EN | ES |

kotouc-77-brezen01-b

kotouc-77-brezen01-b

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
Tím, že začnu pociťovat, jak se to tam v tom transformátoru transformuje, v tom lidským transformátoru transformuje, tak zůstávám trčet při té transformaci. Zabývám se procesem té transformace, to je ta chyba a tam uvíznu. Jako kdybych chtěl způsobit, jako kdybych si říkal: transformace proudu transformátoru je proto, aby se transformovala, a ne proto, aby transformovaná šla dál, rozumíte mně. Vy už s tou transformovanou nejdete dál, vy tam z té transformace tam melete, to je tedy jedinečné. Tedy srozumitelné to snad je, co vlastně děláte za chybu, ano? A chyba je tedy v tom, že prostředek, v tomto případě noha nebo střed prsou, prostě průchodící bod... bod do věčnosti, ať je to kterýkoliv, těch se v lidském těle nachází více a vy zvolíte ten nebo onen, že tento bod jste zaměnila za věčnost, rozumíte? A to věčnost samo sebou není, to je lidské tělo. Proč se toto nestalo Marii Markétě Alacoque? To je velice důležité toto poslouchat. Proč ona neměla tyto potíže s tím horkem a nespálila se a prošla do věčnosti a setkala se s Bohem? Protože jí tahleta ta metoda nebyla sdělena jako metoda, nýbrž byla jí předána moc a síla od Ježíše Krista, aby se soustřeďovala na něj, přes to srdce. On jí jasně ukázal: přes toto srdce moje, které je v tobě, Markéto, ty se na mě soustřeďuješ. Už v tom bylo něco jiného než v naší metodě. On svoje srdce lásky zasadil do jejího srdce, rozumíte? Toho byla vona svědkem. Takže ona nikdy se nesoustřeďovala na své srdce, nýbrž na jeho srdce v sobě, rozumíte? To je ten jemný rozdíleček, ano? A to ji zachránilo od všech těhletěch průvodních zjevů. Kdyby vy jste třebas dokázala, abyste si uvědomila to, co Ježíš Kristus udělal apoštolům při tom posledním setkání, kdy jim myl nohy. A kdy jim umyl nohy a Petr říkal: Pane, nebudeš mně mýti nohy, mně, nýbrž já tobě, toho nejsem hoden. On říkal: kdybych já ti neumyl nohy, tak bys nebyl celý čistý. Protože on chtěl, aby ho umyl potom celý, ne? Ale když ti já umyji nohy, budeš celý čistý. To znamená, tím řekl: kterékoliv místo on umyje, to znamená, učiní jaksi svým, bych tak řekl, svou- svým přičiněním čisté, né naším, to místo se stane přechodem do věčného života. Kdybys neměl nohy čisté, nebyl bys celý čistý a nevešel bys do království nebeského. A to platí také o nás. My se pokoušíme si sami mýt nohy, rozumíte? A tohleto, když například se soustřeďujeme do nohou, a to je nedopatření, kterému já se nedivím. Protože kdo to má vědět, že tyto věci dělá Bůh za nás, že on nám myje nohy. Že já si musím dát mýt nohy. Když se soustřeďuju třebas to nohou, tak já tam přistupuju k němu. Já jsem na posledním stupni oltáře. Já tam přistupuju k němu, k je- do je- k jeho oltáři, a ne ke svým nohám. Čili, co já jsem potom dělal, konkrétně tedy, co jsem potom dělal, abych toto překonal? Dejme tomu, že jsem se soustřeďoval do nohou, budu předstírat, ano? Abyste tomu dobře rozuměla. Kdybyste se soustřeďovala do nohou a následovalo toto proudění po těle a potom to kvašení a tak dále. Věděl jsem dobře, že to mě zbavuje schopnosti soustřeďovat se na Boha. To jsem si dříve nebo později uvědomil. Bylo to pro mě snadné si to uvědomit, protože jsem předtím soustředění zažil, aniž jsem se o ně snažil, o to soustředění. Čili já jsem věděl, že to soustředění, které jsem zažil, to znamená setkání s věčností, které jsem předtím zažil bez vlastního přičinění, je opravdu bez vlastního přičinění, setkání. Jenomže jsem vystihl předtím podmínky, ocitl jsem se při dveřích, rozumíte? A ty musíte vystihnout, to je tahleta příprava, kterou jsem vám tady navrhoval, ty musíte vystihnout. To za vás Pán Bůh neudělá. Ale to, že dveře otevře, to udělá za vás. Klepejte a bude vám otevřeno. Ne že si otevřete, nikdy ne, já ani nikdo z vás si neotevřeme. A vy zůstanete u dveří a klepáte na ně a chcete si je otevřít. Tam si chcete otevřít cestu do věčnosti. Kdežto vy musíte tamtudy jaksi procházet. Já jsem musel jemňounce se snažit dostat za ty nohy, jimi projít, si musíte představit, že tamtudy du do věčnosti... tamtudy du do věčnosti, rozumíte? A když jsem, jak jsem tamtudy šel do věčnosti, tak ještě se ozývaly, to kvašení nebo to horko nebo co vy to tam zažíváte, ale čím dál jemněji, protože já jsem, když jsem malinko z toho pociťoval, tak jsem viděl, že ještě dělám chybu, že né dost důsledně jdu do té věčnosti. Že ještě moc zůstávám v těch nohách, rozumíte mně? A tak jsem tak dlouho šel do té věčnosti, přes ty nohy, až ty nohy a pocit tělesnosti odpadly. Úplně odpadl pocit tělesnosti. Jestli v něm bylo horko nebo nebylo horko, to už mně bylo jedno, protože já jsem to tělo necítil. Při každé správné koncentraci musí odpadnout pocit tělesnosti, to je bezpodmínečné. Čili rušení tělesností neexistuje, rušení myšlenkami neexistuje, protože já jsem od této povídavé mysli přešel do věčnosti. Totiž byl jsem tam stržen tím, že jsem se dostal na samý její práh. Jak jste na dosah té věčnosti už, tak už potom si vás popadnou. O tom ne- nepřemýšlejte, jak se to může stát, ale najednou to tažení je takové, že vás přemůže, že prostě nemusíte se dále potýkat s nějakým horkem nebo p nebo něčím jiným nebo s myšlenkami, prostě je to nadpřirozená poutanost, jak tomu říkají křesťanští mystikové, jestli právem nebo neprávem to je jedno, ale hezky je to řečeno. Je to poutanost takového druhu, že nic jiného mě tak nepoutá. Ani to šimrání po těle mě nepoutá. To... to zapadne do neznáma, protože tato síla mě přemohla. To je síla z druhé strany. Takže čím jemněji... čím jemněji se jde za tohleto šimrání, a promiňte mi, že to tak nazývám, tak tím lépe odpadá. Protože to, co vy děláte při koncentraci, je jemnější než jakýkoliv pocit. Čili já jsem musel jít za jakýkoliv pocit tou jemností soustředění. Já se ještě jemněji soustředím, takže to už nemá vliv na vibrace v lidském těle, rozumíte? Už to lidské tělo, už ji nevibruje. Nýbrž to je tak jemná vibrace, že ta hrubá vibrace těla nemůže se tím rozezvučet vůbec. To zůstane v klidu. Čili jakmile se to znovu dostaví, soustřeďovat se tak na nitce jenom jemňounce, ano? Já jsem v té době, kdy mně to nešlo, ačkoliv mně to předtím šlo, tak jak jsem měl tyto pocity, tak mně to přestalo jít, jsem se soustředil na ty pocity, tak jsem se musel učit jemnosti soustředění. Jinak bych byl toto nepřekonal. Jsem si vzal umyvadlo s vodou, počkal jsem, až byla v úplným klidu, vzal jsem drát vod pletení a ten drát jsem ponořoval do prostředku to- tý vody. Měl jsem při tom na mysli umět se soustřeďovat pochopitelně, ne proto, abych ponořoval drát do prostředku vody. Mně šlo o to umění se soustředit. A jakmile jsem dosáhl toho, že jsem napíchl to- tu vodu, aniž jsem ji zvlnil, aniž by vyvstaly ty kruhy na všechny strany. Ani v nejmenším se nezachvěla- nezachvěl povrch vody, jenom to přilnulo k tomu drátu, tak v tom momentu jsem uměl takhle jemně se soustřeďovat, rozumíte? Takhle jemně musíte se umět, to je vaše záležitost. To se musíte naučit. Vy musíte umět se připravit, tou jemností soustředění. To někdy hurá styl je dobrý, ale při tom vlas- vlastním vstupu je to jemnost na ostří nože, jak se říká ve spisech alchymistických, a to je správný, to je správná jemnost. Tak to je vše. Kromě toho, že děláme tu chybu, že mění- že zaměňuje prostředek za cíl, to znamená, soustřeďujeme se potom do nohou nebo do středu prsou, děláme další chybu, že přitom nějakým způsobem se pohybujeme. Kdybyste seberychleji utíkali za Bohem, nedohoníte ho, protože on není v času a v prostoru. Vy se s ním setkáváte jenom tím, že jdete přes transformační prvek, který transformuje časoprostorový pohyb na klid, na tišinu, i když tomu říká pokoj, ano? Ta změna se mi moc líbí. Jestliže já tedy soustřeďuju, třeba dejme tomu, do nohou a už překonám to, že se soustřeďuju do nohou, že už... už ses, už opravdu vím, jak na to, to znamená, v tom smyslu o tom vím, že přes ty nohy jdu za ně, jo? Zdánlivě prostorově, ano? Pak bych se neměl dopustit chyby té, že bych se snažil se prodlužovat do té nekonečnosti tam, že bych sledoval vlastně dráhu. Víte, já to eště řeknu jiným způsobem daleko srozumitelnějším. Jsou lidé, kteří se soustřeďujou třeba do nohou, přeříkávají si tam jméno Boží a nedovedou se zbavit pocitu, že ty myšlenky, třebas to jméno Boží, jde z hlavy do těch nohou. To je tatáž chyba, jako když jde potom z nohou dál, rozumíte? Že totiž jestliže se nezbaví toho pocitu, že z hlavy to jde do nohou, tak se soustřeďuje na dráhu. Jejich myšlenka je v pohybu. A diví se potom, že není koncentrace korunována setkáním s věčným životem. Víte, to, že myslím hlavou, to je třeba pravda, ale kdybych o tom anatomicky nevěděl, že odtamtud pochází moje myšlenky, kdybych měl třebas špatné představy o myšlení, jako měli třebas Číňani, jak jsem vám často říkal, tak by se mně stalo to, co čínským mystikům, že totiž si stěžovali mistrovi: mistře, když já se soustřeďuju třebas na to místo, které si mně ty určil, ale nemohu se zbavit pocitu té dráhy, toho soustředění. To znamená, já vím, že všechny myšlenky pocházejí z břicha. Promiňte mi, že takhle mysleli. A mně vadí, že já vedle toho místa, kam mně velíš ty soustřeďovat, já ještě pociťuju to břicho. Že já se soustřeďuju na dvě místa. Oni se nedovedli zbavit pocitu, že to z břicha de, jenom proto, že jim to někdo řekl. Jenom protože my víme, že se soustřeďujeme hlavou, pociťujeme taky tu dráhu. Ta- to není třeba pociťovat, ta dráha existuje jenom v naší mysli. To je vylhaná dráha. Já se mohu ocitnout opravdu v nohách a odtamtud už mohu jít k tomu Bohu, o to mi tu jde. A zase nemusím pociťovat dráhu nebo uvědomovat si dráhu odtamtud k tomu Bohu. Nýbrž jestliže jako té Markétě Alacoque mně jde soustředit se tam na Boha, tak já těmi nohami už procházím. Ale jestliže mám pocit třebas horka, tak je mi to znakem, že tam se na Boha nesoustřeďuji, nýbrž já se tam soustřeďuji na to místo, jo? Rozumíte? To je mi jenom důkazem, to není špatné, je mi důkazem, že jsem to zaměnil, aniž jsem věděl jak. Já si z toho zoufat nesmím. Ale zaměnil jsem to. To se Markétě nemohlo stát, protože ona jasně věděla, kdyby jí bylo ukázáno: soustřeďuj se na nohy, to jsou moje nohy, né? Tak by byla vůbec neupadla do těchto těžkostí, protože to nebyly její nohy, to byly nohy toho jejího mistra, rozumíte? Tak já na samým začátku jsem se začal soustřeďovat do nohou, jak mi potom poradili ti moji přátele, tak já jsem se nikdy nesoustřeďoval na své nohy. Nýbrž já jsem se jako ta hříšnice skládal k nohám mistrovým. A protože jsem je neviděl nohy mistrovy, tak moje nohy mně byly zástupným obrazem těch nohou mistrových. Nikdy ani jednou jsem se nesoustřeďoval do svých nohou, přestože jsem se léta soustřeďoval jakoby do nohou, rozumíte? Jsem se soustřeďoval na nohy mistrovy. To je taky jedna z pomůcek, ano? To jsou nohy Páně, na které já se soustřeďuju. A pak vám odpadne pocit tělesnosti asi, já myslím, mně odpadl, ano? A zrovna tak, když se soustřeďuju do nitra, tam se soustřeďuju na srdce Páně, nemusím mít představu o něm nějaký, to mi jde těžko, nejdu- není důležité, jestli si to představuju, je důležitý, jestli vím, že se na něj soustřeďuju, protože na něj se mám soustřeďovat. Jestli chci se na něj soustředit, na jeho srdce, a ne na své, ano? Já nevím, jestli bych mohl nějak podrobněji to vysvětlit. Jeden dotaz: zdali to, že přejdu do tělesných pocitů jakéhokoliv druhu při koncentraci, třeba horka, kvašení a tak dále, zdali to není zaviněno malou intenzitou, ne, té koncentrace, která mě nedonese dál, než k těmto pocitům, že? A tam se to zastaví. Tady samozřejmě to může tak být, ale já bych varoval před tím pocit- před tím termínem intenzita. Protože intenzita to je termín správný, ale když není vysvětlena, tak by to mohlo velice zmýlit. Intenzitou nemyslím násilí prostě, až do... do strhání nervů, soustředění takový, takhle rozumíte, jak vám to ukazuji, ne? A zuby nehty. Intenzita má také jinou povahu. Jemnost je daleko dokonalejší intenzita. Jemnost, protože kdysi jinde jsem napsal o jemných a hrubých myšlenkách. Jemné procházejí hmotou a hrubé to nedokážou, se v ní zastaví. A možná, že protože intenzivně se soustřeďuju, me- mi - můj způsob myšlení je hrubý, proto se to zadrží bez mé vůle v těle a tam... a tam to řádí a ty pocity to všechno způsobuje. Možná že to bylo zrovna způsobeno intenzitou, rozumíš? Špatně volenou, která nemá nic společného s nosností, rozumíš mně, asi tak chci říct. Nýbrž má něco společného jenom s tím, že si příliš hrubě počínám, hrubě si počínám. Ježíš Kristus často ukazoval na tu jemnost počínání, která je tady zapotřebí. O něm sám prorok říká, že jeho jednání bude takové povahy, že nalomeného stébla nedolomí, rozumíte? A to je tedy výraz absolutní jemnosti, že ani nalomené stéblo ne- nepřivede ke zkáze. Naopak ho napraví, nedolomí ho. Proč tam tento výrok je? To mně velmi často vrtalo hlavou, protože to je výrok velice důležitý pro správné pochopení intenzity. Je to výrok, který nám napovídá, a to jsem se o tom přesvědčil, že kdykoliv to nešlo tou intenzitou, tak jak my ji osobně chápeme, ano, že se přidá páry, tak to kupodivu šlo jemností. Ještě jemněji, ještě jemněji, až to bylo tak jemné, že žádná hrubá myšlenka tam neobstála. Ani hrubý pocit třebas tělesnosti tam neobstál jako v tomto případě, že máte pocit třebas toho šimrání po těle, ano? A kdyby tohleto byli bývali věděli mystikové křesťanští, tak si ušetřili velice mnoho utrpení, protože všechno to, co u nich od dvanáctého století po Kristu přecházelo do pocitů a stavů tělesných, by bylo nenastalo. Já si velice vážím svatýho Františka z Assisi, ale pokud my víme, byl to první člověk, který zažíval stigmata. Je to dvanáct století po Kristu, první člověk zažívá stigmata. A po něm jakoby se s tím pytel roztrhl, kdekdo stigmata a ještě dodneška. A nedovedou si to zabrzdit. Tihleti, co to zažívají. Ani snad nechtějí. Kdežto před řádem svatýho Františka existoval řád benediktinů. A nechci vám radit, abyste si zašli k benediktinům, jak se to dělá, aby člověk neměl tyto pocity tělesnosti. Ale tento řád bezvadně ovládá to, jak se to dělá, aby neměl člověk stigmata a všechno, co s tím souvisí, tyto pocity tělesnosti. Doporučuju vřele životopis svatého Benedikta si přečíst, že z toho je to patrno, proč on měl na to prostředky. Je to v češtině, po válce to vyšlo. Dneska už to ale není na trhu a je to vyprodané. A tenhleten řád, ví tedy, jak na to. Já se pokusím říci, v čem to je. Když tam do toho řádu, já jsem si zkusil vstoupit, ne jako řádový mnich, ale z drzosti, že ano, mně osobní, že to znáte, všude tady jsem taky jako drzý, se vetřu do každé domácnosti, je známo. Jsem se taky vetřel do benediktinskýho kláštera pochopitelně, ale ne do nějakého jsem a takovýho všelijakého. Nýbrž to byl benediktinský klášter ve Francii, ano, roku třicet... třicet sedm. Neměl jsem co dělat, v Paříži jsem se nudil, si zajel do tohoto řádu na den. A byl jsem podivuhodně mile přijat, si říkali: takových drzoušů jsme tady moc neměli, takže nám to nic nedělá, když jeden sem přijde. Toho... toho uneseme, ne? A já jsem se potřeboval dovědět o této jemnosti soustředění. A oni mně to předváděli, říkali, kdo to nepochopí z toho, co my děláme, ten žádným slovním výkladem to nepochopí. My pochopitelně jsme proti stigmatům řádu svatýho Františka a tak dále, protože svatýho Františka máme rádi, to proti nic nemáme. Ale to je hrubé zmaterializování mystiky, a tak mi to všechno vykládali, ke kterému jsme se nikdy nesnížili. My jsme řádem starším s bohatou tradicí, to já nebudu říkat. Byli místními patrioty, tak jako jsme každý z nás, ne? To si odmyslíme, ale dávej na nás pozor a pochopíš, co to je. A voni šli, na mě nedbali, říkali: budeš muset bohužel si vzít na sebe tu kutnu naši, protože voni ti bratři by tě, se po tobě vohlíželi a rušil bys je. No tak jsem si oblíkl řádový oděv, to nic není, já se obleču do čehokoliv, já jsem vostuda tak jako tak, ne? A sedl jsem si tam dozadu a oni se modlili velice sáhodlouze. Oni zpívali ty svoje chorály zase sáhodlouze, potom se pomodlili a šli k večeři, zase se pomodlili a šli spát. A on říkal: zůstaň tady přes noc. Zůstal jsem tam. A druhý den ráno se o tom pobavíme, říkal ten představený. Já jsem říkal: nic jsem nezjistil o jemnosti vašeho soustředění. A von říkal: to je v pořádku, však ty se to dovíš, sbohem a už se tady víckrát neobjev. I odešel jsem a vím dokonale, v čem to pozůstává. Neboť to byla sbírka lidí, kteří toužili po Bohu. Opravdu vybraná sbírka lidí, který toužili po Bohu. A tak oni tím řádem velice přísným, těch všech zpěvů a modliteb, které zdaleka obcházeli toho Pána Boha, jenom zdaleka, způsobovali, že ten člověk se víc těšil. To bylo strašně jemné zacházení. A proto já vám, mysle taky na benediktiny, jsem teď radil správnou činnost, správnou lásku, neboť tím se zdaleka obchází, v kruzích se obchází ta koncentrace a člověku to způsobuje touhu po Bohu. Jemnou touhu po Bohu, které stačí se potom chopit a nemuseli znát žádnou metodu, nějakou užijete a soustředíte se. A on ten představený říkal: přeci ale není snad úplně tak pravda, že bys nic nevěděl. Já jsem říkal: no, to tak není pravda, jenom jsem se přesvědčil, že to dělám špatně. On říkal: to je v pořádku. Tak když budeš chtít, tak můžeš k nám přijít. To nebyla... nebyla nejmenší naděje, ne? Který měl dojem, že jsem to správně pochopil, protože kdo tohleto nepochopil, tak tam byl hotovým mučedníkem. On k něčemu chtěl a oni ho k tomu nepouštěli. Kdežto svatý František byl jiného názoru. To byl přírodní člověk, který prostě do věci šel s rovnýma nohama, né? A tak smyslově připravený jenom, přízemní, ne? Prostý, ale chudý, ne? No a potom si nevěděl s mnoha věcmi rady, pochopitelně, že neměl žádný poučení. On hrubě podceňoval toto poučení, které vám dávám, žádné takové neměli. On to potom přiznal, že by- že to byla velká chyba. On měl naštěstí velice učeného přítele a to byl svatý Dominik. Bohužel se mockrát nesetkali. Oni v téže téměř době s- založili řády. Tamten dominikánský a tenhleten zase ten františkánský. A ten Dominik na to šel úplně z opačného stanoviska. To jak víte, je kazatelský řád a ten si bere za úkol to, co sám člověk vnitřně zažije, já to překládám z latiny, má jiným předávati. To znamená, nemá si to nechat pro sebe, ano? Proto jsou mi velice sympatičtí. Takže voni kdyby se byli vzájemně více stýkali, tak by byli našli nějakou střední cestu. Tu střední cestu nenašel ani ten svatý Dominik, což jest mystika víceméně spekulativní, největším představitelem této mystiky je svatý Tomáš Akvinský. Nebo nechci mu křivdit, ale Eckhart, Tauler a jiní. A kdežto mystika františkánská není mystika kontemplativní, nýbrž je to mystika čistě, totiž není to mystika spekulativní, nýbrž čistě kontemplativní, tak p- po- opatrně. To znamená nazíravá, on na věc nazírá, prostě nazírá, von se k ní při- přiblíží a věnuje se, obětuje se a odevzdá se. Obojí je správné, ale je to jiné východisko. Je tady dotaz, jak vysvětlit hloubku koncentrace, soustředění. To znamená nějakým způsobem vystihnout. Samozřejmě já kdybych ale mluvil o samotné hloubce, tak bych chtěl říci, že tento pojem je velice široký a že taky názor na hloubku koncentrace je různý. Dejme tomu Indové říkají, že k tomu, aby se dosáhlo samadhi, to znamená prvního takového stavu jasného spojení s Bohem, je zapotřebí osmadvacet minut plynulého soustředění. Nemluví přitom o hloubce, nýbrž o času, podivuhodně. A v tomto s nimi nesouhlasím nebo mám proto určité výhrady. Vím, že za normální takzvané intenzity čili hloubky, kterou oni předpokládají, je to pravda. Je k tomu třeba přibližně asi půl hodiny. Ale jestliže hloubka je větší té koncentrace, tak není třeba půl hodiny, nýbrž není třeba vůbec žádného času. Tak dejme tomu, za největší hloubku svého soustředění považuju já u sebe dosaženou, ten moment, kdy mně šlo o život a kdy jsem se toho života vzdal, jak jsem vám říkal, v tom koncentráku. To byla hloubka dosa- dosažená ve zlomku vteřiny, hloubka dosažená ve zlomku vteřiny, ne za osmadvacet minut. Vedlo to k poznání, to znamená, s- se- vedlo to ke styku s věčností ze strany poznání, které kdybych neměl od té doby k dispozici, tak bych nemohl vůbec nic psát, vůbec bych vám nemohl nic vykládat. Z tohoto bezčasového okamžiku poznání, z této hloubky koncentrace, která netrvala dvacet osm minut, nýbrž zlomek vteřiny, já pořád čerpám. Čili tomu já říkám hloubka a tomu já říkám intenzita, souvislost intenzity s hloubkou, protože hloubka je závislá tedy na... na míře sebeodevzdání. Člověk, jak říkal Ježíš Kristus, nemůže dát nic než- víc než svůj život. A já jsem tehdy dal celý život, nic jiného mi nezbývalo, já se tím nechlubím, ne? Kdybych ho byl nedal, tak si ho gestapák vzal, ale v pravým slova smyslu by si ho byl vzal. Kdybych ho byl nedal, já jsem ale nebyl přitom vypočítavý, já jsem nevěděl, co se stane. Ale kdybych ho byl nedal já napřed, kdybych ho neodevzdal já, tak si ho směl právo sebrat ten gestapák, na to vás upozorňuju. A byl by mě zabil. Ale protože že já jsem život odevzdal, tak on najednou zjistil, že před sebou nemá můj život, že nemá, co by zabíjel. Proto mě nezabil a utek vode mě. Čili intenzita a hloubka jde jako ruku v ruce. A ta intenzita, to je míra odosobnění, míra sebevzdání. A z toho pochází určitá hloubka koncentrace. A hloubka koncentrace se pozná na míře poznání zase, kterou- která z toho vyplyne, obojí se to nějak kombinuje. Mně se to tehdy kombinovalo. Já jsem v tom okamžiku, kdy jsem to zažíval, jsem měl dojem, že je to věc poznání, že něco poznávám, co se nevejde do všech knížek dosud napsaných na světě, opravdu ne. To nepřeháním, že to není vůbec, to je nevypsatelný. Ale za chvilinku jsem se přesvědčil, že to má dopad na lásku, že jsem najednou začal milovat bližního, na kterého jsem se tam soustředil, tak jako sebe. To jsem předtím nikdy nedokázal, že ono to mělo menší, ale přeci nějaký taky vztah k lásce. A mělo to také nějaký vztah k tomu, nejenom k poznání a lásce, nýbrž k tomu třetímu aspektu Božímu, a to je existence. Neboť kdybych byl existoval před tím gestapákem tak, jako jsem předtím existoval s tím svým strachem, tak mě byl zabil. Já jsem ale přestal existovat pro toho gestapáka jako předtím a proto mě nezabil, rozumíte mně? Čili mělo to všestranný dopad. Čili pravá hloubka koncentrace má všestranný dopad. Ale něco tam dominuje, tam převažuje a to to, odkud jste tam vlezli do tý koncentrace, rozumíte? Čili kdyby tam vešel matematik, tak si odtamtud veš- vodnese lepší matematické pochopení především. Takže Pascal si odtamtud ty svoje vynálezy matematické vodnesl z těchto extází, z těchto vstupů k Bohu. Ale zároveň to posílilo jeho vztah k Bohu, pochopitelně. Tady v těch jeho myšlenkách se dovídáte, že... že tomu tak bylo. Teď je na řadě promluvit o předpisu k tomu, jak projevy lásky regulovat tak, aby vedly k vědomému spojení s věčným životem. Neuniklo vám jistě, že Ježíš Kristus projevy lásky ohodnotil jako nejvýznamnější, jako nejcennější, pomocí nichž se člověk opravdu s naprostou jistotou dostává do věčného života. Neboť když při posledním soudu, to je symbolismus, líčil, kdo se dostal do věčné blaženosti, to znamená do věčného života, do vědomého žití v životě věčném, tak to nebyl ten, kdo se dobře modlil nebo kdo dobře konal svoje řemeslo, nýbrž ten kdo miloval bližního. Pro opakování: komukoliv jste učinili, co jste učinili nejmenšímu z bratří mých, mně jste učinili. To znamená, my nemusíme vůbec, a to je ta výhoda obrovská tohoto předpisu Ježíšova, my nemusíme znát Boha, my nemusíme ho... ho vidět nebo ho vnímat, a přesto ho můžeme milovat a naučit se dostat se pomocí této lásky k poslednímu soudu. To znamená do věčné blaženosti, do vědomého zažívání věčného života, když to děláme tak, jak on nám poradil. A jak nám to on poradil, to se mně podařilo spoutat do několika kroků. Ty kroky nesmíte chápat odděleně, jako že máte dělat jeden za druhým, nýbrž to je něco jiného než v matematice. To se tak úplně neshoduje s matematickým pojetím. To jsou kroky, z nichž ani jeden nesmí se vynechat. A při kterých opravdu záleží na tom, aby jeden... aby jeden prolínal druhým, aby byl živým krokem, aby odpovídal způsobu myšlení, jednání toho člověka, aby nebyl něčím vyumělkovaným. Aby opravdu se stal potřebou toho člověka tak jednat v oblasti lásky, jak se tady, jak Ježíš navrhuje. Víte, v první řadě Ježíš navrhuje, aby člověk miloval neprotekčně, ano? Jak milovat neprotekčně, to on tam podrobně uvádí. Když já budu mít své lidi, své přátele, tak budu především ty své přátele milovat víc. Už nebudu mít ani ty svoje přátele, budu mít jenom sebe, tak budu milovat sebe víc než kohokoliv jiného. A Ježíš Kristus byl toho názoru nebo nám doporučuje, názory neměl, abychom milovali bližního jako sebe. A prvním předpokladem, abychom toho dosáhli je to, že my neprotekčně milujeme. To znamená, že přestaneme mít nepřátele a přestaneme mít osobní přátele. A že začneme mít, jak on navrhuje, jenom bližního. On ukazuje, že máme mít jenom, to je tam na každém kroku, to nemusím dál rozvádět, že máme před sebou vidět bližního. Vždycky připomínám při týto příležitosti podobenství o Samaritánovi, neboť ten Samaritán ošetřil svého nepřítele. Kdyby byl v něm viděl nepřítele, tak by ho byl neošetřil, ale on v něm viděl trpícího bližního. To byl bližní trpící. A tak by se dalo ukázat na Ježíši Kristu, já jsem si tu práci s tím nedal tady, protože jsem na to neměl čas, ale tu práci si s tím dám, až to budu psát definitivně, ujišťuju vás, protože dneska to říkat nebudu, ne že bych to nevěděl, ale že na to nemám čas, že Ježíš Kristus ukázal, že bližního mám vidět takhle: bližní je každý i ten, kdo se tváří nepřátelsky i ten, kdo se tváří přátelsky. Nepřítel takzvaný, koho jsem já nazýval nepřítelem, to je bližní s projevem nepřátelství. Momentálně jeho projev je nepřátelský. To mě nesmí nijak zmýlit, von je bližní, ano? A kdežto ten, kdo se tváří přátelsky, je můj osobním přítelem, to je prosím bližní, který toho času se projevuje přátelsky. To by nemělo v obojím případě nic ubírat ani přidat na té hodnotě bližního. To je pořád bližní, rozumíte mně? Čili toto východisko je nutné, dokud já n- nezaujmu toto východisko, že: toto je můj bližní. Například: toto je bližní, který se na mě dneska hněvá, já ho náhodně ukazuju. A toto je bližní, který se na mě hněvá pořád, rozumíte, tenhleten, taky jenom náhodně ukazuju. To mě nezmáte- to mě nezmate. To jsou moji bližní, to přes mou lásku k bližnímu neudělá vůbec žádný škrt. Tenhleten už to dobře pochopil, a protože, přestože ten stav je trvale nepřátelský mezi námi že? Tak nic se nestane, ten projev jeho nás nějak neoddaluje, že ne? My se spolu držíme tak nějak za ručičku, hm? Protože on potřebuje mě a já potřebuji jeho. Já ho potřebuju takového, jaký je, už proto, abych mohl taky na někoho nadávat, ne? A teď prosím, jestliže splním tuhletu podmínku, že mám před sebou bližního, tak je velká naděje, že se přiblížím k tomu stanovisku Ježíše Krista, který po svém vstupu do Jordánu prohlásil, když ho hledala matka s bratřími: kdo je má matka, kdo jsou mí bratři? A nešel za matkou, nešel za svou matkou, za svými bratry, nýbrž zůstal u těch, kterým kázal. Protože prostě už nedělal rozdíl mezi svým a mezi ne svým, mezi cizím, neprotekčně miloval. Miloval tam, kde ho bylo zapotřebí. Projevy lásky se týkaly toho, kde ho bylo zapotřebí a přitom důsledně. Kdybych já byl třebas nějakým povznešeným zasvěcencem, který by viděl před sebou umírajícího člověka, ani by mě v duchu nenapadlo toho člověka dostat ke zdraví, protože říkal si, je to jeho karma, ať si umře. A od toho jsou taky lékaři, ať ho pochovají ti údržbáři, né? Ale kdybych byl Ježíšem tak, a on by si to přál, tak bych se nad ním sklonil a uzdravil bych ho, víte? To je ten rozdíl. Protože tam, kde bylo jeho projevu lásky zapotřebí, tam ji konkrétně projevoval a ne tam, kde se mu zdálo být, že by to bylo vhodné nebo né. Když to ten člověk potřeboval, Ježíš Kristus vůbec o vhodnosti neuvažoval. Když například matka pláče u něho nad synem, který jí zemřel, on neuvažuje, že to byl něja- že to byla nějaká osudová rána nebo karma. Řekl: to je karmické, to já nemůžu nic dělat, to neřekl nikdy. Nýbrž říkal: neplač. A vzkřísil. Protože ta matka plakala, ano? Protože jí vrátil syna, prosím, zrovna takhle vrátil Lazara těm sestrám Marii a Martě, že? A to v době, kdy už jako byl delší dobu v hrobě, aby ukázal přitom zároveň, že stá- sám vstane z mrtvých, ano? Jak tam svatý Jan dobře pochopil tohleto, jedinečně to pochopil. Ale přitom si nesmíte myslet, že ten, kdo takhle jedná, má být prost takového toho lidského vnitřního rozpoložení, které při tom je zcela běžné, vždyť ten Ježíš, který byl žádán Martou a Marií, a dokonce s výčitkou z jejich strany: kdybys byl u nás zůstal, nebylo by se tohleto stalo. Nebyl by zemřel náš bratr. Tak on, protože to byl jeho dobrý přítel, ovšem v tom smyslu duchovním, tak řekl, zaplakal, jo, zesmutněl, prosím, zcela lidsky zesmutněl, i když věděl, že ho vkřísí, von se přidal k těm plačícím. Neštiťte se, to... to nějak nevylučuje tohleto, co tady říkám, přidávat se k plačícím a radovat se s radujícími. Ne, nebojte se toho, tím neponižujete tento algoritmus, tím plníte doslova toto, co tady je. Kdybyste se báli chovat se přitom lidsky, tak tomu ubíráte na účinnosti mnoho, protože vy jste jednou člověkem a važte si toho, že člověkem jste. Já si nesmírně vážím vašeho projevu, zrovna jako projevu třebas někoho, nějakýho jinýho člověka, jo, který se tváří zcela... zcela jinak, zcela stejně si toho vážím. Nesmíte se bát, prostě, že... že ponížíte nějak tuhleto... tuhleto pravidlo. Ježíš Kristus ty, kteří ho kamenovali, kteří ho křižovali, kteří ho mučili, kteří se dělili o jeho plášť, k těm měl tenhleten poměr: Bože odpusť jim, protože oni nevědí, co činí, že ano? To znamená, on se na ně nehněval, to byli bližní, kteří nevědí, co činí. A mnoho bližních opravdu neví, co činí, když něco dělají. Neví to a nemůže jim to mít za zlé. Proč by to měli vědět, nemám právo to od nich žádat. Oni jsou spravedliví lidé a chtějí své. A já myslím, že tamty, kdo ukřižovali Ježíše Krista, byli přesvědčeni, že je to všechno v pořádku. Tam se křižovalo na denním pořádku, to nebyla výjimka. Křižování tehdy to bylo v módě, ano? A tak to je ten první bod, ano, že se má mít rád bez protekce. Další bod na straně padesát tři zní: soustavně se vypořádám s projevy přátelství a nepřátelství tím, že odpouštím oběma přátelům jejich připoutanost, nepřátelům jejich odpor. To je strašně důležité. Kdybych já například přátelům měl za zlý, že mě mají rádi a říkal třebas tady svým přátelům: že se nestydíte, že mě máte rádi. Vždyť to už je, to už duchovní člověk nemá mít rád. Nýbrž má být povýšen, ten nemá být protekční, má mít rád tohoto víc a tamtoho méně, tak jak v tom prvním říkám. To já od nikoho nesmím chtít jiného než od sebe. Od sebe tento protekcinářs- toto protekcionářství nesmí chtít. To musí u sebe odbourat, ale u jiných to bourat nesmím. Já musím připoutanost nebo poutanost přátel trpět a nejenom trpět, musím být za ní vděčen. Rozumíte mně? Ne jako já, musím být za ní vděčen, kdybych to dělal správně. A u nepřátelů musím být vděčen za jejich projev nepřátelství, ale pozor! V obou dvou případech musím být na stráži, protože rozum je také od Pána Boha. Jestliže jejich připoutanost přátelská vede tak daleko, že je to zbavuje, řek bych, takového širšího pojetí života, neboť mají patřit více věcem než jenom tomu poutu přátelství. Anebo když jejich nepřátelství je oslepuje, takže je nebezpečí, že budou křivdit nebo že zabijou třebas nebo že... že zle budou činit mně nebo někomu jinému, prosté projevy nepřátelství, tak to musím tlumit. Ale ne proto, že bych se stal jejich nepřítelem, ale protože znám hrozbu toho nepřátelství a budu buď před tím utíkat, né? Anebo to budu cestou, jak uznám za vhodné, nějakou, brzdit. A budu především ostražitý, aby mě přitom nezabili nebo neponičili. Had, který na mě syčí, nepatří pod mé nohy, od toho pudu pryč. Ale proto had není mým nepřátele- nepřítelem, to je prostě had. Když ten člověk se teďka syčí a tváří se jako had, no tak syčí, tváří se jako had. Ale je to jenom had a had není zlý, ne? Ani není dobrý. Je to taky můj bližní. Jen že mě upozorňuje svým syčením, že mám od něho utéct. Tak to udělám. A tohleto jaksi kdybych to tak prostě řekl, vypořádávání se s přátelskými a nepřátelskými projevy, to je sice druhý krok, jak tady v pořadí říkám, ale je to vlastně totéž, co je to první, jenomže to je domyšleno, jak si to představuji s tím neprotekcionářským milováním bližního. Proto si Ježíš, proto Ježíš na různých úrovních různě radil, jak si s tím nepřátelským projevem, že to je nejaktuálnější tak to je nebudu mluvit, jak se s tím vypořádávat. Že jednou při tom projevu nepřátelském se stalo, že von zprostředka nich zmizel, ne, jak ho chtěli kamenovat a bylo po něm. Jindy ho chtělo- chtěli třebas králem prohlásit fyzickým, zmizel, bylo po něm, nemohli. A jindy ale ho chtěli ukřižovat, nezmizel a nechal se ukřižovat. Protože už byl tak dalece vědoucí, že věděl, kdy se má nechat ukřižovat a kdy má uniknout křižování. Jsou momenty, které pro svůj růst, třebaže vypadají negativně, potřebujeme. Například jsem nutně potřeboval koncentrák, hrozně nutně. A kdyby se bylo toto- tato epizoda nevyskytla v mým životě, tak vám dneska tyto věci vůbec nemohu ukázat, že bych byl vo tu hlubokou zkušenost tímto utrpením přišel. Ta mě hodně daleko dostala bez mé vlastní vůle, pochopitelně. Tak to je ten druhý krok. Třetím krokem je, snad bych ještě mohl k tomu druhému kroku říct, že když tam Ježíš Kristus, protože to je velice problematické, když tam Ježíš Kristus radil: když tě někdo dá do jedné rány, uhodí tě na jednu ra- na jednu stranu tváře, nastav mu i druhou. Tak se to obyčejně bere jako Chelčický a Tolstoj, jako obecný předpis. Tedy nikoliv, protože je to tam řečeno za určitých okolností a pro určité lidi, na určité výši. Kdybych já třebas se nechal namlátit od někoho z vás, tak by to ve mně vzbudilo pocit křivdy. A ten pocit křivdy by byl horší, než kdybych vám to rovnou oplatil. Tam bych pocit křivdy si neodnesl. Byli bychom si rovni. Tys mně dal, já jsem dal tobě, ano? Čili jenom tehdy, když to ve mně nevzbuzuje pocit křivdy, a to musím být hodně vysoko, tak mohu nastavit taky druhou tvář. A proto to radil jenom svým učedníkům v té době, kdy chodili s ním. A kdy měli jeho osobní ochranu a naopak, když od nich odcházel, tak říkal: jako jsem vám radil", já to rozvedu šířeji: "nebraňte se ranám, nenošte měšec ani opasek ani meč". To je to: "nebraňte se ranám". "Tak teď vám radím: vemte si i ten opasek i ten měšec i ten meč". Čili víte, že se to nedá jednoznačně takhle určit, nastavovat tvář. To... to ten Tolstoj ani ten Chelčický úplně nebral, neměl před sebou celé učení Ježíše Krista nebo si s ním nevěděl rady. Já nevím, nechci je soudit, ale my takhle nesmíme si počínat. My musíme mít celé učení Ježíše Krista před sebou a pak správně si vybereme na pravým místě to, co máme dělat. To při tom algoritmu bude třeba potom uvést a vysvětlit, aby se nedělaly tady chyby. A třetí krok tedy je: stav bližního je mým stavem. Já totiž se vám pořád... pořád vám navrhuju nevlastnit, že to je základna, ze které se bezpečně vchází do království Božího. A najednou vám tady radím: vlastněte stav bližního, jakoby to byl váš. Takže když vám tady radím, vlastněte vlastně nebo považujte stav svého bližního, stav duše svého bližního za svůj stav, tak tím nechci říct: přivlastňujte si ho, nýbrž ověřte si ho. Nepovažujte ho za něco, do čeho vám nic není. Nýbrž považujte to za něco, co je pro vás stejně důležité, jako kdybyste to sami vy na sobě prožívali. Jenom taková- jenom pak je naděje, že tomu bližnímu pomůžete. A čím méně se budete zajímat o ten jeho stav, tím více se od něho distancujete a tím ten stav bude pro vás méně přehledný, méně budete moci pomoci. Protože víte, já bych to přirovnal s kibicem nad partií šachu. Ten opravdu, pokud do toho nemluví a pozoruje nestranně oba dva, vidí mnohé věci, které ty dva nevidí, pokud on rozumí samo sebou šachu, protože to pozoruje nestranně. To, že se mi někdo zpovídá ze svých těžkostí nebo že jeho stav přijímám na sebe, povědomí jeho stavu přijímám na sebe, do sebe, to má velký význam pro toho, kterému chci pomoci. Jelikož já objektivně, objektivněji než on mohu posoudit, co on zažívá a také můžu- mohu objektivněji poradit. Takže bych chtěl říci, že přitom musíme zachovat to, že nic z toho, co ten bližní nám předkládá, nebo co my u bližního vidíme, nesmíme považovat za své. To tím nemyslím, že jo, to jsou, když nám toto předloží tak je to také hřivna, se kterou mám nějakým způsobem hospodařit. Není to plave- plané povídání z jeho strany, i když von to třebas nemyslí, že bych mu nějak pomohl, nýbrž je to pro mě od Boha pře- předložená hřivna, se kterou já mám hospodařit společně s ním. Další krok: řešení stavu bližního, pokud je tohoto řešení zapotřebí, je mým řešením. To znamená, to už z toho vyplývá, že jeho případ mám řešit jako svůj vlastní. A to by bez těch předešlých kroků nebylo vůbec možné. A já myslím, že toto nevyžaduje žádného dalšího povšimnutí. Uspokojení nad správně vykonaným počinem je pátý krok, nad správným počinem lásky není na místě. Musím se ho důsledně zříkat. To je velice důležité, protože jestli bych já vám třebas radil pro to, že z toho mám nějaké uspokojení, vy byste tím netrpěli, ledaže by tím trpěla úroveň mého výkladu, to ano. Ale trpěl bych tím já a zbytečně, protože to, že vám vykládám o těchto věcech, by pro mě nemělo význam spojovací, mě by to nepřibližovalo k Bohu, nýbrž mě by to od něho oddalovalo. Protože já jsem si vybral tím svým uspokojením zásluhy za to, co jsem provedl. Já vás nechci k takové vyšší vypočítavosti vést, nevybírat si zásluhy, to ne. Střádat si to někde, ale chci vás vést k tomu, že opravdu hospodaříme s ho - s hřivnami, které nejsou naše, a proto nemáme právo v žádném- žádným způsobem, ani v přeneseným slova smyslu, z nich něco mít. Když z nich mám útěchu a potěšení, jako bych část z toho ubral. Ti, kdo hospodařili s hřivnami toho hospodáře, ti nepotřebovali mít nějakou radost z toho, že hospodařili. Ty se poctivě snažili, tam není o tom ani zmínka, aby hospodařili. A o nic jiného jim nešlo, než aby hospodařili pro hospodáře. Mně nesmí jít o nic jinýho, než abych pro vás dělal to, co si hospodář přeje. Tam to musí končit. Toto jsou některé- v některých případech skvělé obrazy zvláště z Indie a z Číny, když se tam líčí třeba, že někdo tam udělal nějaký zásah dobra někde, ale my nemusíme ani, a odešel, nebylo po něm ani veta, ne? Ale my nemusíme ani tak daleko až do Číny, ale toto je v každé pohádce, že ten, kdo tam dělá dobro, nechce za to odplatu, né? A kdyby ji chtěl, tak si zamezí další cestu. Jako třebas ten Honza má dva bratry, kteří tímto způsobem, když jdou za hledáním princezny, zamezí vůbec nalezení princezny, to znamená věčného života a nesmrtelné duše, to je totéž. A kdežto on, který si nežádá nikde žádného užitku pro sebe, toho- to nalezení princezny dovršuje. To je hluboká pravda v tomhletom. Tak to je celý ten algoritmus lásky vysvětlen aspoň zhruba. Samozřejmě tyhlety oba dva algoritmy, to znamená, ten předpis na správnou činnost a předpis na správné použití projevů lásky, nemá být samoúčelný, abych uměl správně milovat, abych uměl správně jednat. Nýbrž má to mít smysl, jediný smysl, který spočívá v tom, že já se přiblížím tímto způsobem na úroveň, která odpovídá úrovni, ze které je možno se spojit s Bohem bez jakýchkoli těžkostí. Čili, kdybych já snad během té činnosti, anebo během té lás- té projevu lásky dosáhl hrdinné lásky, asi tak to říkal, nebo velkorysého způsobu jednání, v tomto duchu, jak to tady provádím, tak by to mělo tentýž následek jako koncentrace, ano? Že totiž bych okamžitě, aniž bych věděl, že to nastane, se vědomě spojoval s Bohem. Nebylo by třeba k tomu přidávat koncentraci. To se mně stalo právě v tom okamžiku, kdy jsem vzdal život, když mě ten gestapák ho chtěl vzít. Nebylo to příliš hrdinné, ale jistěže mnozí lidé by se v tom okamžiku chovali třebas jinak, že by se třebas jenom třepali, né? A ten gestapák by je třeba zabil. Já si při té příležitosti vzpomínám na to, jak mi Kubánci líčili, jak se člověk zachrání před žralokem. Něco podobného se stalo v tom koncentráku, že dokud člověk se obrací tváří proti útočícímu žraloku a nepodlehne strachu, tak ten žralok na něho nezaútočí, nesežere ho a odtáhne. Jakmile ukáže záda anebo má strach, okamžitě je sežrán, ano? To mají zkušenost, to mi říkal jeden takový, kdo ty žraloky jako pod tím mořem loví. A já jsem nechtě nevěda, projevil stejnou vlastnost jako ten lovec žraloků, že jsem přestal mít strach a to z toho důvodu, že jsem vzdal ten svůj život. Měl jsem ho už pryč, tak mi ho nemohl nikdo vzít, tak jsem stál tváří v tvář tomu žraloku, tomu gestapáku. On kupodivu mě nesežral, ne? Tak je to, prosím vás, s každou situaci, kterou zažíváme. Jestliže se dovede hrdinně k ní postavit, nekompromisně, opravdu velkoryse ji řešit, ale v dobrém slova smyslu, ne v nějakém podlém nebo tak, tak ona přeroste přes rámec lidského provizoria. Ona se vymkne z rámce běžného života a vynese váž- vás výš za hranice, za meze, ve kterých jste se dosud pohybovali. Takže zažíváte rozšířené vědomí přinejmenším anebo poznání věčného života, ale aspoň rozšířené vědomí, to je taky hodně. Tak to by bylo asi odpovězeno. Budete-li se řídit těmito předpisy, které tady jsou, o činnosti nebo o lásce, tak budete muset vlastně o nich soustavně meditovat. Budete se muset umět kontrolovat. Při koncentraci by kontrolní myšlenka vadila, ta by jí překážela. Při životu... při životu, který žijete, ta kontrolní myšlenka nevadí, naopak je ku prospěchu. To je ta výborná věc tehletěch algoritmů. Tam má cenu i kontrolní myšlenka i sebekritika, všecko tam má cenu. Protože tou sebekritikou správně postavenou, kterou můžete si konfrontovat s těmito body, jestli to vychází, máte na to hledisko, máte na to třídi- třídící aspekt, né? Tak můžete si uvědomit, jestli děláte správně nebo ne, do jaký míry se to dalo zlepšit. Čili je možno využít celého člověka, všech jeho vlastností, sebekritiky, sebekontroly, kontroly vlastní činnosti, všeho toho, co... co nazýváme činnou stránkou lidského života. A dokonce je možno využít trpné stránky. Ovšem, upozorňuju vás, opatrně mimo koncentraci užívat trpné stránky. To znamená, když já se dostanu do takového postavení, že mně to umožňuje, abych se nad tím pozastavil, mě to zaujme do takové míry, že mi to přímo velí: zastav svůj krok a ponoř se do té skutečnosti. To v tomto případě bych toho měl ale okamžitě použít, že buďte bez starosti, že to nebude dlouho trvat a přesto svůj či svůj výsledek a kladný výsledek tohleto, protože to je volání Boží. Ale ta trpná stránka, to je stránka koncentrační. Koncentrace není činnost v tom běžném slova smyslu, k jaké já vás tady navádím v těchto algoritmech. To není ještě koncentrace vůbec. Todleto, co já- k čemu vás já tady navádím to je nanejvýš meditace, jo? A z ní pocházející čin, čin prostý anebo čin láskyplný, ano? Ale koncentrace mystická, ne soustředění pouhé, konaná za účelem spojovacím, mající tento cíl, to je vyhraněně trpná záležitost. To znamená, já musím se jenom tak dlouho koncentrovat, smím lépe řečeno se tak dlouho koncentrovat, dokud zůstávám trpný, ale ne civějící. Tak to vyžaduje pozornost větší, než jsem tomu věnoval. A vysvětlení toto: když já třebas bych se koncentroval na základě citového zaujetí, což jest nejsnazší způsob koncentrace, citově se zaujmu, pokud to jde, třeba střelnou modlitbu. Třebas mě dojme nebo nadchne myšlenka: Pán můj nebo na Otec- Otce- Otčenáš náš, náš můj Otec nebo náš Otec a tak dále. Já pokud s- pokud vystačím s nazíráním na velikost této myšlenky, bezeslovním nazíráním nebyl žil na tento život, na tuto myšlenku, tak se správně koncentruju, rozumíte mi? To je správná koncentrace. Jakmile mi tato myšlenka nikam nenese, jakmile není- jakmile nepřevyšuje úroveň ostatního myšlení, takže už tam mohou zase vstupovat další myšlenky, tak s tím přestanu. A třeba znovu nabodnu tu skutečnost, kterou prožívám novou střelnou modlitbou, úplně volně vhodně volenou, volně hodně volenou, ano? Jak mi to napadne. Zase třebas několik vteřin vydržím, v tom nikoliv civění, ale v trpném stavu nazírání, ano? Tak toto bych považoval za trpn- to je nejjednodušším způsobem vysvětlený trpný stav koncentrace, ano? Tak totiž to musí dopadat i v tom případě, když dělám třebas nějaká- nějaké opakování jména Božího, pokud já to jméno Boží opakuji mechanicky, tak to není mystická koncentrace. To vůbec není mystická koncentrace. To je jenom koncentrace. Ta tam nikdy nepovede k žádnému vědomému spojení s Bohem. Ale pokud já v tom jménu Božím vidím prostředek, kterým se mohu dostat ke spojení s Bohem a opakuji to jenom proto, že na ten prostředek vytrvale sedám a jím se dám vézt, se "z", ne "s" vede, vésti, vézti jako vůz, tak on mi opravdu veze do té věčnosti. Ale jestliže to je jenom bezduché vyprávění, povídání, tak je to jenom říkání Pane, Pane, Pane, ten kdo říká pane, pane, ne? Nevejde. Takže pozor na to. Když já jsem třebas to jméno Boží říkal, neříkal jsem to jako Pane, Pane, nýbrž viděl jsem v tom vždycky prostředek, jímž se dostávám- jímž se mohu dostat ke spojení s Bohem, to byla vlastně otázka víry, bych tak řekl, pravda jenom tak, eventuelně vymyšlenou moc. Tak když jsem v tom ten prostředek v tom viděl, tak von ten prostředek mě tam unesl do té věčnosti. A unášel mě tam tak prudce, že jsem to musel brzdit, protože jsem nebyl na tohle duševně připraven. Bylo to na mě příliš silné, příliš velká rychlost, příliš jsem rychle mizel, příliš jsem se rychle ztrácel. Jsem si myslel, že, ne že ztratím vědomí, to... to ne, ale že umřu. To... to nebyl špatný pocit, to totiž nebyl klamný pocit. To byl pocit správný, jenomže se mi nechtělo, né? To mluvím o předkoncentračních stavech. Před stavem... před stavem před koncentrákem tak, o stavu před koncentrákem. A protože jsem takhle unikal, tak jsem vlastně nechápal nebo nebyl jsem dost silen, abych vydržel. Nebyl jsem dostatečně trpný. Koncentrace neměla povahu trpnosti. Byla, chtěla být opakováním činné stránky života. A víte dobře, že tou činnou stránkou života se nedostanu až do věčnosti. Toho jsme si všichni svědky. Takže něco děláme a nás to s Bohem vědomě nespojuje. Jenom trpnost nás spojuje s Bohem a to já nemyslím dál, nemíním dál tady vykládat, protože to je velký výklad o trpnosti, že? Bychom nestačili dneska to vysvětlit. Ono je to taky trošku vysvětleno tady a jinde v mých spisech dokonaleji, to bych jenom opakoval, co už jsem mockrát řekl, stačí to? Co mám činit, abych vstoupil do mystické koncentrace, do toho trpného stavu? Co mám činit, abych vstoupil do trpného stavu koncentrace mystické? Provést přípravu vzdálenou a provést přípravu blízkou. Já jsem tím, že jsem tady ukázal ten algoritmus lásky a činnosti, jsem vás naváděl k přípravě vzdálené, ano? Která může se nekonečně přibližovat k tomu, čemu se říká příprava blízká. Když jsem vám teď říkal o střelné modlitbě, tak jsem vám předvedl, co je to příprava bezprostřední, blízká. Neboť zatím hned na- může najít, může nastat trpný stav, který je tou koncentrací, ano? Protože ale ten trpný stav, který já navodím třeba střelnou modlitbou, bude příliš krátký, tak nebude ta krátkost času stačit k tomu, aby byl dosti hluboký, rozumíte mně? Protože na to nejdu, nejdu na to s dostatečnou mírou... dostatečnou mírou sebeobětování. Rozumíte jakýpak obětování, když já řeknu: Pán můj. Mít na to míru sebeobětování, rozumíš? Kdybych na to šel s mírou, kdyby ta blízká příprava byla míra sebeobětování veliká, tak by to mělo hloubku. Když já na to jdu pouhou střelnou modlitbou, tak to nemá tu hloubku, rozumíte? Takže pak platí to indické, že je třeba osmadvacet minut k tomu, koncentrace k tomu trpné, abych se dostal do samadhi, že ano? Ale čím větší je míra mého odpoutání se od sebe, mého sebezáporu, mého sebeumrtvení, né? Mého vzdání se sama sebe, tím větší je následující hloubka koncentrace mystické, ano? Čili pak se ty všechny časy krátí. A jak jsem vám říkal tam v tom případu z koncentráku, byl to zlomek vteřiny, který stačil k té hloubce, vědomému spojení s Bohem, ano? Chtěl jsem říci, že žádná metoda koncentrační vás nepřivede až do vědomého zažívání věčnosti. Je to z toho důvodu, že každá metoda představuje pohyb. Ale jestliže této metodě věříte, jestliže jste schopni do ní sebe celého vložit, to je důležité, bezezbytku, tak pak jste svědky této věci, že ta metoda vás sama opouští. Ten prostředek, který jste zvolili, vás opouští na cestě. A přestože vás ten prostředek opustil a že už ho nepoužíváte, tak touha zůstane. Touha, se kterou jste na ten prostředek sedli, rozumíte, aby vás někam dovedl, ta zůstane. A ta už nemá povahu pohybovou, nýbrž a... a nemá povahu projevu touhy, nýbrž má povahu touhy samé. Touha samá je něco podobného jako existence samá, jako láska samotná, jako třebas poznání samotné a to je Bůh. To je definice Boha, sat, čit, ananda, ano? To je projev jeho lásky tato touha. To je jeho láska už, pardon, ne projev lásky. To už je jeho láska. A vy se spojíte v je- v jeho lásce s ním, ano? To je ten transformátor na druhé straně. Pohled z druhé strany, že to, co já transformuju na touhu, na prostředek touhy, se mi transformuje na touhu samotnou a ta mě spojí s Bohem. Takhle to vypadá ve správné koncentraci, ať ta metoda je jakákoliv. Ale když je prostředek volen tam- tak, že já od něho, nejenom nechci odstoupit, ale nemohu a pořád se ho držím a on mě nikam nenese a já ho mohu pořád používat, to je chybné. Prostředek správně použitý se pozná tak, že je správný, že já ho nemohu v určitém momentu už vůbec použít. Já vám to dycky ukazuju na tom třebas blahoslaveným Jindřichu Suzo, který roztáhl ruce u oltáře, řekl: "vzhůru srdce", jak se to tam věc má říkat a zůstal v tomto stavu s roztaženýma rukama, nebolely mu, že ztratil pocit tělesnosti. Jelikož tento prostředek, který už opustil, dvakrát si už sursum corsa- corda neřekl, vzhůru srdce neřekl, ale stačilo mu to říct jednou, aby jeho touha dospěla až k Bohu. Ten prostředek se ukázal dosti účinný, nám třeba by se neukázal, že? A jemu se ukázal dosti účinný, aby ho to doneslo až k Bohu. Nepochybujte o tom, že on vůbec nepotřeboval už dále opakovat sursum corda, to řek jednou a tomu stačilo, ano? Čili koncentrace velice je prostá, neměl vůbec páru o nějakých metodách. Mám tady dotaz, jak to zařídit na tom přechodu z činnosti na poli, já to nemusím dál vysvětlovat, do činnosti v domě hospodářově. Co si přitom zachovat, jak tomu detailněji rozumět? Upozorňuju vás na to, že člověk neumí nic jiného zatím, než fungovat na poli. Mlátit všelijak rukama nohama, myšlenkama, ne, aby něco vyvedlo se nějakým způsobem, aby z toho nějaký výsledek vzešel. Čili je v pohybu... je v pohybu fyzickém, myšlenkovém, volním, poznávacím, v pohybu poznávacím. Takže dejme tomu, když on teďka přichází vědomě z té činnosti, přechází z té činnosti, kterou vykonává, do něčeho, čemu říká mystická koncentrace, to znamená, chce se setkat s Bohem, jo? Já neuznávám žádnou koncentraci za koncentraci mystickou, kdy ten člověk nemíní se právě v tu konkrétní koncentraci, kterou dělá, setkat se vědomě s věčným životem. My tomu říkáme, kdo věří s Bohem, jo? Kdo se smiřuje s tím, že bude dělat koncentraci. Nikdy jsem se nesmířil s tím, že budu dělat koncentraci. Já jsem nikdy koncentraci na Boha nedělal. A to je jeden z hlavních principů, jak se to musí podařit, že totiž opravdu k Bohu jdu. Né do koncentrace, rozumíte mi? K Bohu jdu, že toho času používám prostředek koncentrační, to je jiná věc. Já mohu používat jiného prostředku, že ano? Prosím, možná, že bude účinnější prostředek než mystická koncentrace. Je to možný. Možná že nějaká činnost bude, já moc asi říkám potichu, že některá činnost bude účinnější než ta koncentrace. Ale prosím vás, na tom nezáleží, jakého prostředku použijete. Záleží přeci na tom, jestli ten pro- prostředek považujete za vhodný, jestli mu tak dalece věříte, že se o něho dovedete celou bytostí opřít, ano? Za tím účelem, abyste se tam dostali, kam se chcete dostat. A teď je tady tento háček, do kterého já se dostal. Vy si přejete dostat se tou koncentrací k Bohu, v pořádku. Ale tato vůle, kterou si přejete dostat se k tomu Bohu, ta vám pomůže dostat se jedině na práh Otcova domu, totiž toho hospodáře domu, ano? Dál ne... dál ne. Vy teď musíte provést něco, čemu se říká: přepásat se. Rozumíte? Vy musíte zastavit pohyb i vůle i tu- i ten konkrétní proces koncentrační. To znamená, ten váš koncentrační proces má třebas konkrétní projev tím, že opakujete jméno Boží, dejme tomu. To je nejjednodušší, tak se to nejjednodušším způsobem dá vysvětlit. I to musíte zastavit. Bylo by nesprávné, kdybyste to zastavili z vlastní iniciativy. To bych neradil. Nesmíte do toho vložit osobní iniciativu, já to zastavím, protože vy nepoznáte, že jste na prahu toho domu. To nepoznáte, a to je taky, kdy to máte zastavit? A vy nepoznáte, vy se ne- neocitnete se na vrcholu svých možností, když to děláte z vlastní iniciativy. Kdybyste se ocitli na vrcholu možností své vůle a na vrcholu mo- nosnosti toho prostředku, který jste zvolili, ano? A to se dá poznat jednoduchým způsobem, že když já se ocitnu na vrcholu po tomto prostředku, ano? Tak prostě s tím prostředkem dále nemohu. Jestliže já dál s tím nemohu, narazím na nějakou zeď. O té zdi jsem tady hodně mluvil v těch spisech. To tam, prosím, si přečtete. Jakmile narazím na tu zeď, ale nechci se vzdávat, a vždy znovu a znovu narážím na tu zeď, tak to jsou- to je konec lidských možností. To je konec pohybovým systémem se dostat dál, neboť i vůle má pohyb, rozumíte? Že někam, odněkud někam chci tou vůlí se dostat. Pohybový systém zlyhal, ten je u konce. Čili já bych měl, jakmile se ocitnu před touto zdí, se přepásat. To znamená, přestat se spoléhat na ten prostředek, zůstat, přerazit ho, přepásat, konec s ním, rozumíte? Tam je jasně řečeno přepásat. Zaškrtit, aby to nebyl už von. Jestliže tohleto udělám, tak se ocitnu v něčem, co by se nazvalo ničím, rozumíte, nebo ani už nemám tažení vůle. Jestliže jsem měl ale opravdovou vůli se tam dostat, tak já sice nemám už po ruce v tuto chvíli prostředek, kterým bych se tam dostal, vůbec jsem ho ztratil, protože jsem se ho vzdal. Ono mi to s ním dál nešlo. Já nemám ani konkrétní způsob projevu vůle. Projev vůle zmizel, jakýkoliv projev vůle zmizel. Tohleto je velice těžko vysvětlit. Ale vůle samotná nezmizela, jsem se přesvědčil. Ta zůstala bez jakéhokoliv projevu jako existující. A ta mě přenese přes tenhleten bod do věčnosti. Jedině ta, jež nemá žádný konkrétní nátěr, ano? Že totiž se ocitnu nikde, co je, což je strašidelné, že ano? A odtamtud nemohu už se ocitnout někde, ale přestanu být v tom něčem. To je důležité si uvědomovat. Čili já začnu být širší bytostí nebo širším vědomím, než jak jsem byl. Já mám zatím nějaký rámec a ten rámec ztratím. Čili kdybys to tak nějak, když to člověk zažívá někdy ještě smyslově todleto, tak se to jeví jako že já se roz- roztahuju, že pluju v nějaké hloubce, se mi tak zdá. To je ovšem ještě smyslové vnímání, to ještě není vono. Kdybych se s tím smířil a plul, tak pluju a nic s tím- z toho není, rozumíte? Já musím v tom, že pluju, ještě se ustálit. Já musím tu vůli ustálit v tom smyslu jako, to je těžko vysvětlit. Zkrátka, když si s tím nevím rady, tak nasadím znovu prostředek, který už jsem opustil, rozumíte? Když byste nevěděla si rady. A znovu se dostanu k té zdi a takhle klepám na zeď, až tu zeď překonám tou silou té vůle jako takové, neboť ta vůle jako taková, to už není žádná odvozená moje vůle, nýbrž to jsem svědkem vůle Boží, aniž to vím, neboť abych já si moh něco přát, musí za mnou stát vůle Boží. A toto všechno, co já si přeju, je určitým projevem vůle Boží, třeba to jde proti ní, to je jedno. Je to projevem vůle Boží. Takže já můžu z projevu přijít do té vůle, do toho proudu, ze kterého já jsem živil ty všechny své projevy vůle, rozumíte mi? Je tomu rozumět? Asi ne nebo je? To je zázračný, jestli tomu rozumíte hned na poprvé, tak to jste kabrňák. A takže když já tedy přejdu z těch projevů vůle do vůle jako takové, tak jsem se setkal vlastně už s Bohem. Jenomže je to tak temné setkání, že si z toho ještě nic neodnáším. Zpočátku, jak vám říkám, dokonce si odnáším zas smyslové vjemy nějaké. Ale později až překonám ten strach z té hloubky, do které se propadám, ne, tak začnu opravdu poznávat. Začnu poznávat jiným způsobem než dosud, to znamená globálně. Jestliže jsem předtím, těsně před tou mou koncentrací něco zažíval nebo o něco stál, tak toto prvně začnu poznávat. Z toho konglomerátu vědění Božího si vybírám zrovna toto. To je úžasná schopnost lidské bytosti si umět vybrat. Toho nekonečné- z té nekonečné přemíry, ne? My tu schopnost máme, tak jako tak, protože my víme, že si vybereme ze své mysli, pokud nám to dost dobře slouží zrovna to, co potřebujeme. Když potřebuju násobit, tak se mi tam neobjeví dělení, nýbrž násobení, ne? To je úžasná schopnost vybírat si z nesčíslného množství vědomostí právě ty, co potřebuju, aniž nějak tak to tam převracím v té hlavě, já násobím, protože to zrovna potřebuju. Tak vo tom vůbec nešpekulujte, tak je to zařízeno vůbec všestranně, takhle a ještě snáz tam. Když já jsem byl třebas, kdybych byl Pascalem a zabýval se matematikou předtím, tak až tam vejdu poprvně pomocí nějakého prostředku, já nevím, jaké on používal, když tam vejdu do toho stavu soustředění na Boha, styku s ním, tak se mi ta matematika začne jevit úplně v novém světle a já budu matematickým fenomenem. Já vobjevím nějakou, Pascalův trojúhelník nebo já nevím, co to všechno ten Pascal objevil. On to objevil v takovémto stavu. On to přiznává, ano? Takže to je tak rozpracováno z toho přechodu. Já nevím, jestli to a co to je vlastně, co ten člověk, když tam přijde, dává jíst tomu hospodáři, ano? To bych ještě potřeboval vysvětlit. Protože ten sluha má napřed dát jíst tomu hospodáři a potom teprve se může najíst sám, ano? Co to je, co dává tomu hospodáři najíst? On mu nemůže dát najíst nic, než co sám připravil. To je pochopitelné, to je tam velice duchaplně řečeno. Co jsem já připravil? To jsou všechno užitky toho pole přeci, blízké nebo vzdálené. Proto tolik já trvám na té přípravě, rozumíte mně? Neboť vy mu předkládáte tomu hospodáři to, co jste na tom poli vypěstovali. Úplně, když tam nevypěstujete nic, kdybyste byli nečinní jako třebas klášterní člověk, nemáte mu co předložit, efekt žádný, hospodář se vám nenají, ne? A tak taky vás potom nevybídne, abyste se najedli vy. Takže někdo v tom klášteře celý život pěstoval poctivě askezi a nic z toho nebylo. To se nám nemůže stát, říkám, nemůže stát, jestli my správně pochopíme tu přípravu, kterou jsem vám tady říkal a kterou měl na mysli Ježíš Kristus. On nikoho do kláštera neposílal, si čtěte shora zdola v jeho evangeliích, nikde to nenajdete. To jsme si teprve my křesťani vymysleli jako obranu. Já věřím, že v těch prvních dobách, když si to vymysleli, byla to obrana velice účinná. Protože tehdy kdyby nebyly bývaly kláštery, tak se vůbec křesťanství neuchovalo. Protože se v pátém století a už předtím a potom kousek pře- přes Evropu přenesla vlna stěhování národů, to znamená, jeden národ tlačil na druhýho, ne? A zachránily se jenom kláštery. A vzdělanost křesťanská a starověká se uchovala jenom v klášteřích, protože tam oni se báli z pověrečnosti vstoupit, takže některé nevypálili a tam se to všechno zachovává, jak ta evangelia, tak to písmo. Jinak bychom- jinak by nás byli ti barbaři, kteří neumí ani psát ani číst, odnaučili i psát i číst i tuhlety věci znát. A tak, když, kdo to přežili v těch klášteřích a jedině tam jsme to přežili s tou kulturou, tak jsme mohli už ve dvanáctém století zažít... zažít zase už univerzity. To bylo dost brzo, se dost brzo vzpamatovali. Čili my nesmíme být jenom nevděčný, ale chudáci, co tam zažívali při té askezi, jak to mělo jenom malinký efekt, to... to je hrozný. Kdežto, když by byli dělali správně tímto životem přípravu, tak by byli dospěli k vyššímu stádiu poznání. Každý z nich, kdo nebyl předtím v klášteře a dostal se k tomuto poznání z běžnýho života, svatý Augustin, sv. František, že jo? Přestože potom třeba šel do kláštera, to je jedno, ten byl takzvaným velkým svatým. A tedy od začátku svým charakterem byl malým svatým, protože neměl příležitost rozvinout život. Já myslím, že toto jsem vysvětlil, ne? Nechtěl bych, abyste si mysleli, že je tak všemocný ten recept na přípravu, který jsem tam já, že to je jediný způsob, jak se dá správně dostat do koncentrace. To není pravda. Je to jistý způsob, ale ne jediný. Jistý a jediný, to je rozdíl. Způsobů je víc. Tady jsem pro krátkost neměl možnost to vůbec uvádět. Ale můj způsob nemě- neměl nepředcházelo mu tohleta ta... ta příprava, nýbrž vystižení úplně jiné podmínky, když jsem opustil tenhleten život. To je taky možné. Ovšem protože jsem opustil tenhleten život, a tím jsem se dostal do toho vědomého spojení s věčným životem, tak to měl zase ten následek, že jsem se k tomu životu nemohl vrátit. Že já jsem neznal jeho hodnotu a že já

Download XML • Download text • Waveform view