EN | ES |

77-03A-Zlin-77-3-b

77-03A-Zlin-77-3-b

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
No, tak bych vám dal jednu radu. Že totiž lidská činnost, která je konána jenom tak, aby byla vykonána, proti tomu nemůže nikdo nic mít, protože to je cesta od sebe k té činnosti. Když není vykonána jenom proto, aby jako člověk získal za to peníze nebo užitek osobní, nýbrž ze zájmu o věc, tak je to dobré. Jestliže ale lidská činnost je vykonávána tak, že já tou činností se snažím prorazit k Bohu, tak to vypadá asi tak, že já v té činnosti vidím příležitost... příležitost k Bohu jít. Když se mi při kterékoliv činnosti, třeba té nejsvětštější, podaří bez nějakého umělého vžívání se do věcí, chápat tu činnost jako něco, co mě vede k Bohu. Já dneska bych těžko mohl o nějaké činnosti říct, že mě tam nevedla. Když se mi to podaří, tak opravdu ta nejsvětštější činnost mě tam vez- bere, mě tam přivádí. Třeba, dejme tomu, jím, to je velice světská činnost. Mně to připomíná, že mám být ještě živ. Proto, abych mohl realizovat, co jsem dosud nerealizoval, abych se mohl přiblížit k Bohu. Neboť kdybych neměl tělo, tak bych nemohl k němu jít. Mimo tělo se to nedá dělat, proto jím, ne? Tato činnost, že jakoby dána tou myšlenkou, že udržuju prostředek, který se může ocitnout ve službách Bohu, tak to je činnost posvěcená. A také, když vám někdo něco vykládá o duchovních věcech, to je ještě snazší, nikdy se nesnažte si myslet, že vám to vykládá on. Nýbrž přejte si, aby směl jeho ústy nebo jeho písmem promluvit k vám Bůh. Přejte si... přejte si to... to poznání mít od Boha, musíte to vzít z jeho rukou. To znamená, předtím musíte odejít z Otcova domu, česky řečeno. Musíte si uvědomit, že né bez vůle, nýbrž s vůlí Boží přicházíte k tomu, že to třebas čtete nebo se dáte poučovat. Že máte opravdu touhu, abyste splnili vůli Boží. A to je snadné se do toho vmyslet, že nechcete nic jiného než splnit vůli Boží. Tak pak přicházíte z Otcova domu, velice prostě z Otcova domu, neboť od jeho vůle. A dostáváte se k tomu, co vás má zase k němu dovést nazpátek. A potom ta věc vám zjeví mnoho věcí, které by vám byla normálně neprojevila. A běžná činnost vám ukáže cestu, kterou byste v té běžné činnosti nikdy nenašli. Nejsvětštější věc vás povede, povedou vás zvířata, rostliny. Neživá i živá hmota, všecko vás povede, jakékoli hnutí mysli vás povede. Všecko vás povede k Bohu. Jen si musíte dát pozor, abyste z vůle Boží k tomu šli, z doma- z domu Otcova, a zase se hleděli tou činností k němu vrátit. Abyste uzavřeli okruh ne podle těch linií, jak jsem tam ukazoval dvě, tři nýbrž na úrovni jedna, čtyři. Jde-li o to, že nikdo z lidí není hoden, aby vstoupil, tato skutečnost, tento fakt nesmí nás zkrušovat. Protože platí na druhé straně, že to království Boží klepe na brány našeho života, což se dá zpodobnit tím podobenstvím o rozsévači. Na druhé straně, přestože nejsme my hodni, tak to semeno je rozséváno. A kdyby toho nebylo, tak by nikdo nevstoupil. Ale protože ten rozsévač rozsévá, tak některé zrno padne na úrodnou půdu a vydá stonásobný užitek, a tím se stane člověk hodný. Né vlastní hodností, ale tím, že ten rozsévač rozsévá, to nejsme my. A co se tedy od nás může chtít? Abychom byli úrodnou půdou, připravit úrodnou půdu, nic víc. To jsou ty podmínky, o kterých pořád já mluvím: abychom nebyli skálou, abychom nebyli trním, abychom nebyli cestou, po které kdekdo šlape, abychom byli úrodnou půdou. A jestliže připravíme půdu, nic víc nic nemůžeme udělat. Jestliže nepřipravenosti půdy, tak tam samozřejmě blízká připravenost u toho, který nevstupuje, není. Ale může být vzdále- vzdálená připravenost, tu si může každý zajistit. A tu blízkou nedovede, to je těžko vysvětlit, co je to blízká připravenost. Ale jak jsi se mi sám zmínil, nastávají vždycky okolnosti, když je člověk vzdáleně připraven, a to jsi byl v těch Kalech vzdáleně připraven, že nečekaně se objeví ta užitečnost Takže to jsem vysvětlil tuhletu okolnosti, za kterých, nebo momenty velice krátké, úzké, třeba jako ta v tom Tišnově se to stalo, že totiž ty už to vzdáváš, ty už si to pro sebe nepřeješ, a tím jsi vystihl tu hlavní podmínku lidské připravenosti. Se sebezáporem je to takhle. Totiž sebezápor není samoúčelný. To znamená, je prostředkem. Je-li to prostředek, který je ve svých účincích vyčerpán, tak nemá smysl. To znamená, dejme tomu, když se zapírám v něčem a stane se mi to samozřejmé a zapírat se už nemusím, tak nemusím přemýšlet, jak to udělat, abych se ještě sebezapíral, to není třeba. Prostě má to vést, sebezápor má vést k samovolnosti činnosti. Dejme tomu, když se někdo učí řídit auto, né? Tak musí zapírat třeba svoji nepozornost, protože kdyby se zasnil, tak jede pořád rovně třeba, ne? Musí, koná vlastně sebezápor do té doby dokud, musí dávat pozor na cestu, dokud to- není to automatismus. Jakmile se stane automatismem, tohoto řízení auta, tak už to přestává být sebezáporem, že ano? A to neznamená, že by si měl zoufat a hledat nějaké nové typy sebezáporu. Ale měl by si uvědomovat, že tento sebezápor dohrál roli, jo? A že jestliže vynesl ho na tu úroveň nějaké mechanické samovolné činnosti, tak je to v nejlepším pořádku. Protože činnost jako taková má jít sama od sebe. Nemá být člověku na překážku, aby neměl, aby ho nespoutávala, aby jeho ducha nespoutávala. Aby nebyl otrokem toho, co dělá, nýbrž aby byl přitom úplně svobodný. Protože činnost spoutává člověka dvojím způsobem. Tím, že se jí musí věnovat, cele, a za druhé tím, že hledá následky nebo jde za následky této své činnosti. Když není upoutá- upoután ani tím ani oním, tak jeho činnost je absolutně svobodná. A vede ho samočinně, aniž ví jak, k tomu vědomému spojení s vnitřním životem. To bych asi tak chtěl říct. chtěl říct. chtěl říct. Já bych vám Já bych vám chtěl dát takový obecný návod k tomu, jak zacházet s vrcholně symbolickými částmi písma, které kdybychom doslova vykládali, tak by to bylo nepřijatelné. Já jsem se vás včera ptal, jestli jste byli na tom filmu Ve službách papežových. A tam byla, protože jsem měl na mysli tohleto, tam byla jedna pasáž špatně reprodukována. Rozhovor toho papeže s tím Michelangelem. Ten papež chtěl, aby Michelangelo znázornil zrození světa jako činnost tvůrce, který se začne zajímat o to, aby svět existoval. To znamená lidsky pojaté stvoření. A Michelangelo mu říkal: přeci tohleto člověk ani nejdokonalejší nemohl vytvořit. To nemohl být člověk, proč to máme lidsky znázornit. A papež mu říkal: no ale jak to jinak chceš znázornit, aby to lidi pochopili než lidsky. Jen to lidsky znázorni, všecko převeď do lidské úrovně, i když se ti to nezdá. Tak Michelangelo, ač nerad, poslechl a všechno převedl do lidské úrovně, vmyslel se do toho, jako kdyby to člověk... dokonalý člověk tvořil. Sám byl přesvědčen o tom, že tomu tak vůbec nemohlo být. Taky tomu tak nebylo. To, co je tam líčeno v té bibli v Genezi, to se nikdy nestalo. Nikdy nikdo nevdechl duši, z hlíny něco neudělal, nesebral žebro a nedal ho do- do Evy a neudělal z toho Evu a tak dále. Toto všechno se nestalo, a přesto je to absolutní pravda, protože to odpovídá zákonitostem, které zatím jsou. A které se dají také symbolicky vysvětlit dějem, který se nikdy nestal, se to dá vysvětlit. Zrovna jako třeba my, když něco zažíváme, tak to zažíváme všechno dějově, dramaticky, všechno se nám zdramatizuje, protože jdeme třeba, jedeme někam autem, s někým vykládáme. To je všechno dramatizace poznání, které za tím je, které vůbec dramatické není, které je absolutně klidné, nedramatické. Které všechno ví, to je zdroj, ze kterého všechno pochází. A opravdu s tímto smyslem, když se to vykládá, tak vyjde z toho něco daleko užitečnějšího. Já se nebudu teďka všímat celé Genezi, protože to bychom celý den strávili a ještě bychom nebyli hotovi. Jak... jak je to tam duchaplně převedeno do... do historie, do děje, co mělo základ v existenční sféře. A co třeba kdybychom to pozorovali, tak to trvalo třeba milióny let a ono je tady líčeno jako akt Boží a podobně. Tak já si budu všímat jenom to, co jsme si slíbili na dnešek, toho Ábela a Kaina. Historii znáte, nebudu ji předvádět, protože předpokládám, že s- mohu rovnou vykládat. A tam totiž jde opravdu o to, jak jste mi tady napověděli správně, že dualismus se teprve vžíval, že teprve nastupoval. Že ani v lidském životě to nevypadá tak, že byste vždycky byli tak duální v každém okamžiku stejně, jako někdy jste. Někdy více žijete v dualismu někdy méně, jste jenom na jeho okraji. A to jsou právě momenty, které, do kterých bych vás chtěl přivést. Abyste se stali, řekl bych, nikoliv duální, nýbrž neutrální. Kdo jste mi dneska předváděli to cvičení, tak to jste v sobě vzbuzovali uměle dualismus, uměle jste vyvrcholovali dualismus v sobě. Ovšem polovičatě, nebyli jste ani vrcholně duální ani neutrální. A výsledek by měl být, že byste byli neutrální, z neutrality se dá jít nazpátek, někam víte do toho monismu nebo jak tomu říkám já. Čili já se toho nebudu všeho všímat, to jsou strašně široký věci, jak vidíte. Já se všimnu zase jenom toho případu. Tak člověk je tam znázorněn jako Kain a Ábel. To se týká jednoho jediného člověka, je to pochopitelné. To znamená jako Adam a Eva, to se týká jednoho jediného člověka. Prosím, to je na určité úrovni platné, na jiné úrovni historické je to něco jiného, třeba měli nějaký Chamy, syny a Jef- a Chety a Hamy a tak dále. To jsou tehdejší národové a tak dále, to je nižší úroveň výkladu. A taky je správná. A do ní- jí nesmí odporovat tento výklad, který je na vyšší úrovni. Tento výklad na vyšší úrovni, ne na nejvyšší, vypadá tak, že se týká jednoho jediného člověka, který v sobě vybojovává další způsob života. To je tam u toho, u té události Kain-Ábel, se definitivně rozhoduje, jak to lidstvo dále bude žít. Že bude věci dělat pro sebe a tím si uzavře cestu milosti Boží do té míry, že bude oddělenou sférou od sféry Boží. Že bude mít pocit oddělenosti, že bude mít pocit, že ten Bůh to nepřijímá, že tomu není nakloněn a tak dále. Napřed chtěl tento post a pak, že je od něho opuštěn, že tedy si musí na svém písečku hrát sám. To je zaviněno jenom tím, že to dělá pro sebe, ano? Ale chápejte to jako činnost jednoho jediného člověka. Ábel a Kain je jeden jediný člověk a my si můžeme vybrat v tom, jestli budeme pokračovat v té cestě naznačené principem Kain, anebo jestli budeme pokračovat v té cestě naznačené principem Ábel. Budeme-li pokračovat v cestě naznačené principem Ábel, všechno vzhůru, to znamená všechno směrem k Bohu. Být zaměstnán na poli hospodářově, ne? A být zaměstnán v jeho domě, pro něho, všechno nahoru. A jinak jako Kain, všechno pro sebe. Aby se neřeklo, tak dělat třeba duchovní cvičení půl hodiny denně, taky pro Pána Boha, to on tak dělal, to je Kainův způsob, přesně. Nebo deset hodin denně dělat to cvičení a minutu pro sebe, to je Kain, pořád, ano? Všechno pro Boha, to je Ábel, nic pro sebe všechno pro Boha. To je Ábel, všechno v jeho službách, to je Ábel. Tento princip když nenastoupíme, ten způsob života, tak marně se namáháme. Za drápek jsme chyceni na té- tuto sféru, a spí se jim ve vězení. To je vězení, to se při zemi, všechen účinek toho, co dělám, se drží při zemi, ten nestoupá nahoru k Bohu. Ani kapka z toho nejde nahoru, protože jsem maličkostí třebas chycen za tuhletu sféru. Jak jsem maličko na ní- za ní chytnul, tak se zavřou dveře, zavřou se mi a já jsem zavřen v této sféře. A já si už neotevřu, někdo mně musí otevřít. Jsme dneska v situaci Kainově a někdo nám musí z této sféry dveře otevřít, upozorňuji vás. A já nic jiného nedělám v těch svých seminářích, učím tomu, jakým způsobem se dostat znovu aspoň ke dveřím a jakým způsobem klepat, aby vám bylo otevřeno. O nic jiného tu nejde. Tak to je tak zhruba vysvětlen Kain a Ábel. Podívejte se, dneska bych vám chtěl říci něco zásadního o tom, jakým způsobem se dostat přes dveře, na které se klepe a co je to, to klepání a všecko dohromady. Patrně to rozdělíme na několik částí, aby se to jedno s druhým nespletlo. A především tedy cíl. Člověk musí mít před sebou, pokud možno, jasně cíl. Já píšu ty spisy hlavně proto, abych vám ten cíl, vašemu chápání, vašemu chtění, vaší vůli přiblížil. Aby se s tím smířila, aby to nebylo něco mlhavého, aby vám na ní hledě- poskytl pohled ze všech možných stran, jak lidsky je to možné. A proto měli byste se držet těchto zásad. Cíl vždycky nejvyšší. Nikoliv, jako teď se narodím v Betlémě, teď vstoupím do Jordánu, teď zemřu na kříži. Nejvyšší cíl, vzkříšení k věčnému životu. Já z tohoto stavu, kde jsem mrtvý, chci se vzkřísit, chci být živý. Přeješ si, co mám dělat, abych vstoupil do království nebeskýho, že ano? A teď, kdyby se byl ptal ten dotyčný na něco nižšího, nedostal vůbec žádnou odpověď. Dostal odpověď jenom tehdy, a vy taky dostanete odpověď nějakými fakty jenom tehdy, když si to nejvyšší přejete. To je na tom to nejtěžší vás získat pro tuhletu myšlenku, abyste tento cíl nejvyšší pojali jako prvořadý ve svém životě. Aby vedle něho nebyl žádný řádově stejně důležitý cíl, rozumíte mi? A abyste přesto žádnému cíli, který máte v tomto světě, nic neubrali na síle. To jsem dělal ze začátku tuto chybu, že všechny postranní nebo světské cíle odpadly a já jsem byl vyřízen pro život. To Ježíš nechtěl od nikoho. On chce, abychom nadřadili... nadřadili těmto světským cílům ten cíl duchovní. Pak teprve se může stát, že sledujíce tyto cíle podřadné, můžeme i přitom neztrácet z mysli ten cíl hlavní. Oni mohou býti podřízeny, já musím to taky srovnat do nějaké baterie, bych tak řekl, všechny ty své cíle. Ramakrišna říkal: dneska vám nemohu dovolit, abyste si dělali, co chcete, ale jakmile jednou dosáhnete spojení s Bohem, pak už klidně si dělejte, co chcete, protože nic se nestane. Říkal on. A taky my musíme především hledat království Boží a všechno ostatní nám bude dodáno, přidáno. A to platí už i ve chvíli, kdy tam teprve jdeme, a ne kdy tam už vstoupíme. To tam u Ramakrišny nebylo obsaženo, ale v Ježíši Kristu je tam řečeno: hledejte, ne až naleznete, všechno vám bude přidáno. To by... to by bylo beznadějné. Ale tím, že už hledáme, tak je nám všechno přidáno. Ovšem hledáme především. To slovo "především" se tam nesmí nic vynechat, jo? To je... to je právě slovo "především". Tak, prosím vás, kdybyste udělali tu chybu, že byste byli tak skromní jako třebas Stáňa, aby vám stačilo se narodit v Betlémě, aby se ve vás narodil vůbec Kristus, Ježíš, pardon, a abyste mohli s ním spolupracovat nějak. Tak, i když se to stane, jako se to jemu stalo, tak to zmaříte tím, že si- že jste neměli nejvyšší cíl. Vy se toho chopíte, jak to uchopíte, je to pryč. Ten nejvyšší cíl je totiž takové povahy, že se ho nikdy chopit nemůžeme. To je něco, co když se dosáhne třeba na vteřinu, tak zase to odejde a získa- zůstanou jenom následky. To, co je člověku přidáno k tomu. Já když jsem třeba v tom koncentráku zažíval po tom okamžiku odevzdanosti, to nebyla ta intenzita odevzdání potom, ta tam- ta se vyprchala. To spojení, které bylo bezčasové, to se nedá ani zlomkem vteřiny nazvat, to mělo trvalé následky, dodneška je taky trvalé následky má. Ale není to ten intenzivní stav propojení pochopitelně, ale ty následky se nevytratí. Ty tady jsou, to se nedá zrušit. Jsem se ocitl na nějaké úrovni, ze které se úplně až dolů spadnout už nedá. I když z toho stavu se spadne. Ale na tom tolik nezáleží, protože zbyde už, jako zbytek zbyde poznání, které za člověkem stojí a na které nemůže zapomenout, neboť je to, to je to nejlepší, co zažil v tom životě. Ale nenapadlo mě tehdy, mě ovšem nikdy, získání království Božího. Kdybyste něco tak výtečného dosáhli, co jsem já nevědomě dělal, tak to by bylo ještě lepší. To znamená, já jsem si nepřál získat království Boží. Nikdy na začátku jsem nevešel do těchto stavů, protože jsem si přál získat království Boží. Protože, když si člověk chce získat království Boží, tak ho chce vždycky pro sebe. Nemů- nemůže ani jinak než pro sebe. A to znamená, že se musí dostat před dveře, a tím se dostane totiž jenom před dveře, a nikoliv za ně. Kdyby si to nepřál a jenom sám sebe zapřel, jako se stalo mně, a vzal svůj kříž, jako se stalo mně v koncentráku. V tom prvním rok- v šestnácti letech nebo v sedmnácti se stalo jenom to první, že jsem se sebezapřel, ale nevzal jsem na sebe kříž. Teďka v tom... v tom koncentráku tam už to bylo o to víc, že jsem už splnil podmínku: zapřít sama sebe a vzít na sebe svůj kříž. Čili teď už jenom následovat bylo třeba. A to následování nemusí... nemusí, prosím, být poznamenáno touhou po získání království Božího pro sebe. Vůbec ne. U mě tedy nikdy nebylo. Já jsem tam nepomýšlel v tom koncentráku na to, že získám království Boží. Já jsem byl si jist jenom jednou věcí, že mě ten gestapák zabije. Já jsem nemohl předpokládat, co se stane, jaká změna nastane, pochopitelně. To tedy jsem měl před vámi veliký předstih. Protože já jsem nepotřeboval se dobývat do dveří. Ty dveře se rá- rázem otevřely, rozumíte mi? Tím se otevírají dveře, tímhletím principem, že si to přestávám přát pro sebe. Já jsem si pro sebe nepřál nic. A k tomu se musíte dopracovat, k tomu se musíte dopracovat. To znamená, jak mi tady Antonín říká, musíte se dostat do situace, kdy víte: já jsem absolutně nemožný. To je výtečná věc. Ale musí k tomu ještě přidat se to, že si vlivem toho, že jste nemožní, že rezignujete na to, to chtít. Že vy to už nebudete chtít, to se nesmí trva- stát trvalým stavem. Nýbrž v tom rozhodujícím okamžiku přechodu toto je tam nutné: už si to nepřát. V tom rozhodujícím okamžiku jenom, prosím, jenom to je zlomek třeba vteřiny. Já dokážu si to nepřát, protože jsem si to celý život přál. Jsem si devět let potom přál, když jsem to zažil v sedmnácti letech, aby... aby se to stalo intenzivní, aby to trvalé, abych z toho pořád nepadal a tak dále. Ale teď jsem z toho rezignoval... na to rezignoval, protože jsem zjistil, že jsem zkrachoval, že jsem to dělal špatně, že jsem nešika a neschopen a podobně. To bylo jedinečné tohleto. To kdybych byl nedokázal, tak ten gestapák mě zabil. Že ten, kdo pro sebe chce spásu, ten ji nezíská, ten se ocitne před vraty, před dveřmi do království Božího, dál ne. To je výtečné, ocitnout se před těmi vraty. Ale pak musí začít klepat, pak teprve musí začít klepat. A to není možné nátlakově, protože to není klepání, protože, jak vám říkám, vždyť on ztratil naději. Takže to klepání je, já to přeci zkusím, asi tak v tom smyslu. Já to zkusím veškerou svou bytostí, a k tomu nemáme sil, abychom stačili třeba dvě nebo tři vteřiny to provádět. To se stačí možná zlomek vteřiny. Kdyby ten gestapák zaváhal a chtěli na mně tam někde shora, abych tři mi- tři vteřiny byl odevzdán svým životem, tak já jsem z toho vypadl. Já jsem přestal být odevzdán. Začly se rojit myšlenky třeba, co bude. No dostavil se znovu třebas strach, a tím výhrady, a tím se mi uzavřela brána, rozumíte mně? Čili proto Ježíš Kristus říká: klepání, což je momentální stav, to je zlomek vteřiny, jak já klepu. To je asi tak jako vlny, které narážejí na břeh, asi, vlny moře, které narážejí pravidelně na břeh. To když jsem u moře, tak si toto vždycky uvědomuju, že to je ten pravý stav, takhle vystihnout to, co vlastně Bůh dělá za nás. Že on tak na nás pořád dotírá, to se potom cítí, tak je. Kdyby nás pořád chtěl, tak nás zničí. To se musí jenom nárazově, ano? To taky cítí třebas při těch účincích, těch duchovních, chci říci, že je to pulzace nějaká, to není trvalé. Tak ještě jednou. Nejvyšší cíl, ale když se dostaví jenom... jenom to, že třebas se ve mně narodí Ježíš v tom mým Betlémě, v tom mým těle, tak vědět, že jsem ještě prostě daleko se nedostal. Dnes nebýt s tím spokojen, začít si v tom lebedit, nechtít se v tom zabydlit. Že ani vyšší stavy, v tom, jaký zažívali ti tři, kteří byli s Ježíšem na hoře Tabor. Nestáli za to, aby se v tom mohli zabydlit, z toho se musí vypadnout. Ani to, že chodili tři roky s Ježíšem, v tom se nesměli zabydlit. Ježíš jim jasně řekl, pokud budete mít osobní vedení, tak nemůžete se dostat až nakonec, já musím odejít... odejít. A abych mohl poslat toho utěšitele. To znamená, nesmíte být ničím spokojeni. Tady nespokojenost není známka malé pokory, nýbrž nespokojenost je známka pravé touhy. A vy musíte jít pořád dál. A teď bych vlastně řekl další kapitolu, já to skončím. Potom ji uvážit v tom zlomku vteřiny, kdy jsem odevzdal svůj život, nebylo čas na jakoukoliv slovní formulaci. Čili nijak jsem to nevyjádřil. Vy si nedovedete představit nebo ty si nedovedeš představit, jak jsem to tedy udělal, když jsem to neformuloval. To, že se to formuluje slovně, to je jenom něco, co může způsobit klamnou představu, že já jsem to opravdu odevzdal. Formulace obyčejně člověka přesvědčí o tom, že to odevzdal. Žádná i nejdokonalejší formulace, jak já vím, neznamená, že jsem to vůbec odevzdal. Odevzdání musí být tak prudké, že žádná formulace tam nemá místo. Právě proto, že ten, kdo chtěl třebas ještě pochovat svého Otce, si formuloval svoji situaci, už tím se zřekl následování Ježíše. Jak to vyjádřit, co jsem vlastně udělal. To se dá vyjádřit jediným způsobem, že nás Ježíš nabádá k tomu, abychom z činnosti přešli do nečinnosti, jakou on nám předváděl. To je všechno trpná cesta. A dokud tuto trpnost stoprocentně neprovedete, tak jste jenom činní a tato činnost vás přidržuje v této kleci oddělenosti od Boha. Čili kdybych já začal něco formulovat, tak se ocitnu zase v kleci té své formulace. To mě neosvobodí, žádná formulace mě neosvobodí. Ježíš Kristus přeci ukazoval, že nedělal zázraky. Víra tvá tě uzdravila, že byl přitom nečinný. On jenom měl určitou zkušenost, kterou můžeme taky nazvat vírou, no, jak chcete, ale zkušenostní. A když ten, který chtěl být uzdraven svou důvěrou a vírou se připojil k jeho víře zkušené, tak povýšil svou víru na jeho zkušenost, a tím se uzdravil. A tak taky já, když dejme tomu se touhou odevzdávám, tak nezačnu žádnou formulaci, na to není čas, já jenom se připojuji k tomu Bohu. Od začátku je vám to takhle v bibli ukazováno. Co pak Panna Maria si něco formulovala? Nevěděla, kterak se to může stát. Řekla: staň se tvá vůle. Ale tím neříkala: já se ti dávám, jo? Vona řekla, trpně... trpně vyjádřila trpně, že se... že se odevzdává a odevzdala se. Že se odevzdala, tím počala ten věčný život v sobě, ne? A opravdu tam už nebyla žádná formulace. Protože ona neměla... neměla představu o tom, jak sama se vyjádřila: kterak se to může stát. Jak to měla formulovat? Tyhlety věci nemůžete formulovat, protože nemáte o tom představu, co se s vámi bude dít. Vždyť co se se mnou dělo a co se s vámi bude dít také, je mimo vašich schopností představivých, vy si to nemůžete představit. Vždyť to je zbavování se vás samých, to je zmaření vás, s veškerou schopností něco vykládat. Řeč slouží tady k tomu, tomuto dorozumívání se s tímto světem. K Bohu nepotřebujete mluvit, protože on česky nemluví. On si nic neformuluje, nepotřebuje formulovat, copak by to bylo za Boha. To je... to je nezřízená neomalenost, něco formulovat. Já se musím tak dalece připravit, abych tam celou svou byto- celobytostně spěl. Mně nic jiného nezbývalo, ne? A musím říct, že v těch sedmnácti letech, kdy jsem vůbec nevěděl nic o Bohu a nikam jsem nemířil. Že jsem několik měsíců byl v takovém stavu, v takovém rozpoložení, než se stalo, že to na mě spadlo, se tady říká, že jsem... že jsem jako do tohoto světa už nepatřil, protože mi ho sebrali, jsem nemohl být tím přírodovědcem, ne? A jinému světu jsem nepatřil, já jsem mu prostě nepatřil, já jsem nepatřil ničemu. Já jsem byl na holičkách, já jsem byl v absolutní suchosti. Já jsem neměl tady žádný zájem. Já neříkám, že je to vzor. Ale já jenom říkám, jak jsem získal ten svůj stav. A teď, co se stalo: v tom muzeu jsem si přečetl větu. Já ji řeknu ve zkratce: tento život nemá smysl takový, že by si ho měl člověk odžít, nýbrž že by v něm viděl, měl vidět prostředek ke spojení s Bohem, most do věčnosti. Jak jsem si tohleto přečetl, to nebyla moje formulace, to byla cizí formulace. To jiné, jiná věc. Tak tato formulace, která nebyla moje, to byla ta pomoc z druhé strany. To byla pomoc z- z, jak my tomu říkáme na Moravě, zpoza dveří, která ke mně přišla, a ta mě přemohla. Kdybych si to byl formuloval já, já musím z tohoto světa, z tohoto života udělat prostředek, tak jsem se o tom třebas přesvědčil, že to tak má být. Byl jsem jist, že- že to jinak ani nejde nebo že je to nejlepší cesta, ale nemělo to účinek spojovací. Tam to mělo okamžitě účinek spojovací, protože řečeno symbolikou Ježíšova života, to byl archanděl Gabriel nebo to byl svatý Jan Křtitel nebo to byli popravčí, kteří popravovali Ježíše Krista. Ale nebyl to Ježíš, který by si to byl formuloval, nikdy ne. Teďka myslím, že to bylo velice dobře vyjádřeno, co při tom má dělat. Ježíš Kristus při tom nedělal nic. Připravil dokonale cestu. On se třeba, abych zůstal u toho Jordánu, tam je to nejsnáz pochopitelný, udělal všecko, co mohl, aby byl oddán tomuto světu, tomu svýmu okolí byl poslušen. A na druhé straně, aby při této poslušnosti byl jenom v tom, co je jeho Otce. Aby to dělal jenom proto, aby mohl být v tom, co je jeho Otce. Aby mu tento svět nepřekážel v tom, že on musí být v tom, co je jeho Otce. A když mu to samovolně šlo, že byl v tom, co je jeho Otce, že už se nemusel o to namáhat, tak protože byl vtělený Bůh, tak to věděl, že ten okamžik nastal, my to nepoznáme pochopitelně, on věděl, že ten okamžik nastal, tak šel do Jordánu. Tak věděl, tenhleten stav, který už jde samovolně kupředu, ten se musí zmařit, ten se musí ukončit: já se musím za něj dostat dál. A to nemohl zase vůbec sám udělat. Jako jsem se sám svým přičiněním na tento svět nedostal, jako tomu bylo třeba u Panny Marie, tak taky sám se nedostal do učitelského stavu. Bude třeba k tomu někoho jiného, například svatého Jana Křtitele. A tak já sám se nepopravím na kříži. Kdyby udělal sebevraždu, tak se zbavil fyzické základny, a tím se zbavil jakéhokoliv- jakékoliv možnosti pokroku. Já se nesmím sám zabít, to mě nesmí ani napadnout. To, že musím být zničen, zmařen, nesmím to udělat já. To jsem si právě uvědomoval v tom koncentráku, tak tady budu zmařen, že to bude mít následky poznávací, to jsem nevěděl, pochopitelně. Ale, že jsem přivolil... přivolil k tomu zmaření jako Ježíš na kříži, přivolil, aby ho zničili. A bez nároku na návrat, bez nároku na poznání, já jsem se vzdal poznání. Vždyť já jsem věděl: tady jsi zkrachoval člověče, tady to dál nejde. Tady jsi se ukázal v pravém světle. Miluješ sebe, a nemiluješ Boha. A tím je to všechno dáno, proto se to všechno zkrachovalo. Tak to jsem si byl jasně vědom, že takhle moje situace vypadá, a proto jsem se odevzdal bez hlesu, bez lítosti. Po tom Karlovi mně vůbec nic nebylo, jako kdyby nebyl. Čili tak dokonale byla provedena příprava, že jsem byl přesvědčen o tom, že já nic nejsem. A víte, tohleto bezvadně pochopil sv. Pavel: kdybych já se nezmenšil, nemohl bych být jako Ježíš Kristus. On sám si... si sebe zmařil. A já to mám dělat jinak, když ho mám následovat? Já to musím dělat stejně jako on. Já se musím taky zmařit. Ovšem ne, že se zabiju, že základna moje fyzická musí zůstat. Ale že dovolím Bohu, aby toto dí- dílo dokončil, když já se postavím před něj: tady mě máš, já jsem tady pro tebe, a ne pro sebe. Takže tahleta formulace, která tady je, je zbytečná. To, to je stav, tady mě máš. To je stav. Já nemusím k tomu říct, tady mě máš, vůbec. On mě zná... on mě má. Kdybych si to jenom formuloval, tak si třeba nalhávám, není to pravda. Teprve, až by na mě došla ta těžká chvíle jako na toho svatýho Petra, abych zjistil, že mě nemá. Že já pro něho nejsem, že jsem tady, že se mám radši sám, a ne jeho. To, Petr to, tamhle to krásně řekl, ten to bezvadně formuloval: Pane, já za tebou půjdu do žaláře, já za tebou půjdu na smrt. Nic z toho nebyla pravda. Formulace byla bezvadná a on to taky upřímně myslel, nemyslete, že to nemyslel upřímně. Ale on se neznal, jako nikdo z vás. Jako já, nikdo se neznáme, on nevěděl, že lže, to nevěděl. Že on nevědomě lhal. Ale jestliže... jestliže to dělá člověk opravdu niterně, lidsky, co může udělat, tak musí potom spolehnout na to, že z druhý strany mu přijde pomoc. Že on si sám dveře neotevře, že někdo mu ty dveře otevře. Co ta formulace Petrova způsobila? Zoufalství, lítost. Vědomí, že se klamal, že... že... že Krista zradil, že ho zapřel, to předtím nevěděl. Prosím vás, vy taky ho zapíráte, když nepoznáváte ho. Vy ho zapíráte, že to nevíte. No taky nemám právo vyčítat, že my se neznáme. To je, my žijeme v temnotách, temnotách vnějších. Takže to není naše chyba. My ale musíme toto vzít na vědomí, že stav je takový, musíme z toho vyvodit důsledky, nespokojovat se ze žádnou formulací, nýbrž dokonalejším faktickým odevzdáváním. A proto jsem teďka provedl tu činnost. To je v tom spisu Sladké jho, aby lidi věděli, jak se činností odevzdávat. To musí být faktické odevzdávání. Jakmile se například nedokážu ani v činnosti odevzdávat, je těžko potom sledovat koncentraci, to není vůbec možné. Podle mýho názoru to je úkol nadlidský. Není ho možné zvládnout, protože před tím se nezvládl ten prostý úkol v běžných věcech se tomu Bohu odevzdat. Já nemusím si přeci nic formulovat, když třeba jím buchtu. Nemusím nic formulovat. To by taky byl nesmysl. To bych něco předstíral. Ale nesmí jedění buchty stát mimo. Já vím, že nevíte jak. To je jasný. Možná... možná, že to víte. Ale že žádná formulace při tom nic nepomůže a je tam zbytečná. Protože nakonec ty všechny věci se dějou samovolně. Až se stane to samovolně, tak to je, to už jste na pokraji věčnosti. Na každé úrovni se musí se dostat člověk až do samovolného počínání, samovolné lásky, samovolného poznávání. Já jsem zatím provedl jenom činnost, ta se musí stát samovolně službou, samovolnou službou Bohu, že ani nevím, že mu sloužím. Napřed musím vědět, že mu sloužím. A tak dlouho si to vštěpuju do hlavy, že mu sloužím, to je ještě zatím začátek formulace, až potom už to formulovat nemusím, já mu fakticky sloužím. Že už se ve mně vypěstoval princip soudnosti, který mě okamžitě rozsoudí: toto je pro tebe člověče a toto je služba Bohu. Ten soudce je potom k dispozici tou- tím systémem, který si člověk natrénoval, ano? To je... to je mechanismus, jako se člověk naučil chodit, a nemusí myslet na to, aby chodil nemusí myslet, aby chodil. Všechno se stane takovýmhle mechanismem a neděláte to jinak, než jak to máte dělat. Je to v pořádku, služba Bohu. Na každé úrovni to musí dojít do tohoto vrcholu. Když jsem napsal správně tu kapitolu o činnosti, tak z toho musí vyplývat: já se musím lidsky krajně umět zapřít. Já musím lidsky krajně vzít svůj kříž, ne Ježíšův, svůj. A pak mám právo stát se učedníkem Ježíšovým. Dříve ne. Říkám právo, protože já nemohu za Ježíše říct: pojď. To je nesmysl, to je nelogické, to říká on, on mě zve k sobě. Ale buďte bez starosti, že o každém z nás ví, že je vševědoucí. Čili to, co se dostaví samovolně, samo, nevím jak. Jako já, když jsem splnil jenom to, to druhé braní kříže jsem nesplnil. Splnil jsem jenom to, když se člověk v sedmnácti letech, že jsem sebe zapřel, že jsem nechtěl od tohoto světa už nic, nic jsem si od něj nesliboval, a přesto jsem se nezavraždil, prosím. Ani jsem na to nepomyslel, jenom jsem nevěděl, jak dál. Tak to stačilo k tomu, abych splnil natolik tyto podmínky, že on mně podal ruku. Ale já jsem si jí nepodal, on mně podal ruku v tom, že prohlásil, v té knize: tento tvůj život je mostem do věčnosti. To je podání ruky. To se u každého děje jinak, pochopitelně. On to prohlásil náhodou slovně. Ale ten stav, který z toho vyplynul, byl prost jakékoliv lidské řeči. Já jsem v té chvíli nebyl schopen vůbec lidsky myslet. Pojmout nějakou myšlenku, já jsem poprvně zjistil, že jsem vědomím, že jsem... že jsem neztratil vědomí, ale do toho vědomí nemůže vstoupit ani myšlenka na nejmenší pohyb. Jsem se nemohl ani hnout z toho místa, kde se mi to stalo. Já jsem tam zůstal sedět v tom muzeu. U toho- u tý knížky otevřený, kde ta věta byla, ano? Čili tyhlety podmínky, když člověk splní, tak potom už je to jenom na tom Ježíši, aby to udělal za nás. My sami to neuděláme, ano? My nemusíme hledat hledat

Download XML • Download text • Waveform view