Tak
podívejte
se,
my
jsme
u
toho
bodu
se
ocitli,
kdy
vám
chci
vysvětlit,
co
je
to
klepání.
Klepání
na
bránu
království
Božího.
Tam
se
dá
klepat
jenom
tím
způsobem,
že
to,
co
je
klepáním,
je
jenom
od-
do
té
míry
klepáním,
pokud
v
mých
očích
je
to
výrazem
mého
chtění.
Je
to
ideální
výraz
mého
chtění.
Když,
já
neznám
lepšího
výrazu,
jak
projevit
své
přání,
než
například
tou
duchovní
modlitbou.
Jestliže
je
to
nejdokonalejší,
co
já
dosáhnu,
co
já
dokážu,
tak
je
to
v
každém
případě
klepání.
Že
znám
nějaké
jiné
prostředky,
lepší,
může
se
chopit
těch
lepších
prostředků.
Nebo
jestli
kromě
toho,
že
já
dělám
tu
koncentraci,
znám
ještě
třeba
činnost,
která
může
býti
klepáním,
já
jsem
vám
předvedl,
jak
ta
činnost
má
vypadat,
tak
klepu
i
tím.
Nesmím
se
spokojit
jenom
s
tím
klepáním
koncentračním.
Naopak
jsem
vám
tady
mnohokolikrát
prozradil,
že
kdybych
se
snažil
jenom
přitom
klepat
při
té
koncentraci,
že
by
to
nikam
nevedlo,
protože
nemám...
nemám
k
tomu
přípravu.
To
stojí
ve
vzduchu
všechno,
to
stojí
utrženo
od
mého
života,
můj
život
nesmí
jít
jedním
směrem
a
ta
moje
modlitba
druhým
směrem.
Tak
přes
den
si
to
nepřeju
a
najednou
v
modlitbě
si
to
přeju.
Tak
co
je
pravda?
Je
pra-
je
pravdivý
ten
můj
život,
který
si
to
nepřeje,
anebo
je
pravdivá
ta
moje
modlitba?
Patrně
je
pravdivý
ten
život.
Já
si
to
fakticky
nepřeju.
Protože
když
jenom
z
toho
zbytku
ještě
dodám
Pánu
Bohu,
něco,
ne?
Tak
to
je,
to
mně
připadá
asi
takhle:
Pán
Bůh
tady
někde
stojí
jako
žebrák
v
rohu
a
já
celý
den
bez
povšimnutí
okolo
něho
chodím
celý
den.
A
večer
si
všimnu,
že
on
tady
sedí
s
miskou
žebrací.
Tak
mu
tam
přidám
jeden
peníz.
No
to
je
pěkný
jednání.
A
on
o
mě
stojí,
on
mě
miluje,
on
mě
miluje
celý
den.
A
já
jenom
jednou
za
den
k
němu
přicházím,
abych
se
smiloval
nad
jeho
láskou.
No,
kam
to
může
vést?
Nikam.
Proto
já
jsem
vám
doporučoval
přípravu
k
modlitbě,
že
ta
činnost
musí
být
přípravou.
To
musí
být
klepání.
To
teď
budu
psát
o
lásce,
a
jestli
se
k
tomu
dostanu,
k
poznání.
Silně
pochybuju.
Ale,
já
vám,
protože
to
asi
psát
vůbec
nebudu,
aspoň
řeknu
tolik,
že
tím
že
rozumně
jednám,
to
je
cesta
poznání,
a
vím,
že
kdybych
rozumně
nejednal,
že
by
to
byla
chyba.
Tím,
že
rozumně
klidně
rozumně
jednám,
a
co
je
rozumné
dělám,
a
co
je
spravedlivé
dělám,
no
to
se
rozumem
dá
uvážit.
Tak
tím
se
připravuju,
tím
klepám,
tím
se
připravuju
na
to,
abych
prováděl
cele
vůli
Boží.
A
o
tom
potom
můžu
předpokládat,
že,
s
klidným
svědomím
mohu
říct,
že
chci
plnit
vůli
Boží,
rozumíte?
Že
je
to
nerozumné
nebo
nespravedlivé,
nemravné
nebo
takto
nějaké,
ne?
Tak
to
není
ve
vůli
Boží.
To
klidně
potom
dělám
všechno
podle
vůle
Boží,
to
je
moje
cesta
poznání.
Je
to
velice
jednoduchá
věc.
A
to
vede
přímočaře
potom
k
poznávacímu
růstu.
Já
najednou
poznávám
věci
přímočaře,
bez
rozumování
už
potom,
jo?
Taky
musím
od
toho
rozumu
odejít,
to
je
jenom
prostředek,
a
nikoliv
cíl.
Cílem
není
rozumět
věcem.
A
proto
jim
rozumím,
že
to
není
můj
cíl,
to
je
prostředek.
Několik
dovětků
k
písmenovým
cvičením.
Těm,
co
ještě
nebyly
někde
napsány
třebas.
Proč
třeba
se
doporučuje
soustřeďovat
do
nohou?
Protože
my
se
můžeme
s
Bohem
stýkat
přes
trojí
úroveň:
přes
úroveň
existenční,
přes
úroveň
lásky
a
přes
úroveň
poznání.
Ale
nejblíž
je
nám
úroveň
existenční.
Protože
s
tou,
s
tím
jedním
projevem
jeho
existence,
kterým
je
tato
země,
se
vším
se
ustavičně
stýkáme.
Kdežto
s
projevem
jeho
lásky
jenom
prostředečně,
daleko
prostředečněji
a
s
projevem
poznání
jenom
v
tom
úzkém
oboru
svého
poznávání,
což
je
velice
jaksi
úzký
pruh
spojovací.
Čili
nejsnazší
cesta
k
Bohu
je
přes
existenci,
ve
které
jsme.
A
proto
písmenové
konc-
písmenová
koncentrace
by
měla
být
u
většiny
lidí,
neříkám
obecně,
ale
u
většiny
lidí
tím
nejsnazším,
co
je
přivede
ke
spojení
s
Bohem.
A
ovšem
potom
je
třeba
si
uvědomit,
že
celou
tuto
existenci,
za
celou
tuto
existenci,
kterou
tady
máme,
děkujeme
sice
původně
Bohu.
Ale
tomu
projevu
jeho
stvoření
nebo
jeho
tvoření,
jeho
tvorby,
kterým
se
říká
Země
jako
planeta,
která
ve
svém
vývoji
dospěla
tak
daleko,
že
z
toho
molekulárního
složení
neživé
hmoty
se
nakonec
stala
hmota
živá
a
z
té
živé
hmoty
člověk.
Takže
my
jsme
se
ocitli
na
konci
této
řady,
že
z
té
země
mrtvé,
z
toho
prachu,
jsme
se
stali
lidmi
a
že
zase
do
toho
prachu
se
musíme
vrátit.
Čili
přímočaře
závisíme
na
té
země,
na
té
zemi
živitelce,
abych
vám
tak
řekl,
ne?
A
ta
je
nám
prostředkem
nebo
pojítkem
mezi
Bohem
a
námi.
A
protože
tímto
pojítkem
je,
můžeme
z
toho
vyvodit
všechny
důsledky.
A
proto
my
soustřeďujeme
do
nohou,
protože
tam
jsme
ve
spojení
se
zemí.
Nohy,
a
proto
například,
dejme
tomu
Jan
Křtitel
Krebs,
jménem
spisovatelským
Kerning,
celý
život
tuto
koncentraci
dělal
vestoje.
Že
si
byl
dobře
vědom,
že
tak,
jako
souvisí,
když
stojí,
takže
souvisí
nejlepším
způsobem
ze
zemí,
na
které
je
to
všechno
závislé.
Samozřejmě
tím
se
na
druhé
straně
zřekl
toho,
že
by
byl
tou
koncentrací
dosáhl
nějakého
spojení
vědomého,
protože
musel
myslet
na
tu
polohu,
musel
ne-
těžko
se
zbavoval
pocitu
tělesnosti.
Kdyby
se
byl
zbavil
pocitu
tělesnosti,
tak
upadl.
Já
myslím,
že
toto
není
třeba
dodržovat,
že
v
tom
spojení
jsme
tak
jako
tak.
I
když
na
té
země
nestojíme
a
jsme
nohama
ve
spojení,
i
když
nohama
nestojíme
na
té
zemi.
Protože
vývojem
jsme
se
dostali
k
té
své
stojaté
podobě,
postavě
a
tak
dále,
ale
o
tom
se
nebudu
dál
šířit.
Ne,
když
se
postavím
na
nohy,
jsem
líp
spojen
se
zemí,
než
když
třeba
ležím
nebo
sedím.
To
je
jenom
zrakový
klam.
To
spojení
je
substanční,
faktické,
a
ne
závislé
na
poloze.
Samozřejmě
ta
substance
nás
spojuje
s
nohama
se
zemí
proto,
že
veškerá
životní
síla,
kterou
my
přece
nám
přes
převádí,
dostáváme
z
prostředí,
ta
vystupuje
z
nás
nohama.
Čili
přebytek
prany,
které-
který
vždycky
u
nás
existuje,
odplývá
nohama
pryč.
Čili
jestliže
já
se
do
nohou
soustřeďuju,
tak
já
tam
také
hrnu
krev.
A
proto
tam
můžu
cítit
třeba
teplo
a
mravenčení,
protože
se
tam
hrne
krev.
A
tím,
že
se
tam
hrne
krev,
tak
já
tam
vytvářím
nasycení,
nastává
tam
nasycení,
přes
které
méně
nasycená
prana,
která
tam
nově
přitéká,
nemůže
přejít,
že
tam
je
plno,
rozumíte
mi?
Tam
je
plno,
takže
ta
prana
se
v
nás
začne
hromadit.
A
ten
tok
prany
se
obrátí
na
druhou
stranu.
A
my
dobře
víme,
že
když
se
nakonec
na
druhou
stranu
obrátí,
že
to
má
ten
blahý
následek,
že
začne
útočit
na
hadí
sílu.
Začne
obracet
také
způsob
našeho
vědomí,
že
totiž
se
začnou
oživovat
vyšší
čakramy,
a
tím
nakonec
se
staneme
poznalými
lidmi.
Pak
jenom
tak
člověk
pociťuje
jako,
že
to
stoupá
nahoru,
ano?
Tak
to
je
jeden
důvod,
proč
se
soustřeďujeme
do
nohou
zrovna,
že
tam
vlastně
děláme
přehradu,
tím
svým
soustředěním
děláme
přehradu
proti
úniku
prany.
Tím
ji
v
sobě
hromadíme
a
nedá
se
tomu
zabránit,
abysme
ji
nehromadili,
protože
pořád
dýcháme.
A
tím,
že
dýcháme,
ji
hromadíme.
Kromě
toho
v
sobě
spalujeme
látky,
které
jsme,
kterými
jsme
se
živili
a
kterými
jsme
se
napájeli,
a
tím
také
vzniká
další
prana,
jiný
druh
prany.
Takže
dohromady
to
dává
komplexní
pranickou
náplň,
která
je
zapotřebí
k
tomu,
aby
hadí
síla
stoupala.
A
to
potom
koneckonců
tyto
následky
to
má.
Tak
to
je
jeden
důvod.
Ale
to
je
důvod
celkem,
ne
tak
závažný.
Daleko
závažnějším
důvodem
je,
že
když
já
vyslovuji
jméno
Boží
v
nohách,
tak
dávám
najevo,
že
jdu
na
věc
pokorně.
Že
si
uvědomuju,
že
odtamtud
z
existence
Boží
v
té
spojitosti
s
vesmírem,
který-
která
pochází
z
Boha,
já
žiju
a
já
se
dostávám
nahoru.
A
navazuju
na
tuto
spojitost.
Já
prostě
tam
vzdávám
hold
Bohu
jako
stvořiteli.
Já
se
prostě
obracím
k
Bohu
jako
stvořiteli.
Na...
na-
do
jeho
svatyně,
do
jeho-
do
pojítka
jeho
vesmíru.
Já
jsem
tady
s
vesmírem
spojen.
Já
jsem
možná
jinými
čakramy
spojen
s
něčím
jiným,
taky
že
jsem,
třeba
s
astrálním
světem,
s
elementárním,
rajským
a
tak
dále.
Ale
to
jsou
jiné
světy
než
toto,
co
okolo
sebe
zažívám.
Nohama
jsem
spojen
právě
s
touto
zemí.
Tak
já
mu
jako
stvořiteli
této
země
dá-
vzdávám
tím
hold.
Čili
i
kdybych
to
dělal
to
duchovní
cvičení
jenom
tak,
že
bych
mu
tam
vzdával
úctu,
vděčnost,
za
to,
že
mě
porodil,
řečeno
ve
zkratce,
vynechám
ten
proces
mezi
tím,
ne?
Tak
by
to
byla
dobrá
koncentrace.
Přece
stav
vděčnosti
je
také
dobrá
cesta.
A
byla
by
to
cesta,
která
by
vedla
ke
spojení,
jenomže
by
to
byl
projev
vděčnosti.
Já
bych
si
při
tom
třeba
nepsál-
nepřál
vědomé
spojení
s
Bohem,
ale
byla
by
to
správná
cesta,
možná
že
by
ty
vrata
se
snáze
otevřely.
Já
mám
tak
dojem,
že
by
se
snáze
otevřely.
A
potom,
když
to
dělám
ovšem
z
toho
důvodu,
abych
k
němu
odešel,
tak
musím
v
tom
jménu
Božím
vidět
prostředek,
kterým
já
se
mohu
k
němu
odebrat.
Jestliže
to
pro
mě
není
prostředkem,
že
si
to
neužívám...
neužívám
jako
prostředku,
kterým
já
se
k
němu
mohu
odebrat,
když
to
dělám
jako
nějaké
cvičení,
jako
nějakou
modlitbu
pouhou,
kterým-
která
nemá
pro
mě
smysl
spojovací,
která
nemá
pro
mě
smysl
k
němu
se
odebrat,
tak
se
k
němu
tou
modlitbou
neodeberu.
Já
musím
do
toho
vložit
celé
svoje
"já".
Jenom
celý
člověk
může
k
němu
odejít.
Proč
se
ten
celý
vývoj
odehrál
mezitím?
Protože
nikdo
není
schopen
k
Bohu
přejít,
pokud
my
víme,
neznáme
nic
jiného
mimo
svou
planetu,
než
právě
člověk.
Ten
má
možnost
se
rozhodnout
se
vrátit
k
Bohu.
Ostatní
tvorové
ani
se
nerozhodují
ani
se
nemohou
rozhodnout.
Ti
jsou
ještě
na
poloviční
vývojové
cestě,
ti
nejsou
tam,
kde
jsme
my.
Kdežto
my
už
se
můžeme
dobrovolně
rozhodnout
z
tohoto
místa
k
němu
odejít.
To
je
veliká
přednost
lidského
postavení.
A
tohoto
využívaje,
já
mohu
se
soustřeďovat
na
jméno
Boží,
ke
kterému
se
připojuju.
To
má
být
pro
mě
oběť
mě
samotného
Bohu,
to
nemá
být
vyslovování
jména
Božího
pouhé.
To
já
se,
já
protože
tam
neumím
sám
se
sebe
zříkat,
já
nevím,
jak
sebe
zapřít.
Tak
to
neumím,
jak
vám
je
dobře
známo,
a
jak
tak
jak,
sebe,
že
sebe
pomocí
toho
jména
Božího
odevzdávám.
Neboť
ono
je
u
kořenů
existence
s
tou
jednoduchostí
těch
zvuků,
těmi
vibracemi.
A
já
se
spojuji
s
těmito
vibracemi,
a
tím
z
té
mnohoznačnosti
lidského
tvora
přecházím
do
jednoduchého
stavu
existence,
ze
kterého
je
daleko
snazší
přístup
k
Bohu
než
z
jiné
pozice.
Čili
to
je
další
argument,
který
mluví
pro
to,
že
tato
koncentrace
by
měla
být
účinná.
Samozřejmě,
když
té
koncentraci
nedůvěřuji,
když
toto
neberu
v
úvahu,
když
se
celo-
celý
nepropojuji,
když
ta
koncentrace
nepředstavuje
oběť
mě
samotného
Bohu,
tak
to
k
němu
nevede.
Já
musím
chtít
bez
nároků
se
vrátit
do
stvořeného,
přes
tento
projev,
slovo
Boží,
přes
tento
projev
se
dostat
k
němu.
Aniž
bych
se
ohlížel,
že
už
já
nebudu...
že
už
já
nebudu.
Mně
na
tom
nezáleží,
jestli
já
budu
tady
mimo
něj,
nýbrž
že
budu
v
něm,
jenom,
je
vyhráno.
Ovšem,
když
mně
nezáleží
na
tom,
abych
byl
oddělen
od
něho,
jako
dosud
jsem,
abych
byl:
já
pán,
ty
pán",
tak
se
s
ním
nespojím.
Já
musím
opravdu
vsadit
celou
svoji
bytost
do
toho
a
musím
chtít
tou
koncentrací
k
němu
přejít.
Ovšem,
kdybych
si
to
mezitím
formuloval
takhle,
to
musím
dělat
jako
přípravu,
tak
ta
koncentrace
nikam
nevede.
A
už
potom
musím
jenom
to
jméno
Boží
používat
jako
nosiče,
nic
víc.
Bez
jakýchkoli
diskusí,
bez
kontrolních
myšlenek,
jako
nosiče,
který
mě
nese
k
němu.
A
dokud
mám
dojem,
že
mě
to
jméno
Boží
nese,
to
znamená,
dokud
necivím,
dokud
prostě
je
to
pro
mě
prostředek,
jasně
pociťovaný
prostředek
ke
spojení,
když
chci
z
toho
udělat
ten
prostředek,
tak
ho
nemusím
hned
zase
říkat.
Já
ho
třeba
řeknu
to
jméno
Boží
a
spolehnu
se,
ale
dokud
se
spoléhám
na
to,
že
mě
nese,
dokud
se
neocitnu
v
civění,
dokud
prostě,
to
je
těžko
vysvětlit
jak,
dokud
s-
se
tomu
prostředku
odevzdávám,
tak
se
odevzdávám
vlastně
Bohu.
Protože
neumím
se
přímo
jemu
odevzdat,
tak
se
odevzdávám
tomu
jménu
Božímu.
Tak
to
jsou
argumenty,
které
by
bylo
dobře
vědět,
abychom
tomu
cvičení
písmenovému,
jak
se
tomu
říká,
důvěřovali.
Protože
bez
této
důvěry
není
možno
se
s
Bohem
spojit,
že?
Protože
já
bych
tomu
cvičení
náležel
jenom
částečně
a
čá-
částí
své
bytosti
bych
mířil
někam
jinam.
Velice
důležité
totiž
je,
abych
do
tohoto
duchovního
cvičení,
jako
do
každé
jaké-
kteréhokoliv
jiného,
dovedl
vložit
nejenom
tuto
rozumově
odůvodněnou
část
své
bytosti
nýbrž
také
svojí
emocionální
část.
Když
já
svoji
citovou
část
neumím
zaměstnat
při
tom,
tak
tato
část
mně
potom
překáží.
Můj
cit
stojí
stranou
a
on
mě
odvádí
od
toho
soustředění.
To
znamená,
můj
citový
život
tíhne
někam
jinam,
a
to
mně
znemožňuje
se
správně
soustřeďovat.
Jestliže
aspoň
se
snažím
srdcem
patřit
tomu
Bohu,
jinak
to
nejde,
celou
myslí
to
ještě
nejde,
ale
srdcem,
to
znamená,
opravdu
si
to
přát,
tak
to
i
emocionálně
jsem
zaujat.
Čili
bylo
by
dobře
před
tou
koncentrací
nějak
vzbudit
tento
cit,
tuto
touhu.
Ne
při
ní
už,
ale
před
ní.
A
když
už
mě
ta
touha
nedrží,
když
už
nejsem
jí
veden,
tak
přerušit
koncentraci,
znovu
vzbudit
ten
cit
a
znovu
ťuknout.
Tak
asi
řekl
bych.
Třeba
střelnou
modlitbu
mezi
to
vsunout,
ne?
Tou
ťuknout
a
pomocí
tý
koncentrace
se
tam
dostat.
No,
který
jsem
dával
individuálně,
ne
obecně.
Takže
jestli
jsem
někdy
dával
návod
jiný,
tak
obecnější
návod
jsem
už
dal
předtím.
Toto
není
přímo
obecný
návod.
To
je
návod
pro
člověka,
který
dokáže
za
něčím
jít
až
k
sebezničení.
A
to
jsi
ty.
Ty
sis
tak
dlouho
hrál,
až
sis
zničil
ruku,
až
si
zničil
tu
možnost
jít
dál.
A
to
je
mi
důkazem,
že
jsi
schopen
totéž
analogicky
opakovat
někde
jinde.
Možná,
že
se
mýlím,
ale
mělo
by
tomu
tak
být.
Když
se
někdo
osvědčí
v
malém,
a
to
je
tamto,
v
tom
ses
osvědčil,
třebaže
jsi
na
tom
zkrachoval.
Osvědčil,
že
si
do
toho
vložil
všechno.
Kdyby
do
toho
nevložil
všechno,
tak
se
toto
nestalo.
To
by
jenom
flákal,
tak
se
to
nestalo.
Žes
to
neflákal,
tak
se
to
stalo.
Nestalo
jednomu
to
se
stalo
víc
lidem,
že
ano?
A
protože
to
neflákali,
zrovna
proto.
Tak
já
doufám,
že
toto
se
nebude
dávat
jako...
jako
běžný
návod
všeobecně
platný,
třeba
některé
body
se
dají
použít.
Nýbrž
jako
návod
pro
člověka,
který,
kdyby
z
toho
udělal
pouhý
mechanismus,
že
by
to
opakoval
a
nevěděl
co
a
nevěděl
proč,
tak
by
z
toho
duchovního
cvičení
nikdy
ne-
nevytvořil
spojovací
prostředky.
On
si
musí
opravdu
na
ten
prostředek
sednout.
On
musí
se
s
ním
spojit.
On
musí
ho
jako
prostředek
vědomě
užívat.
A
jakmile
mu
přestane
být
prostředkem
a
začne
mu
být
mechanismem,
tak
od
něho
musí
ustoupit.
To
je
moment,
kdys-
kdy
ho
musí
zanechat.
Třeba
to
bylo
na
vteřinu
nebo
na
dvě
nebo
na
půl
hodiny
nebo
na
ten
den,
ustoupí.
Až
bude
schopen
pomocí
něho
jako
prostředku
zase
k
Bohu
jít,
zase
se
ho
chopit.
A
na
tak
dlouho,
pokud
jako
prostředek
mu
bude
sloužit.
Protože
toto
je
obrovská
zvrhlost.
Někdo
dělá
koncentraci
pro
koncentraci,
a
ne
jako
prostředek.
Nebude
dělat
jako
prostředek,
kterým
by
se
s
Bohem
spojil.
Já
nebudu
citovat,
prosím
vás,
to
evangelium,
jak
to
tam
je,
protože
mně,
ten
citát
si
každej
najde
v
tom,
ne?
Ještě
ne.
Tak
mám
tady
dotaz:
jak
to,
že
Otec
jaksi,
jak
nám
svěřil
Ježíš,
poslal,
zvolil
si
učedníky
Ježíšovy,
jak
to
v
jednom
evangeliu
stojí
napsáno,
a
pak
Ježíš
při
loučení
se
s
apoštoly
při
poslední
večeři
zase
říká,
že
on
si
je
zvolil.
Tak
jaký
je
v
tom
rozpor,
případně
není-li
to
rozpor.
Rozpor
v
tom
není
v
tom
smyslu,
že
všechno
tvorstvo
pochází
od
Boha.
To
má,
řečeno
symbolicky,
jeho
jméno,
to
znamená,
on
je
původce.
V
tomto
smyslu
Ježíš
Kristus
si
vzal
své
učedníky
od
něho.
On
z
nich
nechtěl
udělat
odrodilce
od
Boha
Otce.
Z
jeho
rukou
všechno
bral,
z
jeho
rukou
bral
třeba
i
své
rodiče.
A
proto
jim
byl
poddán.
On
by
byl
nemohl
zachovávat
princip:
já
musím
být
v
tom,
co
je
mého
Otce.
A
zároveň
být
poddán
rodičům
nebo
matce,
svému
okolí,
svému
řemeslu,
kdyby
byl
nevěděl,
že
jsou
to
hřivny
od
Otce,
kterými
on
musí
hospodařit.
A
protože
jsou
živé
bytosti,
oni
budou
hospodařit
s
ním.
Do
té
doby,
dokud
on
se
nedostane
na
takovou
úroveň,
že
se
bude
moci
od
nich
oprostit.
Čili,
jestliže
on
dostal
tyto
své
učedníky
od
Otce,
a
nebylo
mu
řečeno
nic
víc,
než
mu
bylo
dáno
do
vínku
to,
co
se
říká:"
tento
je
syn
můj
milý,
v
němž
se
mi
zalíbilo".
To
znamená
jednota
mezi
Otcem
a
Synem,
vnitřní
jednota.
On
pomocí
tohoto
nadání
si
z
nich
potom
udělal
nebo
rozdělil
pro
ně
své
úkoly.
A
to
hned
od
počátku.
Od
počátku
se
o
svůj
úkol
dělil
s
nimi.
To
je
zvláštní
způsob
hospodaření,
které-
který
se
doporučuje
všem
vám:
že
když
máte
hřivnu,
tak
ji
nesmíte
nechat
zanedbanou.
Nesmíte
ji
zakopat.
Vy
musíte
s
nimi
hospodařit
jako
aktivně.
To
znamená,
musíte
s
ní
něco
dělat.
Ježíš
Kristus
z
těchto
hřiven
svěřených
mu
od
Boha,
těchto
živých
hřiven,
to
byli
apoštolové,
udělal
dílčí
úkoly.
Nadělal
z
toho
řadu
dílčích
úkolů,
dvanáct
dílčích
úkolů.
Svatý
Petr
a
tak
dále,
že?
Jidáš.
Takže
on
mohl,
když
se
s
nimi
loučil,
ří-
říct:
já
jsem
si
vás
zvolil.
Protože,
co
už
potom
s
nima
udělal,
jakou
úlohu
pro
ně
zvolil,
jakou
novou
individuální
cestu
pro
ně
našel,
to
už
byla
čistě
jeho
věc.
Když
se
k
němu
dostali
do
jeho
rukou
z
Otcových
rukou,
tak
tyto
úkoly
neměli
od
Otce.
Ty
úkoly
jim
přidělil
Ježíš.
To
právo
měl.
S
těma
hřivnami
měl,
s
těmi
hřivnami
měl
každý
služebník,
jak
je
zná-
známo
z
toho
přirovnání
o
hřivnách,
právo
si
dělat,
co
chtěl.
On
to
mohl
i
zakopat,
tu
hřivnu,
že
ano?
Byl
sice
za
to
potom
plísněn
ten
služebník,
že
on
si
Ježíš
nemohl
dovolit
ani
si
to
nechtěl
dovolit,
že
měl
taky
k
tomu
nějakou
moudrost,
byl
vybaven
tím
synovstvím,
že
ano?
Jakmile
ale,
a
to
si
dobře
uvědomte,
o
to
synovství
na
kříži
přišel,
on
o
ně
přišel.
On
ho
také
zmařil
to
své
synovství,
tak
také
zmařil
ten
svůj
poměr
k
těm
svým
učedníkům.
On
je
v
tres-
v
tom
stádiu
hotovosti,
jak,
co
z
nich
udělal,
jaké
úkoly
jim
přidělil,
je
nechal
napospas
Duchu
utěšiteli.
Sám
se
do
toho
už
nepletl.
Já
vám
pošlu
Ducha
utěšitele.
Ten
úkol
jeho
končil
tím,
že
on
z
nich
udělal
individuální
úkoly.
Nadělal
z
nich
řadu
individuálních
úkolů,
rozdělil
ty
úkoly,
vybavil
je
pro
ty
úkoly
a
jen
do
té
míry,
jak
se
dá
někdo
vybavit
osobním
vedením.
A
upozorňuju
vás,
že
osobním
vedením
se
dát
vybavit
jenom
v
tom
smyslu,
jak
se
Ježíš
vyjádřil:
co
jsem
viděl
nebo
slyšel
od
Otce,
to
všechno
jsem
vám
řekl.
A
tohle
je
strašně
málo.
Protože
smyslově
se
to
nedá
toho
moc
říct.
A
proto
on
musel
poslat
Ducha
utěšitele,
kteří-
který
bez
pomoci
smyslů
je
učil
dál,
bez
pomoci
rozumu,
bez
pomoci
smyslů.
Že
jste
byli
svědkem,
kdo
jste
četli
evangelia
a
potom
skutky
apoštolů,
že
oni
nejednou
byli
přepadeni
tím
Duchem
svatým
a
najednou
věděli
daleko
více,
než
co
jim
Ježíš
Kristus
řekl.
A
rozuměli
všem
jazykům
a
tak
dále,
měli
prostě
schopnosti,
které
předtím
nikdy
neměli.
A
kdyby
se
jim
byl
vtisk-
Ježíš
snažil
to
vštípit
do
hlavy
vším
zázračným
způsobem,
to
znamená,
smyslovým
taky
způsobem,
tělesným
způsobem,
tak
to
nešlo.
Co
netělesným,
neosobním
vedením
to
jde.
Proto
já
vás
na
to
upozorňuju,
že
člověk
je
veden
od
lidství,
výš
za
ně,
k
netělesnosti.
A
že
musí
tuto
tělesnost
zmařit.
A
musí
se
s
nim-
s
tím
smířit,
že
bude
zmařena
už
během
vaší
cesty,
že
budete
toho
svědky.
Já
jsem
vám
to
líčil
na
příkladech.
Ve
svém
životě
jsem
byl
mockrát
svědkem
tohoto,
že
se
to
takhle
děje
s
člověkem.
No
a
pak
tedy
není
rozpor
mezi
tím,
že
Otec
mu
je
svěřil
a
poslal,
a
že
potom
Syn
na
ně
psal
jako
na
čisté
tabule
od
Boha
poslané,
mu
dané
k
dispozici.
A
z
nich,
a
ty
tabule
popsal
základním
písmem.
Čili
že
si-
že
z
nich
udělal
tím,
čím
byli
v
hodině
jeho
smrti.
Ať
je
to
už
Jidáš
nebo
Petr
nebo
Tomáš.
Proto
nemohl
zavrhnout
Tomáše,
který
mu
nevěřil.
Vždyť
on
si
ho
udělal
toho
Tomáše
takového,
jaký
byl.
Kdyby
si
ho
byl
neudělal
Ježíš,
kdyby
opravdu
ho
nepřevzal
z
rukou,
bezvýhradně
z
rukou
Otcových,
takže
potom
už
byl
jeho,
a
potom
už
on
si
ho
zvolil,
už
on
volil
cestu
dalšího
vývoje,
rozumíte
mně?
Tak
tomu
lze
rozumět.
Ale
která
neměla
odporovat
samozřejmě
Otci,
to
ne.
Ale
protože
zárukou
toho
bylo
jednota
s
Otcem,
to
nemohl
odporovat.
Jenže
v
okamžiku,
kdy
tu
jednotu
ztratil,
a
to
bylo
na
kříži,
tento
pocit
jednoty
ztratil,
tak
je
musel
pustit
k
vodě,
ty
apoštoly.
To
vedení,
které
by
byl
potom
zavedl,
by
bylo
čistě
lidské,
a
nebylo
by
odpovídalo
té
jednotě,
kterou
zažíval
s
Otcem.
On
musel
dopustit,
že
se
rozprchnou
a
že
tam
přijde
jenom
ten
svatý
Jan,
který
nebyl
dotknutelný
tou
krizí
Ježíšovou
z
toho
důvodu,
že
šel
jinou
cestou.
Nezávisle,
nechci
říct
na
vedení
Ježíšově,
ale
nezávisle
na
krizích,
na
stagnacích.
Láska,
když
je
správně
prováděna,
tak
nemá
odlivy,
jo?
Protože
se
nezastaví
totiž
u
lásky
srdcem,
nýbrž
dbá
na
to,
aby
byla
plná.
Aby
to
byla
láska
z
veškeré
duše,
z
veškeré
síly
a
tak
dále,
jak
to
tam
znáte
z
toho
prvního
doporučení
Ježíšova
o
lásce.
Ještě
dovětek:
ve
jménu
tvém
jsem
ti
je
zachoval
Otče,
ano?
To
znamená,
to,
co
jsem
já
z
nich
udělal,
to
nijak
neodporuje
smyslu
tvého
stvoření.
Neboť
to
signum
tam
zůstává,
to
tvoje
jméno.
Ten
znak
toho
stvoření,
proč
to
bylo
všechno
vytvořeno,
ten
jsem
já
zachoval,
stoprocentně.
To
znamená,
to
celé
stvoření
nemá
jiný
smysl,
než
aby
se
k
tobě
vrátili.
A
jestliže
my
jinak
chápeme
stvoření,
tak
se
zříkáme
Boha
Otce,
toho
Stvořitele.
Neboť
ten
nás
nestvořil
proto,
abychom
se
tady
mučili,
nýbrž
abychom
se
jako
hrou
lásky
k
němu
vrátili.
Toto
právě
je
ten
úkol
při
tom
uvádění
té
lásky,
abych
toto
vysvětlil.
A
takže
on
mohl
se
odvolat
na
to:
buďte
bez
starosti.
Já
když
vás
teďka
opouštím
na
chvilinku,
tak
já
jsem
se
vás
nezřekl.
Já
vás
vkládám
do
rukou
Otcových
s
tím
jasném-
jasným
vědomím,
že
jsem
se
mu
ničím
neprotivil
a
že...
že
vám
budeme
moci
poslat
vyšší
poznání,
než
jaké
máte,
které
se
vůbec
dá
udělit
osobním
vedením.
Osobním
vedením
se
nedá
nejvyšší
poznání
udělit,
to
se
musí
přerušit,
tam
je
nová
zeď,
ono
těch
zdí
je
moc.
Na
konci
osobního
vedení
je
zase
zeď,
a
velice
mocná
zeď,
která
je
znázorněná
smrtí
na
kříži
a
zmrtvýchvstáním.
To
je
zeď
velice
příkrá
a
tvrdá,
že?
Ta
se
musí
překonat.
Ale
Ježíš
Kristus
ukazuje,
jak
tuto
zeď
překonat,
všechny
zdi
předešlé
ukazuje,
jak
je
překonat.
První
zeď
je
tam
překonávána
při
narození
a
potom
při
tom
křtu
v
Jordáně
a
potom
konečně
třetí
zeď,
bych
tak
řekl,
kdyby-
kdybychom
to
tak
zjednodušili
hodně
ten
pohled,
tak
jsou
tři
zdi,
ne?
Ale
pro
člověka
je
jich
tisíce,
protože
on
se
znovu
a
znovu
objevuje
před
tou
zdí,
protože
je
vyhozen
pro
své
špatné
chování.
Vždycky
vyhozen
z
toho
království
zase
nazpátek
a
zase...
zase
klesne,
zase
vstane.
To
všechno
je
dovoleno,
protože
on
je
nevědomý
do
té
míry,
že
ze
začátku
ani
nemůže
pochopit,
že
je
jiné
vedení
než
osobní.
A...
a
tím
se
dá
říct
velice
málo,
a
to
Pánbu
dobře
ví.
Takže
nemůže
člověku
mít
za
zlý,
že...
že
klopýtá.
To
není
chyba
toho
člověka,
nýbrž
chyba
toho
osobního
vedení,
kterýho
on
se
chopil.
Ježíš
ale...
ale
Jan
se
nechopil
osobního
vedení,
ten
se
chopil
lásky.
To
je
podstata
Boží,
to
není
osobní
vedení.
K
tomu
malinký
dovětek:
posvěť
se
jméno
Tvé,
v
Otčenáši.
To
znamená,
když
člověk,
když
teďka
vy
už
víte,
co
znamená
jméno,
že
je
to
označení
cíle,
smyslu
té
věci
ze
Stvořitelových
rukou
přišlé.
Tak
to
jméno
Stvořitelovo,
to
jméno
Boží
se
posvěcuje
tím,
že
se
ten
úkol
plní.
Toho,
co
on
stvořil.
A
může
se
plnit
dílčím
způsobem,
to
znamená
nějaká
etapa,
anebo
se
může
plnit
tím
celkovým
nejvyšším
smyslem,
kde
se
směřuje
přes,
samosebou
určitou
dílčí
etapu
vývojovou,
k
tomu
spojovacím
smyslu
všech
věcí.
Že
ty
věci,
toto
stvoření,
nebylo
vytvořeno
pro
stvoření,
nýbrž
pro
Boha,
aby
se
k
němu
vrátilo.
Že
je
to
hra
lásky.
Čili:
"posvěť
se
jméno
tvé",
v
každém
případě,
a
proto
to
tam
tak
navrhl
v
tom
Otčenáši.
To
znamená,
zacházet
se
vším
stvořeným,
ať
je
to
moje
mysl,
moje
myšlenka
konkrétní
nebo
moje
tělo,
funkce
jeho
těla
v
životě,
ve
světě,
příroda
a
tak
dále,
s
tím
jako
s
hřivnami
Božími,
se
kterými
se
hospodaří
pro
hospodáře,
ano?
Tím
se
světí
to
jméno.
Že
tím
se
mu
tomu
jménu
přiznává
právo,
jménu
těch
věcí,
to
znamená
známce
té
věci.
Že
podle
té
známky,
pro
co
to
je,
jako
označení
nástroje,
bych
tak
řekl,
bude
to
používáno.
Že
to
nebude
ležet
nazmar
někde,
že
to
nezakope,
ne?
Že
s
tím
bude
řádně
hospodařit
jako
řádný
hospodář
nikoliv
pro
sebe,
nýbrž
pro
toho,
kdo
to
stvořil
a
kdo
chtěl,
aby
mu
to
sloužilo.
Aby
mu
to
sloužilo
k
tomu,
ne
v
tom
smyslu,
mně
budete
sloužit,
ale
aby
to
sloužilo
k
tomu,
aby
se
to
k
němu
vrátilo.
Aby
se
tomu,
pomocí
toho
vyrobilo
něco,
co
se
k
němu
vrátí,
tak
asi.
Že
ne
vždycky
to
se
vrátí,
co
je
vyrobeno.
Například,
dejme
tomu,
zvíře
jako
takové
se
nemůže
vracet
ještě
k
Bohu.
Ale
protože
člověk
je
produktem
vyšším,
celé
té
škály
z
tvorstva
tak,
že
se
sám
vrací
a
používá
zvířata
k
tomu,
aby
se
mohl
vrátit.
Tak
tím
dopřává
i
zvířatům
možnost,
například
že
je
jí,
bohužel,
a
rostliny,
že
je
jí,
aby
se
vrátili,
vodkud
přišli,
k
Bohu.
Tak
my
jsme
si
často
říkali,
že
cesta
lásky
je
výjimečnou
mezi
všemi
cestami,
protože
jestliže
je
prováděná
tak,
jak
nám
to
ukazuje
Nový
zákon,
bible
a
specielně
svatý
Jan
Evangelista
Páně,
miláček
Páně,
že
nás
zbavuje
těch
největších
těžkostí
na
cestě
a
nejpřímočařeji
nás
vede.
Nám
by
nemělo
jít
nikdy
o
to,
bát
se
utrpení.
Ale
mělo
by
nám
jít
o
to,
abychom
utrpením
se
nevyčerpali,
rozumíte?
O
to
mi
tu
jenom
jde.
Neboť
někoho
utrpení
vyčerpá.
Copak
vyčerpá
síly,
ale
vyčerpá
mu
trpělivost.
Zbaví
ho
víry
to
utrpení.
Mnoho
lidí
mi
říkalo
v
koncentráku:
já
nemohu
věřit,
protože
toto
Pánbůh
by
nedopustil
přeci,
ne?
Já
jsem
si,
kdyby
byl
Pán
Bůh
tak
toto
nemůže
existovat.
Co
jsem
mohl
s
nimi
dělat?
Čili
cesta
lásky
vás
zbavuje
těhletěch
těžkostí.
A
já
jsem
se
o
tom
přesvědčil
právě
v
tom
koncentráku,
že
jakmile
mě
naučil,
potom
že
jsem
se
já
učil
sám
předtím,
on
milovat,
tak
já
jsem
byl
v
tu
chvíli
zbaven
všech
těžkostí.
Čili
já
mohu
cestu
lásky
vřele
doporučit.
A
musím,
i
když
jsem
se
ji
nenaučil
z
vlastní
iniciativy,
chtěl
jsem
se
to
učit,
to
řemeslo.
Já
jsem
to
totiž
nevěděl,
že
se
to
dá
naučit.
Já
jsem
jenom
Boha
prosil,
aby
mě
naučil
lásce.
A
nevěděl
jsem,
že
když
toto
od
něho
chci,
že
chci
něco,
čeho
des-
dosah
si
vůbec
neuvědomuju.
Že
když
mě
Bůh
chce
naučit
lásce,
tak
mě
musí
zbavit
toho,
který
stojí
v
cestě
této
lásce.
Který
jemu
nedovoluje,
aby
mě
otevřeně
v
mém
vědomí
miloval.
On
mě
miluje
zatím
tak,
že
já
vo
tom
nevím.
A
to
není
pro
mě
důkazem,
a
tím
mě
nemůže
učit
lásce,
toho
malého
člověka
nemůže
učit
lásce.
Ale
kdybych
já
si
byl
vědom
toho,
že
on
mě
miluje,
ne,
tak
bych
samosebou
ho
taky
patrně
se
naučil
milovat.
Snáze
miluju
toho,
o
kom
vím,
že
mě
miluje,
než
toho
tedy,
o
kom
to
nevím,
ke
kterému
nemám
žádný
poměr.
Čili,
on
když
mě
má
naučit
po-
ke
správnému
poměru
k
němu,
tak
musí
mě
zbavit
té
překážky,
která
mezi
ním
stojí
a
mezi
mým
vědomím...
mezi
mým
vědomím
stojí.
Mé
vědomí
teče
od
Boha.
A
to
je
moje
"já".
Čili
musím
se
zbavit
sama
sebe.
Tím
chci
říci,
že
my
se
sice
lásce
můžeme
učit,
ale
to
učení
se
lásce
má
zvláštní
povahu.
Totiž:
prvním
bodem
v
tom
učení
je,
že
musím
se
snažit
stát
proti
svému
"já",
nestranit
mu.
Né
být
vždycky
proti
němu,
ale
když
ono
chce
něco
pro
sebe
bez
ohledu
na
ostatní,
tak
za
ním
nestát.
Distancovat
se
od
něj,
netolerovat
mu.
Objektivně
se
snažit
poznat
pravdu,
správné,
spravedlivé,
láskyplné,
objektivně
snažit
se
poznávat.
To
znamená,
za
všech
okolností
nekompromisně
plnit
příkazy
Boží.
A
proto
se
nedivte,
že
Ježíš
Kristus
definoval
lásku
k
Bohu
tak,
že
řekl:
kdo
mě
miluje,
ten
plní,
kdo
miluje
Boha,
pardon,
ten
plní
příkazy
mého
Otce.
Je
tomu
tak.
Takhle
poznáte
milujícího
člověka.
Nemá
jiných
znaků.
Nemusí
klekat
na
kolena,
nemusí
plakat
láskou,
nemusí
se
rozplývat,
nic
takového,
ale
tvrdě
stojí
za
tím,
co
je
spravedlivé.
Může
se
mýlit
úplně,
že
je
na
začátku.
Já
znám
lidi,
kteří
vůbec
nevěří
v
Boha.
Stojí
tvrdě
za
spravedlivostí.
Mýlí
se
třebas
celý
život,
ale
uvěř-
věřte
tomu,
že
tito
lidé
jsou
Bohem
milováni
víc
než
kdokoliv
jiný,
protože
sama-
sami
sebe
zapírají,
musí
se
krutě
sebezapírat.
A
že
nejpozději
v
hodině
smrti
se
s
Bohem
setkají,
nejpozději.
Takže
první
bod
by
byl
probrán.
Čili,
co
z
toho
vyplývá,
co
jsem
řekl?
Já
myslím,
že
to
z
toho
vyplývá.
To-
co
z
toho
vyplývá?
Že
to
není
otázka
citu.
Že
je
otázka
vůle,
že
si
zamanete
konat
vůli
Boží.
A
můžete
ji
konat
jenom
do
takový
míry,
do
jaký
ji
poznáváte.
A
vy
ji
poznáváte
tím,
že
se
s
ní
snažíte
seznámit.
Že
například
víte,
že
se-
třebas
čtete
nějaké
náboženské
dílo
nebo
křesťanskou
mravouku,
že
víte
co...
co...
co
je
správné,
co
je
nesprávné.
Že
máte
už
v
tom
nějakou
zběhlost,
že
to
umíte
posoudit,
že
máte
schopnost
rozlišovací.
Ta
schopnost
rozlišovací
se
postupně
stupňuje,
pochopitelně,
jste
stále
citlivější.
Tady
je
jenom
jedno
velké
nebezpečí:
že
ten
člověk,
který
se
snaží
milovat
Boha,
by
se
mohl
stát
skrupulózním
člověkem.
Že
by
mohl
zjišťovat,
a
on
to
zjišťuje
vždycky,
že
ho
málo
miluje.
A
že
by
si
z
toho
mohl
dělat,
řekl
bych
hlavu,
jak
se
tomu
říká
lidově.
Že
by
si
říkal:
protože
já
málo
miluji
Boha,
Bůh
mě
taky
nemůže
milovat
a
já
tedy
nejsem
hoden
jeho
lásky
a
podobně.
Prosím
vás,
k
tomuto
konci
nesmíte
se
dostat.
Vy
jste
sice
schopní
málo
milovat,
ale
vy
nemůžete
milovat
Boha
víc,
než
nakolik
sebe
jste
schopni
opustit.
A
protože
máte
sebe
rádi,
proto
málo
milujete
Boha.
A
proto
on
vám
musí
pomoci
k
tomu,
abyste
se
přestali
mít
rádi.
A
ta
jeho
pomoc
spočívá
v
tom,
že
vás
zbavuje
záměrně,
tomu
vy
říkáte
"sběhem
událostí",
zevními
prostředky,
které
zdánlivě
jdou
zvnějšku
k
vám.
A
ježto
jste
si
je
přivolali
svou
vůlí
milovat
Boha.
Kdybyste
byli
tu
vůli
neměli,
tak
se
vám
nepřihodilo
to,
co
se
vám
bude
přiházet,
jo?
Co
stane
a
toto,
co...
co
jako
vám
se
bude
zpočátku
zdát
jako
utrpení,
když
si
to
rozeberete,
tak
vždycky
vidíte,
že
to
je,
že
to
přistoupilo
k
vám
nebo
jestli
to
na
vás
dotírá
jenom
proto,
že
jste
se
neosvědčili
v
lásce
k
Bohu,
ale
osvědčili
jste
se
výtečně
v
lásce
k
sobě.
Že
jste
protekčně
milovali
sebe
na
úkor
objektivní
spravedlivosti
a
objektivní
pravdy.
Že
jste
ustoupili
od
objektivní
pravdy
a
dali
jste
přednost
sobě.
Bez
ohledu
na
to,
že
to
není
tak
správné,
ano?
Čili
chce
se
na
vás,
abyste...
abyste
objektivně
šli
za
pravdou,
to
znamená
nezainteresovaně,
jak
už
jsem
to
dneska
několikrát
říkal.
Abyste
neměli
při
tom
vlastní...
vlastní
prospěch,
aby
to
nebyl
kšeft:
Pane
Bože,
já
tě
budu
milovat,
ty
mě
za
to
dáš
takový
a
takový
blahobyt
nebo
takovou,
tak-
takové...
takové
pohodlí.
My
to
nesmíme
dělat
proto,
že
ta
cesta
je
pohodlnější.
Cesta
je
nepohodlná
v
jiném
smyslu
než
ty
předešlé.
Ta
se
může,
ta
nás
může
vyvarovat
velkých
krizí,
to
je
pravda.
Když,
jakmile
nastane
malá,
my
v
tom
hned
začneme
vidět
volání
Boží
v
tom
smyslu,
to
je
ten
druhý
bod:
tady
jsi,
člověče,
na
scestí.
Tady
se
ode
mě
zbavuješ-
vzdaluješ.
A
já
tě
chci
mít,
já
tě
miluju.
Já
se
nechci
od
tebe
vzdálit,
ale
ty
se
vzdaluješ
tím,
že
nekonáš
objektivně
pravdu,
správně.
Že
mě
tedy
nemiluješ,
že
nectíš
moje
příkazy.
A
proto
odstup
od
toho.
Mně
napovídá
ta
událost.
Žádný
slova
nemusím
slyšet,
pochopitelně,
to
by
bylo
nesprávné.
Ta
událost,
já
se
musím
události
špatné
nebo
nepříjemné
chopit
tak,
že
musím
ji
řešit
jako
volání
Boží.
Tady
mě
volá
k
sobě
Bůh,
a
protože
to
po
dobrém
nejde,
tak
je
to
pro
mě
nepříjemná
situace,
která-
které
se
nesmím
zlobit
pro
její...
pro
její
nepříjemnost,
ale
protože
ji
musím
klasifikovat
jako
vzdalování
od
Boha.
Jak
já
to
mám
jinak
poznat,
že
se
od
něj
vzdaluji,
než
že
je
to
nepříjemné.
Čili
já
musím
se
zbavit
toho
tím,
že
budu
dělat
to,
co
ode
mě
Bůh
chce.
A
přijdete
na
to,
že
od
vás
chce
objektivně
hledat
pravdu,
spravedlivost,
správnou
věc,
ano?
Jakmile
to
začnete
dělat,
tak
ty
těžkosti
přejdou,
že
tímto
způsobem
se
nemusí
nikdy
dojít
k
hlubokým
krizím,
rozumíte
mně?
mně?
mně?
