S
ním
svatá
Terezie
může
předstoupit
před
trůn
Boží,
prže
by
se
mohlo
stát,
že
by
tam
přicházela
z
něčím,
nad
čím
by
se,
promiňte
mi,
Pán
Bůh
ušklíbl
jako
nad
něčím,
co
nemá
u
něho
c-
nic
společného,
ačkoliv
u
něho
má
všechno
něco
s
ním
společného.
No
ale
není
to
podstatné,
tak
bych
to
chtěl,
měl
říct.
Takže
když
uděláme
třebas
revizi
napřed
takovýho
přání
a
když
po
té
revizi
necháme
to
přání
vyslovit
člověka,
tak
ono
je
dycky
splněno
pomocí
svatý
Terezie
z
Lisieux.
To
sme
se
už
přesječili.
Já
aspoň
na
šesti
případech,
já
je
mám
zapsaný.
Sme
si
protokolárně
všechno
zjišťovali,
aby
to
prostě
nebylo
jenom
tak
v
luftě,
aby
ta
svatá
Terezie
nemluvila
jenom
do...
do
větru,
ne?
Abychom
ji
překontrolovali,
jesi
má
pravdu.
My
ji
překontrolovali
v
šesti
případech,
moje
kole-
moje
kolégium,
jo,
no.
-bindo
Ggos
říká,
že
zůstává
v
země,
dokud
Země
bude
jeho
pomoci
potřebovat.
Tak
je
to
tím,
mluví
takhle
proto,
že
je
si
vědom,
že
nemůže
věčně
zůstat
tím
místním
patriotem,
vázaným
na
tuto
planetu,
nýbrž
musí
vědět,
protože
je
s...
ve
spojení
vědomém
se
svým
duchovním
vůdcem
vnitřním,
musí
vědět,
jaký
úkol
má,
že
má
úkol
širší
než
planetární.
Ale
já
mám
dojem,
že
se
tady
z-
bude
zdržovat
dost
dlouho,
protože
s
námi
je
těžká
práce,
s
námi
se
těžko
dá
hnout.
Nemějme
obavy,
že...
já
například
vím
vo
něm,
že
se
vo
nás
stará...
nebo
že
nás
brzo
opustí.
Neopustí.
To
by
byla
tragédie,
kdyby
nás
opustil,
to
nejde. ... ... ...
No,
svatý
Pavel
prý
říkal
Svatý
Pavel
prý
říkal
v
jedné
epištole,
já
si
na
to,
na
ten
výrok
nevzpomínám,
tak
říkám
"prý",
ale
jistě
že
to
říká,
já
vám
věřím ...
jó,
jó,
jó,
jó,
a
že
nemáme
se
modlit
za
ty,
kteří
dělají
hříchy
k
smrti
vedoucí,
máme
se
modlit
za
ty,
kteří
dělali
hříchy,
který
k
smrti
nevedou,
ano,
a
jak
je
to
možný,
že
máme
opustit
lidi,
kteří
dělají
něco,
kde
by
zase
neměli
být
zrovna
opuštěni,
kde
by
si
to
vyžadovalo
to
vopravdu
naši
péči.
No,
tak
je
to
tím,
že
většina
lidí
na
své
cestě
životem
zkostnatí.
A
když
je
vidět,
že
tím
člověkem
se
nedá
hnout,
tak
to
vede
k
smrti
duchovní,
rozumíte?
Že
ne-
nedostane
se
dál.
To
by
měl
člověk
poznat,
s
tím
není
možno
hnout,
by
měl
poznat.
Já
to
na
něm
poznám,
jakmile
se
s
ním
setkám.
Proto
vám
kdekomu
tady
nadávám,
protože
s
vámi
se
dá
hnout.
Buďte
šťastni,
že
vám
nadávám,
to...
protože
to
je
vidět,
že
s-
nejste
lhostejní
mně,
protože
rozeznávám,
co
je
správné.
Vy
ovšem
se
na
to
tváříte
strašně
mile
přes
to
moje
dávání.
Já
vám
řeknu
pekelníku,
padouchu
a
já
nevím,
co
všechno,
a
vy
se
na
mě
tak
mile
při
tom
tváříte,
že
je
mně
z
to
špatně,
opravdu.
Já,
kdyby
mně
někdo
měl
takovýho
řekl,
tak
mu
dám
rovnou
pár
facek,
jo?
To
by
byla
správná,
přirozená
reakce.
A
vy
takhle
nepřirozeně,
vys-
vy,
vy,
vy
reagujete
jako
výsostná
bytost
andělská,
která
je,
má
rohy
pochopitelně,
ale
j-
je,
které
já
nemůžu
ještě
rozumět
při
své
nízkosti,
opravdu
ne...
Já
bych
jenom
to
chtěl
nějak
uzavřít,
že
opravdu
by
měl
člověk
poznat,
s
kým
se
nedá
hnout.
A
neměl
by
ani
m-
se
za
něj
modlit
tedy.
To
je...
moh
by
mu
ně-
eště
nějak
jinak
pomáhat,
ale
modlení
asi
nepomůže,
jo?
Protože
von
už
je
tak
zakotvený
na
té
své
cestě
k
smrti,
že
to
k
smrti
vede,
jo,
že
von
chcípne
jako
zvíře
a
víckrát
se
tady
neobjeví,
jo?
Ta
jeho
individualita
zahyne
tou
druhou
smrtí
tam
po
smrti,
jo?
Já
neříkám,
když
vám
nadávám,
že
se
neměníte.
Když
říkám,
pořád
jste
stejní,
tak
mluvím
relativně
pravdivě,
že
to
je
pokrok,
který
vy
sami
ne-
na
sobě
nepozorujete.
A
tedy
se
mohu
dopustit
stejné
chyby,
jaké
se
dopouštíte
vy,
že
ten
pokrok
na
sobě
nevidíte.
Protože
se
mi
zdá
být
užitečnější,
abyste
ten
pokrok
neviděli.
Já
jsem
taky
do
sedmnácti
let
neviděl
svůj
pokrok
a
byl
tam
ohromný
pokrok.
Nakonec
jsem
celý
ten
život
zavrhl
jako
zbytečný
a
i
v
tom
zavržení,
to,
což
bylo
mylné,
byl
obrovský
pokrok
kupředu.
Tak
z
tohoto
hlediska,
že
já
mám
tu
zkušenost,
že
jsem
nikdy
správně
nepoznával,
kým
jsem
a
kde
jsem,
musel
jsem
být
vždycky
doveden
k
tomu
nic.
Musel
jsem
vždycky
znovu
začít
být
ničím,
abych
se
moh
vůbec
dostat
kupředu.
Prže
jsem
nikdy
nerozeznal,
kde
jsem
a
kterými
prostředky
mám
dále
jít.
Prostředky
dosavadní
dohrály
svou
roli,
už
nefungovaly
a
já
jsem
nové
neznal,
novou
míru
zaujatosti,
novou
míru
sebezáporu
jsem
neznal,
nevěděl
jsem,
jak
na
to
dál,
a
v
té
chvíli,
místo
abych
s-
jako
se
znechutil,
tak
jsem
se
vzdal
sama
sebe.
Zase
né
svým
přičiněním,
no
a
tím
jsem
získal
nové
prostředky
a
novou
chuť
k
dalšímu
pokroku.
Tak
já
nemíním
nic
jiného
udělat,
než
vás
podnítit
k
tomu,
abyste
hledali
dál.
A
jestliže
přitom
nadávám
anebo
vás
chválím,
tak
vono
je
to
celkem
jedno.
Protože
důležité
je,
co
pod
tou
chválou
a
co
pod
tou
hanobou
cítíte.
A
já
bych
byl
rád,
kdybyste
tam
necítili
moji
lásku,
ale
kdybyste
cítili
nesmírnou
lásku
Boží,
která
je
nesmírně
trpělivá
a
která
stojí
za
každým
slovem,
který
tady
pronáším,
že
nebudu
nikdy
rozmrzen
nad
tím,
čím
vy
říkáte:
"nejsem
k
ničemu".
Protože
ten
Bůh
ví,
ne
já,
ale
ten
Bůh
ví,
proč
se
to
všechno
takhle
děje.
A
co
unesete
z
jeho
poznání
a
co
neunesete.
A
nedává
vám
více
nésti,
než
kolik
unesete.
A
to
je
veliké
milosrdenství.
Ani
chloupek
navíc
vám
nepřidá
k
vašemu
ranci,
který
byste
neunesli.
Čili
jak
tady
všichni
jste,
unášíte
z
milosrdenství
Božího
jenom
to,
co
unesete.
A
jesi
se,
jesi
se
to,
se
vám
to
jeví
jako
nevědomost
nebo
neschopnost
dělat
nějaký
krok
kupředu,
tak
je
to
jenom
malá
disciplína,
kterou
máte
na
té
své
duchovní
cestě.
A
já
bych
byl
rád,
kdybych
směl,
teďka
už
promluvim
jenom
na
ten
druhý
bod,
mluvil
vodpoledne
vo
té
disciplíně.
A
esi
se...
nebo
vo
milosrdenství
a
disciplíně.
Teď
ještě
tady
mám,
když
dovolíte,
další
bod,
abych
vyčerpal,
jsme
si
udělali
program
na
vás,
duch
imanentní
a
duch
transcendentní,
vysvětlit,
proč
jsou
tady
ty
dva
pojmy,
já
to
napřed
přeložím
do
češtiny.
Duch
imanentní
je
Duch
Boží
v
člověku
přebývající,
uvnitř,
imanence,
to
je
uvnitř
přebývající
a
zvnitřku
řídící
navenek.
To
znamená
zvnitřku
řídit
navenek,
to
je
ten
pravý
duchovní
vzestup,
ten
imanentní
Bůh
v
nás,
to
je
náš
duchovní
vůdce.
Řídí
vzestup
č-
duchovní
vzestup
člověka,
kterým
se
člověk
dostane
až
k
Bohu,
až
k
vědomému
s-
zažívání
Boha.
A
kdyby
nebylo
této
imanence
toho
ducha,
tak
by
tady
zbyla
potom
jenom
transcendence
téhož
ducha,
která
spočívá
v
tom,
že
od
Boha
všechno
pochází.
To
je
cesta
od
Boha
k
člověku.
Ta
cesta
musí
být
pořád
zachována.
Kdyby
tady
nebyla,
kdyby
tady
nebyl
kontakt
od
Boha
k
člověku,
transcendentní
kon-
ko-
kon-
kontakt,
který
mě
nevede
k
Bohu,
ale
od
Boha
ke
mně
to
vede.
Kdybych
já
neměl
tento
okruh
uzavřen
i
po
té
stránce
tvůrčí,
rozumíte,
kdybych
se
nějak,
nějakou
páskou
přetrhl
mezi
Bohem
a
sebou,
tu
tvůrčí
pásku
kdybych
přetr-
přetrhl,
tak
se
taky
nemůžu
vrátit.
Já
se
mohu
vrátit
jenom
proto,
že
jsem
vodešel
z
Otcova
domu,
rozumíte,
a
že
si
na
něj
vzpomínám
v
pravý
okamžik
a
zase
se
vracím,
rozumíte
mně?
A
ta
vzpomínka
je
jenom
proto,
že
jsem
už
v
tom
Otcově
domu
byl,
a
ta
vzpomínka
je
následek
toho,
že
jsem
vodtamtud
vodešel,
že
jo?
Takže
nepodceňujte
transcendentního
ducha,
který
je
stejně
důležitý
jako
imanentní.
To
je
ten
okruh,
ve
kterém
se
člověk
pohybuje
od
Boha
k
Bohu,
jo?
Velice
zkráceně,
přes
tento
život.
To
jsem
vodbyl
druhý...
bod,
je
to
vodbyto,
viďte,
po
milosrdenství.
No
ale,
ty
to
tam
dáváš
už?
Ještě
ne,
ještě
ne.
Já
vám
řeknu
napři-
tajitim.
Tak
my
nedovedeme
si
představit
milosrdenství
Boží
jinak
než
milosrdenství
lidské.
Dokonalé
je
jen
milosrdenství
lidské...
je
milosrdenství
Boží.
Tak
abych
to
řekl.
Čili
milosrdenství
Boží
podle
lidských
představ.
Milosrdenství
Boží
podle
lidských
představ
vůbec
neexistuje,
přátelé,
vůbec
né.
O
tom
mě
přesječil
koncentrační
tábor.
Né
dříve,
né
později,
ale
ten
mě
dokonale
přesvědčil.
Prže
když
jsem
viděl
člověka,
který
k-
ruce
měl
takhle
sepjatý
k
nebesům
a
modlil
se,
aby
se
Bůh
ho
ujal
a
ten
esesman
nad
ním
stál
s
revolverem
a
s
kopačkama,
který
měl
na
nohách,
a
říkal,
ty
mrcho,
který
odporuješ
zřízení
Hitlerovu,
ty
si
myslíš,
že
tě
Pán
Bůh
zachová?
Tu
máš.
Kopnul
ho,
potom,
vono
to
neúčinkovalo,
von
si
znovu
klekl,
že
ho,
tak
ho
b-
b-
bo-
bacil
do
hlavy
a
úplně
ho
ubil.
Nakonec
ho
střelil,
aby
se,
aby
to
bylo
nabeton,
podíval
se
eště
na
strážní
věž,
esi
představený
na
něho
vidí,
aby
to
dostal
zaplaceno,
jo,
prože
mu
vod
kusu
měli.
A
když
viděl,
že
se
na
něho
koukají,
tak
eště
ho
jednou
kopl,
že,
a
vodešel
vod
toho
poctivě
se
modlícího
člověka.
Takovéto
a
četné
jiné
příklady
mě
přesvědčily
o
tom,
že
milosrdenství
v
pojetí
lidském,
milosrdenství
Boží
v
pojetí
lidském
neexistuje.
Milosrdenství
Boží
v...
v
tom
pojetí
správném
existuje
takhle.
Jsi-li
na
úrovni
zvířete,
l-
je
nad
tebou,
nebo
nemohž-
nemůžeš
se
vytk-
vymknout
zákonitosti
z-
z-
zvířecího,
přírodního
života.
A
musíš
si
dát
líbit,
že
tam
silnější
bude
slabšího
přemáhat
a
bude
ho
bezostyšně
mučit,
ničit,
zabíjet,
ano?
Jakmile
se
ale
ocitneš
na
jiné
úrovni
než
zvířecí,
a
to
jsem
se
ocitl
vlivem
toho,
že
jsem
vzdal
s-
tento
zvířecí
život,
já
jsem
vod
něho
odstoupil,
když
mě
ten
chtěl
zabít,
tak
vlivem
toho
jsem
vůbec
nepodléhal
této
zákonitosti.
Obojímu
říkám
milosrdenství
Boží.
Obojímu
říkám
milosrdenství
Boží.
I
to,
že
zdánlivě
na
nás
Bůh
vůbec
nedá,
i
to,
že
najednou
na
nás
dá
takovýmto
s-
takovým
způsobem,
že
člověk
se
diví,
o
jaké
malichernosti
se
ten
Pán
Bůh
stará.
Von
se
postaral
i
o
to,
aby
ten,
který
mě
neměl
vidět,
když
jsem
přecházel,
a
měl
strojí
pušku
v
ruce,
aby
byl
rozptýlen
v
tom
okamžiku
duševně,
aby
mě
nemohl
vidět,
abych
pro
něho
byl
vzduch.
No,
i
o
to
se
staral.
No,
o
to
já
bych
se
nestaral,
to
si
ten
Karel
Makoň
mohl
klidně
tam
zahynout,
né,
nebylo
by
se
nic
stalo.
Aspoň
bych
vás
tady
nebalamutil,
že?
Ale
ono
se
to
nemělo
stát,
vono
bylo
jinak.
To
milosrdenství
Boží
mně
mělo
být
ukázáno,
jak
vypadá.
To
vypadá
podle
toho,
do
které
zákonitosti
se
člověk
zařadí.
Když
já
jsem
se
zařadil
do
té
zákonitosti,
kde
jsem
opouštěl
sám
sebe,
zapřel
jsem
sám
sebe,
tak
už
potom
nebylo
nad
ní,
nade
m-,
na
mě
soudců.
Z
oblasti
zvířecí
mě
nikdo
nemohl
ohrozit.
Nikdo
mě
taky
neohrozoval.
Já
jsem
tam
byl
svobodný,
absolutně
svobodný.
Pro
mě
nezi-
neexistovaly
mříže.
Ne,
že
bych
byl
začal
procházet
mřížema,
to
jsem
nepotřeboval,
protože
jsem
tam
měl
úkol.
To
bych
byl
nepochopil
úkol.
Já
jsem
tam
měl
pět
lidí
na
starosti,
že?
A
tak
dále.
Tak
milosrdenství
Boží
je
takové
povahy,
že
rozumně
a
rozumově
se
nedá
s-
postihnout
proto,
že
my
nevíme
o
různých
stupních
zákonitostí,
každá
jiná,
které
jsou
závislé
nebo
fungují
na
určité
úrovni
lidského
vědomí.
Třemi
na
úrovni
muladhary,
a
jakože
my
všichni
jsme,
ve
spánku
na
úrovni
svadhistany,
jako
že
všichni
jsme,
tak
pak
ve
dne
na
mě
působí
zákonitost
svadhi-
zákonitost
ma-,
ne,
zákonitost
muladhary,
muladhary,
a
takže
v
noci,
dejme
tomu,
kdy
působí
zákonitost
svadhistany,
já
se
mohu
třebas
i
vyléčit
z
nemoci,
kteráou
bych
se,
kdybych
nespal,
nevyléčil.
Prože
působí
jiná
zákonitost.
Víte,
ve
starověku
léčili
spánkem
ve
chrámu.
A
tedy
dovolovaly
jinému
systému
zákonitosti,
protože
vo
tom
věděli,
působit
na
člověka,
kde
by
lékař
nemohl
zakročit,
ten
spánek
ve
chrámu
zakročil.
Sám
spánek,
jednoduchý
spánek.
Á,
no,
dneska
tomu
říkáme
šoky
nebo
já
nevím,
co
všechno.
No
ale
není
to
vono,
protože
to
je
uměle
vyvolané,
kdežto
tam
to
bylo
přirozené.
... ... ... N-
No,
tak
příprava
byla,
protože...
my
sice
nevíme,
jaká,
ne,
totiž
já
se
budu
tvářit,
že
nevím,
jaká.
Protože
to
nemíním,
aby
se
to
tady
zavádělo.
Není
to
mým
úkolem,
aby
se
to
zavádělo
znovu,
abych
to
prozradil,
tak
to
neříkám.
Ale
není
to
nějac
tajemného.
Ale
napovím
jenom
v
tom
smyslu,
že
když
byl,
než
byl
Kristus
křižován,
tak
byl
napřed
trním
korunován,
popliván
a
bičován.
Až
do
úplného
otupení.
Něco
podobného,
co
se
dělo
se
mnou
v
předškolním
věku,
když
mě
čtrnáckrát
operovali
při
vědomí,
to
bylo
bičování.
A
vlivem
to
jsem
se
dostal
aspoň,
já
dítě
jako
jsem
se
nemohl
dostat
dál,
to,
to
mě
o-
omlouvá,
jsem
se
dostal
do
žlutého
světla,
a
to
je
dost.
Není
to
moc,
ale
je
to
přeci
jenom
něco
jiného,
co
normální
člověk
nezažívá,
ani
ve
spánku
ne,
svadhistana
na
to
neni,
na
to
je
anahata,
já
jsem
se
do
ní
dostal,
že?
A
do
ní
se
dostávají
i
zvířata.
I
ty
husy
se
tam
se
mnou
dostávaly,
že
jo?
Ale
tam
je
člověk
netělesně.
Oni
mě
zbavily
pocitu
tělesnosti
a
já
jsem
tam
byl
netělesně
v
té
anahatě.
A
když
jsem
tam
s
husama
později
byl,
tak
jsem
tam
byl
zase
netělesně.
Když
jsem
tam
teďka
vstupoval
s
manželkou
po
její
smrti,
tak
mně
vytkla,
prosím
tě,
co
to
se
mnou
děláš?
Ty
mě
tam
t-
taháš
tělesně
do
toho
stavu
žlutého
světla,
c-
c-
ty
dobře
víš,
že
mě
tam
nedostaneš,
že
tam
tělo
nevstoupí.
A
rezignoval
jsem,
že?
S
tělem
se
tam
n-
nedostaneme.
Ona
mi
potom
dokázala,
že
není
jenom
tělem,
že
je
taky
duší,
ne?
A
jako
duše
se
tam
může
dostat.
Klidně.
Bez
pomoci
Karla
Makoně
n-?
Nechci
oběti,
nýbrž
milosrdenství.
Jak
to
mohl
Ježíš
Kristus
říci,
když
neexistuje
vlastně
lidské
milosrdenství?
Je,
milosrdný
je
Bůh.
My
musíme
napřed
jít
cestou
simulace.
To
je
velice
důležitá
cesta,
simulovat,
předstírat,
že
miluju.
Já
tady
vám
vod
začátku
této
řeči
př-
předstírám,
že
vás
mám
rád.
Jednou
jako
ženy,
pak
se
převtělím
na
muže,
že
ano,
zase.
A
pak
se
převtělím
na
padoucha,
který
vám
všem
nadává,
jás-
jak
je
zapotřebí
pro
ten
daný
okamžik
toho
výkladu,
ano?
Prosím
vás,
toto
převtělování,
to
není
z-,
to
není
nějaký
přetvařování.
Já
vědomě
simuluju,
já
vím,
že
napodobování
je
jedna
z
nejdůležitějších
vývojových
prostředků,
jeden
z
nejdůležitejších.
Čili
napodobujme
milosrdenství,
jak
si
představujeme,
neumíme
jinak,
milosrdenství
Boží,
jak
si
ho
představujeme,
tak
ho
napodobujme,
neumíme
jinak.
Představujeme
si
mu
lidsky,
tak
ho
napodobujme.
To
je
velice
důležité,
ne
oběti,
ale
napodobovat
milosrdenství.
Třebaže
to
je
podle
lidských
představ.
To
nám
pomůže
k
tomu,
že
nakonec
to
nebudeme
napodobovat,
nýbrž
zjistíme,
že
nemilujeme,
že
nejsme
milosrdný,
jo?
Že
jsme
to
jenom
simulovali.
No
to
víte,
simulant
není,
není
skutečně...
skutečně
to
není,
to
je
jenom
simulace,
rozumíte?
Takže
já
se,
mně
se,
přede
mnou
se
objeví
nakonec,
jako
se
mi
to
objevilo
v
tom
koncentráku,
že
já
jsem
simuloval
lásku,
já
jsem
simuloval
existenci,
existenci,
já
jsem
simuloval
poznání.
A
všechno
je
to
u
Boha
a
vod
Boha
to
pochází.
Ale
já
jsem
to
pravopočestně
simuloval,
já
jsem
nevěděl,
že
jsem
simulantem.
Většina
simulantů
jsou
tak
poctiví,
že
neví,
že
jsou,
že
simulujou,
že
mají
nervy,
který
jim
předstírají,
že
má
tu
nebo
onu
chorobu,
nějakou
rakovinu,
ne,
no.
Říkáte,
když
tedy
já
vlastně
nemiluju
a
miluje
Bůh
a
já
si
m-,
já
jsem
si
nakonec
vědom,
že
Bůh
miluje,
já
to
přijmu
jako
správné,
jako
správný
názor,
tak
pak
sedím
na
dvou
židlích.
Ne,
ne,
ne,
já
totiž
mohou
přistoupit
na
to,
že
jsem
spotřebitel
lásky
Boží.
Já
op-
spotřebovávám
lásku
Boží,
a
tím
se
jevím
jako
milující,
rozumíte?
Čili
že
jsem
na
drátě
s
Pánem
Bohem,
a
to
je
v
pořádku,
ne?
Jsem
spojen
s
elektrárnou.
Ale
normálně
spotřebič
se
nestará
ani
nemá
nic
v
hlavě,
že
jo,
že
funguje
jenom,
protože
funguje
elektrárna,
ne?
Ale
my
už,
když
víme,
že
funguje
elektrárna,
tak
to
není
nějak
na
závadu,
né?
Protože
my
to
víme
a
chováme
se
jako
spotřebitel,
který
vo
tom
výjimečně
ví,
že
jo?
Prže
bez
elektrárny
bych
vůbec
nemiloval
ani
prstem
bych
nehnul,
ani
bych
neexistoval,
jo? ...
oběti.
Tak
platí
zase
přirovnání
Ramakrišny,
že
říká,
svíčka,
světlo
svíčky,
při
světle
svíčky,
mysleme
si,
že
už,
že
to
není
svíčka,
že
to
je
něco
z
elektrárny,
ne,
světlo
svíčky,
při
světle
svíčky
mohu
já
číst
Bhagavdgitu
anebo
mohu
taky
krást,
ne?
Tak
je
to
zase
na
tom
člověku.
Něco
do
toho
člověk
musí
vložit,
rozumíte?
Jak
není
ochoten
do
toho
vložit
tohleto,
že
čte
Bhagavadgitu,
Bhagavadgitu
a
nekrade,
když
vloží
do
toho,
co
považuje
za
správné,
tak
je
to
v
nejlepším
pořádku
a
dostává
se,
přibližuje
se
k
Bohu,
ano?
Je
to
byl-
vysvětleno?
Na
jakým
stupni
se
nachází
mistři?
Jenom
ten
může
být
mistrem,
kdo
nežije
pro
sebe,
vůbec
pro
sebe
nežije
a
kdo
vědomě
žije
z
moci
Boží
a
úkol
Boží
vykonává.
A
pokud
se
nemýlí,
že
je
to
úkol
Boží,
rozumíte?
A
jakto,
že
se
nemýlí?
Jak,
jak
co
mu
to
zaručí,
že
se
nemýlí?
Že
samovolně
do
toho
vstupuje.
Že
ani
špetku
vůle
nemusí
k
tomu
zapřáhnout,
své
vůle,
aby
vykonal
úkol,
který
je
vod
Boha.
Ani
špetku.
A
když
do
toho
vloží
špetku
své
vůli,
tak
ten
úkol
poruší
a
přestává
to
být
úkol
Boží
a
von
přestává
být
s-
s-
mistrem,
jo?
Svatý
Pavel
nám
dokazuje
ze
svými
apoš-
epištolami,
že
často
nejednal
mistrovsky,
když
to
psal.
Nebo
nebyl
ve
stavu
mistra.
Kolísal
mezi
tím
mistrovstvím,
prže
přišel
to
toho
příliš
rychle,
prudce
a
vobčas
mu
to
nevycházelo.
Ale
já
jsem
aspoň
pět
měsíců
nezakolísal.
Ale
vypotřeboval
jsem
to
detailně,
to,
to
je
tedy...
Promarnil
jsem
to,
promarnil
jsem
to.
To
se
dá
promárnit,
no,
no.
Tak
ta
vnitřní
modlitba
způsobila,
že,
že
to
šlo,
né?
Po
tom
vjemu
to
šlo
tou
modlitbou.
Ovšem
ta
pravá
vnitřní
modlitba
je
sebevzdání.
To
víte
dobře
vodjinud,
to
už
víte
pořád
To
žluté
světlo
nebo
ten
stupeň,
do
kterého
vstupujou
zvířata,
to
je
něco
jiného
než
po
nějakém
soustředění,
to
nedokážou
po
nějakém,
po
nějakém
časovém
období
soustředění.
To
voni
se
nesoustřeďujou.
Voni
jenom,
na
to
jsou
jiné
prostředky
než
dharana,
dhyjana
a
tak
dále.
Zvířata
používají
jiných
prostředků,
jo?
Používají
odstupu
od
sebe.
Ta
husa
přestává
být
husou
do
toho
tranzu,
rozumíte?
Vona
dovede
vod
sebe
vodstoupit.
Vona
by
to
nedokázala,
kdyby
se
napřed
nevoštěchtala,
kdyby
nepoužila
akupunkturu
a
ak-
aku-
akutre-
presuru,
aby
se
tam
dostala.
Na
mně
to
dělali
taky,
že
jo,
já
jsem
tehdy
neměl
vůbec
ponětí
vo
tom
a
voni
to
husy
znají
vod
svého
přirození,
vod
své
přirozenosti,
ano?
No
a
voni
tohleto,
voni
ovládají,
voni
na
to
jdou
z
jiné
strany,
ze
zvířecí
stránky,
rozumíte,
na
to
jdou.
Takže
voni
se
dostanou,
vy
všichni
byste
to
dokázali,
pže
taky
jsme
zvířata,
dostat
se
do
žlutého
světla
bez
pomoci
nějakého
soustředění.
Vizte
klinickou
smrt,
že
někteří
pacienti
zažívají
žluté
světlo,
protože
jsou
disponováni
k
tomu,
jo,
nějakým...
ne
každý
člověk,
ale
někdo
je
k
tomu
disponován.
Ale
u
zvířat
ta
dispozice
je
obecná.
Obratlovci,
obratlovci,
já
nmuím
za
vostatní,
já
se
v
nich
nevyznám,
ale
obratlovci
všichni
jsou
schopni
tohoto
čtvrtého
stupně
dosahovat
toho
jinak
než
dharanou,
dhyanou,
samadhi
nebo
tak,
to
ne.
Voni
dosahujou
jinými
prostředky
a
taky
to
má
jiné
účinky.
Když
husa
z
toho
vyjde,
tak
je
zase
husou.
Když
člověk
z
toho
vyjde,
tak
je
jiný.
Prosím
vás,
odstoupení
od
sebe.
Patrně
si
přejete,
abych
říkal
jak,
jakými
prostředky
a
jaký
to
má
účinek.
Totiž
důležité
je
uvědomovat
si,
že
odstupovat
od
sebe,
to
znamená
od
toho,
kterého
považuju
za
sebe,
abych
to
definoval
správně,
je
nesprávné
tehdy,
když
ten,
který
je
tímto
způsobem
opouštěn,
není
ještě
dospělý.
To
by
mohlo
vést
k
velké
katastrofě.
Já
bych
například
nechtěl
od
dítěte,
aby
ustupovalo
od
sebe
prostředky,
kterými
může
odstupovat
od
sebe
dospělý
člověk.
Ono
se
musí
umět
zříkat
svých
choutek,
samozřejmě,
dětských
a
své
tvrdohlavosti
a
já
nevím
čeho
všeho,
ale
zaručeně
ne
prostředky,
kterými
by
mohl
se
od
sebe
vzdalovat
dospělý
člověk.
Takže
já
teďka
toto
vynechám,
dítě
vynechám,
protože
to
by
byla
asi
kapitola,
která
by
vás
nezajímala,
jak
má
dítě
odstupovat
od
sebe,
protože
to
ho
beztak
musíte
řídit
k
tomu,
aby
odstupovalo
správně
od
sebe,
ale
promluvím
jenom
o
tom
dospělém
člověku,
který
třebas
neví,
jak
od
sebe
odstoupit
a
proč
s-
vod
sebe
odstoupit
a
v-
kdy
a
v
jakém
případě.
Tak
především
č-
člověk
je
nadán
vlastní
vůli,
takzvanou
vlastní
vůlí.
To
znamená,
z
té
vůle
Boží
má
vyčleněnou
nepatrnou,
velice
nepatrnou
sílu,
kterou
může
používat
jako
ve
formě
a
jako
vlastní
vůli.
To
znamená,
může
pomocí
této
slabounké...
vůle,
síly
vůle
provádět
věci,
které
lidsky
vypadají
velice
vznešeně
a
bohatě,
silně.
Ale
je
to,
jak
vám
říkám,
vůle
bez
moci.
Já
bych
tady
při
první
příležitosti
vopakoval
to,
co
jsem
říkal
jinde,
a
to
se
musím
předestřít
napřed,
abych
byl
to
př-
potom
srozumitelný.
Rozeznávám,
je
to
trošku
školské
rozeznávání,
vůli
dvojího
druhu,
vůli
bez
vlastní
síly,
tedy
bezmocnou
vůli,
a
to
je
vůle
vlastní.
Od
této
vůle
mohu
někdy
bezpečně
odstupovat.
Někdy,
bezpečně
odstupovat,
to
tam
všechno
definovat
potom
přesněji.
A
potom
máme
vůli,
která
není
vlastní,
a
za
kterou
je
a
za
kterou
stojí
moc.
Já
to
řeknu
zkušeností.
Pže
to
je
nejlepší.
Budu
se
ice
opakovat
ce-
to
se,
tak
se
nedá
nic
dělat.
Tak
třebas
když
jsem
vodešel
od
těch
lékařů
po
těch
operacích
při
vědomí,
tak
jsem
zjistil,
že
moje
dobrá
vůle
jednat
správně
není
v
některých
případech
splnitelná,
nemám
k
tomu
moc,
abych
splnil,
co
jsem
si
předsevzal,
jednat
správně.
Já
jsem
třebas,
nejjednodušší
případ,
nevěděl,
co
je
správné.
A
tak
jsem
se
ptal
maminky
a
těm,
kterým
jsem
důvěřoval,
co
je
správné.
Oni
mně
odpovídali
a
já
jsem
si
z
toho
vybíral
podle
schopnosti
rozlišovací,
která
se
zrodila
vlivem
těch
lékařů
ve
mně.
Jakmile
se
tam
zrodila
schopnost
rozlišovací,
jak
jsem
věděl,
nikoliv
rozumem,
nýbrž
rozeznáváním
z
toho
konglomerátu
rad,
té
rady,
která
je
správná,
tak
jsem
okamžitě
vlivem
této
schopnosti
rozlišovací,
která
nebyla
z
člověka,
která
nebyla
z
jeho
vlastní
vůle,
a
to
bych
měl
taky
ještě
vysvětlit,
proč
nebyla
z
jeho
vlastní
vůle,
já
jsem
okamžitě
získal
sílu,
kterou
jsem
mohl
to,
co
jsem
poznával
za
správné,
taky
uskutečnit.
Čili
ta
vůle
z
mocí,
jak
jsem
už
tehdy
poznával,
se
liší
od
té
bezmocné,
kde
musím
uvažovat,
kde
se
musím
rozhodovat,
kde
třebas
musím
váhat,
protože
nemohu
jenom
tak
střílet
naostro,
ta
se
liší
od
této
druhé
vůle
tím,
že
opravdu
má
jenom
sílu
úvahy,
má
sílu
rozhodnutí
čistě
rozumového
nebo
citového,
to
je
jedno.
Větší
sílu
nemá.
Kdežto
ta
vůle,
která
není
má,
kterou
s-
si
ani
nemohu
přivlastňovat,
protože
k
ní
přicházím,
jako
tehdy
už
v
tom
útlém
mládí,
tak,
že
sama
je
tu
najednou,
že
je
to
samovolně
přicházející
vůle
a
poprvně
vstoupila
do
mého
vědomí
těmi
dveřmi
utrpení
a
tahleta
vůle
má
tak
velkou
moc,
že
když
jí
okamžitě
poslechnu,
tu
vůli,
tak
ta
moc
je
neokleštěná
o
to
prodlévání,
to
sem
nepatří,
o
to
uvažování,
které
sem
také
nepatří
a
které
ji
oslabuje,
a
já
mohou
z
této
obrovské
moci
té
vůle,
která
není
moje,
vykonat
daleko
více
než
s
tou
vlastní
vůlí.
Takže
rozeznávejme,
prosím
vás
tyto
dva
případy.
V
tom
prvním
případě,
kdy
jde
u
to,
o
tu
bezmocnou
vůli,
bych
měl
od
sebe,
čili
od
té
své
vlastní
vůle
tehdy
ustu-
ustupovat,
když
poznávám
po
vyčerpání
všech
lidských
možností,
že
to
neprosadím,
že
to
nepůjde.
A
tehdy
mám
právo
odstoupit
od
sama
sebe,
od
té
své
vůle,
ale
dyc-
nikdy
ne
pozdě,
nýbrž
včas,
dokud
nejsem
tím
znechucen,
že
mně
to
nejde,
dokud
se
nelituju,
že
mi
to
nejde,
dokud
se
necítím
ukřivděn,
ušlápnut,
já
nevím,
co
všechno
se
přitom
pociťuje.
A
když
včas
ustoupím
od
vůle,
p-
p-
po
vyčerpání
všech
prostředků,
abych
jí
prosadil,
tak
mám
právo
jí
opustit.
Jakmile
jí
opustim,
je
naděje,
nesmím
si
to
ovšem
přát,
když
si
to
přeju,
tak
ta
naděje
padá,
je
naděje,
že
se
za
ní
objeví
vůle
Boží,
né
moje.
Ale
jestliže
jí
opustím
pozdě,
po
tom,
když
jsem
se
už
tím
unavil,
rozčílil,
znechutil,
tak
nějak,
tak
už
nemůže
nikdy
nastoupit
ta
vyšší
vůle.
Nemůže.
Protože
z
neklidu
se
ta
vyšší
vůle
nerodí.
Proto
vám
radím
opouštět
svou
vlastní
vůli,
a
víte,
co
to
je
vlastní
vůle,
včas,
v
době,
kdy
ještě
mě
to
neunavuje,
že
se
snažím
tou
vůlí
k
něcčemu
dopracovat.
Když
takhle
včas
ustoupím,
tak
jednám
správně,
protože
uvolňuju
místo
v
sobě,
od
sebe
pro
Boha.
Takže
tam
má
potom
možnost
vstoupit
ta
vláda
Boží,
tomu
říkáme
království
Boží,
je
to
vláda
Boží,
to
znamená
taky
jeho
vůle.
A
mohu
potom
z
této
vyšší
síly
něco
dělat.
Jestliže
ovšem
bych
ustupoval
od
vůle,
o
které
vím,
že
není
moje,
tak
tam
už
musím
být
opatrnější,
to
nemusí
být
vždycky
Božská
vůle.
Například
dejme
tomu,
poslouchám
společnost,
společenský
řád,
to
přeci
není
moje
vůle,
moji
vůli
přidám
k
tomu
jenom
po
té
stránce,
že
si
říkám,
vono
to
jinak
nejde,
a
tak
to
udělám.
Musím
veškerou
vůli
třeba
do
toho
vložit,
abych
to
udělal,
ne?
A
může
to
být
vůle
tedy
kolektívní,
může
to
k-
být
vůle
celého
národa,
lidi
šli
n-
na
jatky
v
této
válce,
ne,
z
vůle
nějaké
kolektívní.
Tadyhle
odporovat
bych
jako
v
málokterém
případě
mohl
radit.
To
bych
musel
konkrétně
uvést
případ,
kdy
si
představuji,
že
radit
není
sprá-,
že
odporovat
je
správné
nebo
není
správné.
To
nemohou
obecně
říci,
jak.
Ale
jako
je
snadné
odstupovat
od
vlastní
vůle,
která
řeší
mými
jenom
prostředky
nějakou
situaci,
a
je
to
oprávněné,
když
mě
to
zneklidňovalo.
Tak
tady,
i
když
mě
to
zneklidňuje,
já
nesmím
od
toho
odstoupit,
protože
jde
o
něco,
čemu
Indové
říkají
kolektivní
karma,
a
já
té
kolektivní
karmě
rozumím
tak,
že
ne-
nejsem
oddělenou
bytostí,
a
že
tedy
musím
také
sloužit
té
společnosti,
jejíž
jsem
součástí.
A
nemám
právo
se
vyčleňovat.
Já
nevím,
jak
bych
dopadl,
kdybych
například
dostal
pušku
do
ruky,
já
bych
patrně,
a
bylo
by
to
s-
za
účelem
obrany
státu,
já
bych
patrně
s
ní
nikdy
nevystřelil,
né?
To
pravděpodobně.
Já
n-
naštěstí
to
řešit
nemusím,
pže
tu
pušku
mně
nikdy
nikdo
do
ruky
nedá,
nýbrž
mě
považuje
za
mrzáka,
to
je
výborné.
Já
jsem
tytež,
takže
já
tohleto
nemohu
tak
pro
vás
vyřešit,
ale
řekl
bych,
že
tady
už
sí
být
čoek
opatrný
a
tu
vůli
nerušit,
spíše
se
poddat
než
jí
zavrhnout.
Odstoupit
v
tomto
případě
od
sebe
tím,
že
konám
vůli
kolektívní.
Není
to
eště
nejlepší
odstup
od
vlastní
vůle,
zaměňuji
jenom
vůli
individuální
za
vůli
kolektivní
a
tu
potom
prosadím
svými
individuálními
prostředky,
čili
zapřu
se
v
tom
smyslu,
že
své
já
podřídím
vůli
kolektivní.
To
je
taky
sebezápor,
to
je
taky
odstoupení
od
sebe.
Ovšem
nevede
to
v
žádném
případě
k
vědomému
spojení
s
Bohem,
protože
jenom,
řek
bych,
jedna
vlastní
vůle
se
zaměňuje
za
jinou
vlastní
vůli,
zamaskovanou
patriotizmem
nebo
nějakou
představou
o
dě-
o
tom,
že
je
to
potřebné
pro
společnost.
Tímto
způsobem
totiž
my
vstupujeme
do
každého
zaměstnání
a
tam
vykonáváme
nějakou
povinnost,
tam
obyčejně
zapíráme
svoji
osobní
vůli,
já
bych
radši
doma
seděl
třebas
v
pantoflích,
ne,
ale
společnost
mě
nutí
k
tomu
už
proto,
abych
dostával
za
to
peníze
anebo
mu
to
dokonce
dělá
dobře
nebo
dokonce
to
považuje
za
užitečné.
A
tam
bych
jako
neradil,
aby
ten
člověk
odstoupil
tak
od
sebe
a
říkal,
ne,
ne,
to
je
zase
sobecké,
jenomže
kolektivně
sobecké,
já
to
dělat
nebudu.
To
tedy,
to
bych
neradil.
Ale
musí
se
smířit
s
tím,
že
toto
samo
mu
ke
spojení
s
Bohem
stačit
nebude.
Čili
odstup
tam
by
vypadal
úplně
jinak
než
při
té
individuální
vůli,
kde
já
svou
vlastní
vůlí
se
prosazuju.
Já
bych
se
měl
považovat
na
tom
místě,
kde
sloužím
kolektívu
za
někoho,
kdo
je
nikoliv
ve
službách
toho
kolektívu,
kdyby
mně
to
šlo,
tato
simulace,
nýbrž
ve
službách
Božích.
A
že
jsem
na
tom
svém
místě
z
dopuštění
Božího,
bych
tak
řekl,
nebo
z
vůle
Boží,
nejsem
tam
náhodně
na
tom
svém
místě,
tak
samozřejmě
v
tomto
případě
může
to
mít
sp-
vliv
spojovací
s
Bohem,
když
prosazuju
proti
sobě
tuto
vůli
toho
kolektivu,
který
mě
zaměstnává,
a
já
v
tom
nevidím
řízení
toho
kolektívu,
nýbrž
že
vykonávají
né
neví
co,
neví,
co
dělají,
že
vykonávají
vůli
Boží.
To
jsem
se
přesvědčil,
že
tohleten,
tenhleten
postoj
má
velice
kladný
výsledek
nebo
následek.
Že
totiž,
jakmile
já
z
toho
kolektívu,
z
té
jejich
kolektivní
vůli
beru
všecko,
ovšem
mám
taky
rozum,
a
co
je
nesmyslné,
to
neberu,
ne,
beru
všecko,
co
má
nějaký
smysl,
s
čím
se
mohu
smířit,
jako
že
to
má
nějaký
smysl,
třebas
nepatrný,
a
necítím
se
být
obtěžován
společností,
nýbrž
vím,
že
na
místě,
na
kterém
jsem,
nejsem
náhodně,
že
jsem
tam
z
vůle
Boží,
tak
pak
se
dříve
nebo
později
mně
stává,
že
jsem
vyčleněn
z
činností,
které
nepatří
do
té
vůle
Boží.
Tam
najednou...
začnu
být
vynecháván,
když
jde
o
to,
abych
provedl
něco,
co
nemá
smysl
duchovní.
Já...
jsem
toho
ustavičně
svědkem
i
za
toho
aktivního
stavu,
když
jsem
byl
aktivně
činný,
že
jsem
nikdy
nedostal,
když
jsem
takhle
bral
z
rukou
Božích
to,
co
dělám,
úkol,
který
bych
byl
m-
m-
musel
plnit
přestože
bylo
to
proti
vůli
Boží.
Nikdy,
nikdy,
nikdy
jsem
se
s
tím
případem
nesetkal.
A
jenom
proto,
že
mně
nikdy
nedával
žádný
příkaz
žádný
můj
nadřízený.
Nikdy
ne.
Von
si
myslel,
že
mně
ho
dává,
já
jsem
ho
při
tom
nechal,
ale
von
mně
ho
nikdy
nedával.
Já
jsem
si
byl
vědom
vlivem
nějakýho
postavení
mé
duše
nebo
uvědomění
vnitřního,
že
mně
to
dává
někdo
jiný,
vyšší
než
on.
Že
von
je
nevědomým
nástrojem
Božím,
že
neví,
co
dělá.
Že
neví,
že...
že
sleduje
vůli
Boží.
Neví.
Asp-
v
mým
případě.
Neříkám
v
jiných
případech,
ale
v
mým
případě
musel
se
řídit
vůlí
Boží.
Takže
já
já
jsem
mohl
brát
věci
na
sebe,
které
nikdo
z
toho
mýho
okruhu
třebas
profesorského
sboru
nechtěl
na
sebe
vzít.
Já
jsem
mohl
klidně
je
vzít.
Já
jsem
mohl
říct,
ano
to
budu
dělat,
pokud
to
nebylo
úplně
nesmyslné
tedy,
to
jsem
nepřijal
pochopitelně,
já
to
budu
dělat,
přestože
vostatní
se
divili,
proč
to
jako
chci
dělat,
když
to
je
podle
jeho,
jejich
názoru
neuskutečnitelné.
A
ono
se
ukázalo,
že
když
to
bylo
fakticky
neuskutečnitelné,
tak
vůbec
nedošlo
k
tomu,
abych
to
musel
udělat.
Přestože
jsem
se
k
tomu
přihlásil.
Ne
nedošlo
k
tomu.
Takovýmhle
z-
výběrovým
způsobem
jsem
byl
z
toho
vyčleněn.
Takže
už
na
to
přišli
a
říkali,
ten
jeden
říkal,
ten
nejlepší
přítel
říkal,
čoveče,
já
když
tě
vidím,
že
do
něčeho
jdeš,
čeho
se
všichni
bojí,
a
ty
to
bereš,
tak
já
se
k
tobě
vždycky
už
teďka
budu
přidružovat
a
budu
tě
pomáhat
v
tom,
pže
vím,
že
jednáš
správně.
Já
jsem
totiž
poznával,
co
je
správné,
co
je
nesprávné,
a
tím
jsem
to
rozřazoval.
A
správné
je,
že
na
místě,
na
kterém
jsem,
nemám
se
cítit
být
zaměstnancem
lidí,
nýbrž
zaměstnancem
Božím,
ano?
Á
pak
ovšem
mě
lidi
přestanou
nařizovat.
Voni
mně
pořád
nařizujou,
ale
nařizujou
mi
tak,
aby
se
mně
to
jako
hodilo,
aby
totiž
to
odpovídalo
mému
duchovnímu
přání,
duchovnímu
vzestupu.
Takže
mi
dávají
úkoly,
které
s
tím
souvisí.
A
s-
dokonce
se
přede
mnou
chovají,
jak
se
nechovají
před
nikým
jiným.
Já
nebudu
mluvit
pořád
vo
sobě,
ale
řeknu
třebas
vo
své
manželce,
vona
byla
v
krámu,
kde
bylo
pět
prodavaček
a
někdy
ještě
víc.
A
voni
mně
říkali,
ta
vedoucí
říkala,
čím
je
to,
ale
my
před
vaší
manželkou
nemůžeme
mluvit
sprostě.
Nejde
nám
to.
A
vona
nám
to
nikdy
nezakazovala,
nikdy
to
nezakazovala.
Ale
protože
měla
nějaké
z-
založení,
tak
to
přemohlo
celou
tu
společnost,
že
se
před
ní
chovala
jinak.
A
tak
to
bylo
v
tom
profesorským
sboru
u
mně
taky,
že
na
Karla
Makoně
nešli
tak,
jako
n-
na
ty
druhé.
Né,
že
by
šli
vždycky
protekčně,
mírně,
naopak
někdy
šli
na
mě
šli
řízněji,
než
na
toho
druhého,
ale
v
tom
jsem
poznal,
že
je
to
správné,
že
tady
zasluhuje
si
ten
Karel
Makoň,
aby
byl
odříznut
od
sám
sebe,
aby
sám
sebe
se...
se
něják
zbavil.
Takže
ten,
to
rozhodnutí
o
vlastní
vůli
a
jak
se
ods-
odpoutávat
od
sebe,
není
tak
snadno
slovně
v-
řešitelné.
To
musím
na
to
jít
s
jedním
poznáním,
a
to
je,
že
tak,
jak
vypadám,
že
se
řídím
totiž
rozumem
nebo
citem,
že
n-
nevím,
co
činím,
že
nevím,
co
činím.
Když
nevím,
co
činím,
a
ostatní
taky
nevědí,
co
činí,
tak
samozřejmě
se
dostáváme
do
velice
těžkých
situací
občas.
Co
je
to,
že
nevím,
co
činím?
Voni
vědí,
toto
nařizuju,
toto
se
má
udělat,
to
přeci
vědí.
Ale
voni
nevědí,
jestli
to
souvisí
s
vůlí
Boží,
jestli
to
je
podle
vůle
Boží,
voni
si
konají
svou
nebo
kolektivní
v-
vůli
provádějí
nějaké
společnosti.
Nemohou
říct,
že
by
to
byla
vůle
Boží.
Takže
proto
nevědí,
co
činí,
kdežto
když
někdo
ví,
co
činí,
tak
ví,
že
to,
co
činí,
souvisí
s
vůlí
Boží
a
že
je
to
přímé
vyjádření
vůle
Boží,
rozumíte?
Takže
já
rozeznávám
gró
lidí,
kteří
nevědí,
co
činí,
a
malinké
procento
lidí,
kteří
vědí
nebo
aspoň
někdy
vědí,
jako
já
třeba
od
těch
sedmnácti
let
aspoň
někdy
jsem
věděl,
co
je
správné,
a
co
je
tedy
ve
vůli
Boží.
Co
jsem
považ-
poznával
jako
správné,
to
jsem
si
později
o
tom
dověděl,
že
to
je
z
vůle
Boží.
Takže
já
jsem
třebas
tím,
že
jsem
vykonával
správné,
musel
dokonale
sebe
op-
opustit,
dokonale
od
sebe
odstoupit,
ano?
Tak
to
je
asi
zhruba
všecko,
co
se
tak
úvodem
dá
o
těchto
věcích
říci,
ale
upozorňuju
vás,
že
každý
bez
výjimky
by
mohl
poznávat,
co
je
správné,
daleko
lépe
eště
než
já,
kdyby
uměl,
kdyby
se
donutil
k
nějaké
disciplíně,
při
které
by
byla
zásadou
jednat
správně
bez
ohledu
na
sebe.
Takže
když
člověk
odstoupí
od
sebe,
a
chce
jednat
správně,
tak
se
mu
vždycky
ukáže,
jaké
je
neosobní,
správné
řešení.
Samozřejmě,
neosobné
správní
řešení
se
zdá
být
někdy
velice
nelidské,
to
já
uznávám.
A
pokud
nelidské
není,
tak
aspoň
je
velice
tvrdé
řešení.
To
znamená,
nechci
říct
jenom
bezohledné,
ale
zaručeně
minimálně
trošičku
opomíjí
toho,
kdo
to
provádí.
Stejnou
měrou
jako
toho,
pro
kterého
je
to
prováděno.
Tady
totiž
se
dostává
člověk
do
situace,
že
začne
milovat
sebe
stejnou
měrou
jako
bližního.
Ne
víc,
ne
méně.
Protože
ví,
co
činí.
Ten
ví,
ten,
kdo
ví,
co
činí,
kdo
s-
poznává
vůli
Boží,
tak
ten
nedává
přednost
sobě
a
nedává
přednost
bližnímu.
To
Ježíš
Kristus
nechtěl.
Miluje
bližního
jako
sebe.
A
když
to
nečiní,
tak
já
ho
podezříván,
že
neví,
co
je
to
správně
milovat
bližního,
protože
to
neumí
ani,
řek
bych,
rozlišit,
tu
lásku,
že
není
kanálem
vůle
Boží,
bych
tak
řekl,
jako.
Přitom
by
měl
být.
Že
jsou
tam
nějaké
překážky,
které
způsobují,
že
například
má
rád,
radši
bližního
než
sebe
nebo
sebe
než
bližního.
To
není,
když
má
třebas
radši
bližního
než
sebe,
to
není
způsobeno,
že
by
byl
tak
altruistický.
Tam
je
nějaká
chyba,
duševní
chyba,
které
se
dopouští.
To
bysme
si
museli
konkrétně
vysvětlit
kdy
a
jak.
Di-
o
disciplíně.
Život
lidský
každého
člověka
nutí
k
určité
disciplíně.
Od
útlého
mládí
se
to
dítě
musí
odříkat.
Začneme
hned
tím
prvním
výkřikem
po
narození,
protože
tady
se
musí
tím,
že
se
mu
vyrazí
ten
dech,
jak
se
říká,
aby
mohlo
být
živo,
tím
s-,
a
vono
začne
křičet,
tím
si
uv-
začne
uvědomovat,
aniž
to
umí
nějak
definovat,
na
tom
nezáleží,
že
už
není
matčině
těle,
kde
za
něho
někdo
jiný
dýchá,
a
vono
si
to
musí
vlastní
silou
dělat
sám,
a
to
mu
činí
určité
potíže,
že
ano?
Čili
on
se
tady
učí
vlastní
vůli.
Takže
disciplína
má
dvě
stránky.
Napřed
se
naučit
správně
používat
vlastní
vůle,
mít
vlastní
vůli
a
vlastní
vůlí
něco
prosazovat,
co
je
užitečné
a
co
je
správné,
obecně
správné,
co
lidé
považují
za
správné,
a
pak
se
odnaučovat
této
disciplíně
tím,
že
navodím
novou
disciplínu,
která
stojí
proti
mně
a
proti
tomu,
kdo
mně
této
disciplíně
naučil.
Tady
už
jsem
nesrozumitelný.
To
je
mi
jasné.
Tak
já
se
pokusím
to
nějakým
způsobem
vysvětlit.
Nevím,
jesi
se
mi
to
podaří.
Na
tom
nezáleží.
Já
do
toho
jdu
vždycky
rovnýma
nohama
a
vono
se
to
nějak
podaří.
Asi
takhle,
voják,
který
jde
do
bitvy
a
nebrání
se
tomu,
aby
tam
položil
svůj
život
za
tu
společnost,
za
ten
ideál
tedy,
tedy
pokud
ho
má,
nebo
je
tomu
donucen,
ale
má
tu
disciplínu,
že
nevodporuje,
je
příkladem
člověka,
který
zahajuje
bitvu
proti
vlastní
vůli
a
ta
se
musí
dříve
nebo
později
v
každém
životě
zahájit,
to
nemusí
zrovna
s
tou
puškou
a
s
tím
pochodem
do
války.
My
fakticky,
jesi
ten
život
žijeme
správně,
vstupujeme
do
války
z
vlastním
já.
Ale
pozor!
Bez
vlastního
já
není
možno
se
dostat
k
vědomému
spojení
s
Bohem
a
z
vlastním
já
to
taky
nejde,
jo?
Tak
já
to
musím
nějakým
způsobem
rozdělit.
Bez
vlastního
já
bych
se
nedostal
ke
zralosti
já.
Já
se
musím
napřed,
já
musím
dozrát
ve
svém
já
tak,
volně
i
vším
způsobem
jiným,
citově,
rozumově,
aby
to
já
samovolně
vládlo
tím,
co
ten
člověk
má
udělat.
Ježíš
Kristus
k
tomu
potřeboval,
a
to
byl
nějaký
kabrňák,
třicet
let,
než
se
dostavila
situace,
kdy
samovolně,
bez
těžkostí
plnil
povinnost