O
tom
jsem
mluvil
v
otázcích...
otázkách
a
odpovědích,
že
kdyby
někdo
trval
na
tom,
aby
byl
veden
třeba
snem
a
považoval
to
za
správné,
mít
důkazy
snové,
tak
by
se
mu
mohlo
stát,
že
by
nemohl
pokročit,
že
by
pořád
byl
tímto
způsobem
veden,
protože
jeho
přání
by
ho
věznilo.
Zrovna
tak
kdyby
někdo
třeba
byl
poučován
hlasy
při
vědomí
nebo
v
polospánku,
tak
by
si
znemožňoval
se
dovědět
mnohem
více
bezeslovně.
A
to
se
stávalo
nejen
křesťanským
světcům,
že
si
přáli
slyšet
tyto
hlasy,
taky
je
slyšeli.
Namnoze
to
byla
velice
moudrá
odpověď,
kterou
dostávali.
Ale
slovně
se
toho
řeklo
milionkrát
méně,
než
kolik
se
dá
říci
beze
slov.
Vz-
némysli,
jak
tomu
říkají
Číňané.
A
tomuto
pří-
přímo
zabraňovali
tomuto
vstupu,
do
toho
zjednávání
moudrosti
en
bloc,
najednou.
A
to
se
dá
jedině
bezeslovně.
Tak
to
jsou
samé
nevýhody
toho,
že
člověk
důkazy
třeba
má.
Jak
vám
říkám,
ne-
výhodou
toho,
že
je
nemá,
spočívá
hlavně
v
tom,
že
jestliže
vydrží
na
cestě,
tak
velice
vnitřně
roste.
To
protože
roste
se
tím
více,
čím
méně
člověk
za
to
dostává
ve
svém
vědomí.
Jelikož
nebere
odplatu
svou,
sbírá
ji
nebo
střádá
ji
někde
na
vyšší
úrovni.
Na
této
cestě
člověk
není
schopen
toužit
po
něčem,
o
čem
nemá
aspoň
nějakou
představu.
Proto
vy
mně
říkáte:
mně
chybí
touha
po
Bohu.
Protože
nemáte
nějakou
vůbec
žádnou
představu,
po
čem
to
vlastně
máte
toužit.
A
svatý
Tomáš
Akvinský
říká,
že
rozum
má
být
také
uspokojen
a
že
se
mu
má
nějaká
představa
o
Bohu
poskytnout.
A
snaží
se
rozumovými
důkazy
provádět
důkaz
o
existenci
Boží.
A
také
to
velice
duchaplně
provádí.
A
já
myslím,
že
opravdu
mnoha
lidem
pomohl.
Dejme
tomu,
příklad,
že
ukazuje,
mám-
li
tady
já
život,
který
jsem
převzal
od
svých
rodičů,
ti
zase
dál
a
tak
dále,
až
po
Adama,
tak
se
to
podobá
tomu,
že
sám
potřebuji
vodu.
A
dostanu
ji,
že
někomu
předám
džbánek
a
ten
zase
dalšímu
a
tak
dále
a
voda
mně
přijde.
Aniž
vím,
odkud
byla
vzata,
jako
nevím,
kde
to
ten
Adam
a
Eva
vzali.
To
je
mi
důkazem,
že
někde
na
konci
té
řady
je
studna,
tou
studnou
je
Bůh.
Čili
studnou
života
je
Bůh.
Čili
máme
tady
život
odvozen
a
život
zdrojový.
A
takovýmto
způsobem,
třeba
rozumově
vysvětluje
existenci
Boha.
Samozřejmě
mělo
to
zase,
protože
je
to
jenom
obraz,
jiné
špatné
důsledky,
že
si
lidé
mysleli,
že
jednou
Pán
Bůh
něco
stvořil,
a
pak
to-
pak
se
o
to
už
nestaral,
ne?
A
to
už
bylo
těžší
již
vysvětlit
lidem.
Těch
důkazů
znám
asi
patnáct,
od
té
existenciální,
myslím,
že
tady
není
na
místě
to
všecko
probírat.
Přečtěte
si
Summu
teologie
a
tam
si
to
všechno
najdete.
Teď
jsem
chtěl
vám
ale
říci
něco
jiného.
Že
totiž
člověk,
když
má
touhu
po
poznání
Boha
nebo
po
poznání
věčného
života
nebo
vstupu
do
věčného
života,
tak
má
o
tom
třeba
jenom
rozumovou
představu
nebo
někdo
citovou
představu.
Tato
představa,
ať
je
rozumová
nebo
citová
nebo
kombinovaná,
nikdy
neodpovídá
faktu.
To
znamená,
když
člověk
přejde
přes
určitou
fázi,
tak
musí
svou
představu,
kterou
je
ta
touha
vedena,
opustit.
To
však
neznamená,
když
opustí
svou
mylnou
představu
o
tom
cíli,
že
musí
také
opustit
tu
touhu.
Že
ta
touha
ho
má
opustit,
naopak.
Ta
touha
má
být
posílena
tím,
že
opustil
chybnou
představu.
Obyčejně
se
to
děje
tím
způsobem,
že
když
někdo
touží,
jako
třeba
vy,
po
tom
věčném
životě,
má
o
tom
nějakou
představu,
dočerpá
všechny
prostředky,
které
v
jeho
představě
jsou
obsaženy.
On
si
nedovede
těmito
prostředky
více-
k
větší
touze
pomoci.
Nebo
k
dalšímu
proražení
do
věčnosti
pomoci.
K
většímu
přiblížení
k
věčnosti
si
pomoci
nedokáže.
Tak
nakonec
ustrne
v
tom
smyslu,
že
nemůže
dál
lidskými
silami.
Ale
není
pravděpodobné,
že
přestože
konkrétně
nemůže
jít
dál,
že
by
mu
nezůstala
touha,
nesplnitelná
touha.
To
jsem
vám
pořád
líčil
pomocí
Gautamy
a
jiných
zasvěcenců.
Že
když
měli
určitou
představu
o
tom
cíli,
nedosáhli
jej
lidskými
silami,
ustoupili
od
těch
prostředků,
které
považovali
za
vhodné.
Protože
za
těmi
všemi
prostředky
byla
touha
větší,
silnější,
nadřazená
všem
prostředkům.
Tak
jim
ta
touha,
ten
stav
touhy
zůstal,
a
ten
je
bezpečně
převedl,
zanechav
za
sebou
daleko,
hluboko
všechny
prostředky,
které
prostě
takový
člověk
vza-
zahodil
do
odpadu,
bych
tak
řekl.
A
začal
s
novými
prostředky.
Tak
na
příklad
Buddha
potom,
když
z-
ho
zklamaly
všechny
jogy
i
askeze,
začal
hlásat
takzvanou
střední
cestu.
To
znamená
něco
úplně
nového,
co
nebylo
v
těch
jogách
vůbec
obsaženo.
A
to
byla
nová
naděje
pro
všechny
lidi,
protože
to
nebylo
nic
výstředního.
Bylo
to
obecněji
platné,
něco,
co
se
už
podobalo
Kristově
nauce,
svou
obecností
aspoň.
Ne
ještě
svou
vypracovaností,
ale
svou
obecností.
Ten
úvod
k
vnitřnímu
soustředění...
soustředění
do
nitra
by
měl
vypadat
asi
takhle:
když
člověk
se
obrací
do
nitra,
do
svého
vnitřního
chrámu,
tak
nastupuje
opačnou
cestu,
než
jakou
koná
celý
den.
Kdy
ze
sil
Božích
bere
sílu
k
tomu,
aby
se
projevoval
navenek.
Čili,
jestliže
správně
nastupuje
opačnou
cestu,
tak
musí
sebrat
vlastně
všechny
vymoženosti,
které
má
od
Boha
a
kterými
vládne
v
tomto
světě.
Nebo
kterými
vykonává
jakoukoliv
činnost.
A
tyto
síly
musí
obrátit
nazpátek
ke
zdroji
přes
své
nitro.
To
znamená,
že
musí
rezignovat
na
veškerý
projev
pohybu,
prostě
na
projev
všeho,
co
se
zevnějškem
souviselo.
Měl
by
rezignovat
i
na
mluvu,
protože
mluva
je
také
něco,
co
vychází
z
nitra
navenek.
A
víte,
že
Ježíš
se
velice
přísně
vyjádřil
o
tom,
co
z
úst
vychází,
to
že
poskvrňuje
člověka.
Aby
to,
co
z
člověka
vychází
v
této
chvíli,
ho
neposkvrňovalo,
je
třeba,
aby
bylo
do
nejvyšší
možné
míry
zasvěceno
tomuto
vstupu.
To
znamená,
když
už
člověk
se
neobejde
beze slov,
to
znamená,
když
neumí
jinak
své
síly
obrátit
do
nitra,
než
že
si
pomůže
slovy,
musí
tato
slova
vážit.
To
znamená,
musí
je
omezit
na
minimum
a
musí
být
tak
závažná,
aby
opravdu
ho
přiváděla
do
nitra.
Čili,
co
nás
odvrací
od
toho
nitra?
Představivost,
kterou
napřed
osnujeme
všechny
činnosti,
co
nemáme
napřed
v
představě
jak
obrazové,
tak
rozumové,
nemůžeme
uskutečnit.
Tak
také
přímo
výraz,
úvaha,
rozumový
způsob
přístupu
nebo
citový
způsob
přístupu,
který
jde
z-
od
nás
navenek.
A
tohleto
všecko
musí
se
obrátit
druhým
směrem.
To
znamená,
že
bychom
měli
ten
proud
všeho
tohoto
obrátit.
Řečeno
jinak:
jak
buduju
v
zevním
světě
všelijaké
věci,
třeba,
řekl
bych,
stavím
si
tam
svůj
vlastní
domov.
Tak
teď
bych
měl
začít
se
stavbou
vnitřního
domova.
Já
bych
si
tam
měl
budovat
vnitřní
chrám,
který
by
mně
měl
pomoci
k
přechodu
do
věčnosti.
To
není
nic
vymyšleného
nebo
něco
sugestivního,
protože
my
dobře
víme,
že
v
tom
nitru
jsou
přechodové
body.
Indové
jich
znají
sedm.
A
že
přes
ty
přechodové
body
se
snáze
jde
přejít
do
věčnosti
než
jinudy.
Čili,
jestliže
já
si
tam
vybuduju
cestu
přístupovou,
prorazím
některým
z
bodem-
z
bodů,
já
si
ho
vyberu
napřed
třeba
do
středu
prsou.
Tak
se
postupně
dostanu
do
situace,
že
tam
budu
velice
lehce
vstupovat,
že
tam
najdu
záštitu
kdykoliv
budu
potřebovat
a
nebudu
muset
k
tomu
volit
zvláštní
pozici.
Ze
začátku
ano.
Nebo
nebudu
muset
utíkat
ze
světa,
takže
nikdo
nepozná,
že
já
se
obracím
do
věčnosti,
protože
tato
cesta
je
mi
už
velice
dobře
známá,
nenastupuji
ji
poprvně.
A
tím
se
vydatně
přiblíží
také
vnitřní
modlitba
k
zevnímu
konání.
O
to
také
jde,
aby
v
budoucnosti
celý
můj
život
dokázal
přejít
do
věčnosti.
Protože
jednou
nastane,
to
je
ten
nejpozdější
okamžik,
hodina
smrti
a
tam,
když
nepřejdu
v
této
chvíli
s
celým
svým
životem,
tak
jsem
zmařil
tento
život.
Musím,
jak
věří
Indové,
ho
začít
znovu.
Jestliže
přejdu,
tak
jsem
nastoupil
věčný
život,
vědomě
věčný
život.
Tak
to
jsou
základní
podmínka-
podmínky.
Samozřejmě
snad
bude
dobře
zpočátku,
ne
později,
se
připravit
také
klidem.
To
znamená,
nepřistupovat
k
tomu-
k
tomuto
počinu
vstupu
do
vnitřního
chrámu,
jako
se
přistupuje
k
čemukoliv
jinému,
v
jakékoliv
jiné
činnosti.
Považuji
to
činnosti-
tuto
činnost
za
důležitější.
A
proto
se
upravit
vnitřně.
To
je
něco
obdobného,
jako
když
člověk
jde
k
audienci
třeba
k
nějaké
významné
osobnosti,
tak
se
upraví
zevně.
A
já
bych
ještě
chtěl
říct,
co
je
to
ta
úprava
vnitřní:
úprava
vnitřní
spočívá
především
v
tom,
že
ten
člověk
podnítí
sám
sebe
k
tomu,
aby
považoval
tuto
chvíli
za
nejdůležitější
z
celého
dne.
Nebo
z
toho...
z
toho
období,
které
před
tím
existovalo.
A
utiší
se.
Toto
nesmí
trvat
moc
dlouho,
protože
by
začal
civět.
On
nesmí
civět
před
branou,
neboť
celé
toto
počínání
se
zase
podobá
klepání.
Musíte
si
uvědomit,
že
tento
chrám
je
pro
vás
jako
pro
celou
osobnost
uzavřen,
zatím.
Protože
vy
jste
přes
něj
nikdy
celí
nevstupovali.
I
když
jste
se
před
tím
soustřeďovali
do
nitra,
tak
jste
vstupovali
částí
své
bytosti.
A
tak
malou,
že
to
nemělo
spojovací
účinek,
i
když
vědomě
jste
si
neuvědomovali
přitom,
že
jste
spojeni
s
Bohem.
To
byla
veliká
chyba.
Vy
tam
tentokrát
musíte
umět
celí
vejít.
To
znamená,
je
nutno,
abyste
bezprostředně
před
tím
posbírali
sebe
celého
a
vešli
opravdu
celí.
To
znamená,
abyste
se
ocitli
ve
stavu
vrcholového,
nechci
říct,
soustředění,
ale
s
propojením
celé
bytosti.
To
se
nám
může
podařit
buď,
že
citově
se
roznítíme,
třeba
střelnou
modlitbou:
Pane
Bože,
přicházím
k
tobě
se
vším,
co
od
tebe
mám.
To
znamená
se
svými
špatnostmi
i
přednostmi,
se
vším,
co
jsem
z
tvých
rukou
vzal
a
nějak
vyvinul
po
svém,
po
lidském.
Nenechávej
nic
ze
mě
mimo
svůj
příbytek,
odcházím
k
tobě
takový,
jaký
jsem.
To
je
nejjednodušší
způsob,
nemů-
nesmí
se
to
stát
ovšem
formulka.
Já
jenom
říkám
obsahově,
co
to
má
znamenat,
co
to
má
být.
Nebo
jiným
způsobem,
když
člověk
už
je
propojen
celý,
tak
pak
tato
forma
by
nevyhovovala,
tak
by
toto
propojení
zrušil.
Kdyby
začal
do
toho
vkládat
nějaká
slova.
Je-li
propojen
třeba
nějakým
nadšením
pro
cokoliv,
pro
cokoliv
i
světskou
věc.
Nebo
nějakým
zármutkem,
způsobeným
čímkoliv.
Nebo
jakoukoliv
radostí,
prostě
jakýmkoliv
citem
nebo
jakýmkoliv
zaujetím
pro
nějakou
věc.
Třebas
pro
vědecký
problém
nebo
pro
plánovací
problém
nebo
pro
cokoliv
jiného,
pro...
pro
nějaký
problém,
který
řeší
ve-na
svém
pracovišti.
Tak
je
vhodná
chvíle,
aby
odešel
do
svého
nitra.
Třeba,
já
to
řeknu
na
takovém
nejjednodušším
případu.
Přemýšlím
velice
dlouho
o
tom,
jak
něco
ve
svém
povolání
zařídit,
protože
jsem
postaven
před
úkol,
abych
to
zařídil.
Konečně
se
mi
to
podaří
a
já
bych
měl
s
tímto
výsledkem,
té-
toho
úsilí
přejít
k
vyřízení
té
věci
zevní.
To
znamená,
já
bych
to
měl
realizovat,
třeba
ten
problém
jsem
vyřešil
a
teď
ho
hodím
na
papír,
tak.
Místo
toho,
abych
přešel
z
toho
vyřešeného
problému
k
nějakému
uspokojení
a
potom
k
realizaci
navenek,
tak
já
vložím
do
toho
vstup
do
nitra.
To
jsou
právě
okamžiky,
na
které
vás
chci
upozornit,
kdy
přirozeným
způsobem
já
přecházím
do
soustředění
do
nitra.
A
spojuji
se,
až
samo
sebou
dokážu
se
zevně
plně
soustředit,
třeba
na
věc
světskou
a
plně
ji
odevzdat
i
s
tím
sebeuspokojením,
tak
přecházím
vědomě
do
spojení
s
Bohem.
A
to
se
stane
každému
z
vás.
To
znamená,
z
jeho
moudrosti
potom
začnu
žít.
To
může
být
momentální
stav,
který
nemusí
trvat
déle,
než
nějakou
vteřinku,
takže
nikdo
na
vás
nepozná,
že
jste
odešli
do
nitra,
že
jste
odešli
k
Bohu.
A
hned
se
zase
vynoříte,
protože
před
vámi
je
vy-
realizace
zevní.
Budete
zírat,
jak-
kolik
bylo
přidáno
k
této
realizaci
nebo
kolik
bylo
od
ní
ubráno,
jak
se
pozměnila
situace
a
jak
potom
budete
v
jiném
duchu
vykonávat
třeba
to,
co
jste
chtěli
vykonat
bez
tohoto
vstupu.
A
jak
vás
to
zanechá
uvnitřněné,
jak
vás
to
posílí,
zatímco
jindy
vás
to
zeslabovalo,
vyčerpávalo.
Tak
myslím,
že
jsem
vyčerpal
celkem
všechny
takové
běžné
možnosti.
Samozřejmě
vono
by
bylo
možné
ještě
ukazovat
na
to,
že
když
člověk
je
třeba
vrcholně
zesláblý,
takže
je
vyčerpán,
tak
platí
pro
něho
slova
Ježíše
Krista:
jste-li
unaveni,
máte
ke
mně
přijít,
já
vás
občerstvím.
Taková
únava
totiž
také
propojuje
člověka,
když
z
člověka
zbyde
velice
málo,
je
celý
unavený,
bych
tak
řekl,
tak
on
je
celý
také
v
té
únavě,
tam
je
také
propojen.
S
tímto
stavem
unavenosti
může
také
velice
snadno
se
spojit
s
Bohem.
Protože
dejme
tomu,
nejkrásněji
je
to
ukázáno
na
případu
Jobově,
že
on
byl
úplně
na...
na
dně
své
bytosti.
Z
toho
dna
vystoupil.
A
dokud
něco
malinko
měl,
nedo-
nedařilo
se
mu
to.
Muselo
mu
být
všechno
odňato.
Tady
je
vlastně
to
otázka
z
toho
majetku,
toho
vlastnění,
které
se
má
odbourat.
Protože
čím
dokonaleji
se
odbourá
vlastnění
po
všech
stránkách
a
mohli
bychom
si
pomoci
třebas
i
tím
výrokem
Eckhartovým,
že
to
má
být
po
stránce
vědění,
po
stránce
chtění
a
po
stránce
vlastnění.
Čím
dokonaleji
se
odbourá
toto
vlastnění
po
těchto
třech
stránkách,
tím
jsem
volnější
pro
ten
vstup
do
toho
nitra,
jestliže
něco
ještě
listí
sku.
Přeje
to
jako
toto
se
mnou
dobro
že
počet
branky
tak
ale
no
to
někdo
musí
dobrýho
na
vynikal
držel,
tak
u
Boha
není
překážek
pro
ten
vstup,
ty
jsou
jenom
u
vás.
Bude
vám
otevřeno,
jakmile
opravdu
klepáte
a
nic
jiného
než
klepáte.
Ne
klepáte
a...
a
otáčíte
se
ještě
někam
mimo,
kdyby
náhodou
tam
neotevřeli,
tak
otevřou
jinde,
tak
se
to
nedělá.
To
maříte
stav
spojení.
Nevím,
jestli
toto
není
příliš
složité,
abyste
mohli
hned
teď
s
tímto
způsobem
začít,
ale
doporučoval
bych
vám
pro
teď,
pro
tu
malou
chvíli,
kterou
vstoupíme
spolu
do
nitra,
abyste
provedli
aspoň
tohleto,
to
je
pro
tentokrát:
Pane,
vstupuju
do
tvého
chrámu,
který
souvisí
s
věčným
životem.
Vím
dobře,
k
čemu
mě
tento
vstup
zavazuje,
k
vděčnosti
marnotratného
syna,
který
smí
vstoupit
do
Otcova
domu.
Prosím
tě,
přijmi
oběť
celého
mého
zevního
života,
vstupuju
s
celým
svým,
takzvaným
svým
majetkem,
se
vším,
co
jsem
od
tebe
kdy
získal,
k
tobě.
Odevzdávám
ti
bez
nároků
všechno,
zařiď
s
tím,
co
chceš.
Jestliže
tímto
způsobem
vstoupíte,
znovu
jakmile
začnete
civět,
jakmile
vám
není
otevřeno,
znovu
opakujte
nějakou
střelnou
modlitbu:
Pane,
jsem
tady
nebo
Pane,
otevři
mi.
Přistupuji
k
Tobě.
A
podobně.
Pokaždé
třeba
jinak.
Ale
necivěte
před
dveřmi,
nýbrž
dobývejte
se
tam.
Klepejte.
Je
možno
klepat
po
dobrém,
je
možno
klepat
tiše,
silně,
podle
toho,
v
jakém
jste
duševním
rozpoložení.
Vždycky
tak,
jak
vám
to
odpovídá.
Nevybírejte
si
prostředky,
nerozebírejte
je,
jestli
jsou
správné
nebo
nesprávné.
Klepejte,
ano?
Je
velice
důležité,
abyste
z
této
modlitby
dokázali
také
správně
vystupovat.
Protože
nesprávné
vystoupení
znamená,
že
v
zevním
životě
si
nevíte
rady
potom
s
činností.
Ta
vás
ruší,
neboť
jste
plně
nevystoupili
ze
své
vnitřní
modlitby.
Ze
své
vnitřní
modlitby
musíme
beze
zbytku
vystupovat.
A
tím
si
také
příště
usnadníme
beze
zbytku
celí
tam
vstupovat.
Když
se
nenaučíte
celí
vystupovat,
což
se
vám
možná
zdá
být
snazší,
není
to
pravda,
ale
zdá
se
vám
to,
tak
nenaučíte
se
taky
celí
vstupovat.
Vy
se
musíte
protahovat
celým
tím
nitrem
celí.
To
znamená,
teď
je
na
vás,
abyste
dělali
opačný
úkon,
než
původní
při
vstupu.
Při
vstupu
jste
se
vraceli
ke
svému
Stvořiteli,
celí
beze
zbytku.
Nebylo
možno
nechat
venku
košili
nebo
nebylo
možno
tam
nechat
jednu
ruku
nebo
část
své
vůle,
část
svého
vědění,
část
svého
chtění.
Všecko
muselo
vejít
dovnitř,
aby
venku
nezůstalo
nic.
Tak,
jak
všechno
vyšlo
od
Boha,
všechno
se
tam
vracelo
na
začátku
tohoto
duchovního
cvičení
nebo
této
modlitby,
nyní
zase
vycházíte
celí
ze
svého
Stvořitele
obmyti
právě
účastí
na
jeho
niterném
životě,
který
je
ve
všem
obsažen.
Kdybyste
toto
neudělali,
tak
vás
bude
rušit
neschopnost
soustředit
se
jako
dříve
na
zevní
věci.
Vy
musíte
všechnu
sílu
soustřeďovací
obrátit
navenek.
To
znamená,
nemůžete
už
nikdy
venku
být
sami.
Vy
už
přeci
jste
se
jednou
ocitli
tváří
v
tvář
Stvořiteli,
vy
musíte
s
ním
jít
ven.
Kdybyste
jeho
nechali
uvnitř
a
sami
šli
ven,
tak
byste
přetrhávali
pouta,
která
jste
jednou
napojili.
Ta
pouta
musí
plynule
pokračovat,
musí
se
utužovat,
musí
být
stále
silnější.
To
znamená,
jak
jsme
vstupovali,
tak
vystupujeme.
Toto
je
velice
důležité.
A
během
dne
si
můžete
vzpomenout
na
tuto
účast
Boží
na
vašem
díle,
to
vám
také
velice
pomůže.
Protože,
aniž
si
to
uvědomujete,
doplňujete
si
nebo
zesilujete
ono
tajemné
proudění
z
nitra
navenek.
Ono
pouto,
které
tak
jako
tak
bez
vašeho
vědomí
existuje,
že
bez
síly
Boží,
bez
toho
proudu
z
nitra
ven,
nic
byste
nemohli
udělat.
Ale
když
takhle
vědomě
ho
posilujete,
tak
si
umožňujete
potom
příští
snazší
vstup
a
snazší
výstup
a
požehnanější
konání.
Ještě
jsem
vám
chtěl
říct
něco
o
těch
pozicích.
Jestliže
nepotřebujete
k
tomu,
abyste
zůstali
v
nitru,
střelných
modliteb,
je
to
v
pořádku,
není-li
to
civění
po
tom,
co
tam
provádíte.
Jestliže,
ale
potřebujete
pomoci
podnětů
slovních,
slovo
jest
pohyb,
vykonávat
vlastně
pohyb,
nevadí
potom,
když
také
účelný
pohyb
faktický
připojíte.
To
znamená,
když
třeba
změníte
pozice
rukou,
jiný-
jiné
změny
bych
ani
zpočátku
nedoporučoval.
Velice
pomáhá
někdy,
když
zaujmete
pozici
rukou
sepjatých
na
prsou,
aby
čtyři
prsty
kromě
palce
byly
rovně
vztyčeny
vzhůru
u
sebe,
k
sobě
spjatými-
spjatýma
rukama
a
palce
byly,
se
dotýkaly
sebe
a
dotýkaly
se
konečky
toho
centra,
kam
soustřeďujete.
To
je
jedna
pozice
a
druhou,
kterou
můžete
zvolit
při
dalším
podněcování,
to
znamená
při
dalším
slovním
pohybu,
může
být
ta,
že
levou
ruku
položíte
do
oblasti
břicha,
řekněme
na
pupek.
To
je
otázka
pranická,
abyste
uzavřeli
okruh,
abyste
nebyli
rušeni
otevřením
okruhu.
Protože
rozevřete
ten
okruh,
který
jste
předtím
měli
pomocí
těch
rukou
na
kolenou.
A
druhou
rukou
pravou
přiložíte
na
prsa
tak,
aby
zase
čtyři
prsty
byly-
šly
odprava
doleva,
byly
rovné,
ležely
volně
bez
stisku
na
prsou.
A
palec,
aby
úhlem
mezi
těmito
čtyřmi
prsty
a
palcem
svíral
nebo
objímal
místo,
kam
se
soustřeďujete.
Tím
zase
pranicky
pomůžete,
usnadníte
tomuto
vstupu.
To
je
něco
obdobného,
jako
kdybyste
vyslali
střelnou
modlitbu.
Když
ovšem
přitom
vyšlete
střelnou
modlitbu,
je
to
v
pořádku.
Tyto
pohyby
nedělejte
nikdy
prudce,
všechny
pohyby
dělejte
pomalu,
velice
pomalu.
Tento
předpis,
který
jsem
vám
teď
přednesl,
je
vhodný
pro
krajní
pozici,
pro
přístup
z
krajní
pozice.
Považoval
jsem
za
nutné
začínat
tento
výklad
výkladem
z
krajní
pozice.
To
znamená,
že
jste
dokonale
roztěkaní,
že
se
potřebujete
uklidnit
tím,
že
se
přemlouváte
a
že
zase
potřebujete
plynule
navázat
po
té
koncentraci
na
denní
život,
protože
nejste
zvyklí,
zatím,
ani
na
vstup
ani
na
výstup.
To
je
pro
člověka
nezvyklého,
který
neumí
zatím
zacházet
s
těmito
změnami
stavu.
Samozřejmě,
jestliže
pociťujete
touhu
po
vstupu,
tak
tuto
touhu
byste
měli
považovat
za
lepší
prostředek
než
jakékoliv
rozborářské
přemlouvání.
Nemáte
co
rozebírat,
když
jste
naladěni.
A
tedy
bezeslovně
můžete,
bez
přil-
připojení
jediného
slova
vstupovat
tím,
že
můžete
se
spoléhat
na
to,
že
ta
touha,
která
ve
vás
byla,
přečká
ten
vstup.
Tím
snáze,
čím
méně
mezi
to
vložíte
povídání,
když
vůbec
nic,
přečká
úplně.
Když
ovšem
ta
touha
není
tak
silná,
tak
ji
musíte
ještě
něčím
podpořit.
To
všechno
záleží
na
vás,
abyste
pružně
dovedli
vystihnout
situaci,
ve
které
jste.
Abyste
se
trošičku
znali,
neboť
víte,
že
jsme
si
pořád
říkali,
že
celá
ta
cesta
závisí
na
sebepoznání,
na
míře
sebepoznání.
Když
sebe
neznám,
tak
zbytečně
přemýšlím,
jak
na
to.
Kdo
sebe
zná,
tak
ví,
tato-
toto
vyhovuje
tomu
a
tamto
zase
onomu
a
tak
dále.
Čili
druhý-
druhá
krajní
možnost
je,
že
jsem
tak
dalece
naladěn,
že
vstupuju
bezeslovně,
že
se
uvnitřním
snadno.
Ovšem,
kdybyste
tuto
touhu
neměli,
na
to
vás
musím
upozornit,
a
nepřipravili
se
slovně,
nepřemlouvali
se,
jak
jsem
vám
radil,
tak
byste,
a
vstupovali
jste
do
nitra,
tak
byste
tam
civěli.
A
to
je
to
nejhorší,
co
se
může
stát.
Že
byste
si
předstírali,
prázdní
byste
byli,
že
jste
uvnitřněni,
ale
zatím
byste
byli
jenom
prázdní.
A
v
té
prázdnotě
byste
civěli
jako
kámen.
Čili
sestup
do
kamene
není
žádoucí.
Vy
máte
rozšiřovat
vědomí.
Vy
poznáte,
že
vědomí
se
rozšiřuje,
a
ne
uspává.
Jakmile
se
vědomí
uspává,
tak
jste
to
špatně
začli.
A
je
třeba
ho
podnítit,
aby
nespalo.
Neboť
jenom
z
bdělého
stavu
pozornosti
se
může
vstoupit.
Tu
pozornost
ztrácíte-li,
musíte
obnovit.
Proto
jsem
vám
tam
radil
vložit
třeba
střelnou
modlitbu.
Nebo
pomoci
si
třeba
nějakým
pohybem,
který
by
vám
umožnil
lépe
se
soustřeďovat,
lépe
dostřeďovat
tu
sílu,
která
ve
vás
působí,
která
uniká
nějakým
způsobem
pryč.
Vy
jste
mi
tady
taky
kladli
otázku,
zdali
toto,
co
já
tady
říkám,
někdo
uskutečnil
anebo
ne.
Zda
je
to
pustá
teorie
nebo
není.
Upozorňuji
vás,
že
to
není
pustá
teorie
a
že
hromadně,
to
znamená
těch
pět,
o
kterých
jsem
vám
vy-
vyprávěl,
to
uskutečnili
za
takové
situace
v
koncentráku,
že
totiž
si
představovali,
že
ten
život,
který
tam
je-
byl
na
kahánku,
bude
brzo
končit.
Byli
o
tom
přesvědčeni.
A
proto
když
vstupovali
do
nitra,
tak
vstupovali
bez
výhrad,
opouštějíce
tento
život,
který
beztak
podle
jejich
názoru
měl
skončit.
A
my
jestliže
nemáme
úspěch
při
tom
vstupu,
tak
je
to
způsobeno
právě
tím,
že
si
tímto
způsobem
nepočínáme,
že
my
tam
neodejdeme
celí.
Že
my
totiž
nepovažujeme
za
nutné
se
s
tímto
životem
rozloučit
a
vstoupit
do
života
nového.
Neboť
život
věčný,
ten
zdánlivě
nemá
vůbec
nic
společného
s
tímto
pomíjejícím.
To
vidíme,
toho
jsme
svědky,
protože
věčný
život
nezažíváme.
Tak
zřejmou
spojitost
nemá,
vnitřní
ano,
o
které
ovšem
nevíme
a
neumíme
se
ani
zatím
přesvědčit.
Čili,
já
jsem
potom
poznal
i
v
běžném
životě,
napřed
u
jednoho
člověka,
to
bylo
před
mnoha
lety,
který
toužil
se
dát
pokřtít,
že
vstoupil
hned
při
prvním
pokusu,
bych
tak
řekl,
při
první
snaze
do
stavu
spojovacího.
A
to
proto,
že
si
vštípil
do
hlavy,
že
křest
znamená:
rozžehnat
se
s
životem
nebo
s
takovým
smyslem
života,
který
slouží
člověku
a
začít
s
životem,
který
je
ve
službě
jedině
Bohu.
To
znamená,
přestat
konat
svoji
vůli
a
začít
konat
vůli
Boží.
Jestliže
na
tomto
přes-
přechodu
je
toto
rozloučení
s
vlastním
životem,
to
znamená
s
životem
pro
sebe,
a
jestliže
na
tomto
přechodu
je
vstup
do
života
pro
Boha
a
to,
jedině
to
je
správná
koncentrace,
jiná
nestojí
vůbec
za
nic,
o
tu
se
ani
nepokoušejte.
To
není
koncentrace,
která
by
měla
spojovací
účinek.
Jestliže
tomu
takhle
je,
že
tento
smysl
ta
koncentrace
má,
odebrat
se
z
tohoto
smyslu
dosavadního
života
do
nového
smyslu,
pak
ten
vstup
se
na
po
prvně
podaří
i
když
nemáte
vůbec
žádné
jiné
poučky
o
tom,
jak
se
to
má
dělat.
Ale
ještě
bych
vás
chtěl
upozornit,
že
toto
všechno
je
nějaký
systém.
Když
ten
systém
nezvládnete,
nemůžete
také
vstoupit.
Jakýkoliv
systém
musíte
zvládnout.
Jakýmkoliv
systémem
třebas
rozdílným
podle
situace
musíte
vstoupit.
Hlavně
systémem
myšlení,
že
jeden
systém
myšlení
zasto-
zastoupí
za
druhý.
Ale
upozorňuji
vás
také
zároveň,
že
jedině
s
tím
systémem
tam
nevstoupíte.
Že
s
tím
systémem
sice
ještě
vstupujete,
ale
jakmile
vstoupíte,
musíte
ten
systém
odložit,
jako
kdyby
to
byl
oděv,
kterým
jste
se
oděli
přechodně.
Jako
vstupujete
do
lázně
odkládajíce
oděv.
A
tohleto,
když
dosáhnete,
tak
nejste
hned
vyvrženi
nazpátek,
nýbrž
vy
tam
přebýváte.
A
to
je
důležité.
Ježíš
radí
vytrvale
klepat
proto,
že
ví
dobře,
že
se
neznáme.
Kdyby
totiž
jsme
sebe
znali,
tak
bychom
věděli,
jestli
opravdu
klepáme
celou,
řekl
bych,
z
přesvědčení,
bez
výhrad,
jestli
stojíme
jenom
o
to,
abychom
vešli
anebo
taky
ještě
něco
jiného-
o
něco
jiného.
Ale
když
se
neznáme,
tak
my
to
nevíme,
jestli
také
ještě
nestojíme
o
něco
jiného.
My
jsme
ve-
na
stanovisku
nebo
v
situaci
Petra,
který
se
neznal,
který
si
myslel,
že
miluje
Ježíše,
a
nebylo
to
pravda.
Není
to
naše
chyba,
jenom
to
způsobuje
veliké
utrpení.
Utrpení
také
v
tom,
že
se
nám
nedaří
a
nedaří
vstoupit,
protože
se
pořád
nedostatečně
poznáváme.
Jenom
je
důležité
vědět,
že
když
musíte
znovu
a
znovu
vstupovat,
vstupujte.
Že
vždycky
je
chyba
na
vaší
straně,
že
se
neznáte
a
fakticky
nevstupujete.
Že
nikdo
jiný
vám
nebrání
než
vy,
Bůh
vám
nebrání.
Ale
vy
si
bráníte,
že
fakticky
nevstupujete.
I
když
jsem
vám
radil
opakovat...
opakovat...
opakovat,
tak
to
není
rada
úplná,
protože
by
mohlo
to
jít
do
nekonečna.
Vy
musíte
se
snažit
polepšit,
vy
se
musíte
snažit
sebe
lépe
poznávat.
Vy
musíte
být
už
napřed
přesvědčeni,
že
chyba
je
na
vaší
straně,
že
nechcete,
ačkoliv
si
předstíráte,
že
chcete
vstoupit.
Že
chcete,
že
nějaká
část
vaši
bytosti
poctivě
chce,
ale
celá
ne.
A
že
tedy
je
na
vás,
abyste
tuto
část
své
bytosti
přesvědčili.
A
to
se
dělá
nejlepším
způsobem
tím,
že
přidáte
něco
ještě
v
sebezáporu.
Že
v
tom
běžném
životě
přidáte
na
sebezáporu
v
něčem.
A
tím
si
umožníte,
abyste
odstranili
další
překážky,
které
jsou
ve
vás
a
nikoliv
v
Bohu:"
íííéééóóóúúúááá
íííéééóóóúúúááá
íííéééóóóúúúááá
íííéééóóóúúúááá
íííéééóóóúúúááá
íííéééóóóúúúááá
íííéééóóóúúúááá
íííéééóóóúúúáá
íííéééóóóúúúááá
íííéééóóóúúúááá
íííéééóóóúúúááá
íííéééóóóúúúááá
íííéééóóóúúúááá
íííáááóóó
íííáááóóó
íííáááóóó
íííáááóóó
íííéééóóóúúúááá
íííéééóóóúúúááá
íííéééóóóúúúááá
íííéééóóóúúúááá".
