EN | ES |

76-04B-Kaly-8-IEOUA

76-04B-Kaly-8-IEOUA

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
O tom jsem mluvil v otázcích... otázkách a odpovědích, že kdyby někdo trval na tom, aby byl veden třeba snem a považoval to za správné, mít důkazy snové, tak by se mu mohlo stát, že by nemohl pokročit, že by pořád byl tímto způsobem veden, protože jeho přání by ho věznilo. Zrovna tak kdyby někdo třeba byl poučován hlasy při vědomí nebo v polospánku, tak by si znemožňoval se dovědět mnohem více bezeslovně. A to se stávalo nejen křesťanským světcům, že si přáli slyšet tyto hlasy, taky je slyšeli. Namnoze to byla velice moudrá odpověď, kterou dostávali. Ale slovně se toho řeklo milionkrát méně, než kolik se dá říci beze slov. Vz- némysli, jak tomu říkají Číňané. A tomuto pří- přímo zabraňovali tomuto vstupu, do toho zjednávání moudrosti en bloc, najednou. A to se dá jedině bezeslovně. Tak to jsou samé nevýhody toho, že člověk důkazy třeba má. Jak vám říkám, ne- výhodou toho, že je nemá, spočívá hlavně v tom, že jestliže vydrží na cestě, tak velice vnitřně roste. To protože roste se tím více, čím méně člověk za to dostává ve svém vědomí. Jelikož nebere odplatu svou, sbírá ji nebo střádá ji někde na vyšší úrovni. Na této cestě člověk není schopen toužit po něčem, o čem nemá aspoň nějakou představu. Proto vy mně říkáte: mně chybí touha po Bohu. Protože nemáte nějakou vůbec žádnou představu, po čem to vlastně máte toužit. A svatý Tomáš Akvinský říká, že rozum má být také uspokojen a že se mu má nějaká představa o Bohu poskytnout. A snaží se rozumovými důkazy provádět důkaz o existenci Boží. A také to velice duchaplně provádí. A já myslím, že opravdu mnoha lidem pomohl. Dejme tomu, příklad, že ukazuje, mám- li tady já život, který jsem převzal od svých rodičů, ti zase dál a tak dále, až po Adama, tak se to podobá tomu, že sám potřebuji vodu. A dostanu ji, že někomu předám džbánek a ten zase dalšímu a tak dále a voda mně přijde. Aniž vím, odkud byla vzata, jako nevím, kde to ten Adam a Eva vzali. To je mi důkazem, že někde na konci té řady je studna, tou studnou je Bůh. Čili studnou života je Bůh. Čili máme tady život odvozen a život zdrojový. A takovýmto způsobem, třeba rozumově vysvětluje existenci Boha. Samozřejmě mělo to zase, protože je to jenom obraz, jiné špatné důsledky, že si lidé mysleli, že jednou Pán Bůh něco stvořil, a pak to- pak se o to už nestaral, ne? A to už bylo těžší již vysvětlit lidem. Těch důkazů znám asi patnáct, od té existenciální, myslím, že tady není na místě to všecko probírat. Přečtěte si Summu teologie a tam si to všechno najdete. Teď jsem chtěl vám ale říci něco jiného. Že totiž člověk, když má touhu po poznání Boha nebo po poznání věčného života nebo vstupu do věčného života, tak má o tom třeba jenom rozumovou představu nebo někdo citovou představu. Tato představa, ať je rozumová nebo citová nebo kombinovaná, nikdy neodpovídá faktu. To znamená, když člověk přejde přes určitou fázi, tak musí svou představu, kterou je ta touha vedena, opustit. To však neznamená, když opustí svou mylnou představu o tom cíli, že musí také opustit tu touhu. Že ta touha ho má opustit, naopak. Ta touha má být posílena tím, že opustil chybnou představu. Obyčejně se to děje tím způsobem, že když někdo touží, jako třeba vy, po tom věčném životě, má o tom nějakou představu, dočerpá všechny prostředky, které v jeho představě jsou obsaženy. On si nedovede těmito prostředky více- k větší touze pomoci. Nebo k dalšímu proražení do věčnosti pomoci. K většímu přiblížení k věčnosti si pomoci nedokáže. Tak nakonec ustrne v tom smyslu, že nemůže dál lidskými silami. Ale není pravděpodobné, že přestože konkrétně nemůže jít dál, že by mu nezůstala touha, nesplnitelná touha. To jsem vám pořád líčil pomocí Gautamy a jiných zasvěcenců. Že když měli určitou představu o tom cíli, nedosáhli jej lidskými silami, ustoupili od těch prostředků, které považovali za vhodné. Protože za těmi všemi prostředky byla touha větší, silnější, nadřazená všem prostředkům. Tak jim ta touha, ten stav touhy zůstal, a ten je bezpečně převedl, zanechav za sebou daleko, hluboko všechny prostředky, které prostě takový člověk vza- zahodil do odpadu, bych tak řekl. A začal s novými prostředky. Tak na příklad Buddha potom, když z- ho zklamaly všechny jogy i askeze, začal hlásat takzvanou střední cestu. To znamená něco úplně nového, co nebylo v těch jogách vůbec obsaženo. A to byla nová naděje pro všechny lidi, protože to nebylo nic výstředního. Bylo to obecněji platné, něco, co se už podobalo Kristově nauce, svou obecností aspoň. Ne ještě svou vypracovaností, ale svou obecností. Ten úvod k vnitřnímu soustředění... soustředění do nitra by měl vypadat asi takhle: když člověk se obrací do nitra, do svého vnitřního chrámu, tak nastupuje opačnou cestu, než jakou koná celý den. Kdy ze sil Božích bere sílu k tomu, aby se projevoval navenek. Čili, jestliže správně nastupuje opačnou cestu, tak musí sebrat vlastně všechny vymoženosti, které má od Boha a kterými vládne v tomto světě. Nebo kterými vykonává jakoukoliv činnost. A tyto síly musí obrátit nazpátek ke zdroji přes své nitro. To znamená, že musí rezignovat na veškerý projev pohybu, prostě na projev všeho, co se zevnějškem souviselo. Měl by rezignovat i na mluvu, protože mluva je také něco, co vychází z nitra navenek. A víte, že Ježíš se velice přísně vyjádřil o tom, co z úst vychází, to že poskvrňuje člověka. Aby to, co z člověka vychází v této chvíli, ho neposkvrňovalo, je třeba, aby bylo do nejvyšší možné míry zasvěceno tomuto vstupu. To znamená, když už člověk se neobejde beze slov, to znamená, když neumí jinak své síly obrátit do nitra, než že si pomůže slovy, musí tato slova vážit. To znamená, musí je omezit na minimum a musí být tak závažná, aby opravdu ho přiváděla do nitra. Čili, co nás odvrací od toho nitra? Představivost, kterou napřed osnujeme všechny činnosti, co nemáme napřed v představě jak obrazové, tak rozumové, nemůžeme uskutečnit. Tak také přímo výraz, úvaha, rozumový způsob přístupu nebo citový způsob přístupu, který jde z- od nás navenek. A tohleto všecko musí se obrátit druhým směrem. To znamená, že bychom měli ten proud všeho tohoto obrátit. Řečeno jinak: jak buduju v zevním světě všelijaké věci, třeba, řekl bych, stavím si tam svůj vlastní domov. Tak teď bych měl začít se stavbou vnitřního domova. Já bych si tam měl budovat vnitřní chrám, který by mně měl pomoci k přechodu do věčnosti. To není nic vymyšleného nebo něco sugestivního, protože my dobře víme, že v tom nitru jsou přechodové body. Indové jich znají sedm. A že přes ty přechodové body se snáze jde přejít do věčnosti než jinudy. Čili, jestliže já si tam vybuduju cestu přístupovou, prorazím některým z bodem- z bodů, já si ho vyberu napřed třeba do středu prsou. Tak se postupně dostanu do situace, že tam budu velice lehce vstupovat, že tam najdu záštitu kdykoliv budu potřebovat a nebudu muset k tomu volit zvláštní pozici. Ze začátku ano. Nebo nebudu muset utíkat ze světa, takže nikdo nepozná, že já se obracím do věčnosti, protože tato cesta je mi už velice dobře známá, nenastupuji ji poprvně. A tím se vydatně přiblíží také vnitřní modlitba k zevnímu konání. O to také jde, aby v budoucnosti celý můj život dokázal přejít do věčnosti. Protože jednou nastane, to je ten nejpozdější okamžik, hodina smrti a tam, když nepřejdu v této chvíli s celým svým životem, tak jsem zmařil tento život. Musím, jak věří Indové, ho začít znovu. Jestliže přejdu, tak jsem nastoupil věčný život, vědomě věčný život. Tak to jsou základní podmínka- podmínky. Samozřejmě snad bude dobře zpočátku, ne později, se připravit také klidem. To znamená, nepřistupovat k tomu- k tomuto počinu vstupu do vnitřního chrámu, jako se přistupuje k čemukoliv jinému, v jakékoliv jiné činnosti. Považuji to činnosti- tuto činnost za důležitější. A proto se upravit vnitřně. To je něco obdobného, jako když člověk jde k audienci třeba k nějaké významné osobnosti, tak se upraví zevně. A já bych ještě chtěl říct, co je to ta úprava vnitřní: úprava vnitřní spočívá především v tom, že ten člověk podnítí sám sebe k tomu, aby považoval tuto chvíli za nejdůležitější z celého dne. Nebo z toho... z toho období, které před tím existovalo. A utiší se. Toto nesmí trvat moc dlouho, protože by začal civět. On nesmí civět před branou, neboť celé toto počínání se zase podobá klepání. Musíte si uvědomit, že tento chrám je pro vás jako pro celou osobnost uzavřen, zatím. Protože vy jste přes něj nikdy celí nevstupovali. I když jste se před tím soustřeďovali do nitra, tak jste vstupovali částí své bytosti. A tak malou, že to nemělo spojovací účinek, i když vědomě jste si neuvědomovali přitom, že jste spojeni s Bohem. To byla veliká chyba. Vy tam tentokrát musíte umět celí vejít. To znamená, je nutno, abyste bezprostředně před tím posbírali sebe celého a vešli opravdu celí. To znamená, abyste se ocitli ve stavu vrcholového, nechci říct, soustředění, ale s propojením celé bytosti. To se nám může podařit buď, že citově se roznítíme, třeba střelnou modlitbou: Pane Bože, přicházím k tobě se vším, co od tebe mám. To znamená se svými špatnostmi i přednostmi, se vším, co jsem z tvých rukou vzal a nějak vyvinul po svém, po lidském. Nenechávej nic ze mě mimo svůj příbytek, odcházím k tobě takový, jaký jsem. To je nejjednodušší způsob, nemů- nesmí se to stát ovšem formulka. Já jenom říkám obsahově, co to má znamenat, co to má být. Nebo jiným způsobem, když člověk už je propojen celý, tak pak tato forma by nevyhovovala, tak by toto propojení zrušil. Kdyby začal do toho vkládat nějaká slova. Je-li propojen třeba nějakým nadšením pro cokoliv, pro cokoliv i světskou věc. Nebo nějakým zármutkem, způsobeným čímkoliv. Nebo jakoukoliv radostí, prostě jakýmkoliv citem nebo jakýmkoliv zaujetím pro nějakou věc. Třebas pro vědecký problém nebo pro plánovací problém nebo pro cokoliv jiného, pro... pro nějaký problém, který řeší ve-na svém pracovišti. Tak je vhodná chvíle, aby odešel do svého nitra. Třeba, já to řeknu na takovém nejjednodušším případu. Přemýšlím velice dlouho o tom, jak něco ve svém povolání zařídit, protože jsem postaven před úkol, abych to zařídil. Konečně se mi to podaří a já bych měl s tímto výsledkem, té- toho úsilí přejít k vyřízení té věci zevní. To znamená, já bych to měl realizovat, třeba ten problém jsem vyřešil a teď ho hodím na papír, tak. Místo toho, abych přešel z toho vyřešeného problému k nějakému uspokojení a potom k realizaci navenek, tak já vložím do toho vstup do nitra. To jsou právě okamžiky, na které vás chci upozornit, kdy přirozeným způsobem já přecházím do soustředění do nitra. A spojuji se, až samo sebou dokážu se zevně plně soustředit, třeba na věc světskou a plně ji odevzdat i s tím sebeuspokojením, tak přecházím vědomě do spojení s Bohem. A to se stane každému z vás. To znamená, z jeho moudrosti potom začnu žít. To může být momentální stav, který nemusí trvat déle, než nějakou vteřinku, takže nikdo na vás nepozná, že jste odešli do nitra, že jste odešli k Bohu. A hned se zase vynoříte, protože před vámi je vy- realizace zevní. Budete zírat, jak- kolik bylo přidáno k této realizaci nebo kolik bylo od ní ubráno, jak se pozměnila situace a jak potom budete v jiném duchu vykonávat třeba to, co jste chtěli vykonat bez tohoto vstupu. A jak vás to zanechá uvnitřněné, jak vás to posílí, zatímco jindy vás to zeslabovalo, vyčerpávalo. Tak myslím, že jsem vyčerpal celkem všechny takové běžné možnosti. Samozřejmě vono by bylo možné ještě ukazovat na to, že když člověk je třeba vrcholně zesláblý, takže je vyčerpán, tak platí pro něho slova Ježíše Krista: jste-li unaveni, máte ke mně přijít, já vás občerstvím. Taková únava totiž také propojuje člověka, když z člověka zbyde velice málo, je celý unavený, bych tak řekl, tak on je celý také v té únavě, tam je také propojen. S tímto stavem unavenosti může také velice snadno se spojit s Bohem. Protože dejme tomu, nejkrásněji je to ukázáno na případu Jobově, že on byl úplně na... na dně své bytosti. Z toho dna vystoupil. A dokud něco malinko měl, nedo- nedařilo se mu to. Muselo mu být všechno odňato. Tady je vlastně to otázka z toho majetku, toho vlastnění, které se má odbourat. Protože čím dokonaleji se odbourá vlastnění po všech stránkách a mohli bychom si pomoci třebas i tím výrokem Eckhartovým, že to má být po stránce vědění, po stránce chtění a po stránce vlastnění. Čím dokonaleji se odbourá toto vlastnění po těchto třech stránkách, tím jsem volnější pro ten vstup do toho nitra, jestliže něco ještě listí sku. Přeje to jako toto se mnou dobro že počet branky tak ale no to někdo musí dobrýho na vynikal držel, tak u Boha není překážek pro ten vstup, ty jsou jenom u vás. Bude vám otevřeno, jakmile opravdu klepáte a nic jiného než klepáte. Ne klepáte a... a otáčíte se ještě někam mimo, kdyby náhodou tam neotevřeli, tak otevřou jinde, tak se to nedělá. To maříte stav spojení. Nevím, jestli toto není příliš složité, abyste mohli hned teď s tímto způsobem začít, ale doporučoval bych vám pro teď, pro tu malou chvíli, kterou vstoupíme spolu do nitra, abyste provedli aspoň tohleto, to je pro tentokrát: Pane, vstupuju do tvého chrámu, který souvisí s věčným životem. Vím dobře, k čemu mě tento vstup zavazuje, k vděčnosti marnotratného syna, který smí vstoupit do Otcova domu. Prosím tě, přijmi oběť celého mého zevního života, vstupuju s celým svým, takzvaným svým majetkem, se vším, co jsem od tebe kdy získal, k tobě. Odevzdávám ti bez nároků všechno, zařiď s tím, co chceš. Jestliže tímto způsobem vstoupíte, znovu jakmile začnete civět, jakmile vám není otevřeno, znovu opakujte nějakou střelnou modlitbu: Pane, jsem tady nebo Pane, otevři mi. Přistupuji k Tobě. A podobně. Pokaždé třeba jinak. Ale necivěte před dveřmi, nýbrž dobývejte se tam. Klepejte. Je možno klepat po dobrém, je možno klepat tiše, silně, podle toho, v jakém jste duševním rozpoložení. Vždycky tak, jak vám to odpovídá. Nevybírejte si prostředky, nerozebírejte je, jestli jsou správné nebo nesprávné. Klepejte, ano? Je velice důležité, abyste z této modlitby dokázali také správně vystupovat. Protože nesprávné vystoupení znamená, že v zevním životě si nevíte rady potom s činností. Ta vás ruší, neboť jste plně nevystoupili ze své vnitřní modlitby. Ze své vnitřní modlitby musíme beze zbytku vystupovat. A tím si také příště usnadníme beze zbytku celí tam vstupovat. Když se nenaučíte celí vystupovat, což se vám možná zdá být snazší, není to pravda, ale zdá se vám to, tak nenaučíte se taky celí vstupovat. Vy se musíte protahovat celým tím nitrem celí. To znamená, teď je na vás, abyste dělali opačný úkon, než původní při vstupu. Při vstupu jste se vraceli ke svému Stvořiteli, celí beze zbytku. Nebylo možno nechat venku košili nebo nebylo možno tam nechat jednu ruku nebo část své vůle, část svého vědění, část svého chtění. Všecko muselo vejít dovnitř, aby venku nezůstalo nic. Tak, jak všechno vyšlo od Boha, všechno se tam vracelo na začátku tohoto duchovního cvičení nebo této modlitby, nyní zase vycházíte celí ze svého Stvořitele obmyti právě účastí na jeho niterném životě, který je ve všem obsažen. Kdybyste toto neudělali, tak vás bude rušit neschopnost soustředit se jako dříve na zevní věci. Vy musíte všechnu sílu soustřeďovací obrátit navenek. To znamená, nemůžete už nikdy venku být sami. Vy už přeci jste se jednou ocitli tváří v tvář Stvořiteli, vy musíte s ním jít ven. Kdybyste jeho nechali uvnitř a sami šli ven, tak byste přetrhávali pouta, která jste jednou napojili. Ta pouta musí plynule pokračovat, musí se utužovat, musí být stále silnější. To znamená, jak jsme vstupovali, tak vystupujeme. Toto je velice důležité. A během dne si můžete vzpomenout na tuto účast Boží na vašem díle, to vám také velice pomůže. Protože, aniž si to uvědomujete, doplňujete si nebo zesilujete ono tajemné proudění z nitra navenek. Ono pouto, které tak jako tak bez vašeho vědomí existuje, že bez síly Boží, bez toho proudu z nitra ven, nic byste nemohli udělat. Ale když takhle vědomě ho posilujete, tak si umožňujete potom příští snazší vstup a snazší výstup a požehnanější konání. Ještě jsem vám chtěl říct něco o těch pozicích. Jestliže nepotřebujete k tomu, abyste zůstali v nitru, střelných modliteb, je to v pořádku, není-li to civění po tom, co tam provádíte. Jestliže, ale potřebujete pomoci podnětů slovních, slovo jest pohyb, vykonávat vlastně pohyb, nevadí potom, když také účelný pohyb faktický připojíte. To znamená, když třeba změníte pozice rukou, jiný- jiné změny bych ani zpočátku nedoporučoval. Velice pomáhá někdy, když zaujmete pozici rukou sepjatých na prsou, aby čtyři prsty kromě palce byly rovně vztyčeny vzhůru u sebe, k sobě spjatými- spjatýma rukama a palce byly, se dotýkaly sebe a dotýkaly se konečky toho centra, kam soustřeďujete. To je jedna pozice a druhou, kterou můžete zvolit při dalším podněcování, to znamená při dalším slovním pohybu, může být ta, že levou ruku položíte do oblasti břicha, řekněme na pupek. To je otázka pranická, abyste uzavřeli okruh, abyste nebyli rušeni otevřením okruhu. Protože rozevřete ten okruh, který jste předtím měli pomocí těch rukou na kolenou. A druhou rukou pravou přiložíte na prsa tak, aby zase čtyři prsty byly- šly odprava doleva, byly rovné, ležely volně bez stisku na prsou. A palec, aby úhlem mezi těmito čtyřmi prsty a palcem svíral nebo objímal místo, kam se soustřeďujete. Tím zase pranicky pomůžete, usnadníte tomuto vstupu. To je něco obdobného, jako kdybyste vyslali střelnou modlitbu. Když ovšem přitom vyšlete střelnou modlitbu, je to v pořádku. Tyto pohyby nedělejte nikdy prudce, všechny pohyby dělejte pomalu, velice pomalu. Tento předpis, který jsem vám teď přednesl, je vhodný pro krajní pozici, pro přístup z krajní pozice. Považoval jsem za nutné začínat tento výklad výkladem z krajní pozice. To znamená, že jste dokonale roztěkaní, že se potřebujete uklidnit tím, že se přemlouváte a že zase potřebujete plynule navázat po té koncentraci na denní život, protože nejste zvyklí, zatím, ani na vstup ani na výstup. To je pro člověka nezvyklého, který neumí zatím zacházet s těmito změnami stavu. Samozřejmě, jestliže pociťujete touhu po vstupu, tak tuto touhu byste měli považovat za lepší prostředek než jakékoliv rozborářské přemlouvání. Nemáte co rozebírat, když jste naladěni. A tedy bezeslovně můžete, bez přil- připojení jediného slova vstupovat tím, že můžete se spoléhat na to, že ta touha, která ve vás byla, přečká ten vstup. Tím snáze, čím méně mezi to vložíte povídání, když vůbec nic, přečká úplně. Když ovšem ta touha není tak silná, tak ji musíte ještě něčím podpořit. To všechno záleží na vás, abyste pružně dovedli vystihnout situaci, ve které jste. Abyste se trošičku znali, neboť víte, že jsme si pořád říkali, že celá ta cesta závisí na sebepoznání, na míře sebepoznání. Když sebe neznám, tak zbytečně přemýšlím, jak na to. Kdo sebe zná, tak ví, tato- toto vyhovuje tomu a tamto zase onomu a tak dále. Čili druhý- druhá krajní možnost je, že jsem tak dalece naladěn, že vstupuju bezeslovně, že se uvnitřním snadno. Ovšem, kdybyste tuto touhu neměli, na to vás musím upozornit, a nepřipravili se slovně, nepřemlouvali se, jak jsem vám radil, tak byste, a vstupovali jste do nitra, tak byste tam civěli. A to je to nejhorší, co se může stát. Že byste si předstírali, prázdní byste byli, že jste uvnitřněni, ale zatím byste byli jenom prázdní. A v té prázdnotě byste civěli jako kámen. Čili sestup do kamene není žádoucí. Vy máte rozšiřovat vědomí. Vy poznáte, že vědomí se rozšiřuje, a ne uspává. Jakmile se vědomí uspává, tak jste to špatně začli. A je třeba ho podnítit, aby nespalo. Neboť jenom z bdělého stavu pozornosti se může vstoupit. Tu pozornost ztrácíte-li, musíte obnovit. Proto jsem vám tam radil vložit třeba střelnou modlitbu. Nebo pomoci si třeba nějakým pohybem, který by vám umožnil lépe se soustřeďovat, lépe dostřeďovat tu sílu, která ve vás působí, která uniká nějakým způsobem pryč. Vy jste mi tady taky kladli otázku, zdali toto, co já tady říkám, někdo uskutečnil anebo ne. Zda je to pustá teorie nebo není. Upozorňuji vás, že to není pustá teorie a že hromadně, to znamená těch pět, o kterých jsem vám vy- vyprávěl, to uskutečnili za takové situace v koncentráku, že totiž si představovali, že ten život, který tam je- byl na kahánku, bude brzo končit. Byli o tom přesvědčeni. A proto když vstupovali do nitra, tak vstupovali bez výhrad, opouštějíce tento život, který beztak podle jejich názoru měl skončit. A my jestliže nemáme úspěch při tom vstupu, tak je to způsobeno právě tím, že si tímto způsobem nepočínáme, že my tam neodejdeme celí. Že my totiž nepovažujeme za nutné se s tímto životem rozloučit a vstoupit do života nového. Neboť život věčný, ten zdánlivě nemá vůbec nic společného s tímto pomíjejícím. To vidíme, toho jsme svědky, protože věčný život nezažíváme. Tak zřejmou spojitost nemá, vnitřní ano, o které ovšem nevíme a neumíme se ani zatím přesvědčit. Čili, já jsem potom poznal i v běžném životě, napřed u jednoho člověka, to bylo před mnoha lety, který toužil se dát pokřtít, že vstoupil hned při prvním pokusu, bych tak řekl, při první snaze do stavu spojovacího. A to proto, že si vštípil do hlavy, že křest znamená: rozžehnat se s životem nebo s takovým smyslem života, který slouží člověku a začít s životem, který je ve službě jedině Bohu. To znamená, přestat konat svoji vůli a začít konat vůli Boží. Jestliže na tomto přes- přechodu je toto rozloučení s vlastním životem, to znamená s životem pro sebe, a jestliže na tomto přechodu je vstup do života pro Boha a to, jedině to je správná koncentrace, jiná nestojí vůbec za nic, o tu se ani nepokoušejte. To není koncentrace, která by měla spojovací účinek. Jestliže tomu takhle je, že tento smysl ta koncentrace má, odebrat se z tohoto smyslu dosavadního života do nového smyslu, pak ten vstup se na po prvně podaří i když nemáte vůbec žádné jiné poučky o tom, jak se to má dělat. Ale ještě bych vás chtěl upozornit, že toto všechno je nějaký systém. Když ten systém nezvládnete, nemůžete také vstoupit. Jakýkoliv systém musíte zvládnout. Jakýmkoliv systémem třebas rozdílným podle situace musíte vstoupit. Hlavně systémem myšlení, že jeden systém myšlení zasto- zastoupí za druhý. Ale upozorňuji vás také zároveň, že jedině s tím systémem tam nevstoupíte. Že s tím systémem sice ještě vstupujete, ale jakmile vstoupíte, musíte ten systém odložit, jako kdyby to byl oděv, kterým jste se oděli přechodně. Jako vstupujete do lázně odkládajíce oděv. A tohleto, když dosáhnete, tak nejste hned vyvrženi nazpátek, nýbrž vy tam přebýváte. A to je důležité. Ježíš radí vytrvale klepat proto, že ví dobře, že se neznáme. Kdyby totiž jsme sebe znali, tak bychom věděli, jestli opravdu klepáme celou, řekl bych, z přesvědčení, bez výhrad, jestli stojíme jenom o to, abychom vešli anebo taky ještě něco jiného- o něco jiného. Ale když se neznáme, tak my to nevíme, jestli také ještě nestojíme o něco jiného. My jsme ve- na stanovisku nebo v situaci Petra, který se neznal, který si myslel, že miluje Ježíše, a nebylo to pravda. Není to naše chyba, jenom to způsobuje veliké utrpení. Utrpení také v tom, že se nám nedaří a nedaří vstoupit, protože se pořád nedostatečně poznáváme. Jenom je důležité vědět, že když musíte znovu a znovu vstupovat, vstupujte. Že vždycky je chyba na vaší straně, že se neznáte a fakticky nevstupujete. Že nikdo jiný vám nebrání než vy, Bůh vám nebrání. Ale vy si bráníte, že fakticky nevstupujete. I když jsem vám radil opakovat... opakovat... opakovat, tak to není rada úplná, protože by mohlo to jít do nekonečna. Vy musíte se snažit polepšit, vy se musíte snažit sebe lépe poznávat. Vy musíte být už napřed přesvědčeni, že chyba je na vaší straně, že nechcete, ačkoliv si předstíráte, že chcete vstoupit. Že chcete, že nějaká část vaši bytosti poctivě chce, ale celá ne. A že tedy je na vás, abyste tuto část své bytosti přesvědčili. A to se dělá nejlepším způsobem tím, že přidáte něco ještě v sebezáporu. Že v tom běžném životě přidáte na sebezáporu v něčem. A tím si umožníte, abyste odstranili další překážky, které jsou ve vás a nikoliv v Bohu:" íííéééóóóúúúááá íííéééóóóúúúááá íííéééóóóúúúááá íííéééóóóúúúááá íííéééóóóúúúááá íííéééóóóúúúááá íííéééóóóúúúááá íííéééóóóúúúáá íííéééóóóúúúááá íííéééóóóúúúááá íííéééóóóúúúááá íííéééóóóúúúááá íííéééóóóúúúááá íííáááóóó íííáááóóó íííáááóóó íííáááóóó íííéééóóóúúúááá íííéééóóóúúúááá íííéééóóóúúúááá íííéééóóóúúúááá".

Download XML • Download text • Waveform view