EN | ES |

86-02A

86-02A

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
-- Říkal: Tu princeznu ti nemohu ani ukázat. To není v mé moci. Ale čaroděj se dneska vrátí, a von ti řekne - jestli tu princeznu chceš - co máš dělat. A tak prostě zařiď se podle jeho vůle. - A večer se přihrnul drak- čaroděj a říkal: Tak co tady chceš, Honzíku? - Já si jdu pro princeznu. - Von říkal: No takových tady už bylo! Ale ty si ji musíš vysloužit! Celý rok musíš tu princeznu krmit. Teprve pak ti dovolím, aby sis ji vzal s sebou. - No krmit princeznu, to nemůže být tak zlé. - Potravy budeš mít dost. Já ti ji tady nechám. Já se na rok odletím pryč a za rok se vrátím. - Rok je symbol ustavičné celoživotní péče. Protože rok nemá- tam není v něm nějaké mezery. Rok plyne pořád dál - jako život. - A von ho ten čaroděj přivedl do dvanácti komnat, kde ukázal tomu Honzíkovi všechny možné věci. Krásné. Říkal: Tady můžeš být, s tím se můžeš bavit, můžeš si z toho vzít, co chceš... Ale tady do té třinácté komnaty budeš vstupovat, jenom když budeš krmit princeznu. - A otevřel třináctou komnatu, a tam neviděl Honza nic jiného než džbánek. Veliký džbánek. A v tom džbánku ve vodě plavala příšerná žába, ošklivá. - A on říká: Tak to je ta princezna? - No jo, to je ta princezna. - V tom ošklivým šatě lidského těla je ta nesmrtelná duše, bych řekl já - výs- výsle- jako výslednice toho vysvětlení. - Tak tu budeš krmit. Ale ať tě nenapadne ji přestat krmit! Jak ji jeden den nebudeš krmit, tak já mám nad tebou moc, a tebe zakleju v kámen. - No tak je to věc disciplíny celá ta cesta, pochopitelně. - A von tu žábu krmil. Žába rostla v tom džbánku a byla čím dál vošklivější, a čím dál smradlavější... Takže ten Honza, který měl svůj- svou stravu také v tom pokoji, už si svoji stravu vynes ven, aby to nemusel čichat. Aby to nenačichlo. A nechal tam jenom to co bylo pro tu žábu. A dycky tam jenom vešel, nakrmil žábu a vešel ven- vyšel ven, a tam se nakrmil sám. Ale žába mu řekla hned druhý den: Trvalo to dva dny už, a já to nemohu bez tebe vydržet. Ty tady musíš být a musíš tady se mnou snášet ten puch a všechno. Jinak mně to nechutná, a já zemřu hladem. Protože mně to nechutná, mně to chutná jenom tehdy, když mi to osobně podáváš, a když tady se mnou jíš. No, tak Honza řekl: Je to nepříjemné, je to velice nepříjemné, s nesmrtelnou duší žít pod jednou střechou. - Protože lidský život má tu vlastnost, že je utrpením vychováván. Že ten život lidský není dycky bažina, ale taky moc páchne tomu člověku. Moc je nepříjemný. - A tak ta žába rostla a už vyplnila celý džbánek. A jednoho dne mu řekla: Dneska přiletí čaroděj. A budeme účtovat. Ale my nepočkáme, až přiletí. Rozbij ten džbán! Vezmi si tamhleten nůž a rozřízni mou kůži. - Tak von rozbil džbán, rozřízl kůži té žáby... Vyskočila princezna a řikala: Bez meškání utečeme! Čaroděj tady bude co chvíli. Jakmile malinko budeme otálet... - Tady je třeba ten hlas nesmrtelné duše okamžitě poslouchat! Jak řikal... jak zastupoval Ježíš Kristus tu nesmrtelnou duši, řikal: Pojď ihned za mnou! Ani nepochovej svoji- svou- svýho otce svého, který zemřel. Ať mrtví pochovávají mrtvé. - A kdyby byl nešel hned, už ho nechtěl znát. Podobenství o s- moudrých a nemoudrých pannách. Když neměly hned olej připraven, tak už je vyvrhl ten ženich a už je nechtěl vidět. Tak tam je to na mnoha místech znázorněno v té - já tu pohádku vykladám podle života Ježíše Krista a podle uskutečnění tohoto života u sebe. Takže na tom není nic pohádkového, co vám vykladám, to je všechno pravda. Jenomže do pohádkového oděvu oděno - jako všechno, co vy tady zažíváte - je do pohádkového oděvu zabaleno. To je pohádkový oděv todle to. Občas to v té pohádce bolí, pochopitelně... - A ta princezna řekla: Vemu si dvě věci, ty budeme na cestě potřebovat, a honem seběhneme dolů. - Vzala si dvě věci a seběhli dolů. A koník už na ně čekal, vzal je na sebe a utíkal. Řikal: Nejsem tak rychlý jako čaroděj, ten nás dohoní. My musíme - eště že má princezna ty dvě věci - my se musíme pomocí těch dvou věcí té princezny - To jsou schopnosti té nesmrtelné duše. - dostat z jeho dosahu. - A ten koník za chvíli řikal: Honzíku, podívej se dozadu za sebe. - Honzík se podival sebe a řikal: Vidím mrak, a který se rychle zvětšuje. - A princezna řiká: To není mrak, to je drak, a na tom sedí čaroděj, a ten nás chytá. Hned k zemi! Mu- Na zem! Sestupme z koně! A já použiju ty dve- ty své dvě věci. - Dala ten hřebínek tomu Honzovi do ruky a řekla: Ten hřebínek drž v ruce a skoč do rybníka s tím hřebínkem. - A ona vzala ten prstýnek, který měla, hodila ho před sebe, byl tam rybník. Von tam skočil. Změnil se v rybičku, ona se změnila taky v rybičku - v tom rybníku - a pluli tam vesele. Čaroděj na tom draku přiletěl, přistál plavě u rybníka a řikal: Padouši, já vím, že to vy! - A nařídil drakovi, aby vypil ten rybník. Drak pil, pil, ale už byl plný břicho, n- nestačil a řikal: Já už...mně- já prasknu, když mně nepomůžeš. - Tak čaroděj řikal: Já ti tedy pomohu. - A začal pít taky. Ale nedopili - praskl čaroděj i praskl i ten drak. A v té chvíli se zase ta princezna proměnila v princeznu a on v toho Honzu. Sedli na koně, dojeli do toho království, byla svatba. - Teďka zkracuju, protože tam už není nic tak zajímavého. - A při té svatbě... Na tu svatbu přišli taky ty dvě družičky, ty dvě - Co tomu řikam? Družičky ne. Co to bylo? - sudičky. A seděly obě vedle sebe. Honza se moh udivit a řikal: Jedna mně pomáhala na- do kralovství a jedna mně pomáhala proti, a teďka sedí tady vedle sebe. - Člověk jakmile se dostane do království věčnosti, tak už na něho ten dualismus - to dobro a zlo - nepůsobí, ano? Je za dobrem a za zlem. A von se ocitl taky. My tady spolu už máme jenom jiný úkol. - Navečeřeli se, odešli. - Máme úkol v tom světě, a ne tady v tomto království.- Ale na něco si, Honzo, zapomněl, řekli ty- On řikal: Na co jsem zapomněl? - A v tom slyšel zaržání toho koně, a von řiká: Na koníka! - Tak koníka šel navštívil, přines mu seno. A koník řiká: Kdepak seno! Ty mně musíš- tady máš meč na té stěně toho zámku. Set- s- sejmi ho, setni mně hlavu. - Setnul. Vyskočil z toho princ, děkoval mu... - A tím je řečeno: Když sám pro sebe najdeš spásu království, tak nikdy nesmíš jenom sebe spasit. Musíš spasit aspoň minimálně jednoho dalšího. My se máme v malém spolu spasit, tedy bych tak řekl. Tím se dosáhneme- čím dostaneme nahoru. Tak to je ten symbol toho konečného... - Tak potom žili šťastně a už nepotřebovali trpět, ne? Konec pohádky. Je to všechno jasné? Tak kulička má schopnost rozlišovací. Každý z vás má schopnost rozlišovací. I dítě, které se narodí, už se teprve narodilo, už má tu schopnost rozlišovací. Protože začne křičet. Lékaři řikají: Musíme mu vyrazit dech, aby začlo tady v tomto životě žít. Kdyby nekřičelo, tak nemůže začít žít. - Nejsou na omylu, ale nemají celou pravdu. Ono se zrodilo do oblasti utrpení. A ono co chvíli křičí. Co dítě se napláče! Protože tady nemůže být spokojeno, když si ještě vzpomíná na stav, kde nežilo v dualismu. Protože ono přichází z nesmrtelné oblasti, nikoliv někde z astrálu. Zde na sebe bere tělo - já to potom detailně vysvětlím - a v tom těle začne mít schopnost rozlišovací. Ta se projevuje napřed pláčem. Potom se u toho člověka začnou vyvíjet smysly, především hmatový - to je zajímavý. Ten se začne nejdříve probouzet, takže to dítě nahmatá prs matky. Poslepu. Eště je slepé, a nahmatá takhle. Potom chuťový, neboť mu to musí to mlíko chutnat. A potom teprve ostatní smysly se začnou... On ještě nevidí, a už chutná a už hmatá. A teprve potom, ostatní smysly se projeví. Takle dospívá do utrpení. Jakmile má všechny smysly pohromadě, tak - já to vím podle mé maminky, řikala: Jak sme předrželi dobu krmení vo deset minut, ty jsi vyřvával... - To jsem byl ještě před tou chorobou, to mně ještě chutnalo jíst. Ale strašně mně chutnalo jíst. Nezřízeně. Já jsem byl jako bečka. A já mám fotografie z tý doby, ne, to vám bylo kynou- kynoucí dítě. Ale řikala: Já jsem jednou šla po ulici... Ale lidi se sbíhali jak to dítě vyřvávalo, protože mělo hlad. - Prostě znalo jenom sebe a cítilo se být jako ve vězení nebo že se mu křivdí, když nemá co jíst, a tak dále. Ono každé zdravé dítě to cítí jak křičí, když má hlad nebo žízeň. No a takže tu schopnost rozlišovací má, i to dítě malé. A rozlišuje jenom po té stránce, jak to pro svůj útlý život potřebuje. A ta schopnost rozlišovací začne váznout. Proc? Protože dítě je neposlušné. Vono neposlouchá to, co je správné. Ono matku neposlechne, aby udělalo to nebo ono, ono si to dělá po svém. A tím se začne rozcházet s tou kuličkou, tou schopností rozlišovací. Já jsem měl to štěští, že ty lékaři tu moji neposlušnost, která byla taky značná - jak sem vám řikal - napravili v tom, že mně sebrali vědomí tohoto světa a nechali mně vědomí o sobě samém. Takže já sem si byl sebe vědom, ale nebyl jsem si vědom okolního světa. A v tomto stavu potom mě mohli operovat až do takového stádia, že už jsem bolest nesnesl a přestal jsem vnímat i tu bolest. To znamená už se začal i hmatový systém odbourávat. Hmatový. A to je něco co- začíná- s čím začíná život. Napřed se nastavuje hmatový systém, ano? V tom malinkém člověku, jak jsem vám řikal. A když už se odboural systém hmatový, tak už zřejmě smysly vůbec nefungovaly - omyl! Když se to- když se nazpátek člověk dostává do stavu zrozeného dítěte nebo nezrozeného, tak se odbourávají napřed smysly, které jsou nejvíc navrch, a to je vidění. A vidění je nejmocnějším takovým nástrojem, který nás spojuje s tímto světem. A nakonec se odbourává chuťový a nakonec smysl hmatový. Když se odbourává smysl hmatový, a člověk neupadne do bezvědomí, jako se stalo v mém případě, že mě při vědomí čtrnáctkrát operovali, tak to vědomí začne fungovat bez smyslů, bez pomoci smyslů. To bylo to nejlepší co lékaři mohli na tomto kontinentu vůbec udělat. Takže já jsem byl vědomý člověk bez smyslové činnosti. Rozumíte mně? A když jsem vodtamtud vyšel - z té operace - tak jsem teprve začal navazovat smysly. Já jsem začal se cítit hmotný - to byl hmatový smysl - jsem se cítil jako že jsem zase tělo - sem se necítil jako tělo. Já jsem začal cítit... ty všelijaký pachy, s- co jsem cítil, ne? A tak dále. Až jsem začal se podle se di- sebe dívat. Tak jsem se začal kolem sebe dívat, tak se mi vrátila i ta bolest. Začal jsem křičet, teprve potom začal křičet. Maminka mě odvedla. - Vodveďte si to dítě, ať nám tady nevyřvává. - A já jsem ještě křičel zeši--, protože ono to bolelo. No a za ňáký čas - bez- bydleli jsme v Praze, protože voni mě chtěli každou chvilinku vidět. Když se vytvořila nová kapsa hnisu, tak mi ji zase ods- kosti odebírali. voni mě odnaučili mít smysly, být jenom vědomím, víte? To jsem ani nevěděl, že to udělali, protože jsem byl jenom malý dítě - vod jednoho a půl roku do třech a půl let mně to dělali, dva roky. No v třech a půl letech už to dítě trošičku jako toho ví víc než v jednom a půl. Ale kdyby nebyly bývaly husy, které mě na tom břehu vylákaly do svého způsobu tranzu - tomu ted- říkame, husy spí na břehu. Oni nespí, voni jsou v tranzu, kde jsou v ráji husím. Voni si mě tam pozvaly pomocí akupunktury - dělaly něco co ty lékaři - akupunkturu na mně prováděly a dostaly mě do toho tranzu. A já se ocitl ve žlutém světle, o kterém mluví Můdy - a to sem znal v předškolním věku! A byly tam se mnou v tom žlutém slu- žlutém větle i ty husy. Ale neměly tělo - my jsme tam všichni byly, já jsem viděl - husy jsou tady se mnou. Já jsem v husím ráji, to mně bylo jasné - že jsem ten ráj to nejmenoval, to je taky pochopitelné... Ale byl jsem s nimy blažený, a za čas jsem probudil. A husy se taky probudily a byli zase normální. Ale voni mě nesčetněkrát dovedly - protože mě znaly jako svého bratra. Tak mě nenechaly usnout mezi nimy, nýbrž napřed mě nutily dycky, abych se napásl na trávě, to mně nešlo. Tak mě potom uvedly do toho transu a já jsem tam byl v tom- v tým světle. Takže já bych si vod těch lékařů na to nevzpomněl. Takže já jsem husám nesmírně vděčnen za to, že mně zachovaly tu vzpomínku, který by se- kterou by si byly- kterou by si to dítě bylo ne- nezachovalo z toho věku - to přece nemůže zachovat. Ale když- já jsem byl pod vedením těch husí až do sedmi let. Lékaři mně dovolili d-- do školy, jak jsem byl slabý. Jsem neměl- voni neměli transfuzi krve. Mně nemohli dát transfuzi krve po tolika operacích mně nedali transfuzi krve. Ale jak- já jsem byl velice slabý, já jsem neviděl normálně, já jsem viděl jenom samý kruhy vokolo sebe. To dítě nemůže jít do školy. Tak jsem za rok ještě byl doma a byl jsem tam v té trávě u těch husí, a tam jsem se s nimy měl dobře. A no potom jsem se od nich odloučil... Jak jsem se od nich odloučil, tak se všechno ztrácelo, ty schopnosti styku těmi zvířaty a to všechno se po- postupně ztrácelo... No tak to je ta kulička, ta schopnost rozlišovací. Vyžaduje disciplínu. Když já jsem potom - vlivem toho, co dělali ty lékaři - se radil s lidmi... Rozum sem dycky používal. Do krajnosti! Jakmile mi to nešlo, tak jsem zastavil rozjímání o tom, co mám dělat. A jak ho jsem zastavil, tak jsem se ptal někoho jiného, kdo měl větší rozum něž já - to byli dospělí lidé - co mám dělat? Oni mně radili, já co jsem z toho poznal jako správné, jsem respektoval. To to co ta babička říkala: Tady se kolem sebe dívej, a co poznáš, že tam můžeš udělat, tak to udělej, ne? - A když se to disciplinovaně hned dělá, tak ta schopnost rozlišovací se neztratí. Takže mně se ta schopnost rozlišovací do sedumnácti let neztratila, protože já jsem tu kuličku poslouchal. Bezvadně. Hned. A stalo se někdy, že jsem neposlou- neposlechl, ale to mělo za- tak kruté následky, že jsem si to rozlyslil podruhý neposlechnout. Když sem neposlechl, tak se ztratila ta moc, která v té schopnosti rozlišovací je obsažena. V té schopnosti rozlišovací je obsažena moc to uskutečnit. Čili tam začne fungovat moc, vůle s mocí. Na rozdíl od této vůle, která nemá moc. To je rozdíl! To i to dítě pozná, že je to jiná vůle než jeho vlastní. Já jsem tomu neříkal vůle Boží, já jsem nevěděl, že je Bůh. Ani jsem na to nevěřil. To bylo výborné, že jsem na to nevěřil, protože jsem si nemoh nic předstírat, žádnou představu jsem nemoh mít. Když Když si člověk udělá představu o Bohu, tak je to beztak špatně, tak to není. No, a tak vám řikám, že pro každého je tato cesta otevřená. Když vy víte, co je správné, třebaže ne něčeho nad rozumem. Ale když víte, že by to bylo správné, tak bez rozmyšlení máte hned za tím jít. Tím naberete sílu, která vás dovede k dalšímu rozlišení správného. A tak to de dál, až se to ve vás probudí - ta nesmrtelnost - a vy se stanete vědomě nesmrtelným člověkem. Jak se stal v těch sedumnácti letech. Zase jsem byl z toho asi odvolán, no to nevadí, ale už jsem věděl - já jsem nesmrtelný a tady jsem ve vězení, ne? O všem jsem se... ve styku se zvířaty v předškolním věku dověděl. Já se dověděl, že ta zvířata dovedou - každé zvíře dovede - tento stav vědomí, který mi uznáme za jedině správný. To, co se nám zdá, to je sen, to není správné. Ale to, co tady zažíváme, to je jedině správné. Že tento stav voni dovedou zaměnit za stav třebas blaženosti v tom spánku, který my vědomě nezažíváme. A to proto, to dovedou proto - mají tyto schopnosti větší než my proto, že oni při tom vývoji, kterým procházejí před narozením - a to já se k tomu budu muset vrátit - v tom vývoji se dostanou tak daleko jako my. Za to ale v těch oblastech, kterými projdou... v těch- těmi oblastmi prochází dokonaleji, takže z nich mají daleko víc než my. Takže zvíře třebas má otevřené smysly v tom smyslu, že může vnímat třebas bytosti, které my vůbec nevidíme... život, kterého mi vůbec nejsme svědky. Tak já to řeknu hodně pohádkově: Když se přiblíží ňáké strašidlo k člověku, který člověk nevidí, to zvíře, např. pes, začne vít, ježit srsť a dávat najevo, že je tady někdo přítomen - to jsem zažil - kterého já nevidím. A ten pes se kryje a ukáže mně, kudy mám- kde mám ústupovou cestu. Úplně tak. Já sem totiž dycky si přál ňáká ta strašidla vidět. To tam přímo nepatří, ale řeknu to jenom pro zajímavost. Dycky jsem chodil na zámky, kde straší - nikdy tam nestrašilo, když jsem tam já byl. Ale já jsem tam nikdy nešel sám, protože dycky mě tam někdo musel dovést. Tak jednou mě na takou jedný- jeden hrad, strašidelný, odvedl jeden hajný, který řikal: Ano, já vo tom hradu vím. A řiká se, že tam straší. No já tam sám taky radši nechodim. A já tam taky sám nepudu. Já vás tam doprovodim se psem - se svým psem. - On mě tam doprovodil s tim psem, a opravdu ten pes na tom hradě se nechoval normálně. Ten brzo se kryl s vocasem skloněným k zemi za toho svýho pána, brzo se proti něčemu sápal. My jsem nevěděli proti čemu. A on říkal: Vidíte toho psa? Takle normálně nejedná. Takle ten pes jednal naposled, když umíral můj tatínek. Že mluvil tatínek, tak ten pes kňučel a zalezl, a tatínek za několik hodin zemřel. Von cítil tu uvolňující se duši toho tatínka a dával mi to najevo, že tatínek umře. - Tak tuto schopnost na příklad má pes. Kdepak my bychom tu schopnost měli? No tak ten pes se tam takhle choval. A z toho já poznám, že ten pes má schopnosti, které nemá člověk. Já od doby dávné už, od toho útlého mládí, nepovažuju zvířata za něco menšího nebo slabšího nebo méněcennějšího, než je člověk. Ten- ty mají schopnosti jiné, větší než má člověk. A některé, které nepotřebují, zase nemají. Ale ty, které potřebují na svou ochranu, ty mají dokonalé. A my se neumíme chránit! My bychom museli mít u sebe třebas psa, abychom se dovedli proti těmto věcem chránit. A to sou dokonce ňácí domorodci v Africe, kteří bez zvířata nejdou do čun- do džungle bez opice nebo tak, které je chrání na cestě, která jim ukazuje nebezpečí - ta opice to pozná. Jako mně husy... za mnou kdákající... upozornily, že přede mnou je had. Tos- voni ho nemohly vidět, ale voni ho cítily! Toho hada cítily přede mnou. Ty schopnosti mají, a mají ještě jiné schopnosti samozřejmě. Tak já chci se dostat tímto pohádkovým způsobem k tomu, co chci vysvětlit... Každý tvor, ať je to buňka anebo člověk anebo něco mezi tím, rostliny, zvířata, se nějakou dobu vyvíjejí ke stavu zrodu. To znamená, než se narodí, tak se vyvíjejí třebas jako kukla nebo já nevim co. Jako zárodek, vejce... A zvíře prodělává obdobný vývoj, než se narodí jako člověk. Jenže v tom vývoji vlivem organismu, který vytváří, vlivem tělesného organismu, který se vytváří - třeba v matčině těle - se nedostane do takové složitosti organismů, že by tam byl transformátor vložený tak dokonalý, že by transformoval všechny vesmírové síly. Voni například z toho vesmíru, který my vidíme, i který my nevidíme, transformujou úroveň hmotnou, úroveň astralní - zvířata - úroveň elementární. A jak jsem si všiml u těch husí a u koček, u psů, i úroveň rajskou. Oni s- dovedou odejít z ráje- do ráje ve svém spánku. Dál ne. Tam mají cestu uzavřenou, a to z toho důvodu, že jejich organismus - tělesný - jim neumí zprostředkovat tento vstup dál. Na to třeba živý tělesný organismus. A lidský živý tělesný organismus má jiný schopnosti než zvířecí, vyšší schopnosti. Takže mě převedl třebas do toho vědomí nesmrtelné duše v sedumnácti letech. A vás by taky, při té disciplíně, kterou já jsem měl od těch sedumnácti let, by tam taky převedl každého. To není vyjímka, to je zákon. A kdo ho plní, tak se tam dostane. To není žádná milost nevyzpytatelná, to je milost zcela vyzpy- Je to milost, ale je to milost vyzpytatelná. A milost spočívá v něčem jiném než, že by se Pán Bůh nade mnou smiloval, nýbrž v tom, že se UŽ nade mnou smiloval, že mně dal lidské tělo. To je největší milosrdenství, který mně moh udělat. Protože já mám ty schopnosti v sobě zamontovány, jenže jich neužívám... No, a teď! Když se tedy narodí člověk, tak má celý transformátor všech vesmírových sil k dispozici. Jenomže ne- nemůže jako malé díte oživit všechna ta relátka, všechny ty spojky do různých těch stavů vědomí, které- do kterých by normálně mohl vstoupit, kdyby to mohl votevřít. On to nevotevře. On ještě není dospělý. Teprve až dospěje, tak může otevřít všechny relátka, všechny úrovně. Upozorňuju vás, že my se rodíme se sedminásobnou schopností, než jakou pozorujeme na sobě. Vstoupit do kterékoliv úrovně vědomí, do jaké vstupují technikou Indové - rádža-jogíni, že otevírají lotosy. My to můžeme učinit bez té techniky za anebo sebezáporem. A to je velice nadějné, protože tu techniku, kterou ovládají Indové, těžko bychom mohli u nás praktikovat. A je tedy systém jiný, který ukázal Ježíš Kristus svým životem, a to je systém obecně platný - né jenom pro rádža-jogína, ale pro každého z nás. Tak jsem vám potřeboval - já to zkrátím - já jsem to chtěl táhnout na celé dopoledne, ale já radši se budu s vámi vo tom dohadovat, než abych to sám vyklopil, jak jsem to chtěl udělat... Já se teďka vzdálím od tématu a zeptám se vás- no než se vás zeptám, přece ještě něco dodám. Co je to dospělost? V člověku se mění skladba hormonální, v tom těle lidském. Že jo totiž, když roste, tak v něm pracují hormony v jiném sk- jiné skladbě, než když je dospělý. A u ženy, dospělé, pracují hormony v jiné skladbě, než u dospělého muže. To nijak nedegraduje ženu! Ale způsobuje, že žena má jiné schopnosti než člověk - muž. A nemůže muž nikdy zastoupit ženu v těch jejích schopnostech. Na to nemá prostě. Žena po této stránce má daleko větší schopnost trpnosti. A bez té trpnosti se člověk žádný nedostane k Bohu. Žena jí má v daleko větší míře. Dokonce v takové míře, že jí chybí někdy ta činorodá stránka. A A to se musí na od muže. Já jsem nemoh pochopit v koncentráku, ne- jednadvacátáho jedenáctý třicet devět, kdy jsem vzdal se toho života, a najednou jsem znal, co mám dělat. Už definitivně jsem věděl, co mám dělat - né že ňáká kulička musela běžet - nýbrž já jsem už byl s tou kuličkou spojen vědomě tak, že jsem věděl, co mám dělat. A tak jsem taky věděl, že se mám voženit. To jsem nemoh pochopit - proč? Protože prostě já jsem si myslel, že k mé svatosti - já se považoval za svatého - patří to, že žiju čistým životem, že na ženskou se nekouknu. Já bych si netroufal na vás, ženy, pohlédnout, jako teďka pohlédnu. Tehdy ne! Já jsem před každou ženou - ne před mou maminkou nebo před- sem nepovažoval za ženy, žal za sebe ňák... Ale před cizí ženou jsem vždycky klopil zrak, ať byla mladá, nebo stará. A já jsem na vás dneska bezostyšně dívám. A to je způsobeno tím, že prostě sem něco zažil, že sem se musel smířit s tím ženstvím ňákým způsobem. A to se ode mě chtělo. Já vám řeknu, to bylo pro mě těžší než se vzdát života v tom koncentráku. Protože lidi, kteří mě považovali za svatýho, najednou mě viděli se ženit, najednou mě viděli, že mám děti, a řikali si: Tak ten de zvrhl, dokonale se zvrhl.- To sem musel všechno trpět. No ale, chtěls toto na mě... Protože- a já dneska vim proč! Protože já bych nemohl býval poradit ženám... nemohl. Já například na vás vidím, na váš- na ženách, že u vás hormonální tvorba probíhá jinak, než u mě. Protože vy máte jiné rysy než máme my muži. A my mužové- ne já tedy, ale normální mužové - tedy já už nejsem normální člověk, ale normální muž - ale ty normální mužové se vám líbí. To není nic špatného. To způsobuje jejich hormonální skladba. Kdežto vy se nám všechny líbíte líp než my mužové. To je způsobeno naše hormonální skladba. Co jsme nevinni... Kdyby někdo byl zvrhlý a neměl - muž jako třebas - a neměl ty hormony v pořádku, a tíhl zase k mužům, tak to není jeho chyba, to je nemoc. Takže já jsem nemocný mužskostí a vy jste nemocný ženskostí. Rozumíte? Jak chcete. Ale vode mě se chtělo, abych já, co nemohu dokázat, za mě udělala žena! Vedle mně sedi- stojící, vedle mně žijící, soustavně vedle mě žijící - a se mnou žijící! A vona to opravdu po šesti letech váhání udělala - tedy třicet let to dělala - ona za mě zastávala funkce, které já jsem nemohl jako muž splnit. A nemůže je splnit žádný klášterník, který si vodejde z tohoto života a vynechá ženy. To jsem věděl jednadvacátého jedenáctý třicet devět, a voženil jsem se teprve na svatou Annu čtyřicet pět. To jsem, panečku, váhal! To jsem nebyl poslušný! To jsem tu kuličku nenásledoval hned. Mně to bylo strašně zatěžký namluvit si ženskou, když jsem to dávno překonal... tyhlety pudy. Přece nejsem zvíře! A to, co se mi tam stalo, to je patrně ňáký omyl! Já se nevěl- ženy, já se vymlouval, jak jsem mohl, ne? No. Je zajímavé, že v době, kdy jsem jako dorůstal do tohoto stavu - to znamená do toho třicátého devátého roku - co chvíli mně do cesty přicházely ženy, který mě sváděly. Ale krutě! Takže já jsem neměl o ty svůdkyně nikdy- nikdy mně nechyběly tedy... vopravdu. A že jsem byl eště hežčí než teď. Možná, že ne... ale patrně jo. A tak zkrátka to byly hormony, no. To nemám za zlý... Já jsem to bral jako hormony, ne jako svůd- s- sváď- takže jsem klidně odolával. Dokonce moje rodina mi pověsila na krk nějakou, pod kterou jsem měsíc byl pod jednou střechou. Já jsem se jí nedotkl, a ta byla z toho zoufalá. Protože já jsem se jí líbil, ne? Ale já jsem se jí nedotkl. A... no. Tak kdežto teď, po roku třicátém devátém, už mě jako ty ženy nechodily pod ruku, protože jsem naopak věděl, že mě to čeká, a nemine, a to bude špatný se mnou, ne? Že budu muset vychovávat dětičky, že se budu muset trápit s nějakou ženou, ne? A mně bylo dobře jako mýmu synovi teď, který se nechce ženit. Stejně tak dobře. Já ho chápu. Ten se má jako prase v žitě... A no a tak... mám si říci. Na příklad, dejme tomu, vemu si tady třebas tudletu dívenku. Proč má kulatější tvář než já? I než tady ten doktor. Ten má kulatou tvář taky, ale mužsky kulatou. Kdežto ona má žensky kulatou. Protože u ní funguje ještě hormon, který se u mužů v době dospělosti zastavuje jeho činnost. Rozumíte? Takže my zhranatíme. A to vám, ženám, na těch mužích líbí, že jsou hranatí, že trkají, že? Ale nám se zase líbí ta kulatost, že? - Promiňte nám... Protože to jsme ztratili, jak jsme dospěli - a to nám teďka chybí. Ale ono nám to nechybí tím, že bychom se chtěli pomilovat s těma ženskýma... Tak jak normálně člověk takle bere - muž takle bere. Ale já vím, že nám to chybí z jiných důvodů. Že je to organický doplněk našeho duchovního života - ta žena. Takhle mně to bylo ukázáno toho jednadvacátého jedenáctý třicet devět. Čili že bez ní já nedospěju tam, kam mám dospět. A opravdu! Po šesti letech váhání dospěl toho, že musí tou cestou, že má jít - dobrovolně šla, asi jí nedomlouval. A dala se na tu cestu a okamžitě dostala vedení, které jí prozradilo věci, které já sem nevěděl. Já sem se vod té doby dověděl, jak žena na ty věci musí jít jinak trošku než ten muž. Takže já vod té doby mohu poradit také ženě, jako bych byl ženou, protože vedle mě žila žena, která mně to dávala do pera. A dneska mi to po smrti dává do pera pořád, co to s těmi ženskými je, a jak to s nimi je, a že jsou... Že mají na příklad velkou přednost na té duchovní cestě v té první fázi, a v té poslední bez mužskýho to nejde. Tak na příklad dejme tomu svatá Tereza z Avily - nepodezřívejme ji z nějakýho poddanství mužům, kdepak! Ale ona měla vždycky nějakého mužského v cestě, který jí zdánlivě překážel, ale tak jí byl prospěšný. Tak dejme tomu... Ona měla zpovědníka, který nic jiného nedělal, než ji sváděl, že jo, k nemanželskému soužití. Ona se tomu ubránila snadno, ona se za něho modlila. A vona se tak dokonale, že ten zpovědník jednoho dne řikal: Promiň mně, já přestanu být tvým zpovědníkem, protože já jsem do tebe zamilován, a já bych nemohl bez tebe žít. Já radši odejdu do jinýho kláštera. - On byl zpovědníkem toho klástěra. On odešel a ten den umřel. Protože činil pokání, tak to stačilo. A už ho Pán Bůh tady nemoh trpět na tom světě, protože vykonal své. On už nesvedl svatou Terezii, a to bylo všechno, co potřeboval udělat. A když potom svatá Terezie se dostala do takového stavu, že měla zánět nervů a nedokázala vnitřně umřít. Nikdo jiný jí nepomohl dál než svatý Petr z Alkantaly. Tu se najednou objevil... To nebyl člověk z jejího řádu, to byl kapucín - jestli vám to něco řiká - františkán. A von přišel z daleké končiny, ze severního Španělska. No vono ta Algela nebyla moc daleko vodtamtud. A způsobil, že ona se potkala s Kristem, a on jí poradil, co má dělat, aby zemřela vnitřně. Tedy on ji převedl do toho stavu vnitřního spojení s Kristem. Jako muž jí v tom pomohl. Protože von to provedl už. Jestli zase za pomoci ňáký ženy, to já nevim, tož to já dál nemohu sledovat. Von ten jeho spis o vnitřní modlitbě je ve španělštině, že není v češtině. A já marně s- toužim se dostat k tomu spisu toho svatýho Petra z Alkantary. To by bylo bývalo! To by byla pro Čechy pochoutka, kdyby to měli v ruce. Není prý to dlouhý, já bych to přeložil ze španělštiny bravurně ale.. nemám to. To už asi nebudu mít. Asi není zapotřebí, možná že už to překonané dneska. Já nevim. No ale toto- i na tohleto bylo počítáno v mém životě. Takže opravdu je správné, že muž nemá, ani žena nemá být sama. Ovšem nemají propadnout své tělesnosti tak, aby v tom viděli vrchol svého života. Nýbrž aby v tom viděli prostředek! Prostředek k dalšímu pokroku. No to nebudu dál rozvádět, ale chci k tomu říct tohleto: Jestliže člověk nežije celým životem, všemi svými schopnostmi, pro to a k tomu, aby v sobě uskutečnil vědomé Božství, tak nedocílí tohoto stavu. On musí v sobě vyburcovat, a to mluvím za každého člověka, i to svoje mužství, i to svoje ženství, "já", to svoje ženství, které je tam v pozadí. A u ženy je zase v pozadí to mužství, to je tam taky. Von to musí všechno sebrat a musí to hodit na misku jedněch vah, své zaujatosti vůči Bohu. Nebo své cestě: hledejte království především. Ale upozorňuju vás na jednu věc. Ježíš Kristus říkal:"Hledejte především království Boží a vše ostatní vám bude přidáno". Ale když se modlíme Otčenáš, tak tam není, že bych- mě- ov- uvedeno, že bychom se napřed "Přijď království Tvé", nýbrž napřed se modlíme: "buď vůle Tvá". Napřed: "Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé, buď vůle Tvá, přijď království Tvé", že? Teprve je to tam potom. "Přijď království Tvé, buď vůle Tvá", to je jedno, to už já říkám, že u toho: "přijď království Tvé", je za tím... za tím, že člověk má posvětit jméno Boží. A neví si s tím rady. A myslí si, jako já bych si byl myslel, když jsem nevěřil. Jak já můžu světit jméno Boží, když já na Pána Boha jsem nevěřil? I ten může světit jméno Boží. A nemusí vůbec na Pána Boha věřit. To je obecný předpis Ježíšův. Tehdy, když ta modlitba byla vytvořena, tak lidé věřili, že Bůh je Stvořitelem tohoto světa. A Ježíš Kristus dobře věděl, že to nestvořil za šest dní, nýbrž že to pořád tvoří. Čili my světíme jméno Stvořitele, který pořád tvůrčím způsobem jedná tím, že sami tvůrčím způsobem jednáme. Čili se vod nás chce, abychom tvůrčím způsobem my jednali. Abychom si nesedli a řekli: už jsem toho udělal dost. A dál nic. To správně pochopil Goethe, když napsal v tom okamžiku, jak se tam o toho Fausta pral ďábel s andělem. Když napsal, že ten anděl zvítězil nad tím ďáblem, že ten ďábel si nemoh vzít do pekla toho Fausta. Protože Faust moh plnit podmínku té modlitby Otčenáš: "posvěť se jméno Tvé". Že von pořád byl tvůrčí činností schopen jít dál, že se nezastavil. A když se mu zalíbilo u tý Markétky, tak v to- v tej chvíli byl pro něho satanáš, tak to fakticky je. Von ztratil kontakt se životem, který vede do věčnosti, a zase- dostal se do kontaktu se životem, který vede ke zničení. To znamená do pekla, jak se tomu říká lidově. A ale ten anděl ho napomíná a říká: kdepak, ten Faust patří mně, protože von se ustavičně celý život snažil. Pro tu chvilinku zalíbení ve Fau- v té Markétce mi ho nevezmeš! A vzal si ho k sobě, jo? Tak je to hezky řečeno, že co je to: "Posvěť se Tvé". K tomu není třeba věřit na Pána Boha. A může to jméno světit daleko dokonaleji, než kdo by říkal: Pane Bože svatý. To není žádné posvěcení jména Božího, to je jenom řeč. Pustá řeč, nic neznamenající. No tak já myslím, že sem vysvětlil dokonale tu kuličku, nic víc jsem nechtěl zatím, jo? Jste mi řekli: Vo té kuličce jsem moc neřekl. - Teď jsem řekl o té kuličce, doufám, všecko, co jsem- co potřebujete vědět... ---- Jo, dobře. --- Dobře, dobře. Tedy jak je to s tou disciplínou? Jak to člověk vydrží, jak to člověk může vydržet takovou disciplínu? A Ježíš Kristus, když radil svým žákům, jak se dostat do vědomého věčného života, tak radil prostě: Chceš-li kdo za mnou přijít, to znamená tedy do toho stavu, ve kterém já jsem - do stavu svobody - chceš-li být svobodný vnitřně, tak dělej tohleto... Zapři sama sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. - Já vysvětlím napřed Vezmi svůj kříž, protože tenhleten život není bez utrpení možný. Čili kdyby se chtěl člověk vyhýbat v tom životě utrpení - tohleto například ty klášterníci dobře vědí - tak by dělal tu chybu, že by nikam se nedostal. Ty klášterníci mně řikají: Prosim tě, ty vychováváš ke strachu před utrpením, jakože by to bylo něco méněcenného. - Já řikám: Nenene, to je jen omyl! Já to musim v nejbližším spisu nějak to opravit. - Jsem jim řikal už dávno. Protože utrpení má stejnou cenu jako blaženost. Jenomže být disciplinovaný v utrpení je snazší, než být disciplinovaný v blaženosti. To je zajímavé. Protože když člověk vydrží být v tom utrpení existovat eště, tak je to dobré, když si nezoufá. Ale v blaženosti nebýt blažený, vzdát se té blaženosti, to je velice obtížné...

Download XML • Download text • Waveform view