Tím,
že
začnu
pociťovat,
jak
se
to
tam
v
tom
transformátoru
transformuje,
v
tom
lidským
transformátoru
transformuje,
tak
zůstávám
trčet
při
té
transformaci.
Zabývám
se
procesem
té
transformace,
to
je
ta
chyba
a
tam
uvíznu.
Jako
kdybych
chtěl
způsobit,
jako
kdybych
si
říkal:
transformace
proudu
transformátoru
je
proto,
aby
se
transformovala,
a
ne
proto,
aby
transformovaná
šla
dál,
rozumíte
mně.
Vy
už
s
tou
transformovanou
nejdete
dál,
vy
tam
z
té
transformace
tam
melete,
to
je
tedy
jedinečné.
Tedy
srozumitelné
to
snad
je,
co
vlastně
děláte
za
chybu,
ano?
A
chyba
je
tedy
v
tom,
že
prostředek,
v
tomto
případě
noha
nebo
střed
prsou,
prostě
průchodící
bod...
bod
do
věčnosti,
ať
je
to
kterýkoliv,
těch
se
v
lidském
těle
nachází
více
a
vy
zvolíte
ten
nebo
onen,
že
tento
bod
jste
zaměnila
za
věčnost,
rozumíte?
A
to
věčnost
samo
sebou
není,
to
je
lidské
tělo.
Proč
se
toto
nestalo
Marii
Markétě
Alacoque?
To
je
velice
důležité
toto
poslouchat.
Proč
ona
neměla
tyto
potíže
s
tím
horkem
a
nespálila
se
a
prošla
do
věčnosti
a
setkala
se
s
Bohem?
Protože
jí
tahleta
ta
metoda
nebyla
sdělena
jako
metoda,
nýbrž
byla
jí
předána
moc
a
síla
od
Ježíše
Krista,
aby
se
soustřeďovala
na
něj,
přes
to
srdce.
On
jí
jasně
ukázal:
přes
toto
srdce
moje,
které
je
v
tobě,
Markéto,
ty
se
na
mě
soustřeďuješ.
Už
v
tom
bylo
něco
jiného
než
v
naší
metodě.
On
svoje
srdce
lásky
zasadil
do
jejího
srdce,
rozumíte?
Toho
byla
vona
svědkem.
Takže
ona
nikdy
se
nesoustřeďovala
na
své
srdce,
nýbrž
na
jeho
srdce
v
sobě,
rozumíte?
To
je
ten
jemný
rozdíleček,
ano?
A
to
ji
zachránilo
od
všech
těhletěch
průvodních
zjevů.
Kdyby
vy
jste
třebas
dokázala,
abyste
si
uvědomila
to,
co
Ježíš
Kristus
udělal
apoštolům
při
tom
posledním
setkání,
kdy
jim
myl
nohy.
A
kdy
jim
umyl
nohy
a
Petr
říkal:
Pane,
nebudeš
mně
mýti
nohy,
mně,
nýbrž
já
tobě,
toho
nejsem
hoden.
On
říkal:
kdybych
já
ti
neumyl
nohy,
tak
bys
nebyl
celý
čistý.
Protože
on
chtěl,
aby
ho
umyl
potom
celý,
ne?
Ale
když
ti
já
umyji
nohy,
budeš
celý
čistý.
To
znamená,
tím
řekl:
kterékoliv
místo
on
umyje,
to
znamená,
učiní
jaksi
svým,
bych
tak
řekl,
svou-
svým
přičiněním
čisté,
né
naším,
to
místo
se
stane
přechodem
do
věčného
života.
Kdybys
neměl
nohy
čisté,
nebyl
bys
celý
čistý
a
nevešel
bys
do
království
nebeského.
A
to
platí
také
o
nás.
My
se
pokoušíme
si
sami
mýt
nohy,
rozumíte?
A
tohleto,
když
například
se
soustřeďujeme
do
nohou,
a
to
je
nedopatření,
kterému
já
se
nedivím.
Protože
kdo
to
má
vědět,
že
tyto
věci
dělá
Bůh
za
nás,
že
on
nám
myje
nohy.
Že
já
si
musím
dát
mýt
nohy.
Když
se
soustřeďuju
třebas
to
nohou,
tak
já
tam
přistupuju
k
němu.
Já
jsem
na
posledním
stupni
oltáře.
Já
tam
přistupuju
k
němu,
k
je-
do
je-
k
jeho
oltáři,
a
ne
ke
svým
nohám.
Čili,
co
já
jsem
potom
dělal,
konkrétně
tedy,
co
jsem
potom
dělal,
abych
toto
překonal?
Dejme
tomu,
že
jsem
se
soustřeďoval
do
nohou,
budu
předstírat,
ano?
Abyste
tomu
dobře
rozuměla.
Kdybyste
se
soustřeďovala
do
nohou
a
následovalo
toto
proudění
po
těle
a
potom
to
kvašení
a
tak
dále.
Věděl
jsem
dobře,
že
to
mě
zbavuje
schopnosti
soustřeďovat
se
na
Boha.
To
jsem
si
dříve
nebo
později
uvědomil.
Bylo
to
pro
mě
snadné
si
to
uvědomit,
protože
jsem
předtím
soustředění
zažil,
aniž
jsem
se
o
ně
snažil,
o
to
soustředění.
Čili
já
jsem
věděl,
že
to
soustředění,
které
jsem
zažil,
to
znamená
setkání
s
věčností,
které
jsem
předtím
zažil
bez
vlastního
přičinění,
je
opravdu
bez
vlastního
přičinění,
setkání.
Jenomže
jsem
vystihl
předtím
podmínky,
ocitl
jsem
se
při
dveřích,
rozumíte?
A
ty
musíte
vystihnout,
to
je
tahleta
příprava,
kterou
jsem
vám
tady
navrhoval,
ty
musíte
vystihnout.
To
za
vás
Pán
Bůh
neudělá.
Ale
to,
že
dveře
otevře,
to
udělá
za
vás.
Klepejte
a
bude
vám
otevřeno.
Ne
že
si
otevřete,
nikdy
ne,
já
ani
nikdo
z
vás
si
neotevřeme.
A
vy
zůstanete
u
dveří
a
klepáte
na
ně
a
chcete
si
je
otevřít.
Tam
si
chcete
otevřít
cestu
do
věčnosti.
Kdežto
vy
musíte
tamtudy
jaksi
procházet.
Já
jsem
musel
jemňounce
se
snažit
dostat
za
ty
nohy,
jimi
projít,
si
musíte
představit,
že
tamtudy
du
do
věčnosti...
tamtudy
du
do
věčnosti,
rozumíte?
A
když
jsem,
jak
jsem
tamtudy
šel
do
věčnosti,
tak
ještě
se
ozývaly,
to
kvašení
nebo
to
horko
nebo
co
vy
to
tam
zažíváte,
ale
čím
dál
jemněji,
protože
já
jsem,
když
jsem
malinko
z
toho
pociťoval,
tak
jsem
viděl,
že
ještě
dělám
chybu,
že
né
dost
důsledně
jdu
do
té
věčnosti.
Že
ještě
moc
zůstávám
v
těch
nohách,
rozumíte
mně?
A
tak
jsem
tak
dlouho
šel
do
té
věčnosti,
přes
ty
nohy,
až
ty
nohy
a
pocit
tělesnosti
odpadly.
Úplně
odpadl
pocit
tělesnosti.
Jestli
v
něm
bylo
horko
nebo
nebylo
horko,
to
už
mně
bylo
jedno,
protože
já
jsem
to
tělo
necítil.
Při
každé
správné
koncentraci
musí
odpadnout
pocit
tělesnosti,
to
je
bezpodmínečné.
Čili
rušení
tělesností
neexistuje,
rušení
myšlenkami
neexistuje,
protože
já
jsem
od
této
povídavé
mysli
přešel
do
věčnosti.
Totiž
byl
jsem
tam
stržen
tím,
že
jsem
se
dostal
na
samý
její
práh.
Jak
jste
na
dosah
té
věčnosti
už,
tak
už
potom
si
vás
popadnou.
O
tom
ne-
nepřemýšlejte,
jak
se
to
může
stát,
ale
najednou
to
tažení
je
takové,
že
vás
přemůže,
že
prostě
nemusíte
se
dále
potýkat
s
nějakým
horkem
nebo
p
nebo
něčím
jiným
nebo
s
myšlenkami,
prostě
je
to
nadpřirozená
poutanost,
jak
tomu
říkají
křesťanští
mystikové,
jestli
právem
nebo
neprávem
to
je
jedno,
ale
hezky
je
to
řečeno.
Je
to
poutanost
takového
druhu,
že
nic
jiného
mě
tak
nepoutá.
Ani
to
šimrání
po
těle
mě
nepoutá.
To...
to
zapadne
do
neznáma,
protože
tato
síla
mě
přemohla.
To
je
síla
z
druhé
strany.
Takže
čím
jemněji...
čím
jemněji
se
jde
za
tohleto
šimrání,
a
promiňte
mi,
že
to
tak
nazývám,
tak
tím
lépe
odpadá.
Protože
to,
co
vy
děláte
při
koncentraci,
je
jemnější
než
jakýkoliv
pocit.
Čili
já
jsem
musel
jít
za
jakýkoliv
pocit
tou
jemností
soustředění.
Já
se
ještě
jemněji
soustředím,
takže
to
už
nemá
vliv
na
vibrace
v
lidském
těle,
rozumíte?
Už
to
lidské
tělo,
už
ji
nevibruje.
Nýbrž
to
je
tak
jemná
vibrace,
že
ta
hrubá
vibrace
těla
nemůže
se
tím
rozezvučet
vůbec.
To
zůstane
v
klidu.
Čili
jakmile
se
to
znovu
dostaví,
soustřeďovat
se
tak
na
nitce
jenom
jemňounce,
ano?
Já
jsem
v
té
době,
kdy
mně
to
nešlo,
ačkoliv
mně
to
předtím
šlo,
tak
jak
jsem
měl
tyto
pocity,
tak
mně
to
přestalo
jít,
jsem
se
soustředil
na
ty
pocity,
tak
jsem
se
musel
učit
jemnosti
soustředění.
Jinak
bych
byl
toto
nepřekonal.
Jsem
si
vzal
umyvadlo
s
vodou,
počkal
jsem,
až
byla
v
úplným
klidu,
vzal
jsem
drát
vod
pletení
a
ten
drát
jsem
ponořoval
do
prostředku
to-
tý
vody.
Měl
jsem
při
tom
na
mysli
umět
se
soustřeďovat
pochopitelně,
ne
proto,
abych
ponořoval
drát
do
prostředku
vody.
Mně
šlo
o
to
umění
se
soustředit.
A
jakmile
jsem
dosáhl
toho,
že
jsem
napíchl
to-
tu
vodu,
aniž
jsem
ji
zvlnil,
aniž
by
vyvstaly
ty
kruhy
na
všechny
strany.
Ani
v
nejmenším
se
nezachvěla-
nezachvěl
povrch
vody,
jenom
to
přilnulo
k
tomu
drátu,
tak
v
tom
momentu
jsem
uměl
takhle
jemně
se
soustřeďovat,
rozumíte?
Takhle
jemně
musíte
se
umět,
to
je
vaše
záležitost.
To
se
musíte
naučit.
Vy
musíte
umět
se
připravit,
tou
jemností
soustředění.
To
někdy
hurá
styl
je
dobrý,
ale
při
tom
vlas-
vlastním
vstupu
je
to
jemnost
na
ostří
nože,
jak
se
říká
ve
spisech
alchymistických,
a
to
je
správný,
to
je
správná
jemnost.
Tak
to
je
vše.
Kromě
toho,
že
děláme
tu
chybu,
že
mění-
že
zaměňuje
prostředek
za
cíl,
to
znamená,
soustřeďujeme
se
potom
do
nohou
nebo
do
středu
prsou,
děláme
další
chybu,
že
přitom
nějakým
způsobem
se
pohybujeme.
Kdybyste
seberychleji
utíkali
za
Bohem,
nedohoníte
ho,
protože
on
není
v
času
a
v
prostoru.
Vy
se
s
ním
setkáváte
jenom
tím,
že
jdete
přes
transformační
prvek,
který
transformuje
časoprostorový
pohyb
na
klid,
na
tišinu,
i
když
tomu
říká
pokoj,
ano?
Ta
změna
se
mi
moc
líbí.
Jestliže
já
tedy
soustřeďuju,
třeba
dejme
tomu,
do
nohou
a
už
překonám
to,
že
se
soustřeďuju
do
nohou,
že
už...
už
ses,
už
opravdu
vím,
jak
na
to,
to
znamená,
v
tom
smyslu
o
tom
vím,
že
přes
ty
nohy
jdu
za
ně,
jo?
Zdánlivě
prostorově,
ano?
Pak
bych
se
neměl
dopustit
chyby
té,
že
bych
se
snažil
se
prodlužovat
do
té
nekonečnosti
tam,
že
bych
sledoval
vlastně
dráhu.
Víte,
já
to
eště
řeknu
jiným
způsobem
daleko
srozumitelnějším.
Jsou
lidé,
kteří
se
soustřeďujou
třeba
do
nohou,
přeříkávají
si
tam
jméno
Boží
a
nedovedou
se
zbavit
pocitu,
že
ty
myšlenky,
třebas
to
jméno
Boží,
jde
z
hlavy
do
těch
nohou.
To
je
tatáž
chyba,
jako
když
jde
potom
z
nohou
dál,
rozumíte?
Že
totiž
jestliže
se
nezbaví
toho
pocitu,
že
z
hlavy
to
jde
do
nohou,
tak
se
soustřeďuje
na
dráhu.
Jejich
myšlenka
je
v
pohybu.
A
diví
se
potom,
že
není
koncentrace
korunována
setkáním
s
věčným
životem.
Víte,
to,
že
myslím
hlavou,
to
je
třeba
pravda,
ale
kdybych
o
tom
anatomicky
nevěděl,
že
odtamtud
pochází
moje
myšlenky,
kdybych
měl
třebas
špatné
představy
o
myšlení,
jako
měli
třebas
Číňani,
jak
jsem
vám
často
říkal,
tak
by
se
mně
stalo
to,
co
čínským
mystikům,
že
totiž
si
stěžovali
mistrovi:
mistře,
když
já
se
soustřeďuju
třebas
na
to
místo,
které
si
mně
ty
určil,
ale
nemohu
se
zbavit
pocitu
té
dráhy,
toho
soustředění.
To
znamená,
já
vím,
že
všechny
myšlenky
pocházejí
z
břicha.
Promiňte
mi,
že
takhle
mysleli.
A
mně
vadí,
že
já
vedle
toho
místa,
kam
mně
velíš
ty
soustřeďovat,
já
ještě
pociťuju
to
břicho.
Že
já
se
soustřeďuju
na
dvě
místa.
Oni
se
nedovedli
zbavit
pocitu,
že
to
z
břicha
de,
jenom
proto,
že
jim
to
někdo
řekl.
Jenom
protože
my
víme,
že
se
soustřeďujeme
hlavou,
pociťujeme
taky
tu
dráhu.
Ta-
to
není
třeba
pociťovat,
ta
dráha
existuje
jenom
v
naší
mysli.
To
je
vylhaná
dráha.
Já
se
mohu
ocitnout
opravdu
v
nohách
a
odtamtud
už
mohu
jít
k
tomu
Bohu,
o
to
mi
tu
jde.
A
zase
nemusím
pociťovat
dráhu
nebo
uvědomovat
si
dráhu
odtamtud
k
tomu
Bohu.
Nýbrž
jestliže
jako
té
Markétě
Alacoque
mně
jde
soustředit
se
tam
na
Boha,
tak
já
těmi
nohami
už
procházím.
Ale
jestliže
mám
pocit
třebas
horka,
tak
je
mi
to
znakem,
že
tam
se
na
Boha
nesoustřeďuji,
nýbrž
já
se
tam
soustřeďuji
na
to
místo,
jo?
Rozumíte?
To
je
mi
jenom
důkazem,
to
není
špatné,
je
mi
důkazem,
že
jsem
to
zaměnil,
aniž
jsem
věděl
jak.
Já
si
z
toho
zoufat
nesmím.
Ale
zaměnil
jsem
to.
To
se
Markétě
nemohlo
stát,
protože
ona
jasně
věděla,
kdyby
jí
bylo
ukázáno:
soustřeďuj
se
na
nohy,
to
jsou
moje
nohy,
né?
Tak
by
byla
vůbec
neupadla
do
těchto
těžkostí,
protože
to
nebyly
její
nohy,
to
byly
nohy
toho
jejího
mistra,
rozumíte?
Tak
já
na
samým
začátku
jsem
se
začal
soustřeďovat
do
nohou,
jak
mi
potom
poradili
ti
moji
přátele,
tak
já
jsem
se
nikdy
nesoustřeďoval
na
své
nohy.
Nýbrž
já
jsem
se
jako
ta
hříšnice
skládal
k
nohám
mistrovým.
A
protože
jsem
je
neviděl
nohy
mistrovy,
tak
moje
nohy
mně
byly
zástupným
obrazem
těch
nohou
mistrových.
Nikdy
ani
jednou
jsem
se
nesoustřeďoval
do
svých
nohou,
přestože
jsem
se
léta
soustřeďoval
jakoby
do
nohou,
rozumíte?
Jsem
se
soustřeďoval
na
nohy
mistrovy.
To
je
taky
jedna
z
pomůcek,
ano?
To
jsou
nohy
Páně,
na
které
já
se
soustřeďuju.
A
pak
vám
odpadne
pocit
tělesnosti
asi,
já
myslím,
mně
odpadl,
ano?
A
zrovna
tak,
když
se
soustřeďuju
do
nitra,
tam
se
soustřeďuju
na
srdce
Páně,
nemusím
mít
představu
o
něm
nějaký,
to
mi
jde
těžko,
nejdu-
není
důležité,
jestli
si
to
představuju,
je
důležitý,
jestli
vím,
že
se
na
něj
soustřeďuju,
protože
na
něj
se
mám
soustřeďovat.
Jestli
chci
se
na
něj
soustředit,
na
jeho
srdce,
a
ne
na
své,
ano?
Já
nevím,
jestli
bych
mohl
nějak
podrobněji
to
vysvětlit.
Jeden
dotaz:
zdali
to,
že
přejdu
do
tělesných
pocitů
jakéhokoliv
druhu
při
koncentraci,
třeba
horka,
kvašení
a
tak
dále,
zdali
to
není
zaviněno
malou
intenzitou,
ne,
té
koncentrace,
která
mě
nedonese
dál,
než
k
těmto
pocitům,
že?
A
tam
se
to
zastaví.
Tady
samozřejmě
to
může
tak
být,
ale
já
bych
varoval
před
tím
pocit-
před
tím
termínem
intenzita.
Protože
intenzita
to
je
termín
správný,
ale
když
není
vysvětlena,
tak
by
to
mohlo
velice
zmýlit.
Intenzitou
nemyslím
násilí
prostě,
až
do...
do
strhání
nervů,
soustředění
takový,
takhle
rozumíte,
jak
vám
to
ukazuji,
ne?
A
zuby
nehty.
Intenzita
má
také
jinou
povahu.
Jemnost
je
daleko
dokonalejší
intenzita.
Jemnost,
protože
kdysi
jinde
jsem
napsal
o
jemných
a
hrubých
myšlenkách.
Jemné
procházejí
hmotou
a
hrubé
to
nedokážou,
se
v
ní
zastaví.
A
možná,
že
protože
intenzivně
se
soustřeďuju,
me-
mi -
můj
způsob
myšlení
je
hrubý,
proto
se
to
zadrží
bez
mé
vůle
v
těle
a
tam...
a
tam
to
řádí
a
ty
pocity
to
všechno
způsobuje.
Možná
že
to
bylo
zrovna
způsobeno
intenzitou,
rozumíš?
Špatně
volenou,
která
nemá
nic
společného
s
nosností,
rozumíš
mně,
asi
tak
chci
říct.
Nýbrž
má
něco
společného
jenom
s
tím,
že
si
příliš
hrubě
počínám,
hrubě
si
počínám.
Ježíš
Kristus
často
ukazoval
na
tu
jemnost
počínání,
která
je
tady
zapotřebí.
O
něm
sám
prorok
říká,
že
jeho
jednání
bude
takové
povahy,
že
nalomeného
stébla
nedolomí,
rozumíte?
A
to
je
tedy
výraz
absolutní
jemnosti,
že
ani
nalomené
stéblo
ne-
nepřivede
ke
zkáze.
Naopak
ho
napraví,
nedolomí
ho.
Proč
tam
tento
výrok
je?
To
mně
velmi
často
vrtalo
hlavou,
protože
to
je
výrok
velice
důležitý
pro
správné
pochopení
intenzity.
Je
to
výrok,
který
nám
napovídá,
a
to
jsem
se
o
tom
přesvědčil,
že
kdykoliv
to
nešlo
tou
intenzitou,
tak
jak
my
ji
osobně
chápeme,
ano,
že
se
přidá
páry,
tak
to
kupodivu
šlo
jemností.
Ještě
jemněji,
ještě
jemněji,
až
to
bylo
tak
jemné,
že
žádná
hrubá
myšlenka
tam
neobstála.
Ani
hrubý
pocit
třebas
tělesnosti
tam
neobstál
jako
v
tomto
případě,
že
máte
pocit
třebas
toho
šimrání
po
těle,
ano?
A
kdyby
tohleto
byli
bývali
věděli
mystikové
křesťanští,
tak
si
ušetřili
velice
mnoho
utrpení,
protože
všechno
to,
co
u
nich
od
dvanáctého
století
po
Kristu
přecházelo
do
pocitů
a
stavů
tělesných,
by
bylo
nenastalo.
Já
si
velice
vážím
svatýho
Františka
z
Assisi,
ale
pokud
my
víme,
byl
to
první
člověk,
který
zažíval
stigmata.
Je
to
dvanáct
století
po
Kristu,
první
člověk
zažívá
stigmata.
A
po
něm
jakoby
se
s
tím
pytel
roztrhl,
kdekdo
stigmata
a
ještě
dodneška.
A
nedovedou
si
to
zabrzdit.
Tihleti,
co
to
zažívají.
Ani
snad
nechtějí.
Kdežto
před
řádem
svatýho
Františka
existoval
řád
benediktinů.
A
nechci
vám
radit,
abyste
si
zašli
k
benediktinům,
jak
se
to
dělá,
aby
člověk
neměl
tyto
pocity
tělesnosti.
Ale
tento
řád
bezvadně
ovládá
to,
jak
se
to
dělá,
aby
neměl
člověk
stigmata
a
všechno,
co
s
tím
souvisí,
tyto
pocity
tělesnosti.
Doporučuju
vřele
životopis
svatého
Benedikta
si
přečíst,
že
z
toho
je
to
patrno,
proč
on
měl
na
to
prostředky.
Je
to
v
češtině,
po
válce
to
vyšlo.
Dneska
už
to
ale
není
na
trhu
a
je
to
vyprodané.
A
tenhleten
řád,
ví
tedy,
jak
na
to.
Já
se
pokusím
říci,
v
čem
to
je.
Když
tam
do
toho
řádu,
já
jsem
si
zkusil
vstoupit,
ne
jako
řádový
mnich,
ale
z
drzosti,
že
ano,
mně
osobní,
že
to
znáte,
všude
tady
jsem
taky
jako
drzý,
se
vetřu
do
každé
domácnosti,
je
známo.
Jsem
se
taky
vetřel
do
benediktinskýho
kláštera
pochopitelně,
ale
ne
do
nějakého
jsem
a
takovýho
všelijakého.
Nýbrž
to
byl
benediktinský
klášter
ve
Francii,
ano,
roku
třicet...
třicet
sedm.
Neměl
jsem
co
dělat,
v
Paříži
jsem
se
nudil,
si
zajel
do
tohoto
řádu
na
den.
A
byl
jsem
podivuhodně
mile
přijat,
si
říkali:
takových
drzoušů
jsme
tady
moc
neměli,
takže
nám
to
nic
nedělá,
když
jeden
sem
přijde.
Toho...
toho
uneseme,
ne?
A
já
jsem
se
potřeboval
dovědět
o
této
jemnosti
soustředění.
A
oni
mně
to
předváděli,
říkali,
kdo
to
nepochopí
z
toho,
co
my
děláme,
ten
žádným
slovním
výkladem
to
nepochopí.
My
pochopitelně
jsme
proti
stigmatům
řádu
svatýho
Františka
a
tak
dále,
protože
svatýho
Františka
máme
rádi,
to
proti
nic
nemáme.
Ale
to
je
hrubé
zmaterializování
mystiky,
a
tak
mi
to
všechno
vykládali,
ke
kterému
jsme
se
nikdy
nesnížili.
My
jsme
řádem
starším
s
bohatou
tradicí,
to
já
nebudu
říkat.
Byli
místními
patrioty,
tak
jako
jsme
každý
z
nás,
ne?
To
si
odmyslíme,
ale
dávej
na
nás
pozor
a
pochopíš,
co
to
je.
A
voni
šli,
na
mě
nedbali,
říkali:
budeš
muset
bohužel
si
vzít
na
sebe
tu
kutnu
naši,
protože
voni
ti
bratři
by
tě,
se
po
tobě
vohlíželi
a
rušil
bys
je.
No
tak
jsem
si
oblíkl
řádový
oděv,
to
nic
není,
já
se
obleču
do
čehokoliv,
já
jsem
vostuda
tak
jako
tak,
ne?
A
sedl
jsem
si
tam
dozadu
a
oni
se
modlili
velice
sáhodlouze.
Oni
zpívali
ty
svoje
chorály
zase
sáhodlouze,
potom
se
pomodlili
a
šli
k
večeři,
zase
se
pomodlili
a
šli
spát.
A
on
říkal:
zůstaň
tady
přes
noc.
Zůstal
jsem
tam.
A
druhý
den
ráno
se
o
tom
pobavíme,
říkal
ten
představený.
Já
jsem
říkal:
nic
jsem
nezjistil
o
jemnosti
vašeho
soustředění.
A
von
říkal:
to
je
v
pořádku,
však
ty
se
to
dovíš,
sbohem
a
už
se
tady
víckrát
neobjev.
I
odešel
jsem
a
vím
dokonale,
v
čem
to
pozůstává.
Neboť
to
byla
sbírka
lidí,
kteří
toužili
po
Bohu.
Opravdu
vybraná
sbírka
lidí,
který
toužili
po
Bohu.
A
tak
oni
tím
řádem
velice
přísným,
těch
všech
zpěvů
a
modliteb,
které
zdaleka
obcházeli
toho
Pána
Boha,
jenom
zdaleka,
způsobovali,
že
ten
člověk
se
víc
těšil.
To
bylo
strašně
jemné
zacházení.
A
proto
já
vám,
mysle
taky
na
benediktiny,
jsem
teď
radil
správnou
činnost,
správnou
lásku,
neboť
tím
se
zdaleka
obchází,
v
kruzích
se
obchází
ta
koncentrace
a
člověku
to
způsobuje
touhu
po
Bohu.
Jemnou
touhu
po
Bohu,
které
stačí
se
potom
chopit
a
nemuseli
znát
žádnou
metodu,
nějakou
užijete
a
soustředíte
se.
A
on
ten
představený
říkal:
přeci
ale
není
snad
úplně
tak
pravda,
že
bys
nic
nevěděl.
Já
jsem
říkal:
no,
to
tak
není
pravda,
jenom
jsem
se
přesvědčil,
že
to
dělám
špatně.
On
říkal:
to
je
v
pořádku.
Tak
když
budeš
chtít,
tak
můžeš
k
nám
přijít.
To
nebyla...
nebyla
nejmenší
naděje,
ne?
Který
měl
dojem,
že
jsem
to
správně
pochopil,
protože
kdo
tohleto
nepochopil,
tak
tam
byl
hotovým
mučedníkem.
On
k
něčemu
chtěl
a
oni
ho
k
tomu
nepouštěli.
Kdežto
svatý
František
byl
jiného
názoru.
To
byl
přírodní
člověk,
který
prostě
do
věci
šel
s
rovnýma
nohama,
né?
A
tak
smyslově
připravený
jenom,
přízemní,
ne?
Prostý,
ale
chudý,
ne?
No
a
potom
si
nevěděl
s
mnoha
věcmi
rady,
pochopitelně,
že
neměl
žádný
poučení.
On
hrubě
podceňoval
toto
poučení,
které
vám
dávám,
žádné
takové
neměli.
On
to
potom
přiznal,
že
by-
že
to
byla
velká
chyba.
On
měl
naštěstí
velice
učeného
přítele
a
to
byl
svatý
Dominik.
Bohužel
se
mockrát
nesetkali.
Oni
v
téže
téměř
době
s-
založili
řády.
Tamten
dominikánský
a
tenhleten
zase
ten
františkánský.
A
ten
Dominik
na
to
šel
úplně
z
opačného
stanoviska.
To
jak
víte,
je
kazatelský
řád
a
ten
si
bere
za
úkol
to,
co
sám
člověk
vnitřně
zažije,
já
to
překládám
z
latiny,
má
jiným
předávati.
To
znamená,
nemá
si
to
nechat
pro
sebe,
ano?
Proto
jsou
mi
velice
sympatičtí.
Takže
voni
kdyby
se
byli
vzájemně
více
stýkali,
tak
by
byli
našli
nějakou
střední
cestu.
Tu
střední
cestu
nenašel
ani
ten
svatý
Dominik,
což
jest
mystika
víceméně
spekulativní,
největším
představitelem
této
mystiky
je
svatý
Tomáš
Akvinský.
Nebo
nechci
mu
křivdit,
ale
Eckhart,
Tauler
a
jiní.
A
kdežto
mystika
františkánská
není
mystika
kontemplativní,
nýbrž
je
to
mystika
čistě,
totiž
není
to
mystika
spekulativní,
nýbrž
čistě
kontemplativní,
tak
p-
po-
opatrně.
To
znamená
nazíravá,
on
na
věc
nazírá,
prostě
nazírá,
von
se
k
ní
při-
přiblíží
a
věnuje
se,
obětuje
se
a
odevzdá
se.
Obojí
je
správné,
ale
je
to
jiné
východisko.
Je
tady
dotaz,
jak
vysvětlit
hloubku
koncentrace,
soustředění.
To
znamená
nějakým
způsobem
vystihnout.
Samozřejmě
já
kdybych
ale
mluvil
o
samotné
hloubce,
tak
bych
chtěl
říci,
že
tento
pojem
je
velice
široký
a
že
taky
názor
na
hloubku
koncentrace
je
různý.
Dejme
tomu
Indové
říkají,
že
k
tomu,
aby
se
dosáhlo
samadhi,
to
znamená
prvního
takového
stavu
jasného
spojení
s
Bohem,
je
zapotřebí
osmadvacet
minut
plynulého
soustředění.
Nemluví
přitom
o
hloubce,
nýbrž
o
času,
podivuhodně.
A
v
tomto
s
nimi
nesouhlasím
nebo
mám
proto
určité
výhrady.
Vím,
že
za
normální
takzvané
intenzity
čili
hloubky,
kterou
oni
předpokládají,
je
to
pravda.
Je
k
tomu
třeba
přibližně
asi
půl
hodiny.
Ale
jestliže
hloubka
je
větší
té
koncentrace,
tak
není
třeba
půl
hodiny,
nýbrž
není
třeba
vůbec
žádného
času.
Tak
dejme
tomu,
za
největší
hloubku
svého
soustředění
považuju
já
u
sebe
dosaženou,
ten
moment,
kdy
mně
šlo
o
život
a
kdy
jsem
se
toho
života
vzdal,
jak
jsem
vám
říkal,
v
tom
koncentráku.
To
byla
hloubka
dosa-
dosažená
ve
zlomku
vteřiny,
hloubka
dosažená
ve
zlomku
vteřiny,
ne
za
osmadvacet
minut.
Vedlo
to
k
poznání,
to
znamená,
s-
se-
vedlo
to
ke
styku
s
věčností
ze
strany
poznání,
které
kdybych
neměl
od
té
doby
k
dispozici,
tak
bych
nemohl
vůbec
nic
psát,
vůbec
bych
vám
nemohl
nic
vykládat.
Z
tohoto
bezčasového
okamžiku
poznání,
z
této
hloubky
koncentrace,
která
netrvala
dvacet
osm
minut,
nýbrž
zlomek
vteřiny,
já
pořád
čerpám.
Čili
tomu
já
říkám
hloubka
a
tomu
já
říkám
intenzita,
souvislost
intenzity
s
hloubkou,
protože
hloubka
je
závislá
tedy
na...
na
míře
sebeodevzdání.
Člověk,
jak
říkal
Ježíš
Kristus,
nemůže
dát
nic
než-
víc
než
svůj
život.
A
já
jsem
tehdy
dal
celý
život,
nic
jiného
mi
nezbývalo,
já
se
tím
nechlubím,
ne?
Kdybych
ho
byl
nedal,
tak
si
ho
gestapák
vzal,
ale
v
pravým
slova
smyslu
by
si
ho
byl
vzal.
Kdybych
ho
byl
nedal,
já
jsem
ale
nebyl
přitom
vypočítavý,
já
jsem
nevěděl,
co
se
stane.
Ale
kdybych
ho
byl
nedal
já
napřed,
kdybych
ho
neodevzdal
já,
tak
si
ho
směl
právo
sebrat
ten
gestapák,
na
to
vás
upozorňuju.
A
byl
by
mě
zabil.
Ale
protože
že
já
jsem
život
odevzdal,
tak
on
najednou
zjistil,
že
před
sebou
nemá
můj
život,
že
nemá,
co
by
zabíjel.
Proto
mě
nezabil
a
utek
vode
mě.
Čili
intenzita
a
hloubka
jde
jako
ruku
v
ruce.
A
ta
intenzita,
to
je
míra
odosobnění,
míra
sebevzdání.
A
z
toho
pochází
určitá
hloubka
koncentrace.
A
hloubka
koncentrace
se
pozná
na
míře
poznání
zase,
kterou-
která
z
toho
vyplyne,
obojí
se
to
nějak
kombinuje.
Mně
se
to
tehdy
kombinovalo.
Já
jsem
v
tom
okamžiku,
kdy
jsem
to
zažíval,
jsem
měl
dojem,
že
je
to
věc
poznání,
že
něco
poznávám,
co
se
nevejde
do
všech
knížek
dosud
napsaných
na
světě,
opravdu
ne.
To
nepřeháním,
že
to
není
vůbec,
to
je
nevypsatelný.
Ale
za
chvilinku
jsem
se
přesvědčil,
že
to
má
dopad
na
lásku,
že
jsem
najednou
začal
milovat
bližního,
na
kterého
jsem
se
tam
soustředil,
tak
jako
sebe.
To
jsem
předtím
nikdy
nedokázal,
že
ono
to
mělo
menší,
ale
přeci
nějaký
taky
vztah
k
lásce.
A
mělo
to
také
nějaký
vztah
k
tomu,
nejenom
k
poznání
a
lásce,
nýbrž
k
tomu
třetímu
aspektu
Božímu,
a
to
je
existence.
Neboť
kdybych
byl
existoval
před
tím
gestapákem
tak,
jako
jsem
předtím
existoval
s
tím
svým
strachem,
tak
mě
byl
zabil.
Já
jsem
ale
přestal
existovat
pro
toho
gestapáka
jako
předtím
a
proto
mě
nezabil,
rozumíte
mně?
Čili
mělo
to
všestranný
dopad.
Čili
pravá
hloubka
koncentrace
má
všestranný
dopad.
Ale
něco
tam
dominuje,
tam
převažuje
a
to
to,
odkud
jste
tam
vlezli
do
tý
koncentrace,
rozumíte?
Čili
kdyby
tam
vešel
matematik,
tak
si
odtamtud
veš-
vodnese
lepší
matematické
pochopení
především.
Takže
Pascal
si
odtamtud
ty
svoje
vynálezy
matematické
vodnesl
z
těchto
extází,
z
těchto
vstupů
k
Bohu.
Ale
zároveň
to
posílilo
jeho
vztah
k
Bohu,
pochopitelně.
Tady
v
těch
jeho
myšlenkách
se
dovídáte,
že...
že
tomu
tak
bylo.
Teď
je
na
řadě
promluvit
o
předpisu
k
tomu,
jak
projevy
lásky
regulovat
tak,
aby
vedly
k
vědomému
spojení
s
věčným
životem.
Neuniklo
vám
jistě,
že
Ježíš
Kristus
projevy
lásky
ohodnotil
jako
nejvýznamnější,
jako
nejcennější,
pomocí
nichž
se
člověk
opravdu
s
naprostou
jistotou
dostává
do
věčného
života.
Neboť
když
při
posledním
soudu,
to
je
symbolismus,
líčil,
kdo
se
dostal
do
věčné
blaženosti,
to
znamená
do
věčného
života,
do
vědomého
žití
v
životě
věčném,
tak
to
nebyl
ten,
kdo
se
dobře
modlil
nebo
kdo
dobře
konal
svoje
řemeslo,
nýbrž
ten
kdo
miloval
bližního.
Pro
opakování:
komukoliv
jste
učinili,
co
jste
učinili
nejmenšímu
z
bratří
mých,
mně
jste
učinili.
To
znamená,
my
nemusíme
vůbec,
a
to
je
ta
výhoda
obrovská
tohoto
předpisu
Ježíšova,
my
nemusíme
znát
Boha,
my
nemusíme
ho...
ho
vidět
nebo
ho
vnímat,
a
přesto
ho
můžeme
milovat
a
naučit
se
dostat
se
pomocí
této
lásky
k
poslednímu
soudu.
To
znamená
do
věčné
blaženosti,
do
vědomého
zažívání
věčného
života,
když
to
děláme
tak,
jak
on
nám
poradil.
A
jak
nám
to
on
poradil,
to
se
mně
podařilo
spoutat
do
několika
kroků.
Ty
kroky
nesmíte
chápat
odděleně,
jako
že
máte
dělat
jeden
za
druhým,
nýbrž
to
je
něco
jiného
než
v
matematice.
To
se
tak
úplně
neshoduje
s
matematickým
pojetím.
To
jsou
kroky,
z
nichž
ani
jeden
nesmí
se
vynechat.
A
při
kterých
opravdu
záleží
na
tom,
aby
jeden...
aby
jeden
prolínal
druhým,
aby
byl
živým
krokem,
aby
odpovídal
způsobu
myšlení,
jednání
toho
člověka,
aby
nebyl
něčím
vyumělkovaným.
Aby
opravdu
se
stal
potřebou
toho
člověka
tak
jednat
v
oblasti
lásky,
jak
se
tady,
jak
Ježíš
navrhuje.
Víte,
v
první
řadě
Ježíš
navrhuje,
aby
člověk
miloval
neprotekčně,
ano?
Jak
milovat
neprotekčně,
to
on
tam
podrobně
uvádí.
Když
já
budu
mít
své
lidi,
své
přátele,
tak
budu
především
ty
své
přátele
milovat
víc.
Už
nebudu
mít
ani
ty
svoje
přátele,
budu
mít
jenom
sebe,
tak
budu
milovat
sebe
víc
než
kohokoliv
jiného.
A
Ježíš
Kristus
byl
toho
názoru
nebo
nám
doporučuje,
názory
neměl,
abychom
milovali
bližního
jako
sebe.
A
prvním
předpokladem,
abychom
toho
dosáhli
je
to,
že
my
neprotekčně
milujeme.
To
znamená,
že
přestaneme
mít
nepřátele
a
přestaneme
mít
osobní
přátele.
A
že
začneme
mít,
jak
on
navrhuje,
jenom
bližního.
On
ukazuje,
že
máme
mít
jenom,
to
je
tam
na
každém
kroku,
to
nemusím
dál
rozvádět,
že
máme
před
sebou
vidět
bližního.
Vždycky
připomínám
při
týto
příležitosti
podobenství
o
Samaritánovi,
neboť
ten
Samaritán
ošetřil
svého
nepřítele.
Kdyby
byl
v
něm
viděl
nepřítele,
tak
by
ho
byl
neošetřil,
ale
on
v
něm
viděl
trpícího
bližního.
To
byl
bližní
trpící.
A
tak
by
se
dalo
ukázat
na
Ježíši
Kristu,
já
jsem
si
tu
práci
s
tím
nedal
tady,
protože
jsem
na
to
neměl
čas,
ale
tu
práci
si
s
tím
dám,
až
to
budu
psát
definitivně,
ujišťuju
vás,
protože
dneska
to
říkat
nebudu,
ne
že
bych
to
nevěděl,
ale
že
na
to
nemám
čas,
že
Ježíš
Kristus
ukázal,
že
bližního
mám
vidět
takhle:
bližní
je
každý
i
ten,
kdo
se
tváří
nepřátelsky
i
ten,
kdo
se
tváří
přátelsky.
Nepřítel
takzvaný,
koho
jsem
já
nazýval
nepřítelem,
to
je
bližní
s
projevem
nepřátelství.
Momentálně
jeho
projev
je
nepřátelský.
To
mě
nesmí
nijak
zmýlit,
von
je
bližní,
ano?
A
kdežto
ten,
kdo
se
tváří
přátelsky,
je
můj
osobním
přítelem,
to
je
prosím
bližní,
který
toho
času
se
projevuje
přátelsky.
To
by
nemělo
v
obojím
případě
nic
ubírat
ani
přidat
na
té
hodnotě
bližního.
To
je
pořád
bližní,
rozumíte
mně?
Čili
toto
východisko
je
nutné,
dokud
já
n-
nezaujmu
toto
východisko,
že:
toto
je
můj
bližní.
Například:
toto
je
bližní,
který
se
na
mě
dneska
hněvá,
já
ho
náhodně
ukazuju.
A
toto
je
bližní,
který
se
na
mě
hněvá
pořád,
rozumíte,
tenhleten,
taky
jenom
náhodně
ukazuju.
To
mě
nezmáte-
to
mě
nezmate.
To
jsou
moji
bližní,
to
přes
mou
lásku
k
bližnímu
neudělá
vůbec
žádný
škrt.
Tenhleten
už
to
dobře
pochopil,
a
protože,
přestože
ten
stav
je
trvale
nepřátelský
mezi
námi
že?
Tak
nic
se
nestane,
ten
projev
jeho
nás
nějak
neoddaluje,
že
ne?
My
se
spolu
držíme
tak
nějak
za
ručičku,
hm?
Protože
on
potřebuje
mě
a
já
potřebuji
jeho.
Já
ho
potřebuju
takového,
jaký
je,
už
proto,
abych
mohl
taky
na
někoho
nadávat,
ne?
A
teď
prosím,
jestliže
splním
tuhletu
podmínku,
že
mám
před
sebou
bližního,
tak
je
velká
naděje,
že
se
přiblížím
k
tomu
stanovisku
Ježíše
Krista,
který
po
svém
vstupu
do
Jordánu
prohlásil,
když
ho
hledala
matka
s
bratřími:
kdo
je
má
matka,
kdo
jsou
mí
bratři?
A
nešel
za
matkou,
nešel
za
svou
matkou,
za
svými
bratry,
nýbrž
zůstal
u
těch,
kterým
kázal.
Protože
prostě
už
nedělal
rozdíl
mezi
svým
a
mezi
ne
svým,
mezi
cizím,
neprotekčně
miloval.
Miloval
tam,
kde
ho
bylo
zapotřebí.
Projevy
lásky
se
týkaly
toho,
kde
ho
bylo
zapotřebí
a
přitom
důsledně.
Kdybych
já
byl
třebas
nějakým
povznešeným
zasvěcencem,
který
by
viděl
před
sebou
umírajícího
člověka,
ani
by
mě
v
duchu
nenapadlo
toho
člověka
dostat
ke
zdraví,
protože
říkal
si,
je
to
jeho
karma,
ať
si
umře.
A
od
toho
jsou
taky
lékaři,
ať
ho
pochovají
ti
údržbáři,
né?
Ale
kdybych
byl
Ježíšem
tak,
a
on
by
si
to
přál,
tak
bych
se
nad
ním
sklonil
a
uzdravil
bych
ho,
víte?
To
je
ten
rozdíl.
Protože
tam,
kde
bylo
jeho
projevu
lásky
zapotřebí,
tam
ji
konkrétně
projevoval
a
ne
tam,
kde
se
mu
zdálo
být,
že
by
to
bylo
vhodné
nebo
né.
Když
to
ten
člověk
potřeboval,
Ježíš
Kristus
vůbec
o
vhodnosti
neuvažoval.
Když
například
matka
pláče
u
něho
nad
synem,
který
jí
zemřel,
on
neuvažuje,
že
to
byl
něja-
že
to
byla
nějaká
osudová
rána
nebo
karma.
Řekl:
to
je
karmické,
to
já
nemůžu
nic
dělat,
to
neřekl
nikdy.
Nýbrž
říkal:
neplač.
A
vzkřísil.
Protože
ta
matka
plakala,
ano?
Protože
jí
vrátil
syna,
prosím,
zrovna
takhle
vrátil
Lazara
těm
sestrám
Marii
a
Martě,
že?
A
to
v
době,
kdy
už
jako
byl
delší
dobu
v
hrobě,
aby
ukázal
přitom
zároveň,
že
stá-
sám
vstane
z
mrtvých,
ano?
Jak
tam
svatý
Jan
dobře
pochopil
tohleto,
jedinečně
to
pochopil.
Ale
přitom
si
nesmíte
myslet,
že
ten,
kdo
takhle
jedná,
má
být
prost
takového
toho
lidského
vnitřního
rozpoložení,
které
při
tom
je
zcela
běžné,
vždyť
ten
Ježíš,
který
byl
žádán
Martou
a
Marií,
a
dokonce
s
výčitkou
z
jejich
strany:
kdybys
byl
u
nás
zůstal,
nebylo
by
se
tohleto
stalo.
Nebyl
by
zemřel
náš
bratr.
Tak
on,
protože
to
byl
jeho
dobrý
přítel,
ovšem
v
tom
smyslu
duchovním,
tak
řekl,
zaplakal,
jo,
zesmutněl,
prosím,
zcela
lidsky
zesmutněl,
i
když
věděl,
že
ho
vkřísí,
von
se
přidal
k
těm
plačícím.
Neštiťte
se,
to...
to
nějak
nevylučuje
tohleto,
co
tady
říkám,
přidávat
se
k
plačícím
a
radovat
se
s
radujícími.
Ne,
nebojte
se
toho,
tím
neponižujete
tento
algoritmus,
tím
plníte
doslova
toto,
co
tady
je.
Kdybyste
se
báli
chovat
se
přitom
lidsky,
tak
tomu
ubíráte
na
účinnosti
mnoho,
protože
vy
jste
jednou
člověkem
a
važte
si
toho,
že
člověkem
jste.
Já
si
nesmírně
vážím
vašeho
projevu,
zrovna
jako
projevu
třebas
někoho,
nějakýho
jinýho
člověka,
jo,
který
se
tváří
zcela...
zcela
jinak,
zcela
stejně
si
toho
vážím.
Nesmíte
se
bát,
prostě,
že...
že
ponížíte
nějak
tuhleto...
tuhleto
pravidlo.
Ježíš
Kristus
ty,
kteří
ho
kamenovali,
kteří
ho
křižovali,
kteří
ho
mučili,
kteří
se
dělili
o
jeho
plášť,
k
těm
měl
tenhleten
poměr:
Bože
odpusť
jim,
protože
oni
nevědí,
co
činí,
že
ano?
To
znamená,
on
se
na
ně
nehněval,
to
byli
bližní,
kteří
nevědí,
co
činí.
A
mnoho
bližních
opravdu
neví,
co
činí,
když
něco
dělají.
Neví
to
a
nemůže
jim
to
mít
za
zlé.
Proč
by
to
měli
vědět,
nemám
právo
to
od
nich
žádat.
Oni
jsou
spravedliví
lidé
a
chtějí
své.
A
já
myslím,
že
tamty,
kdo
ukřižovali
Ježíše
Krista,
byli
přesvědčeni,
že
je
to
všechno
v
pořádku.
Tam
se
křižovalo
na
denním
pořádku,
to
nebyla
výjimka.
Křižování
tehdy
to
bylo
v
módě,
ano?
A
tak
to
je
ten
první
bod,
ano,
že
se
má
mít
rád
bez
protekce.
Další
bod
na
straně
padesát
tři
zní:
soustavně
se
vypořádám
s
projevy
přátelství
a
nepřátelství
tím,
že
odpouštím
oběma
přátelům
jejich
připoutanost,
nepřátelům
jejich
odpor.
To
je
strašně
důležité.
Kdybych
já
například
přátelům
měl
za
zlý,
že
mě
mají
rádi
a
říkal
třebas
tady
svým
přátelům:
že
se
nestydíte,
že
mě
máte
rádi.
Vždyť
to
už
je,
to
už
duchovní
člověk
nemá
mít
rád.
Nýbrž
má
být
povýšen,
ten
nemá
být
protekční,
má
mít
rád
tohoto
víc
a
tamtoho
méně,
tak
jak
v
tom
prvním
říkám.
To
já
od
nikoho
nesmím
chtít
jiného
než
od
sebe.
Od
sebe
tento
protekcinářs-
toto
protekcionářství
nesmí
chtít.
To
musí
u
sebe
odbourat,
ale
u
jiných
to
bourat
nesmím.
Já
musím
připoutanost
nebo
poutanost
přátel
trpět
a
nejenom
trpět,
musím
být
za
ní
vděčen.
Rozumíte
mně?
Ne
jako
já,
musím
být
za
ní
vděčen,
kdybych
to
dělal
správně.
A
u
nepřátelů
musím
být
vděčen
za
jejich
projev
nepřátelství,
ale
pozor!
V
obou
dvou
případech
musím
být
na
stráži,
protože
rozum
je
také
od
Pána
Boha.
Jestliže
jejich
připoutanost
přátelská
vede
tak
daleko,
že
je
to
zbavuje,
řek
bych,
takového
širšího
pojetí
života,
neboť
mají
patřit
více
věcem
než
jenom
tomu
poutu
přátelství.
Anebo
když
jejich
nepřátelství
je
oslepuje,
takže
je
nebezpečí,
že
budou
křivdit
nebo
že
zabijou
třebas
nebo
že...
že
zle
budou
činit
mně
nebo
někomu
jinému,
prosté
projevy
nepřátelství,
tak
to
musím
tlumit.
Ale
ne
proto,
že
bych
se
stal
jejich
nepřítelem,
ale
protože
znám
hrozbu
toho
nepřátelství
a
budu
buď
před
tím
utíkat,
né?
Anebo
to
budu
cestou,
jak
uznám
za
vhodné,
nějakou,
brzdit.
A
budu
především
ostražitý,
aby
mě
přitom
nezabili
nebo
neponičili.
Had,
který
na
mě
syčí,
nepatří
pod
mé
nohy,
od
toho
pudu
pryč.
Ale
proto
had
není
mým
nepřátele-
nepřítelem,
to
je
prostě
had.
Když
ten
člověk
se
teďka
syčí
a
tváří
se
jako
had,
no
tak
syčí,
tváří
se
jako
had.
Ale
je
to
jenom
had
a
had
není
zlý,
ne?
Ani
není
dobrý.
Je
to
taky
můj
bližní.
Jen
že
mě
upozorňuje
svým
syčením,
že
mám
od
něho
utéct.
Tak
to
udělám.
A
tohleto
jaksi
kdybych
to
tak
prostě
řekl,
vypořádávání
se
s
přátelskými
a
nepřátelskými
projevy,
to
je
sice
druhý
krok,
jak
tady
v
pořadí
říkám,
ale
je
to
vlastně
totéž,
co
je
to
první,
jenomže
to
je
domyšleno,
jak
si
to
představuji
s
tím
neprotekcionářským
milováním
bližního.
Proto
si
Ježíš,
proto
Ježíš
na
různých
úrovních
různě
radil,
jak
si
s
tím
nepřátelským
projevem,
že
to
je
nejaktuálnější
tak
to
je
nebudu
mluvit,
jak
se
s
tím
vypořádávat.
Že
jednou
při
tom
projevu
nepřátelském
se
stalo,
že
von
zprostředka
nich
zmizel,
ne,
jak
ho
chtěli
kamenovat
a
bylo
po
něm.
Jindy
ho
chtělo-
chtěli
třebas
králem
prohlásit
fyzickým,
zmizel,
bylo
po
něm,
nemohli.
A
jindy
ale
ho
chtěli
ukřižovat,
nezmizel
a
nechal
se
ukřižovat.
Protože
už
byl
tak
dalece
vědoucí,
že
věděl,
kdy
se
má
nechat
ukřižovat
a
kdy
má
uniknout
křižování.
Jsou
momenty,
které
pro
svůj
růst,
třebaže
vypadají
negativně,
potřebujeme.
Například
jsem
nutně
potřeboval
koncentrák,
hrozně
nutně.
A
kdyby
se
bylo
toto-
tato
epizoda
nevyskytla
v
mým
životě,
tak
vám
dneska
tyto
věci
vůbec
nemohu
ukázat,
že
bych
byl
vo
tu
hlubokou
zkušenost
tímto
utrpením
přišel.
Ta
mě
hodně
daleko
dostala
bez
mé
vlastní
vůle,
pochopitelně.
Tak
to
je
ten
druhý
krok.
Třetím
krokem
je,
snad
bych
ještě
mohl
k
tomu
druhému
kroku
říct,
že
když
tam
Ježíš
Kristus,
protože
to
je
velice
problematické,
když
tam
Ježíš
Kristus
radil:
když
tě
někdo
dá
do
jedné
rány,
uhodí
tě
na
jednu
ra-
na
jednu
stranu
tváře,
nastav
mu
i
druhou.
Tak
se
to
obyčejně
bere
jako
Chelčický
a
Tolstoj,
jako
obecný
předpis.
Tedy
nikoliv,
protože
je
to
tam
řečeno
za
určitých
okolností
a
pro
určité
lidi,
na
určité
výši.
Kdybych
já
třebas
se
nechal
namlátit
od
někoho
z
vás,
tak
by
to
ve
mně
vzbudilo
pocit
křivdy.
A
ten
pocit
křivdy
by
byl
horší,
než
kdybych
vám
to
rovnou
oplatil.
Tam
bych
pocit
křivdy
si
neodnesl.
Byli
bychom
si
rovni.
Tys
mně
dal,
já
jsem
dal
tobě,
ano?
Čili
jenom
tehdy,
když
to
ve
mně
nevzbuzuje
pocit
křivdy,
a
to
musím
být
hodně
vysoko,
tak
mohu
nastavit
taky
druhou
tvář.
A
proto
to
radil
jenom
svým
učedníkům
v
té
době,
kdy
chodili
s
ním.
A
kdy
měli
jeho
osobní
ochranu
a
naopak,
když
od
nich
odcházel,
tak
říkal:
jako
jsem
vám
radil",
já
to
rozvedu
šířeji:
"nebraňte
se
ranám,
nenošte
měšec
ani
opasek
ani
meč".
To
je
to:
"nebraňte
se
ranám".
"Tak
teď
vám
radím:
vemte
si
i
ten
opasek
i
ten
měšec
i
ten
meč".
Čili
víte,
že
se
to
nedá
jednoznačně
takhle
určit,
nastavovat
tvář.
To...
to
ten
Tolstoj
ani
ten
Chelčický
úplně
nebral,
neměl
před
sebou
celé
učení
Ježíše
Krista
nebo
si
s
ním
nevěděl
rady.
Já
nevím,
nechci
je
soudit,
ale
my
takhle
nesmíme
si
počínat.
My
musíme
mít
celé
učení
Ježíše
Krista
před
sebou
a
pak
správně
si
vybereme
na
pravým
místě
to,
co
máme
dělat.
To
při
tom
algoritmu
bude
třeba
potom
uvést
a
vysvětlit,
aby
se
nedělaly
tady
chyby.
A
třetí
krok
tedy
je:
stav
bližního
je
mým
stavem.
Já
totiž
se
vám
pořád...
pořád
vám
navrhuju
nevlastnit,
že
to
je
základna,
ze
které
se
bezpečně
vchází
do
království
Božího.
A
najednou
vám
tady
radím:
vlastněte
stav
bližního,
jakoby
to
byl
váš.
Takže
když
vám
tady
radím,
vlastněte
vlastně
nebo
považujte
stav
svého
bližního,
stav
duše
svého
bližního
za
svůj
stav,
tak
tím
nechci
říct:
přivlastňujte
si
ho,
nýbrž
ověřte
si
ho.
Nepovažujte
ho
za
něco,
do
čeho
vám
nic
není.
Nýbrž
považujte
to
za
něco,
co
je
pro
vás
stejně
důležité,
jako
kdybyste
to
sami
vy
na
sobě
prožívali.
Jenom
taková-
jenom
pak
je
naděje,
že
tomu
bližnímu
pomůžete.
A
čím
méně
se
budete
zajímat
o
ten
jeho
stav,
tím
více
se
od
něho
distancujete
a
tím
ten
stav
bude
pro
vás
méně
přehledný,
méně
budete
moci
pomoci.
Protože
víte,
já
bych
to
přirovnal
s
kibicem
nad
partií
šachu.
Ten
opravdu,
pokud
do
toho
nemluví
a
pozoruje
nestranně
oba
dva,
vidí
mnohé
věci,
které
ty
dva
nevidí,
pokud
on
rozumí
samo
sebou
šachu,
protože
to
pozoruje
nestranně.
To,
že
se
mi
někdo
zpovídá
ze
svých
těžkostí
nebo
že
jeho
stav
přijímám
na
sebe,
povědomí
jeho
stavu
přijímám
na
sebe,
do
sebe,
to
má
velký
význam
pro
toho,
kterému
chci
pomoci.
Jelikož
já
objektivně,
objektivněji
než
on
mohu
posoudit,
co
on
zažívá
a
také
můžu-
mohu
objektivněji
poradit.
Takže
bych
chtěl
říci,
že
přitom
musíme
zachovat
to,
že
nic
z
toho,
co
ten
bližní
nám
předkládá,
nebo
co
my
u
bližního
vidíme,
nesmíme
považovat
za
své.
To
tím
nemyslím,
že
jo,
to
jsou,
když
nám
toto
předloží
tak
je
to
také
hřivna,
se
kterou
mám
nějakým
způsobem
hospodařit.
Není
to
plave-
plané
povídání
z
jeho
strany,
i
když
von
to
třebas
nemyslí,
že
bych
mu
nějak
pomohl,
nýbrž
je
to
pro
mě
od
Boha
pře-
předložená
hřivna,
se
kterou
já
mám
hospodařit
společně
s
ním.
Další
krok:
řešení
stavu
bližního,
pokud
je
tohoto
řešení
zapotřebí,
je
mým
řešením.
To
znamená,
to
už
z
toho
vyplývá,
že
jeho
případ
mám
řešit
jako
svůj
vlastní.
A
to
by
bez
těch
předešlých
kroků
nebylo
vůbec
možné.
A
já
myslím,
že
toto
nevyžaduje
žádného
dalšího
povšimnutí.
Uspokojení
nad
správně
vykonaným
počinem
je
pátý
krok,
nad
správným
počinem
lásky
není
na
místě.
Musím
se
ho
důsledně
zříkat.
To
je
velice
důležité,
protože
jestli
bych
já
vám
třebas
radil
pro
to,
že
z
toho
mám
nějaké
uspokojení,
vy
byste
tím
netrpěli,
ledaže
by
tím
trpěla
úroveň
mého
výkladu,
to
ano.
Ale
trpěl
bych
tím
já
a
zbytečně,
protože
to,
že
vám
vykládám
o
těchto
věcech,
by
pro
mě
nemělo
význam
spojovací,
mě
by
to
nepřibližovalo
k
Bohu,
nýbrž
mě
by
to
od
něho
oddalovalo.
Protože
já
jsem
si
vybral
tím
svým
uspokojením
zásluhy
za
to,
co
jsem
provedl.
Já
vás
nechci
k
takové
vyšší
vypočítavosti
vést,
nevybírat
si
zásluhy,
to
ne.
Střádat
si
to
někde,
ale
chci
vás
vést
k
tomu,
že
opravdu
hospodaříme
s
ho -
s
hřivnami,
které
nejsou
naše,
a
proto
nemáme
právo
v
žádném-
žádným
způsobem,
ani
v
přeneseným
slova
smyslu,
z
nich
něco
mít.
Když
z
nich
mám
útěchu
a
potěšení,
jako
bych
část
z
toho
ubral.
Ti,
kdo
hospodařili
s
hřivnami
toho
hospodáře,
ti
nepotřebovali
mít
nějakou
radost
z
toho,
že
hospodařili.
Ty
se
poctivě
snažili,
tam
není
o
tom
ani
zmínka,
aby
hospodařili.
A
o
nic
jiného
jim
nešlo,
než
aby
hospodařili
pro
hospodáře.
Mně
nesmí
jít
o
nic
jinýho,
než
abych
pro
vás
dělal
to,
co
si
hospodář
přeje.
Tam
to
musí
končit.
Toto
jsou
některé-
v
některých
případech
skvělé
obrazy
zvláště
z
Indie
a
z
Číny,
když
se
tam
líčí
třeba,
že
někdo
tam
udělal
nějaký
zásah
dobra
někde,
ale
my
nemusíme
ani,
a
odešel,
nebylo
po
něm
ani
veta,
ne?
Ale
my
nemusíme
ani
tak
daleko
až
do
Číny,
ale
toto
je
v
každé
pohádce,
že
ten,
kdo
tam
dělá
dobro,
nechce
za
to
odplatu,
né?
A
kdyby
ji
chtěl,
tak
si
zamezí
další
cestu.
Jako
třebas
ten
Honza
má
dva
bratry,
kteří
tímto
způsobem,
když
jdou
za
hledáním
princezny,
zamezí
vůbec
nalezení
princezny,
to
znamená
věčného
života
a
nesmrtelné
duše,
to
je
totéž.
A
kdežto
on,
který
si
nežádá
nikde
žádného
užitku
pro
sebe,
toho-
to
nalezení
princezny
dovršuje.
To
je
hluboká
pravda
v
tomhletom.
Tak
to
je
celý
ten
algoritmus
lásky
vysvětlen
aspoň
zhruba.
Samozřejmě
tyhlety
oba
dva
algoritmy,
to
znamená,
ten
předpis
na
správnou
činnost
a
předpis
na
správné
použití
projevů
lásky,
nemá
být
samoúčelný,
abych
uměl
správně
milovat,
abych
uměl
správně
jednat.
Nýbrž
má
to
mít
smysl,
jediný
smysl,
který
spočívá
v
tom,
že
já
se
přiblížím
tímto
způsobem
na
úroveň,
která
odpovídá
úrovni,
ze
které
je
možno
se
spojit
s
Bohem
bez
jakýchkoli
těžkostí.
Čili,
kdybych
já
snad
během
té
činnosti,
anebo
během
té
lás-
té
projevu
lásky
dosáhl
hrdinné
lásky,
asi
tak
to
říkal,
nebo
velkorysého
způsobu
jednání,
v
tomto
duchu,
jak
to
tady
provádím,
tak
by
to
mělo
tentýž
následek
jako
koncentrace,
ano?
Že
totiž
bych
okamžitě,
aniž
bych
věděl,
že
to
nastane,
se
vědomě
spojoval
s
Bohem.
Nebylo
by
třeba
k
tomu
přidávat
koncentraci.
To
se
mně
stalo
právě
v
tom
okamžiku,
kdy
jsem
vzdal
život,
když
mě
ten
gestapák
ho
chtěl
vzít.
Nebylo
to
příliš
hrdinné,
ale
jistěže
mnozí
lidé
by
se
v
tom
okamžiku
chovali
třebas
jinak,
že
by
se
třebas
jenom
třepali,
né?
A
ten
gestapák
by
je
třeba
zabil.
Já
si
při
té
příležitosti
vzpomínám
na
to,
jak
mi
Kubánci
líčili,
jak
se
člověk
zachrání
před
žralokem.
Něco
podobného
se
stalo
v
tom
koncentráku,
že
dokud
člověk
se
obrací
tváří
proti
útočícímu
žraloku
a
nepodlehne
strachu,
tak
ten
žralok
na
něho
nezaútočí,
nesežere
ho
a
odtáhne.
Jakmile
ukáže
záda
anebo
má
strach,
okamžitě
je
sežrán,
ano?
To
mají
zkušenost,
to
mi
říkal
jeden
takový,
kdo
ty
žraloky
jako
pod
tím
mořem
loví.
A
já
jsem
nechtě
nevěda,
projevil
stejnou
vlastnost
jako
ten
lovec
žraloků,
že
jsem
přestal
mít
strach
a
to
z
toho
důvodu,
že
jsem
vzdal
ten
svůj
život.
Měl
jsem
ho
už
pryč,
tak
mi
ho
nemohl
nikdo
vzít,
tak
jsem
stál
tváří
v
tvář
tomu
žraloku,
tomu
gestapáku.
On
kupodivu
mě
nesežral,
ne?
Tak
je
to,
prosím
vás,
s
každou
situaci,
kterou
zažíváme.
Jestliže
se
dovede
hrdinně
k
ní
postavit,
nekompromisně,
opravdu
velkoryse
ji
řešit,
ale
v
dobrém
slova
smyslu,
ne
v
nějakém
podlém
nebo
tak,
tak
ona
přeroste
přes
rámec
lidského
provizoria.
Ona
se
vymkne
z
rámce
běžného
života
a
vynese
váž-
vás
výš
za
hranice,
za
meze,
ve
kterých
jste
se
dosud
pohybovali.
Takže
zažíváte
rozšířené
vědomí
přinejmenším
anebo
poznání
věčného
života,
ale
aspoň
rozšířené
vědomí,
to
je
taky
hodně.
Tak
to
by
bylo
asi
odpovězeno.
Budete-li
se
řídit
těmito
předpisy,
které
tady
jsou,
o
činnosti
nebo
o
lásce,
tak
budete
muset
vlastně
o
nich
soustavně
meditovat.
Budete
se
muset
umět
kontrolovat.
Při
koncentraci
by
kontrolní
myšlenka
vadila,
ta
by
jí
překážela.
Při
životu...
při
životu,
který
žijete,
ta
kontrolní
myšlenka
nevadí,
naopak
je
ku
prospěchu.
To
je
ta
výborná
věc
tehletěch
algoritmů.
Tam
má
cenu
i
kontrolní
myšlenka
i
sebekritika,
všecko
tam
má
cenu.
Protože
tou
sebekritikou
správně
postavenou,
kterou
můžete
si
konfrontovat
s
těmito
body,
jestli
to
vychází,
máte
na
to
hledisko,
máte
na
to
třídi-
třídící
aspekt,
né?
Tak
můžete
si
uvědomit,
jestli
děláte
správně
nebo
ne,
do
jaký
míry
se
to
dalo
zlepšit.
Čili
je
možno
využít
celého
člověka,
všech
jeho
vlastností,
sebekritiky,
sebekontroly,
kontroly
vlastní
činnosti,
všeho
toho,
co...
co
nazýváme
činnou
stránkou
lidského
života.
A
dokonce
je
možno
využít
trpné
stránky.
Ovšem,
upozorňuju
vás,
opatrně
mimo
koncentraci
užívat
trpné
stránky.
To
znamená,
když
já
se
dostanu
do
takového
postavení,
že
mně
to
umožňuje,
abych
se
nad
tím
pozastavil,
mě
to
zaujme
do
takové
míry,
že
mi
to
přímo
velí:
zastav
svůj
krok
a
ponoř
se
do
té
skutečnosti.
To
v
tomto
případě
bych
toho
měl
ale
okamžitě
použít,
že
buďte
bez
starosti,
že
to
nebude
dlouho
trvat
a
přesto
svůj
či
svůj
výsledek
a
kladný
výsledek
tohleto,
protože
to
je
volání
Boží.
Ale
ta
trpná
stránka,
to
je
stránka
koncentrační.
Koncentrace
není
činnost
v
tom
běžném
slova
smyslu,
k
jaké
já
vás
tady
navádím
v
těchto
algoritmech.
To
není
ještě
koncentrace
vůbec.
Todleto,
co
já-
k
čemu
vás
já
tady
navádím
to
je
nanejvýš
meditace,
jo?
A
z
ní
pocházející
čin,
čin
prostý
anebo
čin
láskyplný,
ano?
Ale
koncentrace
mystická,
ne
soustředění
pouhé,
konaná
za
účelem
spojovacím,
mající
tento
cíl,
to
je
vyhraněně
trpná
záležitost.
To
znamená,
já
musím
se
jenom
tak
dlouho
koncentrovat,
smím
lépe
řečeno
se
tak
dlouho
koncentrovat,
dokud
zůstávám
trpný,
ale
ne
civějící.
Tak
to
vyžaduje
pozornost
větší,
než
jsem
tomu
věnoval.
A
vysvětlení
toto:
když
já
třebas
bych
se
koncentroval
na
základě
citového
zaujetí,
což
jest
nejsnazší
způsob
koncentrace,
citově
se
zaujmu,
pokud
to
jde,
třeba
střelnou
modlitbu.
Třebas
mě
dojme
nebo
nadchne
myšlenka:
Pán
můj
nebo
na
Otec-
Otce-
Otčenáš
náš,
náš
můj
Otec
nebo
náš
Otec
a
tak
dále.
Já
pokud
s-
pokud
vystačím
s
nazíráním
na
velikost
této
myšlenky,
bezeslovním
nazíráním
nebyl
žil
na
tento
život,
na
tuto
myšlenku,
tak
se
správně
koncentruju,
rozumíte
mi?
To
je
správná
koncentrace.
Jakmile
mi
tato
myšlenka
nikam
nenese,
jakmile
není-
jakmile
nepřevyšuje
úroveň
ostatního
myšlení,
takže
už
tam
mohou
zase
vstupovat
další
myšlenky,
tak
s
tím
přestanu.
A
třeba
znovu
nabodnu
tu
skutečnost,
kterou
prožívám
novou
střelnou
modlitbou,
úplně
volně
vhodně
volenou,
volně
hodně
volenou,
ano?
Jak
mi
to
napadne.
Zase
třebas
několik
vteřin
vydržím,
v
tom
nikoliv
civění,
ale
v
trpném
stavu
nazírání,
ano?
Tak
toto
bych
považoval
za
trpn-
to
je
nejjednodušším
způsobem
vysvětlený
trpný
stav
koncentrace,
ano?
Tak
totiž
to
musí
dopadat
i
v
tom
případě,
když
dělám
třebas
nějaká-
nějaké
opakování
jména
Božího,
pokud
já
to
jméno
Boží
opakuji
mechanicky,
tak
to
není
mystická
koncentrace.
To
vůbec
není
mystická
koncentrace.
To
je
jenom
koncentrace.
Ta
tam
nikdy
nepovede
k
žádnému
vědomému
spojení
s
Bohem.
Ale
pokud
já
v
tom
jménu
Božím
vidím
prostředek,
kterým
se
mohu
dostat
ke
spojení
s
Bohem
a
opakuji
to
jenom
proto,
že
na
ten
prostředek
vytrvale
sedám
a
jím
se
dám
vézt,
se
"z",
ne
"s"
vede,
vésti,
vézti
jako
vůz,
tak
on
mi
opravdu
veze
do
té
věčnosti.
Ale
jestliže
to
je
jenom
bezduché
vyprávění,
povídání,
tak
je
to
jenom
říkání
Pane,
Pane,
Pane,
ten
kdo
říká
pane,
pane,
ne?
Nevejde.
Takže
pozor
na
to.
Když
já
jsem
třebas
to
jméno
Boží
říkal,
neříkal
jsem
to
jako
Pane,
Pane,
nýbrž
viděl
jsem
v
tom
vždycky
prostředek,
jímž
se
dostávám-
jímž
se
mohu
dostat
ke
spojení
s
Bohem,
to
byla
vlastně
otázka
víry,
bych
tak
řekl,
pravda
jenom
tak,
eventuelně
vymyšlenou
moc.
Tak
když
jsem
v
tom
ten
prostředek
v
tom
viděl,
tak
von
ten
prostředek
mě
tam
unesl
do
té
věčnosti.
A
unášel
mě
tam
tak
prudce,
že
jsem
to
musel
brzdit,
protože
jsem
nebyl
na
tohle
duševně
připraven.
Bylo
to
na
mě
příliš
silné,
příliš
velká
rychlost,
příliš
jsem
rychle
mizel,
příliš
jsem
se
rychle
ztrácel.
Jsem
si
myslel,
že,
ne
že
ztratím
vědomí,
to...
to
ne,
ale
že
umřu.
To...
to
nebyl
špatný
pocit,
to
totiž
nebyl
klamný
pocit.
To
byl
pocit
správný,
jenomže
se
mi
nechtělo,
né?
To
mluvím
o
předkoncentračních
stavech.
Před
stavem...
před
stavem
před
koncentrákem
tak,
o
stavu
před
koncentrákem.
A
protože
jsem
takhle
unikal,
tak
jsem
vlastně
nechápal
nebo
nebyl
jsem
dost
silen,
abych
vydržel.
Nebyl
jsem
dostatečně
trpný.
Koncentrace
neměla
povahu
trpnosti.
Byla,
chtěla
být
opakováním
činné
stránky
života.
A
víte
dobře,
že
tou
činnou
stránkou
života
se
nedostanu
až
do
věčnosti.
Toho
jsme
si
všichni
svědky.
Takže
něco
děláme
a
nás
to
s
Bohem
vědomě
nespojuje.
Jenom
trpnost
nás
spojuje
s
Bohem
a
to
já
nemyslím
dál,
nemíním
dál
tady
vykládat,
protože
to
je
velký
výklad
o
trpnosti,
že?
Bychom
nestačili
dneska
to
vysvětlit.
Ono
je
to
taky
trošku
vysvětleno
tady
a
jinde
v
mých
spisech
dokonaleji,
to
bych
jenom
opakoval,
co
už
jsem
mockrát
řekl,
stačí
to?
Co
mám
činit,
abych
vstoupil
do
mystické
koncentrace,
do
toho
trpného
stavu?
Co
mám
činit,
abych
vstoupil
do
trpného
stavu
koncentrace
mystické?
Provést
přípravu
vzdálenou
a
provést
přípravu
blízkou.
Já
jsem
tím,
že
jsem
tady
ukázal
ten
algoritmus
lásky
a
činnosti,
jsem
vás
naváděl
k
přípravě
vzdálené,
ano?
Která
může
se
nekonečně
přibližovat
k
tomu,
čemu
se
říká
příprava
blízká.
Když
jsem
vám
teď
říkal
o
střelné
modlitbě,
tak
jsem
vám
předvedl,
co
je
to
příprava
bezprostřední,
blízká.
Neboť
zatím
hned
na-
může
najít,
může
nastat
trpný
stav,
který
je
tou
koncentrací,
ano?
Protože
ale
ten
trpný
stav,
který
já
navodím
třeba
střelnou
modlitbou,
bude
příliš
krátký,
tak
nebude
ta
krátkost
času
stačit
k
tomu,
aby
byl
dosti
hluboký,
rozumíte
mně?
Protože
na
to
nejdu,
nejdu
na
to
s
dostatečnou
mírou...
dostatečnou
mírou
sebeobětování.
Rozumíte
jakýpak
obětování,
když
já
řeknu:
Pán
můj.
Mít
na
to
míru
sebeobětování,
rozumíš?
Kdybych
na
to
šel
s
mírou,
kdyby
ta
blízká
příprava
byla
míra
sebeobětování
veliká,
tak
by
to
mělo
hloubku.
Když
já
na
to
jdu
pouhou
střelnou
modlitbou,
tak
to
nemá
tu
hloubku,
rozumíte?
Takže
pak
platí
to
indické,
že
je
třeba
osmadvacet
minut
k
tomu,
koncentrace
k
tomu
trpné,
abych
se
dostal
do
samadhi,
že
ano?
Ale
čím
větší
je
míra
mého
odpoutání
se
od
sebe,
mého
sebezáporu,
mého
sebeumrtvení,
né?
Mého
vzdání
se
sama
sebe,
tím
větší
je
následující
hloubka
koncentrace
mystické,
ano?
Čili
pak
se
ty
všechny
časy
krátí.
A
jak
jsem
vám
říkal
tam
v
tom
případu
z
koncentráku,
byl
to
zlomek
vteřiny,
který
stačil
k
té
hloubce,
vědomému
spojení
s
Bohem,
ano?
Chtěl
jsem
říci,
že
žádná
metoda
koncentrační
vás
nepřivede
až
do
vědomého
zažívání
věčnosti.
Je
to
z
toho
důvodu,
že
každá
metoda
představuje
pohyb.
Ale
jestliže
této
metodě
věříte,
jestliže
jste
schopni
do
ní
sebe
celého
vložit,
to
je
důležité,
bezezbytku,
tak
pak
jste
svědky
této
věci,
že
ta
metoda
vás
sama
opouští.
Ten
prostředek,
který
jste
zvolili,
vás
opouští
na
cestě.
A
přestože
vás
ten
prostředek
opustil
a
že
už
ho
nepoužíváte,
tak
touha
zůstane.
Touha,
se
kterou
jste
na
ten
prostředek
sedli,
rozumíte,
aby
vás
někam
dovedl,
ta
zůstane.
A
ta
už
nemá
povahu
pohybovou,
nýbrž
a...
a
nemá
povahu
projevu
touhy,
nýbrž
má
povahu
touhy
samé.
Touha
samá
je
něco
podobného
jako
existence
samá,
jako
láska
samotná,
jako
třebas
poznání
samotné
a
to
je
Bůh.
To
je
definice
Boha,
sat,
čit,
ananda,
ano?
To
je
projev
jeho
lásky
tato
touha.
To
je
jeho
láska
už,
pardon,
ne
projev
lásky.
To
už
je
jeho
láska.
A
vy
se
spojíte
v
je-
v
jeho
lásce
s
ním,
ano?
To
je
ten
transformátor
na
druhé
straně.
Pohled
z
druhé
strany,
že
to,
co
já
transformuju
na
touhu,
na
prostředek
touhy,
se
mi
transformuje
na
touhu
samotnou
a
ta
mě
spojí
s
Bohem.
Takhle
to
vypadá
ve
správné
koncentraci,
ať
ta
metoda
je
jakákoliv.
Ale
když
je
prostředek
volen
tam-
tak,
že
já
od
něho,
nejenom
nechci
odstoupit,
ale
nemohu
a
pořád
se
ho
držím
a
on
mě
nikam
nenese
a
já
ho
mohu
pořád
používat,
to
je
chybné.
Prostředek
správně
použitý
se
pozná
tak,
že
je
správný,
že
já
ho
nemohu
v
určitém
momentu
už
vůbec
použít.
Já
vám
to
dycky
ukazuju
na
tom
třebas
blahoslaveným
Jindřichu
Suzo,
který
roztáhl
ruce
u
oltáře,
řekl:
"vzhůru
srdce",
jak
se
to
tam
věc
má
říkat
a
zůstal
v
tomto
stavu
s
roztaženýma
rukama,
nebolely
mu,
že
ztratil
pocit
tělesnosti.
Jelikož
tento
prostředek,
který
už
opustil,
dvakrát
si
už
sursum
corsa-
corda
neřekl,
vzhůru
srdce
neřekl,
ale
stačilo
mu
to
říct
jednou,
aby
jeho
touha
dospěla
až
k
Bohu.
Ten
prostředek
se
ukázal
dosti
účinný,
nám
třeba
by
se
neukázal,
že?
A
jemu
se
ukázal
dosti
účinný,
aby
ho
to
doneslo
až
k
Bohu.
Nepochybujte
o
tom,
že
on
vůbec
nepotřeboval
už
dále
opakovat
sursum
corda,
to
řek
jednou
a
tomu
stačilo,
ano?
Čili
koncentrace
velice
je
prostá,
neměl
vůbec
páru
o
nějakých
metodách.
Mám
tady
dotaz,
jak
to
zařídit
na
tom
přechodu
z
činnosti
na
poli,
já
to
nemusím
dál
vysvětlovat,
do
činnosti
v
domě
hospodářově.
Co
si
přitom
zachovat,
jak
tomu
detailněji
rozumět?
Upozorňuju
vás
na
to,
že
člověk
neumí
nic
jiného
zatím,
než
fungovat
na
poli.
Mlátit
všelijak
rukama
nohama,
myšlenkama,
ne,
aby
něco
vyvedlo
se
nějakým
způsobem,
aby
z
toho
nějaký
výsledek
vzešel.
Čili
je
v
pohybu...
je
v
pohybu
fyzickém,
myšlenkovém,
volním,
poznávacím,
v
pohybu
poznávacím.
Takže
dejme
tomu,
když
on
teďka
přichází
vědomě
z
té
činnosti,
přechází
z
té
činnosti,
kterou
vykonává,
do
něčeho,
čemu
říká
mystická
koncentrace,
to
znamená,
chce
se
setkat
s
Bohem,
jo?
Já
neuznávám
žádnou
koncentraci
za
koncentraci
mystickou,
kdy
ten
člověk
nemíní
se
právě
v
tu
konkrétní
koncentraci,
kterou
dělá,
setkat
se
vědomě
s
věčným
životem.
My
tomu
říkáme,
kdo
věří
s
Bohem,
jo?
Kdo
se
smiřuje
s
tím,
že
bude
dělat
koncentraci.
Nikdy
jsem
se
nesmířil
s
tím,
že
budu
dělat
koncentraci.
Já
jsem
nikdy
koncentraci
na
Boha
nedělal.
A
to
je
jeden
z
hlavních
principů,
jak
se
to
musí
podařit,
že
totiž
opravdu
k
Bohu
jdu.
Né
do
koncentrace,
rozumíte
mi?
K
Bohu
jdu,
že
toho
času
používám
prostředek
koncentrační,
to
je
jiná
věc.
Já
mohu
používat
jiného
prostředku,
že
ano?
Prosím,
možná,
že
bude
účinnější
prostředek
než
mystická
koncentrace.
Je
to
možný.
Možná
že
nějaká
činnost
bude,
já
moc
asi
říkám
potichu,
že
některá
činnost
bude
účinnější
než
ta
koncentrace.
Ale
prosím
vás,
na
tom
nezáleží,
jakého
prostředku
použijete.
Záleží
přeci
na
tom,
jestli
ten
pro-
prostředek
považujete
za
vhodný,
jestli
mu
tak
dalece
věříte,
že
se
o
něho
dovedete
celou
bytostí
opřít,
ano?
Za
tím
účelem,
abyste
se
tam
dostali,
kam
se
chcete
dostat.
A
teď
je
tady
tento
háček,
do
kterého
já
se
dostal.
Vy
si
přejete
dostat
se
tou
koncentrací
k
Bohu,
v
pořádku.
Ale
tato
vůle,
kterou
si
přejete
dostat
se
k
tomu
Bohu,
ta
vám
pomůže
dostat
se
jedině
na
práh
Otcova
domu,
totiž
toho
hospodáře
domu,
ano?
Dál
ne...
dál
ne.
Vy
teď
musíte
provést
něco,
čemu
se
říká:
přepásat
se.
Rozumíte?
Vy
musíte
zastavit
pohyb
i
vůle
i
tu-
i
ten
konkrétní
proces
koncentrační.
To
znamená,
ten
váš
koncentrační
proces
má
třebas
konkrétní
projev
tím,
že
opakujete
jméno
Boží,
dejme
tomu.
To
je
nejjednodušší,
tak
se
to
nejjednodušším
způsobem
dá
vysvětlit.
I
to
musíte
zastavit.
Bylo
by
nesprávné,
kdybyste
to
zastavili
z
vlastní
iniciativy.
To
bych
neradil.
Nesmíte
do
toho
vložit
osobní
iniciativu,
já
to
zastavím,
protože
vy
nepoznáte,
že
jste
na
prahu
toho
domu.
To
nepoznáte,
a
to
je
taky,
kdy
to
máte
zastavit?
A
vy
nepoznáte,
vy
se
ne-
neocitnete
se
na
vrcholu
svých
možností,
když
to
děláte
z
vlastní
iniciativy.
Kdybyste
se
ocitli
na
vrcholu
možností
své
vůle
a
na
vrcholu
mo-
nosnosti
toho
prostředku,
který
jste
zvolili,
ano?
A
to
se
dá
poznat
jednoduchým
způsobem,
že
když
já
se
ocitnu
na
vrcholu
po
tomto
prostředku,
ano?
Tak
prostě
s
tím
prostředkem
dále
nemohu.
Jestliže
já
dál
s
tím
nemohu,
narazím
na
nějakou
zeď.
O
té
zdi
jsem
tady
hodně
mluvil
v
těch
spisech.
To
tam,
prosím,
si
přečtete.
Jakmile
narazím
na
tu
zeď,
ale
nechci
se
vzdávat,
a
vždy
znovu
a
znovu
narážím
na
tu
zeď,
tak
to
jsou-
to
je
konec
lidských
možností.
To
je
konec
pohybovým
systémem
se
dostat
dál,
neboť
i
vůle
má
pohyb,
rozumíte?
Že
někam,
odněkud
někam
chci
tou
vůlí
se
dostat.
Pohybový
systém
zlyhal,
ten
je
u
konce.
Čili
já
bych
měl,
jakmile
se
ocitnu
před
touto
zdí,
se
přepásat.
To
znamená,
přestat
se
spoléhat
na
ten
prostředek,
zůstat,
přerazit
ho,
přepásat,
konec
s
ním,
rozumíte?
Tam
je
jasně
řečeno
přepásat.
Zaškrtit,
aby
to
nebyl
už
von.
Jestliže
tohleto
udělám,
tak
se
ocitnu
v
něčem,
co
by
se
nazvalo
ničím,
rozumíte,
nebo
ani
už
nemám
tažení
vůle.
Jestliže
jsem
měl
ale
opravdovou
vůli
se
tam
dostat,
tak
já
sice
nemám
už
po
ruce
v
tuto
chvíli
prostředek,
kterým
bych
se
tam
dostal,
vůbec
jsem
ho
ztratil,
protože
jsem
se
ho
vzdal.
Ono
mi
to
s
ním
dál
nešlo.
Já
nemám
ani
konkrétní
způsob
projevu
vůle.
Projev
vůle
zmizel,
jakýkoliv
projev
vůle
zmizel.
Tohleto
je
velice
těžko
vysvětlit.
Ale
vůle
samotná
nezmizela,
jsem
se
přesvědčil.
Ta
zůstala
bez
jakéhokoliv
projevu
jako
existující.
A
ta
mě
přenese
přes
tenhleten
bod
do
věčnosti.
Jedině
ta,
jež
nemá
žádný
konkrétní
nátěr,
ano?
Že
totiž
se
ocitnu
nikde,
co
je,
což
je
strašidelné,
že
ano?
A
odtamtud
nemohu
už
se
ocitnout
někde,
ale
přestanu
být
v
tom
něčem.
To
je
důležité
si
uvědomovat.
Čili
já
začnu
být
širší
bytostí
nebo
širším
vědomím,
než
jak
jsem
byl.
Já
mám
zatím
nějaký
rámec
a
ten
rámec
ztratím.
Čili
kdybys
to
tak
nějak,
když
to
člověk
zažívá
někdy
ještě
smyslově
todleto,
tak
se
to
jeví
jako
že
já
se
roz-
roztahuju,
že
pluju
v
nějaké
hloubce,
se
mi
tak
zdá.
To
je
ovšem
ještě
smyslové
vnímání,
to
ještě
není
vono.
Kdybych
se
s
tím
smířil
a
plul,
tak
pluju
a
nic
s
tím-
z
toho
není,
rozumíte?
Já
musím
v
tom,
že
pluju,
ještě
se
ustálit.
Já
musím
tu
vůli
ustálit
v
tom
smyslu
jako,
to
je
těžko
vysvětlit.
Zkrátka,
když
si
s
tím
nevím
rady,
tak
nasadím
znovu
prostředek,
který
už
jsem
opustil,
rozumíte?
Když
byste
nevěděla
si
rady.
A
znovu
se
dostanu
k
té
zdi
a
takhle
klepám
na
zeď,
až
tu
zeď
překonám
tou
silou
té
vůle
jako
takové,
neboť
ta
vůle
jako
taková,
to
už
není
žádná
odvozená
moje
vůle,
nýbrž
to
jsem
svědkem
vůle
Boží,
aniž
to
vím,
neboť
abych
já
si
moh
něco
přát,
musí
za
mnou
stát
vůle
Boží.
A
toto
všechno,
co
já
si
přeju,
je
určitým
projevem
vůle
Boží,
třeba
to
jde
proti
ní,
to
je
jedno.
Je
to
projevem
vůle
Boží.
Takže
já
můžu
z
projevu
přijít
do
té
vůle,
do
toho
proudu,
ze
kterého
já
jsem
živil
ty
všechny
své
projevy
vůle,
rozumíte
mi?
Je
tomu
rozumět?
Asi
ne
nebo
je?
To
je
zázračný,
jestli
tomu
rozumíte
hned
na
poprvé,
tak
to
jste
kabrňák.
A
takže
když
já
tedy
přejdu
z
těch
projevů
vůle
do
vůle
jako
takové,
tak
jsem
se
setkal
vlastně
už
s
Bohem.
Jenomže
je
to
tak
temné
setkání,
že
si
z
toho
ještě
nic
neodnáším.
Zpočátku,
jak
vám
říkám,
dokonce
si
odnáším
zas
smyslové
vjemy
nějaké.
Ale
později
až
překonám
ten
strach
z
té
hloubky,
do
které
se
propadám,
ne,
tak
začnu
opravdu
poznávat.
Začnu
poznávat
jiným
způsobem
než
dosud,
to
znamená
globálně.
Jestliže
jsem
předtím,
těsně
před
tou
mou
koncentrací
něco
zažíval
nebo
o
něco
stál,
tak
toto
prvně
začnu
poznávat.
Z
toho
konglomerátu
vědění
Božího
si
vybírám
zrovna
toto.
To
je
úžasná
schopnost
lidské
bytosti
si
umět
vybrat.
Toho
nekonečné-
z
té
nekonečné
přemíry,
ne?
My
tu
schopnost
máme,
tak
jako
tak,
protože
my
víme,
že
si
vybereme
ze
své
mysli,
pokud
nám
to
dost
dobře
slouží
zrovna
to,
co
potřebujeme.
Když
potřebuju
násobit,
tak
se
mi
tam
neobjeví
dělení,
nýbrž
násobení,
ne?
To
je
úžasná
schopnost
vybírat
si
z
nesčíslného
množství
vědomostí
právě
ty,
co
potřebuju,
aniž
nějak
tak
to
tam
převracím
v
té
hlavě,
já
násobím,
protože
to
zrovna
potřebuju.
Tak
vo
tom
vůbec
nešpekulujte,
tak
je
to
zařízeno
vůbec
všestranně,
takhle
a
ještě
snáz
tam.
Když
já
jsem
byl
třebas,
kdybych
byl
Pascalem
a
zabýval
se
matematikou
předtím,
tak
až
tam
vejdu
poprvně
pomocí
nějakého
prostředku,
já
nevím,
jaké
on
používal,
když
tam
vejdu
do
toho
stavu
soustředění
na
Boha,
styku
s
ním,
tak
se
mi
ta
matematika
začne
jevit
úplně
v
novém
světle
a
já
budu
matematickým
fenomenem.
Já
vobjevím
nějakou,
Pascalův
trojúhelník
nebo
já
nevím,
co
to
všechno
ten
Pascal
objevil.
On
to
objevil
v
takovémto
stavu.
On
to
přiznává,
ano?
Takže
to
je
tak
rozpracováno
z
toho
přechodu.
Já
nevím,
jestli
to
a
co
to
je
vlastně,
co
ten
člověk,
když
tam
přijde,
dává
jíst
tomu
hospodáři,
ano?
To
bych
ještě
potřeboval
vysvětlit.
Protože
ten
sluha
má
napřed
dát
jíst
tomu
hospodáři
a
potom
teprve
se
může
najíst
sám,
ano?
Co
to
je,
co
dává
tomu
hospodáři
najíst?
On
mu
nemůže
dát
najíst
nic,
než
co
sám
připravil.
To
je
pochopitelné,
to
je
tam
velice
duchaplně
řečeno.
Co
jsem
já
připravil?
To
jsou
všechno
užitky
toho
pole
přeci,
blízké
nebo
vzdálené.
Proto
tolik
já
trvám
na
té
přípravě,
rozumíte
mně?
Neboť
vy
mu
předkládáte
tomu
hospodáři
to,
co
jste
na
tom
poli
vypěstovali.
Úplně,
když
tam
nevypěstujete
nic,
kdybyste
byli
nečinní
jako
třebas
klášterní
člověk,
nemáte
mu
co
předložit,
efekt
žádný,
hospodář
se
vám
nenají,
ne?
A
tak
taky
vás
potom
nevybídne,
abyste
se
najedli
vy.
Takže
někdo
v
tom
klášteře
celý
život
pěstoval
poctivě
askezi
a
nic
z
toho
nebylo.
To
se
nám
nemůže
stát,
říkám,
nemůže
stát,
jestli
my
správně
pochopíme
tu
přípravu,
kterou
jsem
vám
tady
říkal
a
kterou
měl
na
mysli
Ježíš
Kristus.
On
nikoho
do
kláštera
neposílal,
si
čtěte
shora
zdola
v
jeho
evangeliích,
nikde
to
nenajdete.
To
jsme
si
teprve
my
křesťani
vymysleli
jako
obranu.
Já
věřím,
že
v
těch
prvních
dobách,
když
si
to
vymysleli,
byla
to
obrana
velice
účinná.
Protože
tehdy
kdyby
nebyly
bývaly
kláštery,
tak
se
vůbec
křesťanství
neuchovalo.
Protože
se
v
pátém
století
a
už
předtím
a
potom
kousek
pře-
přes
Evropu
přenesla
vlna
stěhování
národů,
to
znamená,
jeden
národ
tlačil
na
druhýho,
ne?
A
zachránily
se
jenom
kláštery.
A
vzdělanost
křesťanská
a
starověká
se
uchovala
jenom
v
klášteřích,
protože
tam
oni
se
báli
z
pověrečnosti
vstoupit,
takže
některé
nevypálili
a
tam
se
to
všechno
zachovává,
jak
ta
evangelia,
tak
to
písmo.
Jinak
bychom-
jinak
by
nás
byli
ti
barbaři,
kteří
neumí
ani
psát
ani
číst,
odnaučili
i
psát
i
číst
i
tuhlety
věci
znát.
A
tak,
když,
kdo
to
přežili
v
těch
klášteřích
a
jedině
tam
jsme
to
přežili
s
tou
kulturou,
tak
jsme
mohli
už
ve
dvanáctém
století
zažít...
zažít
zase
už
univerzity.
To
bylo
dost
brzo,
se
dost
brzo
vzpamatovali.
Čili
my
nesmíme
být
jenom
nevděčný,
ale
chudáci,
co
tam
zažívali
při
té
askezi,
jak
to
mělo
jenom
malinký
efekt,
to...
to
je
hrozný.
Kdežto,
když
by
byli
dělali
správně
tímto
životem
přípravu,
tak
by
byli
dospěli
k
vyššímu
stádiu
poznání.
Každý
z
nich,
kdo
nebyl
předtím
v
klášteře
a
dostal
se
k
tomuto
poznání
z
běžnýho
života,
svatý
Augustin,
sv.
František,
že
jo?
Přestože
potom
třeba
šel
do
kláštera,
to
je
jedno,
ten
byl
takzvaným
velkým
svatým.
A
tedy
od
začátku
svým
charakterem
byl
malým
svatým,
protože
neměl
příležitost
rozvinout
život.
Já
myslím,
že
toto
jsem
vysvětlil,
ne?
Nechtěl
bych,
abyste
si
mysleli,
že
je
tak
všemocný
ten
recept
na
přípravu,
který
jsem
tam
já,
že
to
je
jediný
způsob,
jak
se
dá
správně
dostat
do
koncentrace.
To
není
pravda.
Je
to
jistý
způsob,
ale
ne
jediný.
Jistý
a
jediný,
to
je
rozdíl.
Způsobů
je
víc.
Tady
jsem
pro
krátkost
neměl
možnost
to
vůbec
uvádět.
Ale
můj
způsob
nemě-
neměl
nepředcházelo
mu
tohleta
ta...
ta
příprava,
nýbrž
vystižení
úplně
jiné
podmínky,
když
jsem
opustil
tenhleten
život.
To
je
taky
možné.
Ovšem
protože
jsem
opustil
tenhleten
život,
a
tím
jsem
se
dostal
do
toho
vědomého
spojení
s
věčným
životem,
tak
to
měl
zase
ten
následek,
že
jsem
se
k
tomu
životu
nemohl
vrátit.
Že
já
jsem
neznal
jeho
hodnotu
a
že
já
