EN | ES |

77-03B-Zlin

77-03B-Zlin

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
Tak podívejte se, my jsme u toho bodu se ocitli, kdy vám chci vysvětlit, co je to klepání. Klepání na bránu království Božího. Tam se dá klepat jenom tím způsobem, že to, co je klepáním, je jenom od- do té míry klepáním, pokud v mých očích je to výrazem mého chtění. Je to ideální výraz mého chtění. Když, já neznám lepšího výrazu, jak projevit své přání, než například tou duchovní modlitbou. Jestliže je to nejdokonalejší, co já dosáhnu, co já dokážu, tak je to v každém případě klepání. Že znám nějaké jiné prostředky, lepší, může se chopit těch lepších prostředků. Nebo jestli kromě toho, že já dělám tu koncentraci, znám ještě třeba činnost, která může býti klepáním, já jsem vám předvedl, jak ta činnost má vypadat, tak klepu i tím. Nesmím se spokojit jenom s tím klepáním koncentračním. Naopak jsem vám tady mnohokolikrát prozradil, že kdybych se snažil jenom přitom klepat při té koncentraci, že by to nikam nevedlo, protože nemám... nemám k tomu přípravu. To stojí ve vzduchu všechno, to stojí utrženo od mého života, můj život nesmí jít jedním směrem a ta moje modlitba druhým směrem. Tak přes den si to nepřeju a najednou v modlitbě si to přeju. Tak co je pravda? Je pra- je pravdivý ten můj život, který si to nepřeje, anebo je pravdivá ta moje modlitba? Patrně je pravdivý ten život. Já si to fakticky nepřeju. Protože když jenom z toho zbytku ještě dodám Pánu Bohu, něco, ne? Tak to je, to mně připadá asi takhle: Pán Bůh tady někde stojí jako žebrák v rohu a já celý den bez povšimnutí okolo něho chodím celý den. A večer si všimnu, že on tady sedí s miskou žebrací. Tak mu tam přidám jeden peníz. No to je pěkný jednání. A on o mě stojí, on mě miluje, on mě miluje celý den. A já jenom jednou za den k němu přicházím, abych se smiloval nad jeho láskou. No, kam to může vést? Nikam. Proto já jsem vám doporučoval přípravu k modlitbě, že ta činnost musí být přípravou. To musí být klepání. To teď budu psát o lásce, a jestli se k tomu dostanu, k poznání. Silně pochybuju. Ale, já vám, protože to asi psát vůbec nebudu, aspoň řeknu tolik, že tím že rozumně jednám, to je cesta poznání, a vím, že kdybych rozumně nejednal, že by to byla chyba. Tím, že rozumně klidně rozumně jednám, a co je rozumné dělám, a co je spravedlivé dělám, no to se rozumem dá uvážit. Tak tím se připravuju, tím klepám, tím se připravuju na to, abych prováděl cele vůli Boží. A o tom potom můžu předpokládat, že, s klidným svědomím mohu říct, že chci plnit vůli Boží, rozumíte? Že je to nerozumné nebo nespravedlivé, nemravné nebo takto nějaké, ne? Tak to není ve vůli Boží. To klidně potom dělám všechno podle vůle Boží, to je moje cesta poznání. Je to velice jednoduchá věc. A to vede přímočaře potom k poznávacímu růstu. Já najednou poznávám věci přímočaře, bez rozumování už potom, jo? Taky musím od toho rozumu odejít, to je jenom prostředek, a nikoliv cíl. Cílem není rozumět věcem. A proto jim rozumím, že to není můj cíl, to je prostředek. Několik dovětků k písmenovým cvičením. Těm, co ještě nebyly někde napsány třebas. Proč třeba se doporučuje soustřeďovat do nohou? Protože my se můžeme s Bohem stýkat přes trojí úroveň: přes úroveň existenční, přes úroveň lásky a přes úroveň poznání. Ale nejblíž je nám úroveň existenční. Protože s tou, s tím jedním projevem jeho existence, kterým je tato země, se vším se ustavičně stýkáme. Kdežto s projevem jeho lásky jenom prostředečně, daleko prostředečněji a s projevem poznání jenom v tom úzkém oboru svého poznávání, což je velice jaksi úzký pruh spojovací. Čili nejsnazší cesta k Bohu je přes existenci, ve které jsme. A proto písmenové konc- písmenová koncentrace by měla být u většiny lidí, neříkám obecně, ale u většiny lidí tím nejsnazším, co je přivede ke spojení s Bohem. A ovšem potom je třeba si uvědomit, že celou tuto existenci, za celou tuto existenci, kterou tady máme, děkujeme sice původně Bohu. Ale tomu projevu jeho stvoření nebo jeho tvoření, jeho tvorby, kterým se říká Země jako planeta, která ve svém vývoji dospěla tak daleko, že z toho molekulárního složení neživé hmoty se nakonec stala hmota živá a z té živé hmoty člověk. Takže my jsme se ocitli na konci této řady, že z té země mrtvé, z toho prachu, jsme se stali lidmi a že zase do toho prachu se musíme vrátit. Čili přímočaře závisíme na té země, na té zemi živitelce, abych vám tak řekl, ne? A ta je nám prostředkem nebo pojítkem mezi Bohem a námi. A protože tímto pojítkem je, můžeme z toho vyvodit všechny důsledky. A proto my soustřeďujeme do nohou, protože tam jsme ve spojení se zemí. Nohy, a proto například, dejme tomu Jan Křtitel Krebs, jménem spisovatelským Kerning, celý život tuto koncentraci dělal vestoje. Že si byl dobře vědom, že tak, jako souvisí, když stojí, takže souvisí nejlepším způsobem ze zemí, na které je to všechno závislé. Samozřejmě tím se na druhé straně zřekl toho, že by byl tou koncentrací dosáhl nějakého spojení vědomého, protože musel myslet na tu polohu, musel ne- těžko se zbavoval pocitu tělesnosti. Kdyby se byl zbavil pocitu tělesnosti, tak upadl. Já myslím, že toto není třeba dodržovat, že v tom spojení jsme tak jako tak. I když na té země nestojíme a jsme nohama ve spojení, i když nohama nestojíme na té zemi. Protože vývojem jsme se dostali k té své stojaté podobě, postavě a tak dále, ale o tom se nebudu dál šířit. Ne, když se postavím na nohy, jsem líp spojen se zemí, než když třeba ležím nebo sedím. To je jenom zrakový klam. To spojení je substanční, faktické, a ne závislé na poloze. Samozřejmě ta substance nás spojuje s nohama se zemí proto, že veškerá životní síla, kterou my přece nám přes převádí, dostáváme z prostředí, ta vystupuje z nás nohama. Čili přebytek prany, které- který vždycky u nás existuje, odplývá nohama pryč. Čili jestliže já se do nohou soustřeďuju, tak já tam také hrnu krev. A proto tam můžu cítit třeba teplo a mravenčení, protože se tam hrne krev. A tím, že se tam hrne krev, tak já tam vytvářím nasycení, nastává tam nasycení, přes které méně nasycená prana, která tam nově přitéká, nemůže přejít, že tam je plno, rozumíte mi? Tam je plno, takže ta prana se v nás začne hromadit. A ten tok prany se obrátí na druhou stranu. A my dobře víme, že když se nakonec na druhou stranu obrátí, že to má ten blahý následek, že začne útočit na hadí sílu. Začne obracet také způsob našeho vědomí, že totiž se začnou oživovat vyšší čakramy, a tím nakonec se staneme poznalými lidmi. Pak jenom tak člověk pociťuje jako, že to stoupá nahoru, ano? Tak to je jeden důvod, proč se soustřeďujeme do nohou zrovna, že tam vlastně děláme přehradu, tím svým soustředěním děláme přehradu proti úniku prany. Tím ji v sobě hromadíme a nedá se tomu zabránit, abysme ji nehromadili, protože pořád dýcháme. A tím, že dýcháme, ji hromadíme. Kromě toho v sobě spalujeme látky, které jsme, kterými jsme se živili a kterými jsme se napájeli, a tím také vzniká další prana, jiný druh prany. Takže dohromady to dává komplexní pranickou náplň, která je zapotřebí k tomu, aby hadí síla stoupala. A to potom koneckonců tyto následky to má. Tak to je jeden důvod. Ale to je důvod celkem, ne tak závažný. Daleko závažnějším důvodem je, že když já vyslovuji jméno Boží v nohách, tak dávám najevo, že jdu na věc pokorně. Že si uvědomuju, že odtamtud z existence Boží v té spojitosti s vesmírem, který- která pochází z Boha, já žiju a já se dostávám nahoru. A navazuju na tuto spojitost. Já prostě tam vzdávám hold Bohu jako stvořiteli. Já se prostě obracím k Bohu jako stvořiteli. Na... na- do jeho svatyně, do jeho- do pojítka jeho vesmíru. Já jsem tady s vesmírem spojen. Já jsem možná jinými čakramy spojen s něčím jiným, taky že jsem, třeba s astrálním světem, s elementárním, rajským a tak dále. Ale to jsou jiné světy než toto, co okolo sebe zažívám. Nohama jsem spojen právě s touto zemí. Tak já mu jako stvořiteli této země dá- vzdávám tím hold. Čili i kdybych to dělal to duchovní cvičení jenom tak, že bych mu tam vzdával úctu, vděčnost, za to, že mě porodil, řečeno ve zkratce, vynechám ten proces mezi tím, ne? Tak by to byla dobrá koncentrace. Přece stav vděčnosti je také dobrá cesta. A byla by to cesta, která by vedla ke spojení, jenomže by to byl projev vděčnosti. Já bych si při tom třeba nepsál- nepřál vědomé spojení s Bohem, ale byla by to správná cesta, možná že by ty vrata se snáze otevřely. Já mám tak dojem, že by se snáze otevřely. A potom, když to dělám ovšem z toho důvodu, abych k němu odešel, tak musím v tom jménu Božím vidět prostředek, kterým já se mohu k němu odebrat. Jestliže to pro mě není prostředkem, že si to neužívám... neužívám jako prostředku, kterým já se k němu mohu odebrat, když to dělám jako nějaké cvičení, jako nějakou modlitbu pouhou, kterým- která nemá pro mě smysl spojovací, která nemá pro mě smysl k němu se odebrat, tak se k němu tou modlitbou neodeberu. Já musím do toho vložit celé svoje "já". Jenom celý člověk může k němu odejít. Proč se ten celý vývoj odehrál mezitím? Protože nikdo není schopen k Bohu přejít, pokud my víme, neznáme nic jiného mimo svou planetu, než právě člověk. Ten má možnost se rozhodnout se vrátit k Bohu. Ostatní tvorové ani se nerozhodují ani se nemohou rozhodnout. Ti jsou ještě na poloviční vývojové cestě, ti nejsou tam, kde jsme my. Kdežto my už se můžeme dobrovolně rozhodnout z tohoto místa k němu odejít. To je veliká přednost lidského postavení. A tohoto využívaje, já mohu se soustřeďovat na jméno Boží, ke kterému se připojuju. To má být pro mě oběť mě samotného Bohu, to nemá být vyslovování jména Božího pouhé. To já se, já protože tam neumím sám se sebe zříkat, já nevím, jak sebe zapřít. Tak to neumím, jak vám je dobře známo, a jak tak jak, sebe, že sebe pomocí toho jména Božího odevzdávám. Neboť ono je u kořenů existence s tou jednoduchostí těch zvuků, těmi vibracemi. A já se spojuji s těmito vibracemi, a tím z té mnohoznačnosti lidského tvora přecházím do jednoduchého stavu existence, ze kterého je daleko snazší přístup k Bohu než z jiné pozice. Čili to je další argument, který mluví pro to, že tato koncentrace by měla být účinná. Samozřejmě, když té koncentraci nedůvěřuji, když toto neberu v úvahu, když se celo- celý nepropojuji, když ta koncentrace nepředstavuje oběť mě samotného Bohu, tak to k němu nevede. Já musím chtít bez nároků se vrátit do stvořeného, přes tento projev, slovo Boží, přes tento projev se dostat k němu. Aniž bych se ohlížel, že už já nebudu... že už já nebudu. Mně na tom nezáleží, jestli já budu tady mimo něj, nýbrž že budu v něm, jenom, je vyhráno. Ovšem, když mně nezáleží na tom, abych byl oddělen od něho, jako dosud jsem, abych byl: já pán, ty pán", tak se s ním nespojím. Já musím opravdu vsadit celou svoji bytost do toho a musím chtít tou koncentrací k němu přejít. Ovšem, kdybych si to mezitím formuloval takhle, to musím dělat jako přípravu, tak ta koncentrace nikam nevede. A už potom musím jenom to jméno Boží používat jako nosiče, nic víc. Bez jakýchkoli diskusí, bez kontrolních myšlenek, jako nosiče, který mě nese k němu. A dokud mám dojem, že mě to jméno Boží nese, to znamená, dokud necivím, dokud prostě je to pro mě prostředek, jasně pociťovaný prostředek ke spojení, když chci z toho udělat ten prostředek, tak ho nemusím hned zase říkat. Já ho třeba řeknu to jméno Boží a spolehnu se, ale dokud se spoléhám na to, že mě nese, dokud se neocitnu v civění, dokud prostě, to je těžko vysvětlit jak, dokud s- se tomu prostředku odevzdávám, tak se odevzdávám vlastně Bohu. Protože neumím se přímo jemu odevzdat, tak se odevzdávám tomu jménu Božímu. Tak to jsou argumenty, které by bylo dobře vědět, abychom tomu cvičení písmenovému, jak se tomu říká, důvěřovali. Protože bez této důvěry není možno se s Bohem spojit, že? Protože já bych tomu cvičení náležel jenom částečně a čá- částí své bytosti bych mířil někam jinam. Velice důležité totiž je, abych do tohoto duchovního cvičení, jako do každé jaké- kteréhokoliv jiného, dovedl vložit nejenom tuto rozumově odůvodněnou část své bytosti nýbrž také svojí emocionální část. Když já svoji citovou část neumím zaměstnat při tom, tak tato část mně potom překáží. Můj cit stojí stranou a on mě odvádí od toho soustředění. To znamená, můj citový život tíhne někam jinam, a to mně znemožňuje se správně soustřeďovat. Jestliže aspoň se snažím srdcem patřit tomu Bohu, jinak to nejde, celou myslí to ještě nejde, ale srdcem, to znamená, opravdu si to přát, tak to i emocionálně jsem zaujat. Čili bylo by dobře před tou koncentrací nějak vzbudit tento cit, tuto touhu. Ne při ní už, ale před ní. A když už mě ta touha nedrží, když už nejsem jí veden, tak přerušit koncentraci, znovu vzbudit ten cit a znovu ťuknout. Tak asi řekl bych. Třeba střelnou modlitbu mezi to vsunout, ne? Tou ťuknout a pomocí tý koncentrace se tam dostat. No, který jsem dával individuálně, ne obecně. Takže jestli jsem někdy dával návod jiný, tak obecnější návod jsem už dal předtím. Toto není přímo obecný návod. To je návod pro člověka, který dokáže za něčím jít až k sebezničení. A to jsi ty. Ty sis tak dlouho hrál, až sis zničil ruku, až si zničil tu možnost jít dál. A to je mi důkazem, že jsi schopen totéž analogicky opakovat někde jinde. Možná, že se mýlím, ale mělo by tomu tak být. Když se někdo osvědčí v malém, a to je tamto, v tom ses osvědčil, třebaže jsi na tom zkrachoval. Osvědčil, že si do toho vložil všechno. Kdyby do toho nevložil všechno, tak se toto nestalo. To by jenom flákal, tak se to nestalo. Žes to neflákal, tak se to stalo. Nestalo jednomu to se stalo víc lidem, že ano? A protože to neflákali, zrovna proto. Tak já doufám, že toto se nebude dávat jako... jako běžný návod všeobecně platný, třeba některé body se dají použít. Nýbrž jako návod pro člověka, který, kdyby z toho udělal pouhý mechanismus, že by to opakoval a nevěděl co a nevěděl proč, tak by z toho duchovního cvičení nikdy ne- nevytvořil spojovací prostředky. On si musí opravdu na ten prostředek sednout. On musí se s ním spojit. On musí ho jako prostředek vědomě užívat. A jakmile mu přestane být prostředkem a začne mu být mechanismem, tak od něho musí ustoupit. To je moment, kdys- kdy ho musí zanechat. Třeba to bylo na vteřinu nebo na dvě nebo na půl hodiny nebo na ten den, ustoupí. Až bude schopen pomocí něho jako prostředku zase k Bohu jít, zase se ho chopit. A na tak dlouho, pokud jako prostředek mu bude sloužit. Protože toto je obrovská zvrhlost. Někdo dělá koncentraci pro koncentraci, a ne jako prostředek. Nebude dělat jako prostředek, kterým by se s Bohem spojil. Já nebudu citovat, prosím vás, to evangelium, jak to tam je, protože mně, ten citát si každej najde v tom, ne? Ještě ne. Tak mám tady dotaz: jak to, že Otec jaksi, jak nám svěřil Ježíš, poslal, zvolil si učedníky Ježíšovy, jak to v jednom evangeliu stojí napsáno, a pak Ježíš při loučení se s apoštoly při poslední večeři zase říká, že on si je zvolil. Tak jaký je v tom rozpor, případně není-li to rozpor. Rozpor v tom není v tom smyslu, že všechno tvorstvo pochází od Boha. To má, řečeno symbolicky, jeho jméno, to znamená, on je původce. V tomto smyslu Ježíš Kristus si vzal své učedníky od něho. On z nich nechtěl udělat odrodilce od Boha Otce. Z jeho rukou všechno bral, z jeho rukou bral třeba i své rodiče. A proto jim byl poddán. On by byl nemohl zachovávat princip: já musím být v tom, co je mého Otce. A zároveň být poddán rodičům nebo matce, svému okolí, svému řemeslu, kdyby byl nevěděl, že jsou to hřivny od Otce, kterými on musí hospodařit. A protože jsou živé bytosti, oni budou hospodařit s ním. Do té doby, dokud on se nedostane na takovou úroveň, že se bude moci od nich oprostit. Čili, jestliže on dostal tyto své učedníky od Otce, a nebylo mu řečeno nic víc, než mu bylo dáno do vínku to, co se říká:" tento je syn můj milý, v němž se mi zalíbilo". To znamená jednota mezi Otcem a Synem, vnitřní jednota. On pomocí tohoto nadání si z nich potom udělal nebo rozdělil pro ně své úkoly. A to hned od počátku. Od počátku se o svůj úkol dělil s nimi. To je zvláštní způsob hospodaření, které- který se doporučuje všem vám: že když máte hřivnu, tak ji nesmíte nechat zanedbanou. Nesmíte ji zakopat. Vy musíte s nimi hospodařit jako aktivně. To znamená, musíte s ní něco dělat. Ježíš Kristus z těchto hřiven svěřených mu od Boha, těchto živých hřiven, to byli apoštolové, udělal dílčí úkoly. Nadělal z toho řadu dílčích úkolů, dvanáct dílčích úkolů. Svatý Petr a tak dále, že? Jidáš. Takže on mohl, když se s nimi loučil, ří- říct: já jsem si vás zvolil. Protože, co už potom s nima udělal, jakou úlohu pro ně zvolil, jakou novou individuální cestu pro ně našel, to už byla čistě jeho věc. Když se k němu dostali do jeho rukou z Otcových rukou, tak tyto úkoly neměli od Otce. Ty úkoly jim přidělil Ježíš. To právo měl. S těma hřivnami měl, s těmi hřivnami měl každý služebník, jak je zná- známo z toho přirovnání o hřivnách, právo si dělat, co chtěl. On to mohl i zakopat, tu hřivnu, že ano? Byl sice za to potom plísněn ten služebník, že on si Ježíš nemohl dovolit ani si to nechtěl dovolit, že měl taky k tomu nějakou moudrost, byl vybaven tím synovstvím, že ano? Jakmile ale, a to si dobře uvědomte, o to synovství na kříži přišel, on o ně přišel. On ho také zmařil to své synovství, tak také zmařil ten svůj poměr k těm svým učedníkům. On je v tres- v tom stádiu hotovosti, jak, co z nich udělal, jaké úkoly jim přidělil, je nechal napospas Duchu utěšiteli. Sám se do toho už nepletl. Já vám pošlu Ducha utěšitele. Ten úkol jeho končil tím, že on z nich udělal individuální úkoly. Nadělal z nich řadu individuálních úkolů, rozdělil ty úkoly, vybavil je pro ty úkoly a jen do té míry, jak se dá někdo vybavit osobním vedením. A upozorňuju vás, že osobním vedením se dát vybavit jenom v tom smyslu, jak se Ježíš vyjádřil: co jsem viděl nebo slyšel od Otce, to všechno jsem vám řekl. A tohle je strašně málo. Protože smyslově se to nedá toho moc říct. A proto on musel poslat Ducha utěšitele, kteří- který bez pomoci smyslů je učil dál, bez pomoci rozumu, bez pomoci smyslů. Že jste byli svědkem, kdo jste četli evangelia a potom skutky apoštolů, že oni nejednou byli přepadeni tím Duchem svatým a najednou věděli daleko více, než co jim Ježíš Kristus řekl. A rozuměli všem jazykům a tak dále, měli prostě schopnosti, které předtím nikdy neměli. A kdyby se jim byl vtisk- Ježíš snažil to vštípit do hlavy vším zázračným způsobem, to znamená, smyslovým taky způsobem, tělesným způsobem, tak to nešlo. Co netělesným, neosobním vedením to jde. Proto já vás na to upozorňuju, že člověk je veden od lidství, výš za ně, k netělesnosti. A že musí tuto tělesnost zmařit. A musí se s nim- s tím smířit, že bude zmařena už během vaší cesty, že budete toho svědky. Já jsem vám to líčil na příkladech. Ve svém životě jsem byl mockrát svědkem tohoto, že se to takhle děje s člověkem. No a pak tedy není rozpor mezi tím, že Otec mu je svěřil a poslal, a že potom Syn na ně psal jako na čisté tabule od Boha poslané, mu dané k dispozici. A z nich, a ty tabule popsal základním písmem. Čili že si- že z nich udělal tím, čím byli v hodině jeho smrti. Ať je to už Jidáš nebo Petr nebo Tomáš. Proto nemohl zavrhnout Tomáše, který mu nevěřil. Vždyť on si ho udělal toho Tomáše takového, jaký byl. Kdyby si ho byl neudělal Ježíš, kdyby opravdu ho nepřevzal z rukou, bezvýhradně z rukou Otcových, takže potom už byl jeho, a potom už on si ho zvolil, už on volil cestu dalšího vývoje, rozumíte mně? Tak tomu lze rozumět. Ale která neměla odporovat samozřejmě Otci, to ne. Ale protože zárukou toho bylo jednota s Otcem, to nemohl odporovat. Jenže v okamžiku, kdy tu jednotu ztratil, a to bylo na kříži, tento pocit jednoty ztratil, tak je musel pustit k vodě, ty apoštoly. To vedení, které by byl potom zavedl, by bylo čistě lidské, a nebylo by odpovídalo té jednotě, kterou zažíval s Otcem. On musel dopustit, že se rozprchnou a že tam přijde jenom ten svatý Jan, který nebyl dotknutelný tou krizí Ježíšovou z toho důvodu, že šel jinou cestou. Nezávisle, nechci říct na vedení Ježíšově, ale nezávisle na krizích, na stagnacích. Láska, když je správně prováděna, tak nemá odlivy, jo? Protože se nezastaví totiž u lásky srdcem, nýbrž dbá na to, aby byla plná. Aby to byla láska z veškeré duše, z veškeré síly a tak dále, jak to tam znáte z toho prvního doporučení Ježíšova o lásce. Ještě dovětek: ve jménu tvém jsem ti je zachoval Otče, ano? To znamená, to, co jsem já z nich udělal, to nijak neodporuje smyslu tvého stvoření. Neboť to signum tam zůstává, to tvoje jméno. Ten znak toho stvoření, proč to bylo všechno vytvořeno, ten jsem já zachoval, stoprocentně. To znamená, to celé stvoření nemá jiný smysl, než aby se k tobě vrátili. A jestliže my jinak chápeme stvoření, tak se zříkáme Boha Otce, toho Stvořitele. Neboť ten nás nestvořil proto, abychom se tady mučili, nýbrž abychom se jako hrou lásky k němu vrátili. Toto právě je ten úkol při tom uvádění té lásky, abych toto vysvětlil. A takže on mohl se odvolat na to: buďte bez starosti. Já když vás teďka opouštím na chvilinku, tak já jsem se vás nezřekl. Já vás vkládám do rukou Otcových s tím jasném- jasným vědomím, že jsem se mu ničím neprotivil a že... že vám budeme moci poslat vyšší poznání, než jaké máte, které se vůbec dá udělit osobním vedením. Osobním vedením se nedá nejvyšší poznání udělit, to se musí přerušit, tam je nová zeď, ono těch zdí je moc. Na konci osobního vedení je zase zeď, a velice mocná zeď, která je znázorněná smrtí na kříži a zmrtvýchvstáním. To je zeď velice příkrá a tvrdá, že? Ta se musí překonat. Ale Ježíš Kristus ukazuje, jak tuto zeď překonat, všechny zdi předešlé ukazuje, jak je překonat. První zeď je tam překonávána při narození a potom při tom křtu v Jordáně a potom konečně třetí zeď, bych tak řekl, kdyby- kdybychom to tak zjednodušili hodně ten pohled, tak jsou tři zdi, ne? Ale pro člověka je jich tisíce, protože on se znovu a znovu objevuje před tou zdí, protože je vyhozen pro své špatné chování. Vždycky vyhozen z toho království zase nazpátek a zase... zase klesne, zase vstane. To všechno je dovoleno, protože on je nevědomý do té míry, že ze začátku ani nemůže pochopit, že je jiné vedení než osobní. A... a tím se dá říct velice málo, a to Pánbu dobře ví. Takže nemůže člověku mít za zlý, že... že klopýtá. To není chyba toho člověka, nýbrž chyba toho osobního vedení, kterýho on se chopil. Ježíš ale... ale Jan se nechopil osobního vedení, ten se chopil lásky. To je podstata Boží, to není osobní vedení. K tomu malinký dovětek: posvěť se jméno Tvé, v Otčenáši. To znamená, když člověk, když teďka vy už víte, co znamená jméno, že je to označení cíle, smyslu té věci ze Stvořitelových rukou přišlé. Tak to jméno Stvořitelovo, to jméno Boží se posvěcuje tím, že se ten úkol plní. Toho, co on stvořil. A může se plnit dílčím způsobem, to znamená nějaká etapa, anebo se může plnit tím celkovým nejvyšším smyslem, kde se směřuje přes, samosebou určitou dílčí etapu vývojovou, k tomu spojovacím smyslu všech věcí. Že ty věci, toto stvoření, nebylo vytvořeno pro stvoření, nýbrž pro Boha, aby se k němu vrátilo. Že je to hra lásky. Čili: "posvěť se jméno tvé", v každém případě, a proto to tam tak navrhl v tom Otčenáši. To znamená, zacházet se vším stvořeným, ať je to moje mysl, moje myšlenka konkrétní nebo moje tělo, funkce jeho těla v životě, ve světě, příroda a tak dále, s tím jako s hřivnami Božími, se kterými se hospodaří pro hospodáře, ano? Tím se světí to jméno. Že tím se mu tomu jménu přiznává právo, jménu těch věcí, to znamená známce té věci. Že podle té známky, pro co to je, jako označení nástroje, bych tak řekl, bude to používáno. Že to nebude ležet nazmar někde, že to nezakope, ne? Že s tím bude řádně hospodařit jako řádný hospodář nikoliv pro sebe, nýbrž pro toho, kdo to stvořil a kdo chtěl, aby mu to sloužilo. Aby mu to sloužilo k tomu, ne v tom smyslu, mně budete sloužit, ale aby to sloužilo k tomu, aby se to k němu vrátilo. Aby se tomu, pomocí toho vyrobilo něco, co se k němu vrátí, tak asi. Že ne vždycky to se vrátí, co je vyrobeno. Například, dejme tomu, zvíře jako takové se nemůže vracet ještě k Bohu. Ale protože člověk je produktem vyšším, celé té škály z tvorstva tak, že se sám vrací a používá zvířata k tomu, aby se mohl vrátit. Tak tím dopřává i zvířatům možnost, například že je jí, bohužel, a rostliny, že je jí, aby se vrátili, vodkud přišli, k Bohu. Tak my jsme si často říkali, že cesta lásky je výjimečnou mezi všemi cestami, protože jestliže je prováděná tak, jak nám to ukazuje Nový zákon, bible a specielně svatý Jan Evangelista Páně, miláček Páně, že nás zbavuje těch největších těžkostí na cestě a nejpřímočařeji nás vede. Nám by nemělo jít nikdy o to, bát se utrpení. Ale mělo by nám jít o to, abychom utrpením se nevyčerpali, rozumíte? O to mi tu jenom jde. Neboť někoho utrpení vyčerpá. Copak vyčerpá síly, ale vyčerpá mu trpělivost. Zbaví ho víry to utrpení. Mnoho lidí mi říkalo v koncentráku: já nemohu věřit, protože toto Pánbůh by nedopustil přeci, ne? Já jsem si, kdyby byl Pán Bůh tak toto nemůže existovat. Co jsem mohl s nimi dělat? Čili cesta lásky vás zbavuje těhletěch těžkostí. A já jsem se o tom přesvědčil právě v tom koncentráku, že jakmile mě naučil, potom že jsem se já učil sám předtím, on milovat, tak já jsem byl v tu chvíli zbaven všech těžkostí. Čili já mohu cestu lásky vřele doporučit. A musím, i když jsem se ji nenaučil z vlastní iniciativy, chtěl jsem se to učit, to řemeslo. Já jsem to totiž nevěděl, že se to dá naučit. Já jsem jenom Boha prosil, aby mě naučil lásce. A nevěděl jsem, že když toto od něho chci, že chci něco, čeho des- dosah si vůbec neuvědomuju. Že když mě Bůh chce naučit lásce, tak mě musí zbavit toho, který stojí v cestě této lásce. Který jemu nedovoluje, aby mě otevřeně v mém vědomí miloval. On mě miluje zatím tak, že já vo tom nevím. A to není pro mě důkazem, a tím mě nemůže učit lásce, toho malého člověka nemůže učit lásce. Ale kdybych já si byl vědom toho, že on mě miluje, ne, tak bych samosebou ho taky patrně se naučil milovat. Snáze miluju toho, o kom vím, že mě miluje, než toho tedy, o kom to nevím, ke kterému nemám žádný poměr. Čili, on když mě má naučit po- ke správnému poměru k němu, tak musí mě zbavit té překážky, která mezi ním stojí a mezi mým vědomím... mezi mým vědomím stojí. Mé vědomí teče od Boha. A to je moje "já". Čili musím se zbavit sama sebe. Tím chci říci, že my se sice lásce můžeme učit, ale to učení se lásce má zvláštní povahu. Totiž: prvním bodem v tom učení je, že musím se snažit stát proti svému "já", nestranit mu. Né být vždycky proti němu, ale když ono chce něco pro sebe bez ohledu na ostatní, tak za ním nestát. Distancovat se od něj, netolerovat mu. Objektivně se snažit poznat pravdu, správné, spravedlivé, láskyplné, objektivně snažit se poznávat. To znamená, za všech okolností nekompromisně plnit příkazy Boží. A proto se nedivte, že Ježíš Kristus definoval lásku k Bohu tak, že řekl: kdo mě miluje, ten plní, kdo miluje Boha, pardon, ten plní příkazy mého Otce. Je tomu tak. Takhle poznáte milujícího člověka. Nemá jiných znaků. Nemusí klekat na kolena, nemusí plakat láskou, nemusí se rozplývat, nic takového, ale tvrdě stojí za tím, co je spravedlivé. Může se mýlit úplně, že je na začátku. Já znám lidi, kteří vůbec nevěří v Boha. Stojí tvrdě za spravedlivostí. Mýlí se třebas celý život, ale uvěř- věřte tomu, že tito lidé jsou Bohem milováni víc než kdokoliv jiný, protože sama- sami sebe zapírají, musí se krutě sebezapírat. A že nejpozději v hodině smrti se s Bohem setkají, nejpozději. Takže první bod by byl probrán. Čili, co z toho vyplývá, co jsem řekl? Já myslím, že to z toho vyplývá. To- co z toho vyplývá? Že to není otázka citu. Že je otázka vůle, že si zamanete konat vůli Boží. A můžete ji konat jenom do takový míry, do jaký ji poznáváte. A vy ji poznáváte tím, že se s ní snažíte seznámit. Že například víte, že se- třebas čtete nějaké náboženské dílo nebo křesťanskou mravouku, že víte co... co... co je správné, co je nesprávné. Že máte už v tom nějakou zběhlost, že to umíte posoudit, že máte schopnost rozlišovací. Ta schopnost rozlišovací se postupně stupňuje, pochopitelně, jste stále citlivější. Tady je jenom jedno velké nebezpečí: že ten člověk, který se snaží milovat Boha, by se mohl stát skrupulózním člověkem. Že by mohl zjišťovat, a on to zjišťuje vždycky, že ho málo miluje. A že by si z toho mohl dělat, řekl bych hlavu, jak se tomu říká lidově. Že by si říkal: protože já málo miluji Boha, Bůh mě taky nemůže milovat a já tedy nejsem hoden jeho lásky a podobně. Prosím vás, k tomuto konci nesmíte se dostat. Vy jste sice schopní málo milovat, ale vy nemůžete milovat Boha víc, než nakolik sebe jste schopni opustit. A protože máte sebe rádi, proto málo milujete Boha. A proto on vám musí pomoci k tomu, abyste se přestali mít rádi. A ta jeho pomoc spočívá v tom, že vás zbavuje záměrně, tomu vy říkáte "sběhem událostí", zevními prostředky, které zdánlivě jdou zvnějšku k vám. A ježto jste si je přivolali svou vůlí milovat Boha. Kdybyste byli tu vůli neměli, tak se vám nepřihodilo to, co se vám bude přiházet, jo? Co stane a toto, co... co jako vám se bude zpočátku zdát jako utrpení, když si to rozeberete, tak vždycky vidíte, že to je, že to přistoupilo k vám nebo jestli to na vás dotírá jenom proto, že jste se neosvědčili v lásce k Bohu, ale osvědčili jste se výtečně v lásce k sobě. Že jste protekčně milovali sebe na úkor objektivní spravedlivosti a objektivní pravdy. Že jste ustoupili od objektivní pravdy a dali jste přednost sobě. Bez ohledu na to, že to není tak správné, ano? Čili chce se na vás, abyste... abyste objektivně šli za pravdou, to znamená nezainteresovaně, jak už jsem to dneska několikrát říkal. Abyste neměli při tom vlastní... vlastní prospěch, aby to nebyl kšeft: Pane Bože, já tě budu milovat, ty mě za to dáš takový a takový blahobyt nebo takovou, tak- takové... takové pohodlí. My to nesmíme dělat proto, že ta cesta je pohodlnější. Cesta je nepohodlná v jiném smyslu než ty předešlé. Ta se může, ta nás může vyvarovat velkých krizí, to je pravda. Když, jakmile nastane malá, my v tom hned začneme vidět volání Boží v tom smyslu, to je ten druhý bod: tady jsi, člověče, na scestí. Tady se ode mě zbavuješ- vzdaluješ. A já tě chci mít, já tě miluju. Já se nechci od tebe vzdálit, ale ty se vzdaluješ tím, že nekonáš objektivně pravdu, správně. Že mě tedy nemiluješ, že nectíš moje příkazy. A proto odstup od toho. Mně napovídá ta událost. Žádný slova nemusím slyšet, pochopitelně, to by bylo nesprávné. Ta událost, já se musím události špatné nebo nepříjemné chopit tak, že musím ji řešit jako volání Boží. Tady mě volá k sobě Bůh, a protože to po dobrém nejde, tak je to pro mě nepříjemná situace, která- které se nesmím zlobit pro její... pro její nepříjemnost, ale protože ji musím klasifikovat jako vzdalování od Boha. Jak já to mám jinak poznat, že se od něj vzdaluji, než že je to nepříjemné. Čili já musím se zbavit toho tím, že budu dělat to, co ode mě Bůh chce. A přijdete na to, že od vás chce objektivně hledat pravdu, spravedlivost, správnou věc, ano? Jakmile to začnete dělat, tak ty těžkosti přejdou, že tímto způsobem se nemusí nikdy dojít k hlubokým krizím, rozumíte mně? mně? mně?

Download XML • Download text • Waveform view