-- Říkal:
Tu
princeznu
ti
nemohu
ani
ukázat.
To
není
v
mé
moci.
Ale
čaroděj
se
dneska
vrátí,
a
von
ti
řekne -
jestli
tu
princeznu
chceš -
co
máš
dělat.
A
tak
prostě
zařiď
se
podle
jeho
vůle. -
A
večer
se
přihrnul
drak-
čaroděj
a
říkal:
Tak
co
tady
chceš,
Honzíku? -
Já
si
jdu
pro
princeznu. -
Von
říkal:
No
takových
tady
už
bylo!
Ale
ty
si
ji
musíš
vysloužit!
Celý
rok
musíš
tu
princeznu
krmit.
Teprve
pak
ti
dovolím,
aby
sis
ji
vzal
s
sebou. -
No
krmit
princeznu,
to
nemůže
být
tak
zlé. -
Potravy
budeš
mít
dost.
Já
ti
ji
tady
nechám.
Já
se
na
rok
odletím
pryč
a
za
rok
se
vrátím. -
Rok
je
symbol
ustavičné
celoživotní
péče.
Protože
rok
nemá-
tam
není
v
něm
nějaké
mezery.
Rok
plyne
pořád
dál -
jako
život. -
A
von
ho
ten
čaroděj
přivedl
do
dvanácti
komnat,
kde
ukázal
tomu
Honzíkovi
všechny
možné
věci.
Krásné.
Říkal:
Tady
můžeš
být,
s
tím
se
můžeš
bavit,
můžeš
si
z
toho
vzít,
co
chceš...
Ale
tady
do
té
třinácté
komnaty
budeš
vstupovat,
jenom
když
budeš
krmit
princeznu. -
A
otevřel
třináctou
komnatu,
a
tam
neviděl
Honza
nic
jiného
než
džbánek.
Veliký
džbánek.
A
v
tom
džbánku
ve
vodě
plavala
příšerná
žába,
ošklivá. -
A
on
říká:
Tak
to
je
ta
princezna? -
No
jo,
to
je
ta
princezna. -
V
tom
ošklivým
šatě
lidského
těla
je
ta
nesmrtelná
duše,
bych
řekl
já -
výs-
výsle-
jako
výslednice
toho
vysvětlení. -
Tak
tu
budeš
krmit.
Ale
ať
tě
nenapadne
ji
přestat
krmit!
Jak
ji
jeden
den
nebudeš
krmit,
tak
já
mám
nad
tebou
moc,
a
tebe
zakleju
v
kámen. -
No
tak
je
to
věc
disciplíny
celá
ta
cesta,
pochopitelně. -
A
von
tu
žábu
krmil.
Žába
rostla
v
tom
džbánku
a
byla
čím
dál
vošklivější,
a
čím
dál
smradlavější...
Takže
ten
Honza,
který
měl
svůj-
svou
stravu
také
v
tom
pokoji,
už
si
svoji
stravu
vynes
ven,
aby
to
nemusel
čichat.
Aby
to
nenačichlo.
A
nechal
tam
jenom
to
co
bylo
pro
tu
žábu.
A
dycky
tam
jenom
vešel,
nakrmil
žábu
a
vešel
ven-
vyšel
ven,
a
tam
se
nakrmil
sám.
Ale
žába
mu
řekla
hned
druhý
den:
Trvalo
to
dva
dny
už,
a
já
to
nemohu
bez
tebe
vydržet.
Ty
tady
musíš
být
a
musíš
tady
se
mnou
snášet
ten
puch
a
všechno.
Jinak
mně
to
nechutná,
a
já
zemřu
hladem.
Protože
mně
to
nechutná,
mně
to
chutná
jenom
tehdy,
když
mi
to
osobně
podáváš,
a
když
tady
se
mnou
jíš.
No,
tak
Honza
řekl:
Je
to
nepříjemné,
je
to
velice
nepříjemné,
s
nesmrtelnou
duší
žít
pod
jednou
střechou. -
Protože
lidský
život
má
tu
vlastnost,
že
je
utrpením
vychováván.
Že
ten
život
lidský
není
dycky
bažina,
ale
taky
moc
páchne
tomu
člověku.
Moc
je
nepříjemný. -
A
tak
ta
žába
rostla
a
už
vyplnila
celý
džbánek.
A
jednoho
dne
mu
řekla:
Dneska
přiletí
čaroděj.
A
budeme
účtovat.
Ale
my
nepočkáme,
až
přiletí.
Rozbij
ten
džbán!
Vezmi
si
tamhleten
nůž
a
rozřízni
mou
kůži. -
Tak
von
rozbil
džbán,
rozřízl
kůži
té
žáby...
Vyskočila
princezna
a
řikala:
Bez
meškání
utečeme!
Čaroděj
tady
bude
co
chvíli.
Jakmile
malinko
budeme
otálet... -
Tady
je
třeba
ten
hlas
nesmrtelné
duše
okamžitě
poslouchat!
Jak
řikal...
jak
zastupoval
Ježíš
Kristus
tu
nesmrtelnou
duši,
řikal:
Pojď
ihned
za
mnou!
Ani
nepochovej
svoji-
svou-
svýho
otce
svého,
který
zemřel.
Ať
mrtví
pochovávají
mrtvé. -
A
kdyby
byl
nešel
hned,
už
ho
nechtěl
znát.
Podobenství
o
s-
moudrých
a
nemoudrých
pannách.
Když
neměly
hned
olej
připraven,
tak
už
je
vyvrhl
ten
ženich
a
už
je
nechtěl
vidět.
Tak
tam
je
to
na
mnoha
místech
znázorněno
v
té -
já
tu
pohádku
vykladám
podle
života
Ježíše
Krista
a
podle
uskutečnění
tohoto
života
u
sebe.
Takže
na
tom
není
nic
pohádkového,
co
vám
vykladám,
to
je
všechno
pravda.
Jenomže
do
pohádkového
oděvu
oděno -
jako
všechno,
co
vy
tady
zažíváte -
je
do
pohádkového
oděvu
zabaleno.
To
je
pohádkový
oděv
todle
to.
Občas
to
v
té
pohádce
bolí,
pochopitelně... -
A
ta
princezna
řekla:
Vemu
si
dvě
věci,
ty
budeme
na
cestě
potřebovat,
a
honem
seběhneme
dolů. -
Vzala
si
dvě
věci
a
seběhli
dolů.
A
koník
už
na
ně
čekal,
vzal
je
na
sebe
a
utíkal.
Řikal:
Nejsem
tak
rychlý
jako
čaroděj,
ten
nás
dohoní.
My
musíme -
eště
že
má
princezna
ty
dvě
věci -
my
se
musíme
pomocí
těch
dvou
věcí
té
princezny -
To
jsou
schopnosti
té
nesmrtelné
duše. -
dostat
z
jeho
dosahu. -
A
ten
koník
za
chvíli
řikal:
Honzíku,
podívej
se
dozadu
za
sebe. -
Honzík
se
podival
sebe
a
řikal:
Vidím
mrak,
a
který
se
rychle
zvětšuje. -
A
princezna
řiká:
To
není
mrak,
to
je
drak,
a
na
tom
sedí
čaroděj,
a
ten
nás
chytá.
Hned
k
zemi!
Mu-
Na
zem!
Sestupme
z
koně!
A
já
použiju
ty
dve-
ty
své
dvě
věci. -
Dala
ten
hřebínek
tomu
Honzovi
do
ruky
a
řekla:
Ten
hřebínek
drž
v
ruce
a
skoč
do
rybníka
s
tím
hřebínkem. -
A
ona
vzala
ten
prstýnek,
který
měla,
hodila
ho
před
sebe,
byl
tam
rybník.
Von
tam
skočil.
Změnil
se
v
rybičku,
ona
se
změnila
taky
v
rybičku -
v
tom
rybníku -
a
pluli
tam
vesele.
Čaroděj
na
tom
draku
přiletěl,
přistál
plavě
u
rybníka
a
řikal:
Padouši,
já
vím,
že
to
vy! -
A
nařídil
drakovi,
aby
vypil
ten
rybník.
Drak
pil,
pil,
ale
už
byl
plný
břicho,
n-
nestačil
a
řikal:
Já
už...mně-
já
prasknu,
když
mně
nepomůžeš. -
Tak
čaroděj
řikal:
Já
ti
tedy
pomohu. -
A
začal
pít
taky.
Ale
nedopili -
praskl
čaroděj
i
praskl
i
ten
drak.
A
v
té
chvíli
se
zase
ta
princezna
proměnila
v
princeznu
a
on
v
toho
Honzu.
Sedli
na
koně,
dojeli
do
toho
království,
byla
svatba. -
Teďka
zkracuju,
protože
tam
už
není
nic
tak
zajímavého. -
A
při
té
svatbě...
Na
tu
svatbu
přišli
taky
ty
dvě
družičky,
ty
dvě -
Co
tomu
řikam?
Družičky
ne.
Co
to
bylo? -
sudičky.
A
seděly
obě
vedle
sebe.
Honza
se
moh
udivit
a
řikal:
Jedna
mně
pomáhala
na-
do
kralovství
a
jedna
mně
pomáhala
proti,
a
teďka
sedí
tady
vedle
sebe. -
Člověk
jakmile
se
dostane
do
království
věčnosti,
tak
už
na
něho
ten
dualismus -
to
dobro
a
zlo -
nepůsobí,
ano?
Je
za
dobrem
a
za
zlem.
A
von
se
ocitl
taky.
My
tady
spolu
už
máme
jenom
jiný
úkol. -
Navečeřeli
se,
odešli. -
Máme
úkol
v
tom
světě,
a
ne
tady
v
tomto
království.-
Ale
na
něco
si,
Honzo,
zapomněl,
řekli
ty-
On
řikal:
Na
co
jsem
zapomněl? -
A
v
tom
slyšel
zaržání
toho
koně,
a
von
řiká:
Na
koníka! -
Tak
koníka
šel
navštívil,
přines
mu
seno.
A
koník
řiká:
Kdepak
seno!
Ty
mně
musíš-
tady
máš
meč
na
té
stěně
toho
zámku.
Set-
s-
sejmi
ho,
setni
mně
hlavu. -
Setnul.
Vyskočil
z
toho
princ,
děkoval
mu... -
A
tím
je
řečeno:
Když
sám
pro
sebe
najdeš
spásu
království,
tak
nikdy
nesmíš
jenom
sebe
spasit.
Musíš
spasit
aspoň
minimálně
jednoho
dalšího.
My
se
máme
v
malém
spolu
spasit,
tedy
bych
tak
řekl.
Tím
se
dosáhneme-
čím
dostaneme
nahoru.
Tak
to
je
ten
symbol
toho
konečného... -
Tak
potom
žili
šťastně
a
už
nepotřebovali
trpět,
ne?
Konec
pohádky.
Je
to
všechno
jasné?
Tak
kulička
má
schopnost
rozlišovací.
Každý
z
vás
má
schopnost
rozlišovací.
I
dítě,
které
se
narodí,
už
se
teprve
narodilo,
už
má
tu
schopnost
rozlišovací.
Protože
začne
křičet.
Lékaři
řikají:
Musíme
mu
vyrazit
dech,
aby
začlo
tady
v
tomto
životě
žít.
Kdyby
nekřičelo,
tak
nemůže
začít
žít. -
Nejsou
na
omylu,
ale
nemají
celou
pravdu.
Ono
se
zrodilo
do
oblasti
utrpení.
A
ono
co
chvíli
křičí.
Co
dítě
se
napláče!
Protože
tady
nemůže
být
spokojeno,
když
si
ještě
vzpomíná
na
stav,
kde
nežilo
v
dualismu.
Protože
ono
přichází
z
nesmrtelné
oblasti,
nikoliv
někde
z
astrálu.
Zde
na
sebe
bere
tělo -
já
to
potom
detailně
vysvětlím -
a
v
tom
těle
začne
mít
schopnost
rozlišovací.
Ta
se
projevuje
napřed
pláčem.
Potom
se
u
toho
člověka
začnou
vyvíjet
smysly,
především
hmatový -
to
je
zajímavý.
Ten
se
začne
nejdříve
probouzet,
takže
to
dítě
nahmatá
prs
matky.
Poslepu.
Eště
je
slepé,
a
nahmatá
takhle.
Potom
chuťový,
neboť
mu
to
musí
to
mlíko
chutnat.
A
potom
teprve
ostatní
smysly
se
začnou...
On
ještě
nevidí,
a
už
chutná
a
už
hmatá.
A
teprve
potom,
ostatní
smysly
se
projeví.
Takle
dospívá
do
utrpení.
Jakmile
má
všechny
smysly
pohromadě,
tak -
já
to
vím
podle
mé
maminky,
řikala:
Jak
sme
předrželi
dobu
krmení
vo
deset
minut,
ty
jsi
vyřvával... -
To
jsem
byl
ještě
před
tou
chorobou,
to
mně
ještě
chutnalo
jíst.
Ale
strašně
mně
chutnalo
jíst.
Nezřízeně.
Já
jsem
byl
jako
bečka.
A
já
mám
fotografie
z
tý
doby,
ne,
to
vám
bylo
kynou-
kynoucí
dítě.
Ale
řikala:
Já
jsem
jednou
šla
po
ulici...
Ale
lidi
se
sbíhali
jak
to
dítě
vyřvávalo,
protože
mělo
hlad. -
Prostě
znalo
jenom
sebe
a
cítilo
se
být
jako
ve
vězení
nebo
že
se
mu
křivdí,
když
nemá
co
jíst,
a
tak
dále.
Ono
každé
zdravé
dítě
to
cítí
jak
křičí,
když
má
hlad
nebo
žízeň.
No
a
takže
tu
schopnost
rozlišovací
má,
i
to
dítě
malé.
A
rozlišuje
jenom
po
té
stránce,
jak
to
pro
svůj
útlý
život
potřebuje.
A
ta
schopnost
rozlišovací
začne
váznout.
Proc?
Protože
dítě
je
neposlušné.
Vono
neposlouchá
to,
co
je
správné.
Ono
matku
neposlechne,
aby
udělalo
to
nebo
ono,
ono
si
to
dělá
po
svém.
A
tím
se
začne
rozcházet
s
tou
kuličkou,
tou
schopností
rozlišovací.
Já
jsem
měl
to
štěští,
že
ty
lékaři
tu
moji
neposlušnost,
která
byla
taky
značná -
jak
sem
vám
řikal -
napravili
v
tom,
že
mně
sebrali
vědomí
tohoto
světa
a
nechali
mně
vědomí
o
sobě
samém.
Takže
já
sem
si
byl
sebe
vědom,
ale
nebyl
jsem
si
vědom
okolního
světa.
A
v
tomto
stavu
potom
mě
mohli
operovat
až
do
takového
stádia,
že
už
jsem
bolest
nesnesl
a
přestal
jsem
vnímat
i
tu
bolest.
To
znamená
už
se
začal
i
hmatový
systém
odbourávat.
Hmatový.
A
to
je
něco
co-
začíná-
s
čím
začíná
život.
Napřed
se
nastavuje
hmatový
systém,
ano?
V
tom
malinkém
člověku,
jak
jsem
vám
řikal.
A
když
už
se
odboural
systém
hmatový,
tak
už
zřejmě
smysly
vůbec
nefungovaly -
omyl!
Když
se
to-
když
se
nazpátek
člověk
dostává
do
stavu
zrozeného
dítěte
nebo
nezrozeného,
tak
se
odbourávají
napřed
smysly,
které
jsou
nejvíc
navrch,
a
to
je
vidění.
A
vidění
je
nejmocnějším
takovým
nástrojem,
který
nás
spojuje
s
tímto
světem.
A
nakonec
se
odbourává
chuťový
a
nakonec
smysl
hmatový.
Když
se
odbourává
smysl
hmatový,
a
člověk
neupadne
do
bezvědomí,
jako
se
stalo
v
mém
případě,
že
mě
při
vědomí
čtrnáctkrát
operovali,
tak
to
vědomí
začne
fungovat
bez
smyslů,
bez
pomoci
smyslů.
To
bylo
to
nejlepší
co
lékaři
mohli
na
tomto
kontinentu
vůbec
udělat.
Takže
já
jsem
byl
vědomý
člověk
bez
smyslové
činnosti.
Rozumíte
mně?
A
když
jsem
vodtamtud
vyšel -
z
té
operace -
tak
jsem
teprve
začal
navazovat
smysly.
Já
jsem
začal
se
cítit
hmotný -
to
byl
hmatový
smysl -
jsem
se
cítil
jako
že
jsem
zase
tělo -
sem
se
necítil
jako
tělo.
Já
jsem
začal
cítit...
ty
všelijaký
pachy,
s-
co
jsem
cítil,
ne?
A
tak
dále.
Až
jsem
začal
se
podle
se
di-
sebe
dívat.
Tak
jsem
se
začal
kolem
sebe
dívat,
tak
se
mi
vrátila
i
ta
bolest.
Začal
jsem
křičet,
teprve
potom
začal
křičet.
Maminka
mě
odvedla. -
Vodveďte
si
to
dítě,
ať
nám
tady
nevyřvává. -
A
já
jsem
ještě
křičel
zeši--,
protože
ono
to
bolelo.
No
a
za
ňáký
čas -
bez-
bydleli
jsme
v
Praze,
protože
voni
mě
chtěli
každou
chvilinku
vidět.
Když
se
vytvořila
nová
kapsa
hnisu,
tak
mi
ji
zase
ods-
kosti
odebírali.
voni
mě
odnaučili
mít
smysly,
být
jenom
vědomím,
víte?
To
jsem
ani
nevěděl,
že
to
udělali,
protože
jsem
byl
jenom
malý
dítě -
vod
jednoho
a
půl
roku
do
třech
a
půl
let
mně
to
dělali,
dva
roky.
No
v
třech
a
půl
letech
už
to
dítě
trošičku
jako
toho
ví
víc
než
v
jednom
a
půl.
Ale
kdyby
nebyly
bývaly
husy,
které
mě
na
tom
břehu
vylákaly
do
svého
způsobu
tranzu -
tomu
ted-
říkame,
husy
spí
na
břehu.
Oni
nespí,
voni
jsou
v
tranzu,
kde
jsou
v
ráji
husím.
Voni
si
mě
tam
pozvaly
pomocí
akupunktury -
dělaly
něco
co
ty
lékaři -
akupunkturu
na
mně
prováděly
a
dostaly
mě
do
toho
tranzu.
A
já
se
ocitl
ve
žlutém
světle,
o
kterém
mluví
Můdy -
a
to
sem
znal
v
předškolním
věku!
A
byly
tam
se
mnou
v
tom
žlutém
slu-
žlutém
větle
i
ty
husy.
Ale
neměly
tělo -
my
jsme
tam
všichni
byly,
já
jsem
viděl -
husy
jsou
tady
se
mnou.
Já
jsem
v
husím
ráji,
to
mně
bylo
jasné -
že
jsem
ten
ráj
to
nejmenoval,
to
je
taky
pochopitelné...
Ale
byl
jsem
s
nimy
blažený,
a
za
čas
jsem
probudil.
A
husy
se
taky
probudily
a
byli
zase
normální.
Ale
voni
mě
nesčetněkrát
dovedly -
protože
mě
znaly
jako
svého
bratra.
Tak
mě
nenechaly
usnout
mezi
nimy,
nýbrž
napřed
mě
nutily
dycky,
abych
se
napásl
na
trávě,
to
mně
nešlo.
Tak
mě
potom
uvedly
do
toho
transu
a
já
jsem
tam
byl
v
tom-
v
tým
světle.
Takže
já
bych
si
vod
těch
lékařů
na
to
nevzpomněl.
Takže
já
jsem
husám
nesmírně
vděčnen
za
to,
že
mně
zachovaly
tu
vzpomínku,
který
by
se-
kterou
by
si
byly-
kterou
by
si
to
dítě
bylo
ne-
nezachovalo
z
toho
věku -
to
přece
nemůže
zachovat.
Ale
když-
já
jsem
byl
pod
vedením
těch
husí
až
do
sedmi
let.
Lékaři
mně
dovolili
d--
do
školy,
jak
jsem
byl
slabý.
Jsem
neměl-
voni
neměli
transfuzi
krve.
Mně
nemohli
dát
transfuzi
krve
po
tolika
operacích
mně
nedali
transfuzi
krve.
Ale
jak-
já
jsem
byl
velice
slabý,
já
jsem
neviděl
normálně,
já
jsem
viděl
jenom
samý
kruhy
vokolo
sebe.
To
dítě
nemůže
jít
do
školy.
Tak
jsem
za
rok
ještě
byl
doma
a
byl
jsem
tam
v
té
trávě
u
těch
husí,
a
tam
jsem
se
s
nimy
měl
dobře.
A
no
potom
jsem
se
od
nich
odloučil...
Jak
jsem
se
od
nich
odloučil,
tak
se
všechno
ztrácelo,
ty
schopnosti
styku
těmi
zvířaty
a
to
všechno
se
po-
postupně
ztrácelo...
No
tak
to
je
ta
kulička,
ta
schopnost
rozlišovací.
Vyžaduje
disciplínu.
Když
já
jsem
potom -
vlivem
toho,
co
dělali
ty
lékaři -
se
radil
s
lidmi...
Rozum
sem
dycky
používal.
Do
krajnosti!
Jakmile
mi
to
nešlo,
tak
jsem
zastavil
rozjímání
o
tom,
co
mám
dělat.
A
jak
ho
jsem
zastavil,
tak
jsem
se
ptal
někoho
jiného,
kdo
měl
větší
rozum
něž
já -
to
byli
dospělí
lidé -
co
mám
dělat?
Oni
mně
radili,
já
co
jsem
z
toho
poznal
jako
správné,
jsem
respektoval.
To
to
co
ta
babička
říkala:
Tady
se
kolem
sebe
dívej,
a
co
poznáš,
že
tam
můžeš
udělat,
tak
to
udělej,
ne? -
A
když
se
to
disciplinovaně
hned
dělá,
tak
ta
schopnost
rozlišovací
se
neztratí.
Takže
mně
se
ta
schopnost
rozlišovací
do
sedumnácti
let
neztratila,
protože
já
jsem
tu
kuličku
poslouchal.
Bezvadně.
Hned.
A
stalo
se
někdy,
že
jsem
neposlou-
neposlechl,
ale
to
mělo
za-
tak
kruté
následky,
že
jsem
si
to
rozlyslil
podruhý
neposlechnout.
Když
sem
neposlechl,
tak
se
ztratila
ta
moc,
která
v
té
schopnosti
rozlišovací
je
obsažena.
V
té
schopnosti
rozlišovací
je
obsažena
moc
to
uskutečnit.
Čili
tam
začne
fungovat
moc,
vůle
s
mocí.
Na
rozdíl
od
této
vůle,
která
nemá
moc.
To
je
rozdíl!
To
i
to
dítě
pozná,
že
je
to
jiná
vůle
než
jeho
vlastní.
Já
jsem
tomu
neříkal
vůle
Boží,
já
jsem
nevěděl,
že
je
Bůh.
Ani
jsem
na
to
nevěřil.
To
bylo
výborné,
že
jsem
na
to
nevěřil,
protože
jsem
si
nemoh
nic
předstírat,
žádnou
představu
jsem
nemoh
mít.
Když
Když
si
člověk
udělá
představu
o
Bohu,
tak
je
to
beztak
špatně,
tak
to
není.
No,
a
tak
vám
řikám,
že
pro
každého
je
tato
cesta
otevřená.
Když
vy
víte,
co
je
správné,
třebaže
ne
něčeho
nad
rozumem.
Ale
když
víte,
že
by
to
bylo
správné,
tak
bez
rozmyšlení
máte
hned
za
tím
jít.
Tím
naberete
sílu,
která
vás
dovede
k
dalšímu
rozlišení
správného.
A
tak
to
de
dál,
až
se
to
ve
vás
probudí -
ta
nesmrtelnost -
a
vy
se
stanete
vědomě
nesmrtelným
člověkem.
Jak
se
stal
v
těch
sedumnácti
letech.
Zase
jsem
byl
z
toho
asi
odvolán,
no
to
nevadí,
ale
už
jsem
věděl -
já
jsem
nesmrtelný
a
tady
jsem
ve
vězení,
ne?
O
všem
jsem
se...
ve
styku
se
zvířaty
v
předškolním
věku
dověděl.
Já
se
dověděl,
že
ta
zvířata
dovedou -
každé
zvíře
dovede -
tento
stav
vědomí,
který
mi
uznáme
za
jedině
správný.
To,
co
se
nám
zdá,
to
je
sen,
to
není
správné.
Ale
to,
co
tady
zažíváme,
to
je
jedině
správné.
Že
tento
stav
voni
dovedou
zaměnit
za
stav
třebas
blaženosti
v
tom
spánku,
který
my
vědomě
nezažíváme.
A
to
proto,
to
dovedou
proto -
mají
tyto
schopnosti
větší
než
my
proto,
že
oni
při
tom
vývoji,
kterým
procházejí
před
narozením -
a
to
já
se
k
tomu
budu
muset
vrátit -
v
tom
vývoji
se
dostanou
tak
daleko
jako
my.
Za
to
ale
v
těch
oblastech,
kterými
projdou...
v
těch-
těmi
oblastmi
prochází
dokonaleji,
takže
z
nich
mají
daleko
víc
než
my.
Takže
zvíře
třebas
má
otevřené
smysly
v
tom
smyslu,
že
může
vnímat
třebas
bytosti,
které
my
vůbec
nevidíme...
život,
kterého
mi
vůbec
nejsme
svědky.
Tak
já
to
řeknu
hodně
pohádkově:
Když
se
přiblíží
ňáké
strašidlo
k
člověku,
který
člověk
nevidí,
to
zvíře,
např.
pes,
začne
vít,
ježit
srsť
a
dávat
najevo,
že
je
tady
někdo
přítomen -
to
jsem
zažil -
kterého
já
nevidím.
A
ten
pes
se
kryje
a
ukáže
mně,
kudy
mám-
kde
mám
ústupovou
cestu.
Úplně
tak.
Já
sem
totiž
dycky
si
přál
ňáká
ta
strašidla
vidět.
To
tam
přímo
nepatří,
ale
řeknu
to
jenom
pro
zajímavost.
Dycky
jsem
chodil
na
zámky,
kde
straší -
nikdy
tam
nestrašilo,
když
jsem
tam
já
byl.
Ale
já
jsem
tam
nikdy
nešel
sám,
protože
dycky
mě
tam
někdo
musel
dovést.
Tak
jednou
mě
na
takou
jedný-
jeden
hrad,
strašidelný,
odvedl
jeden
hajný,
který
řikal:
Ano,
já
vo
tom
hradu
vím.
A
řiká
se,
že
tam
straší.
No
já
tam
sám
taky
radši
nechodim.
A
já
tam
taky
sám
nepudu.
Já
vás
tam
doprovodim
se
psem -
se
svým
psem. -
On
mě
tam
doprovodil
s
tim
psem,
a
opravdu
ten
pes
na
tom
hradě
se
nechoval
normálně.
Ten
brzo
se
kryl
s
vocasem
skloněným
k
zemi
za
toho
svýho
pána,
brzo
se
proti
něčemu
sápal.
My
jsem
nevěděli
proti
čemu.
A
on
říkal:
Vidíte
toho
psa?
Takle
normálně
nejedná.
Takle
ten
pes
jednal
naposled,
když
umíral
můj
tatínek.
Že
mluvil
tatínek,
tak
ten
pes
kňučel
a
zalezl,
a
tatínek
za
několik
hodin
zemřel.
Von
cítil
tu
uvolňující
se
duši
toho
tatínka
a
dával
mi
to
najevo,
že
tatínek
umře. -
Tak
tuto
schopnost
na
příklad
má
pes.
Kdepak
my
bychom
tu
schopnost
měli?
No
tak
ten
pes
se
tam
takhle
choval.
A
z
toho
já
poznám,
že
ten
pes
má
schopnosti,
které
nemá
člověk.
Já
od
doby
dávné
už,
od
toho
útlého
mládí,
nepovažuju
zvířata
za
něco
menšího
nebo
slabšího
nebo
méněcennějšího,
než
je
člověk.
Ten-
ty
mají
schopnosti
jiné,
větší
než
má
člověk.
A
některé,
které
nepotřebují,
zase
nemají.
Ale
ty,
které
potřebují
na
svou
ochranu,
ty
mají
dokonalé.
A
my
se
neumíme
chránit!
My
bychom
museli
mít
u
sebe
třebas
psa,
abychom
se
dovedli
proti
těmto
věcem
chránit.
A
to
sou
dokonce
ňácí
domorodci
v
Africe,
kteří
bez
zvířata
nejdou
do
čun-
do
džungle
bez
opice
nebo
tak,
které
je
chrání
na
cestě,
která
jim
ukazuje
nebezpečí -
ta
opice
to
pozná.
Jako
mně
husy...
za
mnou
kdákající...
upozornily,
že
přede
mnou
je
had.
Tos-
voni
ho
nemohly
vidět,
ale
voni
ho
cítily!
Toho
hada
cítily
přede
mnou.
Ty
schopnosti
mají,
a
mají
ještě
jiné
schopnosti
samozřejmě.
Tak
já
chci
se
dostat
tímto
pohádkovým
způsobem
k
tomu,
co
chci
vysvětlit...
Každý
tvor,
ať
je
to
buňka
anebo
člověk
anebo
něco
mezi
tím,
rostliny,
zvířata,
se
nějakou
dobu
vyvíjejí
ke
stavu
zrodu.
To
znamená,
než
se
narodí,
tak
se
vyvíjejí
třebas
jako
kukla
nebo
já
nevim
co.
Jako
zárodek,
vejce...
A
zvíře
prodělává
obdobný
vývoj,
než
se
narodí
jako
člověk.
Jenže
v
tom
vývoji
vlivem
organismu,
který
vytváří,
vlivem
tělesného
organismu,
který
se
vytváří -
třeba
v
matčině
těle -
se
nedostane
do
takové
složitosti
organismů,
že
by
tam
byl
transformátor
vložený
tak
dokonalý,
že
by
transformoval
všechny
vesmírové
síly.
Voni
například
z
toho
vesmíru,
který
my
vidíme,
i
který
my
nevidíme,
transformujou
úroveň
hmotnou,
úroveň
astralní -
zvířata -
úroveň
elementární.
A
jak
jsem
si
všiml
u
těch
husí
a
u
koček,
u
psů,
i
úroveň
rajskou.
Oni
s-
dovedou
odejít
z
ráje-
do
ráje
ve
svém
spánku.
Dál
ne.
Tam
mají
cestu
uzavřenou,
a
to
z
toho
důvodu,
že
jejich
organismus -
tělesný -
jim
neumí
zprostředkovat
tento
vstup
dál.
Na
to
třeba
živý
tělesný
organismus.
A
lidský
živý
tělesný
organismus
má
jiný
schopnosti
než
zvířecí,
vyšší
schopnosti.
Takže
mě
převedl
třebas
do
toho
vědomí
nesmrtelné
duše
v
sedumnácti
letech.
A
vás
by
taky,
při
té
disciplíně,
kterou
já
jsem
měl
od
těch
sedumnácti
let,
by
tam
taky
převedl
každého.
To
není
vyjímka,
to
je
zákon.
A
kdo
ho
plní,
tak
se
tam
dostane.
To
není
žádná
milost
nevyzpytatelná,
to
je
milost
zcela
vyzpy-
Je
to
milost,
ale
je
to
milost
vyzpytatelná.
A
milost
spočívá
v
něčem
jiném
než,
že
by
se
Pán
Bůh
nade
mnou
smiloval,
nýbrž
v
tom,
že
se
UŽ
nade
mnou
smiloval,
že
mně
dal
lidské
tělo.
To
je
největší
milosrdenství,
který
mně
moh
udělat.
Protože
já
mám
ty
schopnosti
v
sobě
zamontovány,
jenže
jich
neužívám...
No,
a
teď!
Když
se
tedy
narodí
člověk,
tak
má
celý
transformátor
všech
vesmírových
sil
k
dispozici.
Jenomže
ne-
nemůže
jako
malé
díte
oživit
všechna
ta
relátka,
všechny
ty
spojky
do
různých
těch
stavů
vědomí,
které-
do
kterých
by
normálně
mohl
vstoupit,
kdyby
to
mohl
votevřít.
On
to
nevotevře.
On
ještě
není
dospělý.
Teprve
až
dospěje,
tak
může
otevřít
všechny
relátka,
všechny
úrovně.
Upozorňuju
vás,
že
my
se
rodíme
se
sedminásobnou
schopností,
než
jakou
pozorujeme
na
sobě.
Vstoupit
do
kterékoliv
úrovně
vědomí,
do
jaké
vstupují
technikou
Indové -
rádža-jogíni,
že
otevírají
lotosy.
My
to
můžeme
učinit
bez
té
techniky
za
anebo
sebezáporem.
A
to
je
velice
nadějné,
protože
tu
techniku,
kterou
ovládají
Indové,
těžko
bychom
mohli
u
nás
praktikovat.
A
je
tedy
systém
jiný,
který
ukázal
Ježíš
Kristus
svým
životem,
a
to
je
systém
obecně
platný -
né
jenom
pro
rádža-jogína,
ale
pro
každého
z
nás.
Tak
jsem
vám
potřeboval -
já
to
zkrátím -
já
jsem
to
chtěl
táhnout
na
celé
dopoledne,
ale
já
radši
se
budu
s
vámi
vo
tom
dohadovat,
než
abych
to
sám
vyklopil,
jak
jsem
to
chtěl
udělat...
Já
se
teďka
vzdálím
od
tématu
a
zeptám
se
vás-
no
než
se
vás
zeptám,
přece
ještě
něco
dodám.
Co
je
to
dospělost?
V
člověku
se
mění
skladba
hormonální,
v
tom
těle
lidském.
Že
jo
totiž,
když
roste,
tak
v
něm
pracují
hormony
v
jiném
sk-
jiné
skladbě,
než
když
je
dospělý.
A
u
ženy,
dospělé,
pracují
hormony
v
jiné
skladbě,
než
u
dospělého
muže.
To
nijak
nedegraduje
ženu!
Ale
způsobuje,
že
žena
má
jiné
schopnosti
než
člověk -
muž.
A
nemůže
muž
nikdy
zastoupit
ženu
v
těch
jejích
schopnostech.
Na
to
nemá
prostě.
Žena
po
této
stránce
má
daleko
větší
schopnost
trpnosti.
A
bez
té
trpnosti
se
člověk
žádný
nedostane
k
Bohu.
Žena
jí
má
v
daleko
větší
míře.
Dokonce
v
takové
míře,
že
jí
chybí
někdy
ta
činorodá
stránka.
A
A
to
se
musí
na
od
muže.
Já
jsem
nemoh
pochopit
v
koncentráku,
ne-
jednadvacátáho
jedenáctý
třicet
devět,
kdy
jsem
vzdal
se
toho
života,
a
najednou
jsem
znal,
co
mám
dělat.
Už
definitivně
jsem
věděl,
co
mám
dělat -
né
že
ňáká
kulička
musela
běžet -
nýbrž
já
jsem
už
byl
s
tou
kuličkou
spojen
vědomě
tak,
že
jsem
věděl,
co
mám
dělat.
A
tak
jsem
taky
věděl,
že
se
mám
voženit.
To
jsem
nemoh
pochopit -
proč?
Protože
prostě
já
jsem
si
myslel,
že
k
mé
svatosti -
já
se
považoval
za
svatého -
patří
to,
že
žiju
čistým
životem,
že
na
ženskou
se
nekouknu.
Já
bych
si
netroufal
na
vás,
ženy,
pohlédnout,
jako
teďka
pohlédnu.
Tehdy
ne!
Já
jsem
před
každou
ženou -
ne
před
mou
maminkou
nebo
před-
sem
nepovažoval
za
ženy,
žal
za
sebe
ňák...
Ale
před
cizí
ženou
jsem
vždycky
klopil
zrak,
ať
byla
mladá,
nebo
stará.
A
já
jsem
na
vás
dneska
bezostyšně
dívám.
A
to
je
způsobeno
tím,
že
prostě
sem
něco
zažil,
že
sem
se
musel
smířit
s
tím
ženstvím
ňákým
způsobem.
A
to
se
ode
mě
chtělo.
Já
vám
řeknu,
to
bylo
pro
mě
těžší
než
se
vzdát
života
v
tom
koncentráku.
Protože
lidi,
kteří
mě
považovali
za
svatýho,
najednou
mě
viděli
se
ženit,
najednou
mě
viděli,
že
mám
děti,
a
řikali
si:
Tak
ten
de
zvrhl,
dokonale
se
zvrhl.-
To
sem
musel
všechno
trpět.
No
ale,
chtěls
toto
na
mě...
Protože-
a
já
dneska
vim
proč!
Protože
já
bych
nemohl
býval
poradit
ženám...
nemohl.
Já
například
na
vás
vidím,
na
váš-
na
ženách,
že
u
vás
hormonální
tvorba
probíhá
jinak,
než
u
mě.
Protože
vy
máte
jiné
rysy
než
máme
my
muži.
A
my
mužové-
ne
já
tedy,
ale
normální
mužové -
tedy
já
už
nejsem
normální
člověk,
ale
normální
muž -
ale
ty
normální
mužové
se
vám
líbí.
To
není
nic
špatného.
To
způsobuje
jejich
hormonální
skladba.
Kdežto
vy
se
nám
všechny
líbíte
líp
než
my
mužové.
To
je
způsobeno
naše
hormonální
skladba.
Co
jsme
nevinni...
Kdyby
někdo
byl
zvrhlý
a
neměl -
muž
jako
třebas -
a
neměl
ty
hormony
v
pořádku,
a
tíhl
zase
k
mužům,
tak
to
není
jeho
chyba,
to
je
nemoc.
Takže
já
jsem
nemocný
mužskostí
a
vy
jste
nemocný
ženskostí.
Rozumíte?
Jak
chcete.
Ale
vode
mě
se
chtělo,
abych
já,
co
nemohu
dokázat,
za
mě
udělala
žena!
Vedle
mně
sedi-
stojící,
vedle
mně
žijící,
soustavně
vedle
mě
žijící -
a
se
mnou
žijící!
A
vona
to
opravdu
po
šesti
letech
váhání
udělala -
tedy
třicet
let
to
dělala -
ona
za
mě
zastávala
funkce,
které
já
jsem
nemohl
jako
muž
splnit.
A
nemůže
je
splnit
žádný
klášterník,
který
si
vodejde
z
tohoto
života
a
vynechá
ženy.
To
jsem
věděl
jednadvacátého
jedenáctý
třicet
devět,
a
voženil
jsem
se
teprve
na
svatou
Annu
čtyřicet
pět.
To
jsem,
panečku,
váhal!
To
jsem
nebyl
poslušný!
To
jsem
tu
kuličku
nenásledoval
hned.
Mně
to
bylo
strašně
zatěžký
namluvit
si
ženskou,
když
jsem
to
dávno
překonal...
tyhlety
pudy.
Přece
nejsem
zvíře!
A
to,
co
se
mi
tam
stalo,
to
je
patrně
ňáký
omyl!
Já
se
nevěl-
ženy,
já
se
vymlouval,
jak
jsem
mohl,
ne?
No.
Je
zajímavé,
že
v
době,
kdy
jsem
jako
dorůstal
do
tohoto
stavu -
to
znamená
do
toho
třicátého
devátého
roku -
co
chvíli
mně
do
cesty
přicházely
ženy,
který
mě
sváděly.
Ale
krutě!
Takže
já
jsem
neměl
o
ty
svůdkyně
nikdy-
nikdy
mně
nechyběly
tedy...
vopravdu.
A
že
jsem
byl
eště
hežčí
než
teď.
Možná,
že
ne...
ale
patrně
jo.
A
tak
zkrátka
to
byly
hormony,
no.
To
nemám
za
zlý...
Já
jsem
to
bral
jako
hormony,
ne
jako
svůd-
s-
sváď-
takže
jsem
klidně
odolával.
Dokonce
moje
rodina
mi
pověsila
na
krk
nějakou,
pod
kterou
jsem
měsíc
byl
pod
jednou
střechou.
Já
jsem
se
jí
nedotkl,
a
ta
byla
z
toho
zoufalá.
Protože
já
jsem
se
jí
líbil,
ne?
Ale
já
jsem
se
jí
nedotkl.
A...
no.
Tak
kdežto
teď,
po
roku
třicátém
devátém,
už
mě
jako
ty
ženy
nechodily
pod
ruku,
protože
jsem
naopak
věděl,
že
mě
to
čeká,
a
nemine,
a
to
bude
špatný
se
mnou,
ne?
Že
budu
muset
vychovávat
dětičky,
že
se
budu
muset
trápit
s
nějakou
ženou,
ne?
A
mně
bylo
dobře
jako
mýmu
synovi
teď,
který
se
nechce
ženit.
Stejně
tak
dobře.
Já
ho
chápu.
Ten
se
má
jako
prase
v
žitě...
A
no
a
tak...
mám
si
říci.
Na
příklad,
dejme
tomu,
vemu
si
tady
třebas
tudletu
dívenku.
Proč
má
kulatější
tvář
než
já?
I
než
tady
ten
doktor.
Ten
má
kulatou
tvář
taky,
ale
mužsky
kulatou.
Kdežto
ona
má
žensky
kulatou.
Protože
u
ní
funguje
ještě
hormon,
který
se
u
mužů
v
době
dospělosti
zastavuje
jeho
činnost.
Rozumíte?
Takže
my
zhranatíme.
A
to
vám,
ženám,
na
těch
mužích
líbí,
že
jsou
hranatí,
že
trkají,
že?
Ale
nám
se
zase
líbí
ta
kulatost,
že? -
Promiňte
nám...
Protože
to
jsme
ztratili,
jak
jsme
dospěli -
a
to
nám
teďka
chybí.
Ale
ono
nám
to
nechybí
tím,
že
bychom
se
chtěli
pomilovat
s
těma
ženskýma...
Tak
jak
normálně
člověk
takle
bere -
muž
takle
bere.
Ale
já
vím,
že
nám
to
chybí
z
jiných
důvodů.
Že
je
to
organický
doplněk
našeho
duchovního
života -
ta
žena.
Takhle
mně
to
bylo
ukázáno
toho
jednadvacátého
jedenáctý
třicet
devět.
Čili
že
bez
ní
já
nedospěju
tam,
kam
mám
dospět.
A
opravdu!
Po
šesti
letech
váhání
dospěl
toho,
že
musí
tou
cestou,
že
má
jít -
dobrovolně
šla,
asi
jí
nedomlouval.
A
dala
se
na
tu
cestu
a
okamžitě
dostala
vedení,
které
jí
prozradilo
věci,
které
já
sem
nevěděl.
Já
sem
se
vod
té
doby
dověděl,
jak
žena
na
ty
věci
musí
jít
jinak
trošku
než
ten
muž.
Takže
já
vod
té
doby
mohu
poradit
také
ženě,
jako
bych
byl
ženou,
protože
vedle
mě
žila
žena,
která
mně
to
dávala
do
pera.
A
dneska
mi
to
po
smrti
dává
do
pera
pořád,
co
to
s
těmi
ženskými
je,
a
jak
to
s
nimi
je,
a
že
jsou...
Že
mají
na
příklad
velkou
přednost
na
té
duchovní
cestě
v
té
první
fázi,
a
v
té
poslední
bez
mužskýho
to
nejde.
Tak
na
příklad
dejme
tomu
svatá
Tereza
z
Avily -
nepodezřívejme
ji
z
nějakýho
poddanství
mužům,
kdepak!
Ale
ona
měla
vždycky
nějakého
mužského
v
cestě,
který
jí
zdánlivě
překážel,
ale
tak
jí
byl
prospěšný.
Tak
dejme
tomu...
Ona
měla
zpovědníka,
který
nic
jiného
nedělal,
než
ji
sváděl,
že
jo,
k
nemanželskému
soužití.
Ona
se
tomu
ubránila
snadno,
ona
se
za
něho
modlila.
A
vona
se
tak
dokonale,
že
ten
zpovědník
jednoho
dne
řikal:
Promiň
mně,
já
přestanu
být
tvým
zpovědníkem,
protože
já
jsem
do
tebe
zamilován,
a
já
bych
nemohl
bez
tebe
žít.
Já
radši
odejdu
do
jinýho
kláštera. -
On
byl
zpovědníkem
toho
klástěra.
On
odešel
a
ten
den
umřel.
Protože
činil
pokání,
tak
to
stačilo.
A
už
ho
Pán
Bůh
tady
nemoh
trpět
na
tom
světě,
protože
vykonal
své.
On
už
nesvedl
svatou
Terezii,
a
to
bylo
všechno,
co
potřeboval
udělat.
A
když
potom
svatá
Terezie
se
dostala
do
takového
stavu,
že
měla
zánět
nervů
a
nedokázala
vnitřně
umřít.
Nikdo
jiný
jí
nepomohl
dál
než
svatý
Petr
z
Alkantaly.
Tu
se
najednou
objevil...
To
nebyl
člověk
z
jejího
řádu,
to
byl
kapucín -
jestli
vám
to
něco
řiká -
františkán.
A
von
přišel
z
daleké
končiny,
ze
severního
Španělska.
No
vono
ta
Algela
nebyla
moc
daleko
vodtamtud.
A
způsobil,
že
ona
se
potkala
s
Kristem,
a
on
jí
poradil,
co
má
dělat,
aby
zemřela
vnitřně.
Tedy
on
ji
převedl
do
toho
stavu
vnitřního
spojení
s
Kristem.
Jako
muž
jí
v
tom
pomohl.
Protože
von
to
provedl
už.
Jestli
zase
za
pomoci
ňáký
ženy,
to
já
nevim,
tož
to
já
dál
nemohu
sledovat.
Von
ten
jeho
spis
o
vnitřní
modlitbě
je
ve
španělštině,
že
není
v
češtině.
A
já
marně
s-
toužim
se
dostat
k
tomu
spisu
toho
svatýho
Petra
z
Alkantary.
To
by
bylo
bývalo!
To
by
byla
pro
Čechy
pochoutka,
kdyby
to
měli
v
ruce.
Není
prý
to
dlouhý,
já
bych
to
přeložil
ze
španělštiny
bravurně
ale..
nemám
to.
To
už
asi
nebudu
mít.
Asi
není
zapotřebí,
možná
že
už
to
překonané
dneska.
Já
nevim.
No
ale
toto-
i
na
tohleto
bylo
počítáno
v
mém
životě.
Takže
opravdu
je
správné,
že
muž
nemá,
ani
žena
nemá
být
sama.
Ovšem
nemají
propadnout
své
tělesnosti
tak,
aby
v
tom
viděli
vrchol
svého
života.
Nýbrž
aby
v
tom
viděli
prostředek!
Prostředek
k
dalšímu
pokroku.
No
to
nebudu
dál
rozvádět,
ale
chci
k
tomu
říct
tohleto:
Jestliže
člověk
nežije
celým
životem,
všemi
svými
schopnostmi,
pro
to
a
k
tomu,
aby
v
sobě
uskutečnil
vědomé
Božství,
tak
nedocílí
tohoto
stavu.
On
musí
v
sobě
vyburcovat,
a
to
mluvím
za
každého
člověka,
i
to
svoje
mužství,
i
to
svoje
ženství,
"já",
to
svoje
ženství,
které
je
tam
v
pozadí.
A
u
ženy
je
zase
v
pozadí
to
mužství,
to
je
tam
taky.
Von
to
musí
všechno
sebrat
a
musí
to
hodit
na
misku
jedněch
vah,
své
zaujatosti
vůči
Bohu.
Nebo
své
cestě:
hledejte
království
především.
Ale
upozorňuju
vás
na
jednu
věc.
Ježíš
Kristus
říkal:"Hledejte
především
království
Boží
a
vše
ostatní
vám
bude
přidáno".
Ale
když
se
modlíme
Otčenáš,
tak
tam
není,
že
bych-
mě-
ov-
uvedeno,
že
bychom
se
napřed
"Přijď
království
Tvé",
nýbrž
napřed
se
modlíme:
"buď
vůle
Tvá".
Napřed:
"Otče
náš,
jenž
jsi
na
nebesích,
posvěť
se
jméno
Tvé,
buď
vůle
Tvá,
přijď
království
Tvé",
že?
Teprve
je
to
tam
potom.
"Přijď
království
Tvé,
buď
vůle
Tvá",
to
je
jedno,
to
už
já
říkám,
že
u
toho:
"přijď
království
Tvé",
je
za
tím...
za
tím,
že
člověk
má
posvětit
jméno
Boží.
A
neví
si
s
tím
rady.
A
myslí
si,
jako
já
bych
si
byl
myslel,
když
jsem
nevěřil.
Jak
já
můžu
světit
jméno
Boží,
když
já
na
Pána
Boha
jsem
nevěřil?
I
ten
může
světit
jméno
Boží.
A
nemusí
vůbec
na
Pána
Boha
věřit.
To
je
obecný
předpis
Ježíšův.
Tehdy,
když
ta
modlitba
byla
vytvořena,
tak
lidé
věřili,
že
Bůh
je
Stvořitelem
tohoto
světa.
A
Ježíš
Kristus
dobře
věděl,
že
to
nestvořil
za
šest
dní,
nýbrž
že
to
pořád
tvoří.
Čili
my
světíme
jméno
Stvořitele,
který
pořád
tvůrčím
způsobem
jedná
tím,
že
sami
tvůrčím
způsobem
jednáme.
Čili
se
vod
nás
chce,
abychom
tvůrčím
způsobem
my
jednali.
Abychom
si
nesedli
a
řekli:
už
jsem
toho
udělal
dost.
A
dál
nic.
To
správně
pochopil
Goethe,
když
napsal
v
tom
okamžiku,
jak
se
tam
o
toho
Fausta
pral
ďábel
s
andělem.
Když
napsal,
že
ten
anděl
zvítězil
nad
tím
ďáblem,
že
ten
ďábel
si
nemoh
vzít
do
pekla
toho
Fausta.
Protože
Faust
moh
plnit
podmínku
té
modlitby
Otčenáš:
"posvěť
se
jméno
Tvé".
Že
von
pořád
byl
tvůrčí
činností
schopen
jít
dál,
že
se
nezastavil.
A
když
se
mu
zalíbilo
u
tý
Markétky,
tak
v
to-
v
tej
chvíli
byl
pro
něho
satanáš,
tak
to
fakticky
je.
Von
ztratil
kontakt
se
životem,
který
vede
do
věčnosti,
a
zase-
dostal
se
do
kontaktu
se
životem,
který
vede
ke
zničení.
To
znamená
do
pekla,
jak
se
tomu
říká
lidově.
A
ale
ten
anděl
ho
napomíná
a
říká:
kdepak,
ten
Faust
patří
mně,
protože
von
se
ustavičně
celý
život
snažil.
Pro
tu
chvilinku
zalíbení
ve
Fau-
v
té
Markétce
mi
ho
nevezmeš!
A
vzal
si
ho
k
sobě,
jo?
Tak
je
to
hezky
řečeno,
že
co
je
to:
"Posvěť
se
Tvé".
K
tomu
není
třeba
věřit
na
Pána
Boha.
A
může
to
jméno
světit
daleko
dokonaleji,
než
kdo
by
říkal:
Pane
Bože
svatý.
To
není
žádné
posvěcení
jména
Božího,
to
je
jenom
řeč.
Pustá
řeč,
nic
neznamenající.
No
tak
já
myslím,
že
sem
vysvětlil
dokonale
tu
kuličku,
nic
víc
jsem
nechtěl
zatím,
jo?
Jste
mi
řekli:
Vo
té
kuličce
jsem
moc
neřekl. -
Teď
jsem
řekl
o
té
kuličce,
doufám,
všecko,
co
jsem-
co
potřebujete
vědět... ----
Jo,
dobře. ---
Dobře,
dobře.
Tedy
jak
je
to
s
tou
disciplínou?
Jak
to
člověk
vydrží,
jak
to
člověk
může
vydržet
takovou
disciplínu?
A
Ježíš
Kristus,
když
radil
svým
žákům,
jak
se
dostat
do
vědomého
věčného
života,
tak
radil
prostě:
Chceš-li
kdo
za
mnou
přijít,
to
znamená
tedy
do
toho
stavu,
ve
kterém
já
jsem -
do
stavu
svobody -
chceš-li
být
svobodný
vnitřně,
tak
dělej
tohleto...
Zapři
sama
sebe,
vezmi
svůj
kříž
a
následuj
mě. -
Já
vysvětlím
napřed
Vezmi
svůj
kříž,
protože
tenhleten
život
není
bez
utrpení
možný.
Čili
kdyby
se
chtěl
člověk
vyhýbat
v
tom
životě
utrpení -
tohleto
například
ty
klášterníci
dobře
vědí -
tak
by
dělal
tu
chybu,
že
by
nikam
se
nedostal.
Ty
klášterníci
mně
řikají:
Prosim
tě,
ty
vychováváš
ke
strachu
před
utrpením,
jakože
by
to
bylo
něco
méněcenného. -
Já
řikám:
Nenene,
to
je
jen
omyl!
Já
to
musim
v
nejbližším
spisu
nějak
to
opravit. -
Jsem
jim
řikal
už
dávno.
Protože
utrpení
má
stejnou
cenu
jako
blaženost.
Jenomže
být
disciplinovaný
v
utrpení
je
snazší,
než
být
disciplinovaný
v
blaženosti.
To
je
zajímavé.
Protože
když
člověk
vydrží
být
v
tom
utrpení
existovat
eště,
tak
je
to
dobré,
když
si
nezoufá.
Ale
v
blaženosti
nebýt
blažený,
vzdát
se
té
blaženosti,
to
je
velice
obtížné...
