EN | ES |

86-05A-Brno-9

86-05A-Brno-9

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
S ním svatá Terezie může předstoupit před trůn Boží, prže by se mohlo stát, že by tam přicházela z něčím, nad čím by se, promiňte mi, Pán Bůh ušklíbl jako nad něčím, co nemá u něho c- nic společného, ačkoliv u něho má všechno něco s ním společného. No ale není to podstatné, tak bych to chtěl, měl říct. Takže když uděláme třebas revizi napřed takovýho přání a když po té revizi necháme to přání vyslovit člověka, tak ono je dycky splněno pomocí svatý Terezie z Lisieux. To sme se už přesječili. Já aspoň na šesti případech, já je mám zapsaný. Sme si protokolárně všechno zjišťovali, aby to prostě nebylo jenom tak v luftě, aby ta svatá Terezie nemluvila jenom do... do větru, ne? Abychom ji překontrolovali, jesi má pravdu. My ji překontrolovali v šesti případech, moje kole- moje kolégium, jo, no. -bindo Ggos říká, že zůstává v země, dokud Země bude jeho pomoci potřebovat. Tak je to tím, mluví takhle proto, že je si vědom, že nemůže věčně zůstat tím místním patriotem, vázaným na tuto planetu, nýbrž musí vědět, protože je s... ve spojení vědomém se svým duchovním vůdcem vnitřním, musí vědět, jaký úkol má, že má úkol širší než planetární. Ale já mám dojem, že se tady z- bude zdržovat dost dlouho, protože s námi je těžká práce, s námi se těžko dá hnout. Nemějme obavy, že... já například vím vo něm, že se vo nás stará... nebo že nás brzo opustí. Neopustí. To by byla tragédie, kdyby nás opustil, to nejde. ... ... ... No, svatý Pavel prý říkal Svatý Pavel prý říkal v jedné epištole, já si na to, na ten výrok nevzpomínám, tak říkám "prý", ale jistě že to říká, já vám věřím ... jó, jó, jó, jó, a že nemáme se modlit za ty, kteří dělají hříchy k smrti vedoucí, máme se modlit za ty, kteří dělali hříchy, který k smrti nevedou, ano, a jak je to možný, že máme opustit lidi, kteří dělají něco, kde by zase neměli být zrovna opuštěni, kde by si to vyžadovalo to vopravdu naši péči. No, tak je to tím, že většina lidí na své cestě životem zkostnatí. A když je vidět, že tím člověkem se nedá hnout, tak to vede k smrti duchovní, rozumíte? Že ne- nedostane se dál. To by měl člověk poznat, s tím není možno hnout, by měl poznat. Já to na něm poznám, jakmile se s ním setkám. Proto vám kdekomu tady nadávám, protože s vámi se dá hnout. Buďte šťastni, že vám nadávám, to... protože to je vidět, že s- nejste lhostejní mně, protože rozeznávám, co je správné. Vy ovšem se na to tváříte strašně mile přes to moje dávání. Já vám řeknu pekelníku, padouchu a já nevím, co všechno, a vy se na mě tak mile při tom tváříte, že je mně z to špatně, opravdu. Já, kdyby mně někdo měl takovýho řekl, tak mu dám rovnou pár facek, jo? To by byla správná, přirozená reakce. A vy takhle nepřirozeně, vys- vy, vy, vy reagujete jako výsostná bytost andělská, která je, má rohy pochopitelně, ale j- je, které já nemůžu ještě rozumět při své nízkosti, opravdu ne... Já bych jenom to chtěl nějak uzavřít, že opravdu by měl člověk poznat, s kým se nedá hnout. A neměl by ani m- se za něj modlit tedy. To je... moh by mu ně- eště nějak jinak pomáhat, ale modlení asi nepomůže, jo? Protože von už je tak zakotvený na té své cestě k smrti, že to k smrti vede, jo, že von chcípne jako zvíře a víckrát se tady neobjeví, jo? Ta jeho individualita zahyne tou druhou smrtí tam po smrti, jo? Já neříkám, když vám nadávám, že se neměníte. Když říkám, pořád jste stejní, tak mluvím relativně pravdivě, že to je pokrok, který vy sami ne- na sobě nepozorujete. A tedy se mohu dopustit stejné chyby, jaké se dopouštíte vy, že ten pokrok na sobě nevidíte. Protože se mi zdá být užitečnější, abyste ten pokrok neviděli. Já jsem taky do sedmnácti let neviděl svůj pokrok a byl tam ohromný pokrok. Nakonec jsem celý ten život zavrhl jako zbytečný a i v tom zavržení, to, což bylo mylné, byl obrovský pokrok kupředu. Tak z tohoto hlediska, že já mám tu zkušenost, že jsem nikdy správně nepoznával, kým jsem a kde jsem, musel jsem být vždycky doveden k tomu nic. Musel jsem vždycky znovu začít být ničím, abych se moh vůbec dostat kupředu. Prže jsem nikdy nerozeznal, kde jsem a kterými prostředky mám dále jít. Prostředky dosavadní dohrály svou roli, už nefungovaly a já jsem nové neznal, novou míru zaujatosti, novou míru sebezáporu jsem neznal, nevěděl jsem, jak na to dál, a v té chvíli, místo abych s- jako se znechutil, tak jsem se vzdal sama sebe. Zase né svým přičiněním, no a tím jsem získal nové prostředky a novou chuť k dalšímu pokroku. Tak já nemíním nic jiného udělat, než vás podnítit k tomu, abyste hledali dál. A jestliže přitom nadávám anebo vás chválím, tak vono je to celkem jedno. Protože důležité je, co pod tou chválou a co pod tou hanobou cítíte. A já bych byl rád, kdybyste tam necítili moji lásku, ale kdybyste cítili nesmírnou lásku Boží, která je nesmírně trpělivá a která stojí za každým slovem, který tady pronáším, že nebudu nikdy rozmrzen nad tím, čím vy říkáte: "nejsem k ničemu". Protože ten Bůh ví, ne já, ale ten Bůh ví, proč se to všechno takhle děje. A co unesete z jeho poznání a co neunesete. A nedává vám více nésti, než kolik unesete. A to je veliké milosrdenství. Ani chloupek navíc vám nepřidá k vašemu ranci, který byste neunesli. Čili jak tady všichni jste, unášíte z milosrdenství Božího jenom to, co unesete. A jesi se, jesi se to, se vám to jeví jako nevědomost nebo neschopnost dělat nějaký krok kupředu, tak je to jenom malá disciplína, kterou máte na té své duchovní cestě. A já bych byl rád, kdybych směl, teďka už promluvim jenom na ten druhý bod, mluvil vodpoledne vo té disciplíně. A esi se... nebo vo milosrdenství a disciplíně. Teď ještě tady mám, když dovolíte, další bod, abych vyčerpal, jsme si udělali program na vás, duch imanentní a duch transcendentní, vysvětlit, proč jsou tady ty dva pojmy, já to napřed přeložím do češtiny. Duch imanentní je Duch Boží v člověku přebývající, uvnitř, imanence, to je uvnitř přebývající a zvnitřku řídící navenek. To znamená zvnitřku řídit navenek, to je ten pravý duchovní vzestup, ten imanentní Bůh v nás, to je náš duchovní vůdce. Řídí vzestup č- duchovní vzestup člověka, kterým se člověk dostane až k Bohu, až k vědomému s- zažívání Boha. A kdyby nebylo této imanence toho ducha, tak by tady zbyla potom jenom transcendence téhož ducha, která spočívá v tom, že od Boha všechno pochází. To je cesta od Boha k člověku. Ta cesta musí být pořád zachována. Kdyby tady nebyla, kdyby tady nebyl kontakt od Boha k člověku, transcendentní kon- ko- kon- kontakt, který mě nevede k Bohu, ale od Boha ke mně to vede. Kdybych já neměl tento okruh uzavřen i po té stránce tvůrčí, rozumíte, kdybych se nějak, nějakou páskou přetrhl mezi Bohem a sebou, tu tvůrčí pásku kdybych přetr- přetrhl, tak se taky nemůžu vrátit. Já se mohu vrátit jenom proto, že jsem vodešel z Otcova domu, rozumíte, a že si na něj vzpomínám v pravý okamžik a zase se vracím, rozumíte mně? A ta vzpomínka je jenom proto, že jsem už v tom Otcově domu byl, a ta vzpomínka je následek toho, že jsem vodtamtud vodešel, že jo? Takže nepodceňujte transcendentního ducha, který je stejně důležitý jako imanentní. To je ten okruh, ve kterém se člověk pohybuje od Boha k Bohu, jo? Velice zkráceně, přes tento život. To jsem vodbyl druhý... bod, je to vodbyto, viďte, po milosrdenství. No ale, ty to tam dáváš už? Ještě ne, ještě ne. Já vám řeknu napři- tajitim. Tak my nedovedeme si představit milosrdenství Boží jinak než milosrdenství lidské. Dokonalé je jen milosrdenství lidské... je milosrdenství Boží. Tak abych to řekl. Čili milosrdenství Boží podle lidských představ. Milosrdenství Boží podle lidských představ vůbec neexistuje, přátelé, vůbec né. O tom mě přesječil koncentrační tábor. Né dříve, né později, ale ten mě dokonale přesvědčil. Prže když jsem viděl člověka, který k- ruce měl takhle sepjatý k nebesům a modlil se, aby se Bůh ho ujal a ten esesman nad ním stál s revolverem a s kopačkama, který měl na nohách, a říkal, ty mrcho, který odporuješ zřízení Hitlerovu, ty si myslíš, že tě Pán Bůh zachová? Tu máš. Kopnul ho, potom, vono to neúčinkovalo, von si znovu klekl, že ho, tak ho b- b- bo- bacil do hlavy a úplně ho ubil. Nakonec ho střelil, aby se, aby to bylo nabeton, podíval se eště na strážní věž, esi představený na něho vidí, aby to dostal zaplaceno, jo, prože mu vod kusu měli. A když viděl, že se na něho koukají, tak eště ho jednou kopl, že, a vodešel vod toho poctivě se modlícího člověka. Takovéto a četné jiné příklady mě přesvědčily o tom, že milosrdenství v pojetí lidském, milosrdenství Boží v pojetí lidském neexistuje. Milosrdenství Boží v... v tom pojetí správném existuje takhle. Jsi-li na úrovni zvířete, l- je nad tebou, nebo nemohž- nemůžeš se vytk- vymknout zákonitosti z- z- zvířecího, přírodního života. A musíš si dát líbit, že tam silnější bude slabšího přemáhat a bude ho bezostyšně mučit, ničit, zabíjet, ano? Jakmile se ale ocitneš na jiné úrovni než zvířecí, a to jsem se ocitl vlivem toho, že jsem vzdal s- tento zvířecí život, já jsem vod něho odstoupil, když mě ten chtěl zabít, tak vlivem toho jsem vůbec nepodléhal této zákonitosti. Obojímu říkám milosrdenství Boží. Obojímu říkám milosrdenství Boží. I to, že zdánlivě na nás Bůh vůbec nedá, i to, že najednou na nás dá takovýmto s- takovým způsobem, že člověk se diví, o jaké malichernosti se ten Pán Bůh stará. Von se postaral i o to, aby ten, který mě neměl vidět, když jsem přecházel, a měl strojí pušku v ruce, aby byl rozptýlen v tom okamžiku duševně, aby mě nemohl vidět, abych pro něho byl vzduch. No, i o to se staral. No, o to já bych se nestaral, to si ten Karel Makoň mohl klidně tam zahynout, né, nebylo by se nic stalo. Aspoň bych vás tady nebalamutil, že? Ale ono se to nemělo stát, vono bylo jinak. To milosrdenství Boží mně mělo být ukázáno, jak vypadá. To vypadá podle toho, do které zákonitosti se člověk zařadí. Když já jsem se zařadil do té zákonitosti, kde jsem opouštěl sám sebe, zapřel jsem sám sebe, tak už potom nebylo nad ní, nade m-, na mě soudců. Z oblasti zvířecí mě nikdo nemohl ohrozit. Nikdo mě taky neohrozoval. Já jsem tam byl svobodný, absolutně svobodný. Pro mě nezi- neexistovaly mříže. Ne, že bych byl začal procházet mřížema, to jsem nepotřeboval, protože jsem tam měl úkol. To bych byl nepochopil úkol. Já jsem tam měl pět lidí na starosti, že? A tak dále. Tak milosrdenství Boží je takové povahy, že rozumně a rozumově se nedá s- postihnout proto, že my nevíme o různých stupních zákonitostí, každá jiná, které jsou závislé nebo fungují na určité úrovni lidského vědomí. Třemi na úrovni muladhary, a jakože my všichni jsme, ve spánku na úrovni svadhistany, jako že všichni jsme, tak pak ve dne na mě působí zákonitost svadhi- zákonitost ma-, ne, zákonitost muladhary, muladhary, a takže v noci, dejme tomu, kdy působí zákonitost svadhistany, já se mohu třebas i vyléčit z nemoci, kteráou bych se, kdybych nespal, nevyléčil. Prože působí jiná zákonitost. Víte, ve starověku léčili spánkem ve chrámu. A tedy dovolovaly jinému systému zákonitosti, protože vo tom věděli, působit na člověka, kde by lékař nemohl zakročit, ten spánek ve chrámu zakročil. Sám spánek, jednoduchý spánek. Á, no, dneska tomu říkáme šoky nebo já nevím, co všechno. No ale není to vono, protože to je uměle vyvolané, kdežto tam to bylo přirozené. ... ... ... N- No, tak příprava byla, protože... my sice nevíme, jaká, ne, totiž já se budu tvářit, že nevím, jaká. Protože to nemíním, aby se to tady zavádělo. Není to mým úkolem, aby se to zavádělo znovu, abych to prozradil, tak to neříkám. Ale není to nějac tajemného. Ale napovím jenom v tom smyslu, že když byl, než byl Kristus křižován, tak byl napřed trním korunován, popliván a bičován. Až do úplného otupení. Něco podobného, co se dělo se mnou v předškolním věku, když mě čtrnáckrát operovali při vědomí, to bylo bičování. A vlivem to jsem se dostal aspoň, já dítě jako jsem se nemohl dostat dál, to, to mě o- omlouvá, jsem se dostal do žlutého světla, a to je dost. Není to moc, ale je to přeci jenom něco jiného, co normální člověk nezažívá, ani ve spánku ne, svadhistana na to neni, na to je anahata, já jsem se do ní dostal, že? A do ní se dostávají i zvířata. I ty husy se tam se mnou dostávaly, že jo? Ale tam je člověk netělesně. Oni mě zbavily pocitu tělesnosti a já jsem tam byl netělesně v té anahatě. A když jsem tam s husama později byl, tak jsem tam byl zase netělesně. Když jsem tam teďka vstupoval s manželkou po její smrti, tak mně vytkla, prosím tě, co to se mnou děláš? Ty mě tam t- taháš tělesně do toho stavu žlutého světla, c- c- ty dobře víš, že mě tam nedostaneš, že tam tělo nevstoupí. A rezignoval jsem, že? S tělem se tam n- nedostaneme. Ona mi potom dokázala, že není jenom tělem, že je taky duší, ne? A jako duše se tam může dostat. Klidně. Bez pomoci Karla Makoně n-? Nechci oběti, nýbrž milosrdenství. Jak to mohl Ježíš Kristus říci, když neexistuje vlastně lidské milosrdenství? Je, milosrdný je Bůh. My musíme napřed jít cestou simulace. To je velice důležitá cesta, simulovat, předstírat, že miluju. Já tady vám vod začátku této řeči př- předstírám, že vás mám rád. Jednou jako ženy, pak se převtělím na muže, že ano, zase. A pak se převtělím na padoucha, který vám všem nadává, jás- jak je zapotřebí pro ten daný okamžik toho výkladu, ano? Prosím vás, toto převtělování, to není z-, to není nějaký přetvařování. Já vědomě simuluju, já vím, že napodobování je jedna z nejdůležitějších vývojových prostředků, jeden z nejdůležitejších. Čili napodobujme milosrdenství, jak si představujeme, neumíme jinak, milosrdenství Boží, jak si ho představujeme, tak ho napodobujme, neumíme jinak. Představujeme si mu lidsky, tak ho napodobujme. To je velice důležité, ne oběti, ale napodobovat milosrdenství. Třebaže to je podle lidských představ. To nám pomůže k tomu, že nakonec to nebudeme napodobovat, nýbrž zjistíme, že nemilujeme, že nejsme milosrdný, jo? Že jsme to jenom simulovali. No to víte, simulant není, není skutečně... skutečně to není, to je jenom simulace, rozumíte? Takže já se, mně se, přede mnou se objeví nakonec, jako se mi to objevilo v tom koncentráku, že já jsem simuloval lásku, já jsem simuloval existenci, existenci, já jsem simuloval poznání. A všechno je to u Boha a vod Boha to pochází. Ale já jsem to pravopočestně simuloval, já jsem nevěděl, že jsem simulantem. Většina simulantů jsou tak poctiví, že neví, že jsou, že simulujou, že mají nervy, který jim předstírají, že má tu nebo onu chorobu, nějakou rakovinu, ne, no. Říkáte, když tedy já vlastně nemiluju a miluje Bůh a já si m-, já jsem si nakonec vědom, že Bůh miluje, já to přijmu jako správné, jako správný názor, tak pak sedím na dvou židlích. Ne, ne, ne, já totiž mohou přistoupit na to, že jsem spotřebitel lásky Boží. Já op- spotřebovávám lásku Boží, a tím se jevím jako milující, rozumíte? Čili že jsem na drátě s Pánem Bohem, a to je v pořádku, ne? Jsem spojen s elektrárnou. Ale normálně spotřebič se nestará ani nemá nic v hlavě, že jo, že funguje jenom, protože funguje elektrárna, ne? Ale my už, když víme, že funguje elektrárna, tak to není nějak na závadu, né? Protože my to víme a chováme se jako spotřebitel, který vo tom výjimečně ví, že jo? Prže bez elektrárny bych vůbec nemiloval ani prstem bych nehnul, ani bych neexistoval, jo? ... oběti. Tak platí zase přirovnání Ramakrišny, že říká, svíčka, světlo svíčky, při světle svíčky, mysleme si, že už, že to není svíčka, že to je něco z elektrárny, ne, světlo svíčky, při světle svíčky mohu já číst Bhagavdgitu anebo mohu taky krást, ne? Tak je to zase na tom člověku. Něco do toho člověk musí vložit, rozumíte? Jak není ochoten do toho vložit tohleto, že čte Bhagavadgitu, Bhagavadgitu a nekrade, když vloží do toho, co považuje za správné, tak je to v nejlepším pořádku a dostává se, přibližuje se k Bohu, ano? Je to byl- vysvětleno? Na jakým stupni se nachází mistři? Jenom ten může být mistrem, kdo nežije pro sebe, vůbec pro sebe nežije a kdo vědomě žije z moci Boží a úkol Boží vykonává. A pokud se nemýlí, že je to úkol Boží, rozumíte? A jakto, že se nemýlí? Jak, jak co mu to zaručí, že se nemýlí? Že samovolně do toho vstupuje. Že ani špetku vůle nemusí k tomu zapřáhnout, své vůle, aby vykonal úkol, který je vod Boha. Ani špetku. A když do toho vloží špetku své vůli, tak ten úkol poruší a přestává to být úkol Boží a von přestává být s- s- mistrem, jo? Svatý Pavel nám dokazuje ze svými apoš- epištolami, že často nejednal mistrovsky, když to psal. Nebo nebyl ve stavu mistra. Kolísal mezi tím mistrovstvím, prže přišel to toho příliš rychle, prudce a vobčas mu to nevycházelo. Ale já jsem aspoň pět měsíců nezakolísal. Ale vypotřeboval jsem to detailně, to, to je tedy... Promarnil jsem to, promarnil jsem to. To se dá promárnit, no, no. Tak ta vnitřní modlitba způsobila, že, že to šlo, né? Po tom vjemu to šlo tou modlitbou. Ovšem ta pravá vnitřní modlitba je sebevzdání. To víte dobře vodjinud, to už víte pořád To žluté světlo nebo ten stupeň, do kterého vstupujou zvířata, to je něco jiného než po nějakém soustředění, to nedokážou po nějakém, po nějakém časovém období soustředění. To voni se nesoustřeďujou. Voni jenom, na to jsou jiné prostředky než dharana, dhyjana a tak dále. Zvířata používají jiných prostředků, jo? Používají odstupu od sebe. Ta husa přestává být husou do toho tranzu, rozumíte? Vona dovede vod sebe vodstoupit. Vona by to nedokázala, kdyby se napřed nevoštěchtala, kdyby nepoužila akupunkturu a ak- aku- akutre- presuru, aby se tam dostala. Na mně to dělali taky, že jo, já jsem tehdy neměl vůbec ponětí vo tom a voni to husy znají vod svého přirození, vod své přirozenosti, ano? No a voni tohleto, voni ovládají, voni na to jdou z jiné strany, ze zvířecí stránky, rozumíte, na to jdou. Takže voni se dostanou, vy všichni byste to dokázali, pže taky jsme zvířata, dostat se do žlutého světla bez pomoci nějakého soustředění. Vizte klinickou smrt, že někteří pacienti zažívají žluté světlo, protože jsou disponováni k tomu, jo, nějakým... ne každý člověk, ale někdo je k tomu disponován. Ale u zvířat ta dispozice je obecná. Obratlovci, obratlovci, já nmuím za vostatní, já se v nich nevyznám, ale obratlovci všichni jsou schopni tohoto čtvrtého stupně dosahovat toho jinak než dharanou, dhyanou, samadhi nebo tak, to ne. Voni dosahujou jinými prostředky a taky to má jiné účinky. Když husa z toho vyjde, tak je zase husou. Když člověk z toho vyjde, tak je jiný. Prosím vás, odstoupení od sebe. Patrně si přejete, abych říkal jak, jakými prostředky a jaký to má účinek. Totiž důležité je uvědomovat si, že odstupovat od sebe, to znamená od toho, kterého považuju za sebe, abych to definoval správně, je nesprávné tehdy, když ten, který je tímto způsobem opouštěn, není ještě dospělý. To by mohlo vést k velké katastrofě. Já bych například nechtěl od dítěte, aby ustupovalo od sebe prostředky, kterými může odstupovat od sebe dospělý člověk. Ono se musí umět zříkat svých choutek, samozřejmě, dětských a své tvrdohlavosti a já nevím čeho všeho, ale zaručeně ne prostředky, kterými by mohl se od sebe vzdalovat dospělý člověk. Takže já teďka toto vynechám, dítě vynechám, protože to by byla asi kapitola, která by vás nezajímala, jak má dítě odstupovat od sebe, protože to ho beztak musíte řídit k tomu, aby odstupovalo správně od sebe, ale promluvím jenom o tom dospělém člověku, který třebas neví, jak od sebe odstoupit a proč s- vod sebe odstoupit a v- kdy a v jakém případě. Tak především č- člověk je nadán vlastní vůli, takzvanou vlastní vůlí. To znamená, z té vůle Boží má vyčleněnou nepatrnou, velice nepatrnou sílu, kterou může používat jako ve formě a jako vlastní vůli. To znamená, může pomocí této slabounké... vůle, síly vůle provádět věci, které lidsky vypadají velice vznešeně a bohatě, silně. Ale je to, jak vám říkám, vůle bez moci. Já bych tady při první příležitosti vopakoval to, co jsem říkal jinde, a to se musím předestřít napřed, abych byl to př- potom srozumitelný. Rozeznávám, je to trošku školské rozeznávání, vůli dvojího druhu, vůli bez vlastní síly, tedy bezmocnou vůli, a to je vůle vlastní. Od této vůle mohu někdy bezpečně odstupovat. Někdy, bezpečně odstupovat, to tam všechno definovat potom přesněji. A potom máme vůli, která není vlastní, a za kterou je a za kterou stojí moc. Já to řeknu zkušeností. Pže to je nejlepší. Budu se ice opakovat ce- to se, tak se nedá nic dělat. Tak třebas když jsem vodešel od těch lékařů po těch operacích při vědomí, tak jsem zjistil, že moje dobrá vůle jednat správně není v některých případech splnitelná, nemám k tomu moc, abych splnil, co jsem si předsevzal, jednat správně. Já jsem třebas, nejjednodušší případ, nevěděl, co je správné. A tak jsem se ptal maminky a těm, kterým jsem důvěřoval, co je správné. Oni mně odpovídali a já jsem si z toho vybíral podle schopnosti rozlišovací, která se zrodila vlivem těch lékařů ve mně. Jakmile se tam zrodila schopnost rozlišovací, jak jsem věděl, nikoliv rozumem, nýbrž rozeznáváním z toho konglomerátu rad, té rady, která je správná, tak jsem okamžitě vlivem této schopnosti rozlišovací, která nebyla z člověka, která nebyla z jeho vlastní vůle, a to bych měl taky ještě vysvětlit, proč nebyla z jeho vlastní vůle, já jsem okamžitě získal sílu, kterou jsem mohl to, co jsem poznával za správné, taky uskutečnit. Čili ta vůle z mocí, jak jsem už tehdy poznával, se liší od té bezmocné, kde musím uvažovat, kde se musím rozhodovat, kde třebas musím váhat, protože nemohu jenom tak střílet naostro, ta se liší od této druhé vůle tím, že opravdu má jenom sílu úvahy, má sílu rozhodnutí čistě rozumového nebo citového, to je jedno. Větší sílu nemá. Kdežto ta vůle, která není má, kterou s- si ani nemohu přivlastňovat, protože k ní přicházím, jako tehdy už v tom útlém mládí, tak, že sama je tu najednou, že je to samovolně přicházející vůle a poprvně vstoupila do mého vědomí těmi dveřmi utrpení a tahleta vůle má tak velkou moc, že když jí okamžitě poslechnu, tu vůli, tak ta moc je neokleštěná o to prodlévání, to sem nepatří, o to uvažování, které sem také nepatří a které ji oslabuje, a já mohou z této obrovské moci té vůle, která není moje, vykonat daleko více než s tou vlastní vůlí. Takže rozeznávejme, prosím vás tyto dva případy. V tom prvním případě, kdy jde u to, o tu bezmocnou vůli, bych měl od sebe, čili od té své vlastní vůle tehdy ustu- ustupovat, když poznávám po vyčerpání všech lidských možností, že to neprosadím, že to nepůjde. A tehdy mám právo odstoupit od sama sebe, od té své vůle, ale dyc- nikdy ne pozdě, nýbrž včas, dokud nejsem tím znechucen, že mně to nejde, dokud se nelituju, že mi to nejde, dokud se necítím ukřivděn, ušlápnut, já nevím, co všechno se přitom pociťuje. A když včas ustoupím od vůle, p- p- po vyčerpání všech prostředků, abych jí prosadil, tak mám právo jí opustit. Jakmile jí opustim, je naděje, nesmím si to ovšem přát, když si to přeju, tak ta naděje padá, je naděje, že se za ní objeví vůle Boží, né moje. Ale jestliže jí opustím pozdě, po tom, když jsem se už tím unavil, rozčílil, znechutil, tak nějak, tak už nemůže nikdy nastoupit ta vyšší vůle. Nemůže. Protože z neklidu se ta vyšší vůle nerodí. Proto vám radím opouštět svou vlastní vůli, a víte, co to je vlastní vůle, včas, v době, kdy ještě mě to neunavuje, že se snažím tou vůlí k něcčemu dopracovat. Když takhle včas ustoupím, tak jednám správně, protože uvolňuju místo v sobě, od sebe pro Boha. Takže tam má potom možnost vstoupit ta vláda Boží, tomu říkáme království Boží, je to vláda Boží, to znamená taky jeho vůle. A mohu potom z této vyšší síly něco dělat. Jestliže ovšem bych ustupoval od vůle, o které vím, že není moje, tak tam už musím být opatrnější, to nemusí být vždycky Božská vůle. Například dejme tomu, poslouchám společnost, společenský řád, to přeci není moje vůle, moji vůli přidám k tomu jenom po té stránce, že si říkám, vono to jinak nejde, a tak to udělám. Musím veškerou vůli třeba do toho vložit, abych to udělal, ne? A může to být vůle tedy kolektívní, může to k- být vůle celého národa, lidi šli n- na jatky v této válce, ne, z vůle nějaké kolektívní. Tadyhle odporovat bych jako v málokterém případě mohl radit. To bych musel konkrétně uvést případ, kdy si představuji, že radit není sprá-, že odporovat je správné nebo není správné. To nemohou obecně říci, jak. Ale jako je snadné odstupovat od vlastní vůle, která řeší mými jenom prostředky nějakou situaci, a je to oprávněné, když mě to zneklidňovalo. Tak tady, i když mě to zneklidňuje, já nesmím od toho odstoupit, protože jde o něco, čemu Indové říkají kolektivní karma, a já té kolektivní karmě rozumím tak, že ne- nejsem oddělenou bytostí, a že tedy musím také sloužit té společnosti, jejíž jsem součástí. A nemám právo se vyčleňovat. Já nevím, jak bych dopadl, kdybych například dostal pušku do ruky, já bych patrně, a bylo by to s- za účelem obrany státu, já bych patrně s ní nikdy nevystřelil, né? To pravděpodobně. Já n- naštěstí to řešit nemusím, pže tu pušku mně nikdy nikdo do ruky nedá, nýbrž mě považuje za mrzáka, to je výborné. Já jsem tytež, takže já tohleto nemohu tak pro vás vyřešit, ale řekl bych, že tady už sí být čoek opatrný a tu vůli nerušit, spíše se poddat než jí zavrhnout. Odstoupit v tomto případě od sebe tím, že konám vůli kolektívní. Není to eště nejlepší odstup od vlastní vůle, zaměňuji jenom vůli individuální za vůli kolektivní a tu potom prosadím svými individuálními prostředky, čili zapřu se v tom smyslu, že své já podřídím vůli kolektivní. To je taky sebezápor, to je taky odstoupení od sebe. Ovšem nevede to v žádném případě k vědomému spojení s Bohem, protože jenom, řek bych, jedna vlastní vůle se zaměňuje za jinou vlastní vůli, zamaskovanou patriotizmem nebo nějakou představou o dě- o tom, že je to potřebné pro společnost. Tímto způsobem totiž my vstupujeme do každého zaměstnání a tam vykonáváme nějakou povinnost, tam obyčejně zapíráme svoji osobní vůli, já bych radši doma seděl třebas v pantoflích, ne, ale společnost mě nutí k tomu už proto, abych dostával za to peníze anebo mu to dokonce dělá dobře nebo dokonce to považuje za užitečné. A tam bych jako neradil, aby ten člověk odstoupil tak od sebe a říkal, ne, ne, to je zase sobecké, jenomže kolektivně sobecké, já to dělat nebudu. To tedy, to bych neradil. Ale musí se smířit s tím, že toto samo mu ke spojení s Bohem stačit nebude. Čili odstup tam by vypadal úplně jinak než při té individuální vůli, kde já svou vlastní vůlí se prosazuju. Já bych se měl považovat na tom místě, kde sloužím kolektívu za někoho, kdo je nikoliv ve službách toho kolektívu, kdyby mně to šlo, tato simulace, nýbrž ve službách Božích. A že jsem na tom svém místě z dopuštění Božího, bych tak řekl, nebo z vůle Boží, nejsem tam náhodně na tom svém místě, tak samozřejmě v tomto případě může to mít sp- vliv spojovací s Bohem, když prosazuju proti sobě tuto vůli toho kolektivu, který mě zaměstnává, a já v tom nevidím řízení toho kolektívu, nýbrž že vykonávají né neví co, neví, co dělají, že vykonávají vůli Boží. To jsem se přesvědčil, že tohleten, tenhleten postoj má velice kladný výsledek nebo následek. Že totiž, jakmile já z toho kolektívu, z té jejich kolektivní vůli beru všecko, ovšem mám taky rozum, a co je nesmyslné, to neberu, ne, beru všecko, co má nějaký smysl, s čím se mohu smířit, jako že to má nějaký smysl, třebas nepatrný, a necítím se být obtěžován společností, nýbrž vím, že na místě, na kterém jsem, nejsem náhodně, že jsem tam z vůle Boží, tak pak se dříve nebo později mně stává, že jsem vyčleněn z činností, které nepatří do té vůle Boží. Tam najednou... začnu být vynecháván, když jde o to, abych provedl něco, co nemá smysl duchovní. Já... jsem toho ustavičně svědkem i za toho aktivního stavu, když jsem byl aktivně činný, že jsem nikdy nedostal, když jsem takhle bral z rukou Božích to, co dělám, úkol, který bych byl m- m- musel plnit přestože bylo to proti vůli Boží. Nikdy, nikdy, nikdy jsem se s tím případem nesetkal. A jenom proto, že mně nikdy nedával žádný příkaz žádný můj nadřízený. Nikdy ne. Von si myslel, že mně ho dává, já jsem ho při tom nechal, ale von mně ho nikdy nedával. Já jsem si byl vědom vlivem nějakýho postavení mé duše nebo uvědomění vnitřního, že mně to dává někdo jiný, vyšší než on. Že von je nevědomým nástrojem Božím, že neví, co dělá. Že neví, že... že sleduje vůli Boží. Neví. Asp- v mým případě. Neříkám v jiných případech, ale v mým případě musel se řídit vůlí Boží. Takže já já jsem mohl brát věci na sebe, které nikdo z toho mýho okruhu třebas profesorského sboru nechtěl na sebe vzít. Já jsem mohl klidně je vzít. Já jsem mohl říct, ano to budu dělat, pokud to nebylo úplně nesmyslné tedy, to jsem nepřijal pochopitelně, já to budu dělat, přestože vostatní se divili, proč to jako chci dělat, když to je podle jeho, jejich názoru neuskutečnitelné. A ono se ukázalo, že když to bylo fakticky neuskutečnitelné, tak vůbec nedošlo k tomu, abych to musel udělat. Přestože jsem se k tomu přihlásil. Ne nedošlo k tomu. Takovýmhle z- výběrovým způsobem jsem byl z toho vyčleněn. Takže už na to přišli a říkali, ten jeden říkal, ten nejlepší přítel říkal, čoveče, já když tě vidím, že do něčeho jdeš, čeho se všichni bojí, a ty to bereš, tak já se k tobě vždycky už teďka budu přidružovat a budu tě pomáhat v tom, pže vím, že jednáš správně. Já jsem totiž poznával, co je správné, co je nesprávné, a tím jsem to rozřazoval. A správné je, že na místě, na kterém jsem, nemám se cítit být zaměstnancem lidí, nýbrž zaměstnancem Božím, ano? Á pak ovšem mě lidi přestanou nařizovat. Voni mně pořád nařizujou, ale nařizujou mi tak, aby se mně to jako hodilo, aby totiž to odpovídalo mému duchovnímu přání, duchovnímu vzestupu. Takže mi dávají úkoly, které s tím souvisí. A s- dokonce se přede mnou chovají, jak se nechovají před nikým jiným. Já nebudu mluvit pořád vo sobě, ale řeknu třebas vo své manželce, vona byla v krámu, kde bylo pět prodavaček a někdy ještě víc. A voni mně říkali, ta vedoucí říkala, čím je to, ale my před vaší manželkou nemůžeme mluvit sprostě. Nejde nám to. A vona nám to nikdy nezakazovala, nikdy to nezakazovala. Ale protože měla nějaké z- založení, tak to přemohlo celou tu společnost, že se před ní chovala jinak. A tak to bylo v tom profesorským sboru u mně taky, že na Karla Makoně nešli tak, jako n- na ty druhé. Né, že by šli vždycky protekčně, mírně, naopak někdy šli na mě šli řízněji, než na toho druhého, ale v tom jsem poznal, že je to správné, že tady zasluhuje si ten Karel Makoň, aby byl odříznut od sám sebe, aby sám sebe se... se něják zbavil. Takže ten, to rozhodnutí o vlastní vůli a jak se ods- odpoutávat od sebe, není tak snadno slovně v- řešitelné. To musím na to jít s jedním poznáním, a to je, že tak, jak vypadám, že se řídím totiž rozumem nebo citem, že n- nevím, co činím, že nevím, co činím. Když nevím, co činím, a ostatní taky nevědí, co činí, tak samozřejmě se dostáváme do velice těžkých situací občas. Co je to, že nevím, co činím? Voni vědí, toto nařizuju, toto se má udělat, to přeci vědí. Ale voni nevědí, jestli to souvisí s vůlí Boží, jestli to je podle vůle Boží, voni si konají svou nebo kolektivní v- vůli provádějí nějaké společnosti. Nemohou říct, že by to byla vůle Boží. Takže proto nevědí, co činí, kdežto když někdo ví, co činí, tak ví, že to, co činí, souvisí s vůlí Boží a že je to přímé vyjádření vůle Boží, rozumíte? Takže já rozeznávám gró lidí, kteří nevědí, co činí, a malinké procento lidí, kteří vědí nebo aspoň někdy vědí, jako já třeba od těch sedmnácti let aspoň někdy jsem věděl, co je správné, a co je tedy ve vůli Boží. Co jsem považ- poznával jako správné, to jsem si později o tom dověděl, že to je z vůle Boží. Takže já jsem třebas tím, že jsem vykonával správné, musel dokonale sebe op- opustit, dokonale od sebe odstoupit, ano? Tak to je asi zhruba všecko, co se tak úvodem dá o těchto věcích říci, ale upozorňuju vás, že každý bez výjimky by mohl poznávat, co je správné, daleko lépe eště než já, kdyby uměl, kdyby se donutil k nějaké disciplíně, při které by byla zásadou jednat správně bez ohledu na sebe. Takže když člověk odstoupí od sebe, a chce jednat správně, tak se mu vždycky ukáže, jaké je neosobní, správné řešení. Samozřejmě, neosobné správní řešení se zdá být někdy velice nelidské, to já uznávám. A pokud nelidské není, tak aspoň je velice tvrdé řešení. To znamená, nechci říct jenom bezohledné, ale zaručeně minimálně trošičku opomíjí toho, kdo to provádí. Stejnou měrou jako toho, pro kterého je to prováděno. Tady totiž se dostává člověk do situace, že začne milovat sebe stejnou měrou jako bližního. Ne víc, ne méně. Protože ví, co činí. Ten ví, ten, kdo ví, co činí, kdo s- poznává vůli Boží, tak ten nedává přednost sobě a nedává přednost bližnímu. To Ježíš Kristus nechtěl. Miluje bližního jako sebe. A když to nečiní, tak já ho podezříván, že neví, co je to správně milovat bližního, protože to neumí ani, řek bych, rozlišit, tu lásku, že není kanálem vůle Boží, bych tak řekl, jako. Přitom by měl být. Že jsou tam nějaké překážky, které způsobují, že například má rád, radši bližního než sebe nebo sebe než bližního. To není, když má třebas radši bližního než sebe, to není způsobeno, že by byl tak altruistický. Tam je nějaká chyba, duševní chyba, které se dopouští. To bysme si museli konkrétně vysvětlit kdy a jak. Di- o disciplíně. Život lidský každého člověka nutí k určité disciplíně. Od útlého mládí se to dítě musí odříkat. Začneme hned tím prvním výkřikem po narození, protože tady se musí tím, že se mu vyrazí ten dech, jak se říká, aby mohlo být živo, tím s-, a vono začne křičet, tím si uv- začne uvědomovat, aniž to umí nějak definovat, na tom nezáleží, že už není matčině těle, kde za něho někdo jiný dýchá, a vono si to musí vlastní silou dělat sám, a to mu činí určité potíže, že ano? Čili on se tady učí vlastní vůli. Takže disciplína má dvě stránky. Napřed se naučit správně používat vlastní vůle, mít vlastní vůli a vlastní vůlí něco prosazovat, co je užitečné a co je správné, obecně správné, co lidé považují za správné, a pak se odnaučovat této disciplíně tím, že navodím novou disciplínu, která stojí proti mně a proti tomu, kdo mně této disciplíně naučil. Tady už jsem nesrozumitelný. To je mi jasné. Tak já se pokusím to nějakým způsobem vysvětlit. Nevím, jesi se mi to podaří. Na tom nezáleží. Já do toho jdu vždycky rovnýma nohama a vono se to nějak podaří. Asi takhle, voják, který jde do bitvy a nebrání se tomu, aby tam položil svůj život za tu společnost, za ten ideál tedy, tedy pokud ho má, nebo je tomu donucen, ale má tu disciplínu, že nevodporuje, je příkladem člověka, který zahajuje bitvu proti vlastní vůli a ta se musí dříve nebo později v každém životě zahájit, to nemusí zrovna s tou puškou a s tím pochodem do války. My fakticky, jesi ten život žijeme správně, vstupujeme do války z vlastním já. Ale pozor! Bez vlastního já není možno se dostat k vědomému spojení s Bohem a z vlastním já to taky nejde, jo? Tak já to musím nějakým způsobem rozdělit. Bez vlastního já bych se nedostal ke zralosti já. Já se musím napřed, já musím dozrát ve svém já tak, volně i vším způsobem jiným, citově, rozumově, aby to já samovolně vládlo tím, co ten člověk má udělat. Ježíš Kristus k tomu potřeboval, a to byl nějaký kabrňák, třicet let, než se dostavila situace, kdy samovolně, bez těžkostí plnil povinnost

Download XML • Download text • Waveform view