Tak
člověk
je
tam
znázorněn
jako
Kain
a
Ábel.
To
se
týká
jednoho
jediného
člověka,
je
to
pochopitelné.
To
znamená
jako
Adam
a
Eva,
to
se
týká
jednoho
jediného
člověka.
Prosím,
to
je
na
určité
úrovni
platné,
na
jiné
úrovni
historické
je
to
něco
jiného,
třeba
měli
nějaký
Chamy,
syny
a
Jef-
a
Chety
a
Hamy
a
tak
dále.
To
jsou
tehdejší
národové
a
tak
dále,
to
je
nižší
úroveň
výkladu.
A
taky
je
správná.
A
do
ní-
jí
nesmí
odporovat
tento
výklad,
který
je
na
vyšší
úrovni.
Tento
výklad
na
vyšší
úrovni,
ne
na
nejvyšší,
vypadá
tak,
že
se
týká
jednoho
jediného
člověka,
který
v
sobě
vybojovává
další
způsob
života.
To
je
tam
u
toho,
u
té
události
Kain-Ábel,
se
definitivně
rozhoduje,
jak
to
lidstvo
dále
bude
žít.
Že
bude
věci
dělat
pro
sebe
a
tím
si
uzavře
cestu
milosti
Boží
do
té
míry,
že
bude
oddělenou
sférou
od
sféry
Boží.
Že
bude
mít
pocit
oddělenosti,
že
bude
mít
pocit,
že
ten
Bůh
to
nepřijímá,
že
tomu
není
nakloněn
a
tak
dále.
Napřed
chtěl
tento
post
a
pak,
že
je
od
něho
opuštěn,
že
tedy
si
musí
na
svém
písečku
hrát
sám.
To
je
zaviněno
jenom
tím,
že
to
dělá
pro
sebe,
ano?
Ale
chápejte
to
jako
činnost
jednoho
jediného
člověka.
Ábel
a
Kain
je
jeden
jediný
člověk
a
my
si
můžeme
vybrat
v
tom,
jestli
budeme
pokračovat
v
té
cestě
naznačené
principem
Kain,
anebo
jestli
budeme
pokračovat
v
té
cestě
naznačené
principem
Ábel.
Budeme-li
pokračovat
v
cestě
naznačené
principem
Ábel,
všechno
vzhůru,
to
znamená
všechno
směrem
k
Bohu.
Být
zaměstnán
na
poli
hospodářově,
ne?
A
být
zaměstnán
v
jeho
domě,
pro
něho,
všechno
nahoru.
A
jinak
jako
Kain,
všechno
pro
sebe.
Aby
se
neřeklo,
tak
dělat
třeba
duchovní
cvičení
půl
hodiny
denně,
taky
pro
Pána
Boha,
to
on
tak
dělal,
to
je
Kainův
způsob,
přesně.
Nebo
deset
hodin
denně
dělat
to
cvičení
a
minutu
pro
sebe,
to
je
Kain,
pořád,
ano?
Všechno
pro
Boha,
to
je
Ábel,
nic
pro
sebe
všechno
pro
Boha.
To
je
Ábel,
všechno
v
jeho
službách,
to
je
Ábel.
Tento
princip
když
nenastoupíme,
ten
způsob
života,
tak
marně
se
namáháme.
Za
drápek
jsme
chyceni
na
té-
tuto
sféru,
a
spí
se
jim
ve
vězení.
To
je
vězení,
to
se
při
zemi,
všechen
účinek
toho,
co
dělám,
se
drží
při
zemi,
ten
nestoupá
nahoru
k
Bohu.
Ani
kapka
z
toho
nejde
nahoru,
protože
jsem
maličkostí
třebas
chycen
za
tuhletu
sféru.
Jak
jsem
maličko
na
ní-
za
ní
chytnul,
tak
se
zavřou
dveře,
zavřou
se
mi
a
já
jsem
zavřen
v
této
sféře.
A
já
si
už
neotevřu,
někdo
mně
musí
otevřít.
Jsme
dneska
v
situaci
Kainově
a
někdo
nám
musí
z
této
sféry
dveře
otevřít,
upozorňuji
vás.
A
já
nic
jiného
nedělám
v
těch
svých
seminářích,
učím
tomu,
jakým
způsobem
se
dostat
znovu
aspoň
ke
dveřím
a
jakým
způsobem
klepat,
aby
vám
bylo
otevřeno.
O
nic
jiného
tu
nejde.
Tak
to
je
tak
zhruba
vysvětlen
Kain
a
Ábel.
Podívejte
se,
dneska
bych
vám
chtěl
říci
něco
zásadního
o
tom,
jakým
způsobem
se
dostat
přes
dveře,
na
které
se
klepe
a
co
je
to,
to
klepání
a
všecko
dohromady.
Patrně
to
rozdělíme
na
několik
částí,
aby
se
to
jedno
s
druhým
nespletlo.
A
především
tedy
cíl.
Člověk
musí
mít
před
sebou,
pokud
možno,
jasně
cíl.
Já
píšu
ty
spisy
hlavně
proto,
abych
vám
ten
cíl,
vašemu
chápání,
vašemu
chtění,
vaší
vůli
přiblížil.
Aby
se
s
tím
smířila,
aby
to
nebylo
něco
mlhavého,
aby
vám
na
ní
hledě-
poskytl
pohled
ze
všech
možných
stran,
jak
lidsky
je
to
možné.
A
proto
měli
byste
se
držet
těchto
zásad.
Cíl
vždycky
nejvyšší.
Nikoliv,
jako
teď
se
narodím
v
Betlémě,
teď
vstoupím
do
Jordánu,
teď
zemřu
na
kříži.
Nejvyšší
cíl,
vzkříšení
k
věčnému
životu.
Já
z
tohoto
stavu,
kde
jsem
mrtvý,
chci
se
vzkřísit,
chci
být
živý.
Přeješ
si,
co
mám
dělat,
abych
vstoupil
do
království
nebeskýho,
že
ano?
A
teď,
kdyby
se
byl
ptal
ten
dotyčný
na
něco
nižšího,
nedostal
vůbec
žádnou
odpověď.
Dostal
odpověď
jenom
tehdy,
a
vy
taky
dostanete
odpověď
nějakými
fakty
jenom
tehdy,
když
si
to
nejvyšší
přejete.
To
je
na
tom
to
nejtěžší
vás
získat
pro
tuhletu
myšlenku,
abyste
tento
cíl
nejvyšší
pojali
jako
prvořadý
ve
svém
životě.
Aby
vedle
něho
nebyl
žádný
řádově
stejně
důležitý
cíl,
rozumíte
mi?
A
abyste
přesto
žádnému
cíli,
který
máte
v
tomto
světě,
nic
neubrali
na
síle.
To
jsem
dělal
ze
začátku
tuto
chybu,
že
všechny
postranní
nebo
světské
cíle
odpadly
a
já
jsem
byl
vyřízen
pro
život.
To
Ježíš
nechtěl
od
nikoho.
On
chce,
abychom
nadřadili...
nadřadili
těmto
světským
cílům
ten
cíl
duchovní.
Pak
teprve
se
může
stát,
že
sledujíce
tyto
cíle
podřadné,
můžeme
i
přitom
neztrácet
z
mysli
ten
cíl
hlavní.
Oni
mohou
býti
podřízeny,
já
musím
to
taky
srovnat
do
nějaké
baterie,
bych
tak
řekl,
všechny
ty
své
cíle.
Ramakrišna
říkal:
dneska
vám
nemohu
dovolit,
abyste
si
dělali,
co
chcete,
ale
jakmile
jednou
dosáhnete
spojení
s
Bohem,
pak
už
klidně
si
dělejte,
co
chcete,
protože
nic
se
nestane.
Říkal
on.
A
taky
my
musíme
především
hledat
království
Boží
a
všechno
ostatní
nám
bude
dodáno,
přidáno.
A
to
platí
už
i
ve
chvíli,
kdy
tam
teprve
jdeme,
a
ne
kdy
tam
už
vstoupíme.
To
tam
u
Ramakrišny
nebylo
obsaženo,
ale
v
Ježíši
Kristu
je
tam
řečeno:
hledejte,
ne
až
naleznete,
všechno
vám
bude
přidáno.
To
by...
to
by
bylo
beznadějné.
Ale
tím,
že
už
hledáme,
tak
je
nám
všechno
přidáno.
Ovšem
hledáme
především.
To
slovo
"především"
se
tam
nesmí
nic
vynechat,
jo?
To
je...
to
je
právě
slovo
"především".
Tak,
prosím
vás,
kdybyste
udělali
tu
chybu,
že
byste
byli
tak
skromní
jako
třebas
Stáňa,
aby
vám
stačilo
se
narodit
v
Betlémě,
aby
se
ve
vás
narodil
vůbec
Kristus,
Ježíš,
pardon,
a
abyste
mohli
s
ním
spolupracovat
nějak.
Tak,
i
když
se
to
stane,
jako
se
to
jemu
stalo,
tak
to
zmaříte
tím,
že
si-
že
jste
neměli
nejvyšší
cíl.
Vy
se
toho
chopíte,
jak
to
uchopíte,
je
to
pryč.
Ten
nejvyšší
cíl
je
totiž
takové
povahy,
že
se
ho
nikdy
chopit
nemůžeme.
To
je
něco,
co
když
se
dosáhne
třeba
na
vteřinu,
tak
zase
to
odejde
a
získa-
zůstanou
jenom
následky.
To,
co
je
člověku
přidáno
k
tomu.
Já
když
jsem
třeba
v
tom
koncentráku
zažíval
po
tom
okamžiku
odevzdanosti,
to
nebyla
ta
intenzita
odevzdání
potom,
ta
tam-
ta
se
vyprchala.
To
spojení,
které
bylo
bezčasové,
to
se
nedá
ani
zlomkem
vteřiny
nazvat,
to
mělo
trvalé
následky,
dodneška
je
taky
trvalé
následky
má.
Ale
není
to
ten
intenzivní
stav
propojení
pochopitelně,
ale
ty
následky
se
nevytratí.
Ty
tady
jsou,
to
se
nedá
zrušit.
Jsem
se
ocitl
na
nějaké
úrovni,
ze
které
se
úplně
až
dolů
spadnout
už
nedá.
I
když
z
toho
stavu
se
spadne.
Ale
na
tom
tolik
nezáleží,
protože
zbyde
už,
jako
zbytek
zbyde
poznání,
které
za
člověkem
stojí
a
na
které
nemůže
zapomenout,
neboť
je
to,
to
je
to
nejlepší,
co
zažil
v
tom
životě.
Ale
nenapadlo
mě
tehdy,
mě
ovšem
nikdy,
získání
království
Božího.
Kdybyste
něco
tak
výtečného
dosáhli,
co
jsem
já
nevědomě
dělal,
tak
to
by
bylo
ještě
lepší.
To
znamená,
já
jsem
si
nepřál
získat
království
Boží.
Nikdy
na
začátku
jsem
nevešel
do
těchto
stavů,
protože
jsem
si
přál
získat
království
Boží.
Protože,
když
si
člověk
chce
získat
království
Boží,
tak
ho
chce
vždycky
pro
sebe.
Nemů-
nemůže
ani
jinak
než
pro
sebe.
A
to
znamená,
že
se
musí
dostat
před
dveře,
a
tím
se
dostane
totiž
jenom
před
dveře,
a
nikoliv
za
ně.
Kdyby
si
to
nepřál
a
jenom
sám
sebe
zapřel,
jako
se
stalo
mně,
a
vzal
svůj
kříž,
jako
se
stalo
mně
v
koncentráku.
V
tom
prvním
rok-
v
šestnácti
letech
nebo
v
sedmnácti
se
stalo
jenom
to
první,
že
jsem
se
sebezapřel,
ale
nevzal
jsem
na
sebe
kříž.
Teďka
v
tom...
v
tom
koncentráku
tam
už
to
bylo
o
to
víc,
že
jsem
už
splnil
podmínku:
zapřít
sama
sebe
a
vzít
na
sebe
svůj
kříž.
Čili
teď
už
jenom
následovat
bylo
třeba.
A
to
následování
nemusí...
nemusí,
prosím,
být
poznamenáno
touhou
po
získání
království
Božího
pro
sebe.
Vůbec
ne.
U
mě
tedy
nikdy
nebylo.
Já
jsem
tam
nepomýšlel
v
tom
koncentráku
na
to,
že
získám
království
Boží.
Já
jsem
byl
si
jist
jenom
jednou
věcí,
že
mě
ten
gestapák
zabije.
Já
jsem
nemohl
předpokládat,
co
se
stane,
jaká
změna
nastane,
pochopitelně.
To
tedy
jsem
měl
před
vámi
veliký
předstih.
Protože
já
jsem
nepotřeboval
se
dobývat
do
dveří.
Ty
dveře
se
rá-
rázem
otevřely,
rozumíte
mi?
Tím
se
otevírají
dveře,
tímhletím
principem,
že
si
to
přestávám
přát
pro
sebe.
Já
jsem
si
pro
sebe
nepřál
nic.
A
k
tomu
se
musíte
dopracovat,
k
tomu
se
musíte
dopracovat.
To
znamená,
jak
mi
tady
Antonín
říká,
musíte
se
dostat
do
situace,
kdy
víte:
já
jsem
absolutně
nemožný.
To
je
výtečná
věc.
Ale
musí
k
tomu
ještě
přidat
se
to,
že
si
vlivem
toho,
že
jste
nemožní,
že
rezignujete
na
to,
to
chtít.
Že
vy
to
už
nebudete
chtít,
to
se
nesmí
trva-
stát
trvalým
stavem.
Nýbrž
v
tom
rozhodujícím
okamžiku
přechodu
toto
je
tam
nutné:
už
si
to
nepřát.
V
tom
rozhodujícím
okamžiku
jenom,
prosím,
jenom
to
je
zlomek
třeba
vteřiny.
Já
dokážu
si
to
nepřát,
protože
jsem
si
to
celý
život
přál.
Jsem
si
devět
let
potom
přál,
když
jsem
to
zažil
v
sedmnácti
letech,
aby...
aby
se
to
stalo
intenzivní,
aby
to
trvalé,
abych
z
toho
pořád
nepadal
a
tak
dále.
Ale
teď
jsem
z
toho
rezignoval...
na
to
rezignoval,
protože
jsem
zjistil,
že
jsem
zkrachoval,
že
jsem
to
dělal
špatně,
že
jsem
nešika
a
neschopen
a
podobně.
To
bylo
jedinečné
tohleto.
To
kdybych
byl
nedokázal,
tak
ten
gestapák
mě
zabil.
Že
ten,
kdo
pro
sebe
chce
spásu,
ten
ji
nezíská,
ten
se
ocitne
před
vraty,
před
dveřmi
do
království
Božího,
dál
ne.
To
je
výtečné,
ocitnout
se
před
těmi
vraty.
Ale
pak
musí
začít
klepat,
pak
teprve
musí
začít
klepat.
A
to
není
možné
nátlakově,
protože
to
není
klepání,
protože,
jak
vám
říkám,
vždyť
on
ztratil
naději.
Takže
to
klepání
je,
já
to
přeci
zkusím,
asi
tak
v
tom
smyslu.
Já
to
zkusím
veškerou
svou
bytostí,
a
k
tomu
nemáme
sil,
abychom
stačili
třeba
dvě
nebo
tři
vteřiny
to
provádět.
To
se
stačí
možná
zlomek
vteřiny.
Kdyby
ten
gestapák
zaváhal
a
chtěli
na
mně
tam
někde
shora,
abych
tři
mi-
tři
vteřiny
byl
odevzdán
svým
životem,
tak
já
jsem
z
toho
vypadl.
Já
jsem
přestal
být
odevzdán.
Začly
se
rojit
myšlenky
třeba,
co
bude.
No
dostavil
se
znovu
třebas
strach,
a
tím
výhrady,
a
tím
se
mi
uzavřela
brána,
rozumíte
mně?
Čili
proto
Ježíš
Kristus
říká:
klepání,
což
je
momentální
stav,
to
je
zlomek
vteřiny,
jak
já
klepu.
To
je
asi
tak
jako
vlny,
které
narážejí
na
břeh,
asi,
vlny
moře,
které
narážejí
pravidelně
na
břeh.
To
když
jsem
u
moře,
tak
si
toto
vždycky
uvědomuju,
že
to
je
ten
pravý
stav,
takhle
vystihnout
to,
co
vlastně
Bůh
dělá
za
nás.
Že
on
tak
na
nás
pořád
dotírá,
to
se
potom
cítí,
tak
je.
Kdyby
nás
pořád
chtěl,
tak
nás
zničí.
To
se
musí
jenom
nárazově,
ano?
To
taky
cítí
třebas
při
těch
účincích,
těch
duchovních,
chci
říci,
že
je
to
pulzace
nějaká,
to
není
trvalé.
Tak
ještě
jednou.
Nejvyšší
cíl,
ale
když
se
dostaví
jenom...
jenom
to,
že
třebas
se
ve
mně
narodí
Ježíš
v
tom
mým
Betlémě,
v
tom
mým
těle,
tak
vědět,
že
jsem
ještě
prostě
daleko
se
nedostal.
Dnes
nebýt
s
tím
spokojen,
začít
si
v
tom
lebedit,
nechtít
se
v
tom
zabydlit.
Že
ani
vyšší
stavy,
v
tom,
jaký
zažívali
ti
tři,
kteří
byli
s
Ježíšem
na
hoře
Tabor.
Nestáli
za
to,
aby
se
v
tom
mohli
zabydlit,
z
toho
se
musí
vypadnout.
Ani
to,
že
chodili
tři
roky
s
Ježíšem,
v
tom
se
nesměli
zabydlit.
Ježíš
jim
jasně
řekl,
pokud
budete
mít
osobní
vedení,
tak
nemůžete
se
dostat
až
nakonec,
já
musím
odejít...
odejít.
A
abych
mohl
poslat
toho
utěšitele.
To
znamená,
nesmíte
být
ničím
spokojeni.
Tady
nespokojenost
není
známka
malé
pokory,
nýbrž
nespokojenost
je
známka
pravé
touhy.
A
vy
musíte
jít
pořád
dál.
A
teď
bych
vlastně
řekl
další
kapitolu,
já
to
skončím.
Potom
ji
uvážit
v
tom
zlomku
vteřiny,
kdy
jsem
odevzdal
svůj
život,
nebylo
čas
na
jakoukoliv
slovní
formulaci.
Čili
nijak
jsem
to
nevyjádřil.
Vy
si
nedovedete
představit
nebo
ty
si
nedovedeš
představit,
jak
jsem
to
tedy
udělal,
když
jsem
to
neformuloval.
To,
že
se
to
formuluje
slovně,
to
je
jenom
něco,
co
může
způsobit
klamnou
představu,
že
já
jsem
to
opravdu
odevzdal.
Formulace
obyčejně
člověka
přesvědčí
o
tom,
že
to
odevzdal.
Žádná
i
nejdokonalejší
formulace,
jak
já
vím,
neznamená,
že
jsem
to
vůbec
odevzdal.
Odevzdání
musí
být
tak
prudké,
že
žádná
formulace
tam
nemá
místo.
Právě
proto,
že
ten,
kdo
chtěl
třebas
ještě
pochovat
svého
Otce,
si
formuloval
svoji
situaci,
už
tím
se
zřekl
následování
Ježíše.
Jak
to
vyjádřit,
co
jsem
vlastně
udělal.
To
se
dá
vyjádřit
jediným
způsobem,
že
nás
Ježíš
nabádá
k
tomu,
abychom
z
činnosti
přešli
do
nečinnosti,
jakou
on
nám
předváděl.
To
je
všechno
trpná
cesta.
A
dokud
tuto
trpnost
stoprocentně
neprovedete,
tak
jste
jenom
činní
a
tato
činnost
vás
přidržuje
v
této
kleci
oddělenosti
od
Boha.
Čili
kdybych
já
začal
něco
formulovat,
tak
se
ocitnu
zase
v
kleci
té
své
formulace.
To
mě
neosvobodí,
žádná
formulace
mě
neosvobodí.
Ježíš
Kristus
přeci
ukazoval,
že
nedělal
zázraky.
Víra
tvá
tě
uzdravila,
že
byl
přitom
nečinný.
On
jenom
měl
určitou
zkušenost,
kterou
můžeme
taky
nazvat
vírou,
no,
jak
chcete,
ale
zkušenostní.
A
když
ten,
který
chtěl
být
uzdraven
svou
důvěrou
a
vírou
se
připojil
k
jeho
víře
zkušené,
tak
povýšil
svou
víru
na
jeho
zkušenost,
a
tím
se
uzdravil.
A
tak
taky
já,
když
dejme
tomu
se
touhou
odevzdávám,
tak
nezačnu
žádnou
formulaci,
na
to
není
čas,
já
jenom
se
připojuji
k
tomu
Bohu.
Od
začátku
je
vám
to
takhle
v
bibli
ukazováno.
Co
pak
Panna
Maria
si
něco
formulovala?
Nevěděla,
kterak
se
to
může
stát.
Řekla:
staň
se
tvá
vůle.
Ale
tím
neříkala:
já
se
ti
dávám,
jo?
Vona
řekla,
trpně...
trpně
vyjádřila
trpně,
že
se...
že
se
odevzdává
a
odevzdala
se.
Že
se
odevzdala,
tím
počala
ten
věčný
život
v
sobě,
ne?
A
opravdu
tam
už
nebyla
žádná
formulace.
Protože
ona
neměla...
neměla
představu
o
tom,
jak
sama
se
vyjádřila:
kterak
se
to
může
stát.
Jak
to
měla
formulovat?
Tyhlety
věci
nemůžete
formulovat,
protože
nemáte
o
tom
představu,
co
se
s
vámi
bude
dít.
Vždyť
co
se
se
mnou
dělo
a
co
se
s
vámi
bude
dít
také,
je
mimo
vašich
schopností
představivých,
vy
si
to
nemůžete
představit.
Vždyť
to
je
zbavování
se
vás
samých,
to
je
zmaření
vás,
s
veškerou
schopností
něco
vykládat.
Řeč
slouží
tady
k
tomu,
tomuto
dorozumívání
se
s
tímto
světem.
K
Bohu
nepotřebujete
mluvit,
protože
on
česky
nemluví.
On
si
nic
neformuluje,
nepotřebuje
formulovat,
copak
by
to
bylo
za
Boha.
To
je...
to
je
nezřízená
neomalenost,
něco
formulovat.
Já
se
musím
tak
dalece
připravit,
abych
tam
celou
svou
byto-
celobytostně
spěl.
Mně
nic
jiného
nezbývalo,
ne?
A
musím
říct,
že
v
těch
sedmnácti
letech,
kdy
jsem
vůbec
nevěděl
nic
o
Bohu
a
nikam
jsem
nemířil.
Že
jsem
několik
měsíců
byl
v
takovém
stavu,
v
takovém
rozpoložení,
než
se
stalo,
že
to
na
mě
spadlo,
se
tady
říká,
že
jsem...
že
jsem
jako
do
tohoto
světa
už
nepatřil,
protože
mi
ho
sebrali,
jsem
nemohl
být
tím
přírodovědcem,
ne?
A
jinému
světu
jsem
nepatřil,
já
jsem
mu
prostě
nepatřil,
já
jsem
nepatřil
ničemu.
Já
jsem
byl
na
holičkách,
já
jsem
byl
v
absolutní
suchosti.
Já
jsem
neměl
tady
žádný
zájem.
Já
neříkám,
že
je
to
vzor.
Ale
já
jenom
říkám,
jak
jsem
získal
ten
svůj
stav.
A
teď,
co
se
stalo:
v
tom
muzeu
jsem
si
přečetl
větu.
Já
ji
řeknu
ve
zkratce:
tento
život
nemá
smysl
takový,
že
by
si
ho
měl
člověk
odžít,
nýbrž
že
by
v
něm
viděl,
měl
vidět
prostředek
ke
spojení
s
Bohem,
most
do
věčnosti.
Jak
jsem
si
tohleto
přečetl,
to
nebyla
moje
formulace,
to
byla
cizí
formulace.
To
jiné,
jiná
věc.
Tak
tato
formulace,
která
nebyla
moje,
to
byla
ta
pomoc
z
druhé
strany.
To
byla
pomoc
z-
z,
jak
my
tomu
říkáme
na
Moravě,
zpoza
dveří,
která
ke
mně
přišla,
a
ta
mě
přemohla.
Kdybych
si
to
byl
formuloval
já,
já
musím
z
tohoto
světa,
z
tohoto
života
udělat
prostředek,
tak
jsem
se
o
tom
třebas
přesvědčil,
že
to
tak
má
být.
Byl
jsem
jist,
že-
že
to
jinak
ani
nejde
nebo
že
je
to
nejlepší
cesta,
ale
nemělo
to
účinek
spojovací.
Tam
to
mělo
okamžitě
účinek
spojovací,
protože
řečeno
symbolikou
Ježíšova
života,
to
byl
archanděl
Gabriel
nebo
to
byl
svatý
Jan
Křtitel
nebo
to
byli
popravčí,
kteří
popravovali
Ježíše
Krista.
Ale
nebyl
to
Ježíš,
který
by
si
to
byl
formuloval,
nikdy
ne.
Teďka
myslím,
že
to
bylo
velice
dobře
vyjádřeno,
co
při
tom
má
dělat.
Ježíš
Kristus
při
tom
nedělal
nic.
Připravil
dokonale
cestu.
On
se
třeba,
abych
zůstal
u
toho
Jordánu,
tam
je
to
nejsnáz
pochopitelný,
udělal
všecko,
co
mohl,
aby
byl
oddán
tomuto
světu,
tomu
svýmu
okolí
byl
poslušen.
A
na
druhé
straně,
aby
při
této
poslušnosti
byl
jenom
v
tom,
co
je
jeho
Otce.
Aby
to
dělal
jenom
proto,
aby
mohl
být
v
tom,
co
je
jeho
Otce.
Aby
mu
tento
svět
nepřekážel
v
tom,
že
on
musí
být
v
tom,
co
je
jeho
Otce.
A
když
mu
to
samovolně
šlo,
že
byl
v
tom,
co
je
jeho
Otce,
že
už
se
nemusel
o
to
namáhat,
tak
protože
byl
vtělený
Bůh,
tak
to
věděl,
že
ten
okamžik
nastal,
my
to
nepoznáme
pochopitelně,
on
věděl,
že
ten
okamžik
nastal,
tak
šel
do
Jordánu.
Tak
věděl,
tenhleten
stav,
který
už
jde
samovolně
kupředu,
ten
se
musí
zmařit,
ten
se
musí
ukončit:
já
se
musím
za
něj
dostat
dál.
A
to
nemohl
zase
vůbec
sám
udělat.
Jako
jsem
se
sám
svým
přičiněním
na
tento
svět
nedostal,
jako
tomu
bylo
třeba
u
Panny
Marie,
tak
taky
sám
se
nedostal
do
učitelského
stavu.
Bude
třeba
k
tomu
někoho
jiného,
například
svatého
Jana
Křtitele.
A
tak
já
sám
se
nepopravím
na
kříži.
Kdyby
udělal
sebevraždu,
tak
se
zbavil
fyzické
základny,
a
tím
se
zbavil
jakéhokoliv-
jakékoliv
možnosti
pokroku.
Já
se
nesmím
sám
zabít,
to
mě
nesmí
ani
napadnout.
To,
že
musím
být
zničen,
zmařen,
nesmím
to
udělat
já.
To
jsem
si
právě
uvědomoval
v
tom
koncentráku,
tak
tady
budu
zmařen,
že
to
bude
mít
následky
poznávací,
to
jsem
nevěděl,
pochopitelně.
Ale,
že
jsem
přivolil...
přivolil
k
tomu
zmaření
jako
Ježíš
na
kříži,
přivolil,
aby
ho
zničili.
A
bez
nároku
na
návrat,
bez
nároku
na
poznání,
já
jsem
se
vzdal
poznání.
Vždyť
já
jsem
věděl:
tady
jsi
zkrachoval
člověče,
tady
to
dál
nejde.
Tady
jsi
se
ukázal
v
pravém
světle.
Miluješ
sebe,
a
nemiluješ
Boha.
A
tím
je
to
všechno
dáno,
proto
se
to
všechno
zkrachovalo.
Tak
to
jsem
si
byl
jasně
vědom,
že
takhle
moje
situace
vypadá,
a
proto
jsem
se
odevzdal
bez
hlesu,
bez
lítosti.
Po
tom
Karlovi
mně
vůbec
nic
nebylo,
jako
kdyby
nebyl.
Čili
tak
dokonale
byla
provedena
příprava,
že
jsem
byl
přesvědčen
o
tom,
že
já
nic
nejsem.
A
víte,
tohleto
bezvadně
pochopil
sv.
Pavel:
kdybych
já
se
nezmenšil,
nemohl
bych
být
jako
Ježíš
Kristus.
On
sám
si...
si
sebe
zmařil.
A
já
to
mám
dělat
jinak,
když
ho
mám
následovat?
Já
to
musím
dělat
stejně
jako
on.
Já
se
musím
taky
zmařit.
Ovšem
ne,
že
se
zabiju,
že
základna
moje
fyzická
musí
zůstat.
Ale
že
dovolím
Bohu,
aby
toto
dí-
dílo
dokončil,
když
já
se
postavím
před
něj:
tady
mě
máš,
já
jsem
tady
pro
tebe,
a
ne
pro
sebe.
Takže
tahleta
formulace,
která
tady
je,
je
zbytečná.
To,
to
je
stav,
tady
mě
máš.
To
je
stav.
Já
nemusím
k
tomu
říct,
tady
mě
máš,
vůbec.
On
mě
zná...
on
mě
má.
Kdybych
si
to
jenom
formuloval,
tak
si
třeba
nalhávám,
není
to
pravda.
Teprve,
až
by
na
mě
došla
ta
těžká
chvíle
jako
na
toho
svatýho
Petra,
abych
zjistil,
že
mě
nemá.
Že
já
pro
něho
nejsem,
že
jsem
tady,
že
se
mám
radši
sám,
a
ne
jeho.
To,
Petr
to,
tamhle
to
krásně
řekl,
ten
to
bezvadně
formuloval:
Pane,
já
za
tebou
půjdu
do
žaláře,
já
za
tebou
půjdu
na
smrt.
Nic
z
toho
nebyla
pravda.
Formulace
byla
bezvadná
a
on
to
taky
upřímně
myslel,
nemyslete,
že
to
nemyslel
upřímně.
Ale
on
se
neznal,
jako
nikdo
z
vás.
Jako
já,
nikdo
se
neznáme,
on
nevěděl,
že
lže,
to
nevěděl.
Že
on
nevědomě
lhal.
Ale
jestliže...
jestliže
to
dělá
člověk
opravdu
niterně,
lidsky,
co
může
udělat,
tak
musí
potom
spolehnout
na
to,
že
z
druhý
strany
mu
přijde
pomoc.
Že
on
si
sám
dveře
neotevře,
že
někdo
mu
ty
dveře
otevře.
Co
ta
formulace
Petrova
způsobila?
Zoufalství,
lítost.
Vědomí,
že
se
klamal,
že...
že...
že
Krista
zradil,
že
ho
zapřel,
to
předtím
nevěděl.
Prosím
vás,
vy
taky
ho
zapíráte,
když
nepoznáváte
ho.
Vy
ho
zapíráte,
že
to
nevíte.
No
taky
nemám
právo
vyčítat,
že
my
se
neznáme.
To
je,
my
žijeme
v
temnotách,
temnotách
vnějších.
Takže
to
není
naše
chyba.
My
ale
musíme
toto
vzít
na
vědomí,
že
stav
je
takový,
musíme
z
toho
vyvodit
důsledky,
nespokojovat
se
ze
žádnou
formulací,
nýbrž
dokonalejším
faktickým
odevzdáváním.
A
proto
jsem
teďka
provedl
tu
činnost.
To
je
v
tom
spisu
Sladké
jho,
aby
lidi
věděli,
jak
se
činností
odevzdávat.
To
musí
být
faktické
odevzdávání.
Jakmile
se
například
nedokážu
ani
v
činnosti
odevzdávat,
je
těžko
potom
sledovat
koncentraci,
to
není
vůbec
možné.
Podle
mýho
názoru
to
je
úkol
nadlidský.
Není
ho
možné
zvládnout,
protože
před
tím
se
nezvládl
ten
prostý
úkol
v
běžných
věcech
se
tomu
Bohu
odevzdat.
Já
nemusím
si
přeci
nic
formulovat,
když
třeba
jím
buchtu.
Nemusím
nic
formulovat.
To
by
taky
byl
nesmysl.
To
bych
něco
předstíral.
Ale
nesmí
jedění
buchty
stát
mimo.
Já
vím,
že
nevíte
jak.
To
je
jasný.
Možná...
možná,
že
to
víte.
Ale
že
žádná
formulace
při
tom
nic
nepomůže
a
je
tam
zbytečná.
Protože
nakonec
ty
všechny
věci
se
dějou
samovolně.
Až
se
stane
to
samovolně,
tak
to
je,
to
už
jste
na
pokraji
věčnosti.
Na
každé
úrovni
se
musí
se
dostat
člověk
až
do
samovolného
počínání,
samovolné
lásky,
samovolného
poznávání.
Já
jsem
zatím
provedl
jenom
činnost,
ta
se
musí
stát
samovolně
službou,
samovolnou
službou
Bohu,
že
ani
nevím,
že
mu
sloužím.
Napřed
musím
vědět,
že
mu
sloužím.
A
tak
dlouho
si
to
vštěpuju
do
hlavy,
že
mu
sloužím,
to
je
ještě
zatím
začátek
formulace,
až
potom
už
to
formulovat
nemusím,
já
mu
fakticky
sloužím.
Že
už
se
ve
mně
vypěstoval
princip
soudnosti,
který
mě
okamžitě
rozsoudí:
toto
je
pro
tebe
člověče
a
toto
je
služba
Bohu.
Ten
soudce
je
potom
k
dispozici
tou-
tím
systémem,
který
si
člověk
natrénoval,
ano?
To
je...
to
je
mechanismus,
jako
se
člověk
naučil
chodit,
a
nemusí
myslet
na
to,
aby
chodil
nemusí
myslet,
aby
chodil.
Všechno
se
stane
takovýmhle
mechanismem
a
neděláte
to
jinak,
než
jak
to
máte
dělat.
Je
to
v
pořádku,
služba
Bohu.
Na
každé
úrovni
to
musí
dojít
do
tohoto
vrcholu.
Když
jsem
napsal
správně
tu
kapitolu
o
činnosti,
tak
z
toho
musí
vyplývat:
já
se
musím
lidsky
krajně
umět
zapřít.
Já
musím
lidsky
krajně
vzít
svůj
kříž,
ne
Ježíšův,
svůj.
A
pak
mám
právo
stát
se
učedníkem
Ježíšovým.
Dříve
ne.
Říkám
právo,
protože
já
nemohu
za
Ježíše
říct:
pojď.
To
je
nesmysl,
to
je
nelogické,
to
říká
on,
on
mě
zve
k
sobě.
Ale
buďte
bez
starosti,
že
o
každém
z
nás
ví,
že
je
vševědoucí.
Čili
to,
co
se
dostaví
samovolně,
samo,
nevím
jak.
Jako
já,
když
jsem
splnil
jenom
to,
to
druhé
braní
kříže
jsem
nesplnil.
Splnil
jsem
jenom
to,
když
se
člověk
v
sedmnácti
letech,
že
jsem
sebe
zapřel,
že
jsem
nechtěl
od
tohoto
světa
už
nic,
nic
jsem
si
od
něj
nesliboval,
a
přesto
jsem
se
nezavraždil,
prosím.
Ani
jsem
na
to
nepomyslel,
jenom
jsem
nevěděl,
jak
dál.
Tak
to
stačilo
k
tomu,
abych
splnil
natolik
tyto
podmínky,
že
on
mně
podal
ruku.
Ale
já
jsem
si
jí
nepodal,
on
mně
podal
ruku
v
tom,
že
prohlásil,
v
té
knize:
tento
tvůj
život
je
mostem
do
věčnosti.
To
je
podání
ruky.
To
se
u
každého
děje
jinak,
pochopitelně.
On
to
prohlásil
náhodou
slovně.
Ale
ten
stav,
který
z
toho
vyplynul,
byl
prost
jakékoliv
lidské
řeči.
Já
jsem
v
té
chvíli
nebyl
schopen
vůbec
lidsky
myslet.
Pojmout
nějakou
myšlenku,
já
jsem
poprvně
zjistil,
že
jsem
vědomím,
že
jsem...
že
jsem
neztratil
vědomí,
ale
do
toho
vědomí
nemůže
vstoupit
ani
myšlenka
na
nejmenší
pohyb.
Jsem
se
nemohl
ani
hnout
z
toho
místa,
kde
se
mi
to
stalo.
Já
jsem
tam
zůstal
sedět
v
tom
muzeu.
U
toho-
u
tý
knížky
otevřený,
kde
ta
věta
byla,
ano?
Čili
tyhlety
podmínky,
když
člověk
splní,
tak
potom
už
je
to
jenom
na
tom
Ježíši,
aby
to
udělal
za
nás.
My
sami
to
neuděláme,
ano?
My
nemusíme
hledat
hledat
