Jednoduchý nábytek Leopolda Bauera

Title:

Jednoduchý nábytek Leopolda Bauera
The Simple Furniture of Leopold Bauer

Creator:

Vybíral, Jindřich

Identifier:

https://cdk.lib.cas.cz/client/handle/uuid:9059ce53-5c66-4116-946b-a27650ab4efc
uuid:9059ce53-5c66-4116-946b-a27650ab4efc

Type:

model:article and TEXT

Format:

bez média and svazek

Description:

Studie pojednává o raně moderním nábytku Leopolda Bauera z let 1900–1903. Podobně jako většina jeho kolegů z Wagnerovy školy dosáhl tento tvůrce svých prvních úspěchů nikoliv na poli architektury, nýbrž uměleckého řemesla. Jako příslušník radikální secesionistické generace odchované teoriemi Gottfrieda Sempera byl přesvědčen, že z dekorativních oborů vzejdou rozhodující pobídky k obrodě stavebního umění. Navrhování nábytku pojal proto jako průpravu k rozvinutí „užitkového stylu“ budoucí moderní architektury. V opozici vůči historismu 19. století, ale i vůči módnímu křivkovému art nouveau požadoval, aby forma odpovídala funkčním a zdravotním nárokům, jakož i materiálům a výrobním technologiím. Nejdříve ve svém nábytku rozvíjel subtilní hru hmoty a prázdnoty, symetrie a asymetrie, statičnosti a dynamiky. Tuto cestu však záhy opustil a vydal se směrem k dobrovolnému omezení a elementárnímu výrazu. Místo oblých linií i otevřených objemů jeho nábytek obdržel přísně pravoúhlé, hranaté a kompaktní formy. Jeho vzorem byl soudobý britský design, ale také biedermeier, rakouská a zároveň bytostně středostavovská verze pozdního klasicismu. V něm ideologové rané moderny nalézali hlavní přednosti, které měl mít soudobý nábytek – čisté, konstruktivní a účelné tvary, solidní provedení, úctu k materiálu a střídmé zdobení. Bauerův „jednoduchý nábytek“ však nikdy nebyl doopravdy bezozdobný. Protějškem elementárních forem byla vybraná barevnost, drahé materiály a exkluzivní provedení, jejichž pomocí vytvořil architekt ve svých interiérech atmosféru výjimečného luxusu a tvarového bohatství. Jeho rejstřík forem nebyl pouze odpovědí na praktické potřeby, nýbrž plnil také symbolickou úlohu. „Formový přebytek“ patrný v jeho nábytku sloužil „vysvětlující artikulaci“ (Ernst Hans Gombrich) – posiloval dojem, že tyto výrobky jsou praktické, funkcionální a strukturální, tedy v součtu svrchovaně moderní. and This study deals with the early modern furniture of Leopold Bauer from 1900–1903. Much as most of his colleagues from the Wagner school, this artist garnered his first successes not in the field of architecture, but in the arts and crafts. As a member of the radical Art Nouveau generation which grew up on the theories of Gottfried Semper, he was convinced that the decorative arts were producing determining stimuli for the renewal of the art of building. That is why he conceived furniture design as preparation for the development of a ‘useful style’ for future modern architecture. In opposition to 19thcentury historicism, but also to the fashionable curved lines of Art Nouveau, he required that form should correspond to function and the demands of health as well as with the materials and production techniques used. In his furniture, he first developed a subtle play between matter and emptiness, symmetry and asymmetry and the static and the dynamic. He abandoned this approach shortly thereafter, however, and turned towards voluntary limitation and an elementary expressivity. Instead of rounded lines and open volumes, his furniture took on strictly right-angled, square, compact forms. He took not only contemporary British design as his model, but also Biedermeier, an Austrian and at the same time temperamentally middle-class version of late Classicism. In it, the ideologues of early modernity found the main strengths contemporary furniture was supposed to have – clean, constructive and practical shapes, solid fabrication, respect for materials and sober ornamentation. Bauer’s ‘simple furniture’ was never truly unornamented, however. The obverse of the elementary forms were the refined colour schemes, the expensive materials and the impeccable workmanship which the architect made use of to create an atmosphere of exceptional luxury and richness of shapes in his interiors. The range of shapes he availed himself of was not merely a response to practical requirements; it also fulfilled a symbolic role. The ‘surplus of forms’ evident in his furniture served as ‘explanatory articulation’ (Ernst Hans Gombrich), reinforcing the impression that the pieces he produced were practical, functional and structural – in short, they were supremely modern.

Language:

Czech

Rights:

http://creativecommons.org/licenses/by-nc-sa/4.0/
policy:public

Harvested from:

CDK

Metadata only:

false