1 - 4 of 4
Number of results to display per page
Search Results
2. Fetal parotid gland structural remodeling in case of intrauterine growth retardation
- Creator:
- Morozov, Sergiy and Reshetnikova, Olga
- Format:
- braille, electronic resource, remote, and elektronický zdroj
- Type:
- model:article, article, Text, statistics, and TEXT
- Subject:
- parotis--abnormality--anatomie a histologie--patologie--růst a vývoj, růstová retardace plodu, indukovaný potrat, plod, pitva, lidé, and stereometric study
- Language:
- English
- Description:
- The important biological role of saliva in maintaining of the homeostasis of the oral cavity environment, preventing infection and tooth decay is widely accepted. Salivary glands insufficiency may violate the balance between health and disease. Clinical data indicated that the destruction, agenesis and aplasia of salivary gland commonly followed with hypo salivation, low salivary flow, which resulted in severe caries and periodontal disease. Salivary gland dysfunction also frequently found in preterm and low birth weight newborns. But the information about structural background of abnormal salivation in early childhood is still limited. A presence of any correlation between salivary glands structural development and intrauterine restrictions of fetal growth (IUGR) is unclear. The aim of present study was to determine morphological and morphometric peculiarities of human parotid gland in case of IUGR at late gestation. Material and methods: Parotid glands of twenty human fetuses 2022 weeks of gestation with diagnosed IUGR from late abortions material were compared with ten fetal glands in cases of induced abortions due to psychological reasons (control group). Tissue samples were immersionfixed in 10% buffered formalin solution, embedded in paraffin wax. Histological slides were stained routinely with hematoxylin & eosin, with Van Gieson's Stain. Microscopical examination was performed on magnification x 40 and x 100. Stereometric study by point count method at magnification x 40 allowed finding out volume fractions (VF) of glands parenchyma and stroma. VF of lobules components (glands wall, glands lumen, ducts wall, ducts lumen, vessels, intralobular connective tissue) were registered at magnification x100. Morphometry of the secretory portion of the parotid gland was conducted on the Zeiss microscope with the help of the AxioVision Rel.4.8 program. The mature (differentiated) end pieces were measured, including their area (in mkm2), width, height, perimeter (all in mkm). Similar measurements were done in the foci of immature secretory ends of a gland. Additionally the mean height of the epithelial cells layer within the mature secretory end pieces was measured. The differences were analyzed by methods of mathematical statistics using the software Microsoft Excel; data was compared with control measurements by Students ttest. Results: The results of present research have shown the delayed differentiation of fetal parotid glands parenchymal components in case of IUGR. The parenchymal VF did not reach control values. Furthermore, VF of lobules components was also decreased. Ducts lumens appeared to be significantly narrower than at physiological gestation. Interlobular and intralobular connective tissue stroma, in contrast to the controls, occupied vast areas, and their volume fraction was increased. Deficit of the parenchymal components of the gland was enhanced by slower maturation of glands. In cases with IUGR, differentiated glands occupied smaller area, with reduced width, height and perimeter. Epithelium lining the differentiated glands is characterized by significantly lower height compared to the control group. Delayed differentiation resulted in higher proportion of immature glands. Their area, width, height and perimeter increased. IUGR was also accompanied with a variety of pathological changes. Conclusion: Present evidences suggest that IUGR leads to impaired growth and maturation of the parotid gland. Structural immaturity and lack of differentiated parenchymal elements of the organ may form the basis of its secretory functions lesion. The finding tends to support the hypothesis that the mechanism behind the increased risk of dental pathology in preterm, low birth weight and retarded children is centred at structural and functional immaturity of salivary gland., Sergiy Morozov, Olga Reshetnikova, and Literatura
- Rights:
- http://creativecommons.org/publicdomain/mark/1.0/ and policy:public
3. Historický přehled principů tvorby metod pro odhad výšky postavy člověka na základě skeletu
- Creator:
- Zeman, Tomáš and Králík, Miroslav
- Format:
- 7-22, braille, text, and regular print
- Type:
- model:article, article, Text, historické články, and TEXT
- Subject:
- lineární modely, matematika, tělesné váhy a míry--dějiny, tělo lidské, pitva, kostra, ženské pohlaví, mužské pohlaví, statistika jako téma, interpretace statistických dat, antropologie fyzická--dějiny, podílové metody, organická korelace, and anatomické metody
- Language:
- Czech and English
- Description:
- Z historického přehledu principů tvorby metod pro odhad výšky postavy člověka na základě skeletu vyplývá, že lze vymezit čtyři základní skupiny metod: metody podílové, regresní, anatomické a metody organické korelace. Každá má svá specifika a úskalí, která bezprostředně vyplývají z jejich matematické konstrukce. Nejčastěji se k odhadu výšky postavy používají některé rozměry dlouhých kostí končetin. Bylo teoreticky prokázáno, že nejpřesnější možné odhady poskytují metody regresní, zejména když k odhadu využijeme kombinaci rozměrů z více kostí. Nutným předpokladem použití lineární regrese je však užití pouze těch rovnic, které byly vytvořeny na základě výběru z populace, z níž pochází i odhadovaný jedinec. V opačném případě, tj. pokud je lineární regrese použita pro odhad jedinců z populace jiné, může dojít k menšímu či většímu vychýlení odhadu. Tato skutečnost byla již mnohokrát empiricky ověřena. Teoretický rozbor lineární regrese ukázal, že jde o důsledek jevu označovaného jako „regrese k průměru“. Metody organické korelace (založené na minimalizaci součtu plochy reziduálních trojúhelníků) jsou méně náchylné k systematické chybě, jsou však také méně přesné. Lze je ale aplikovat na libovolnou populaci a pro jednotlivé případy z neznámé populace jsou nejpřesnější. Anatomické metody jsou aplikovatelné jen v případě dostatečně zachovaného skeletu. Jsou založeny na součtu výšek všech (nebo téměř všech) kostí skeletu, které se na výšce postavy přímo podílejí. Rozdíl mezi výškou postavy za života a součtem délek kostí skeletu od lebky po patní kost se pohybuje v řádu centimetrů a prostor pro chybu odhadu je tak malý. Ať už pak k odhadu výšky ze skeletu v rámci anatomické metody použijeme kterýkoliv ze tří výše uvedených matematických postupů (podílová metoda, lineární regrese, organická korelace), rozdíly mezi jimi pořízenými odhady jsou zanedbatelné a jejich rozlišování pozbývá smyslu. Celkově jsou tedy anatomické metody nejpřesnější a je třeba je doporučit, kdykoliv to stav zachování skeletu dovolí., A historical review of principles guiding the formulation of methods for stature estimation based on measurements of the human skeleton reveals that it is possible to delimit four basic groups of methods: anatomical, constant ratio, linear regression, and organic correlation methods. Each has its own specific features and limits, which are a result of their mathematical constructions. Long bones of limbs are most often used for estimates of stature. It was demonstrated theoretically that linear regression models provide the most precise and accurate estimates of stature from particular skeletal elements, especially when several suitable bones are used in combination. A necessary condition for using the linear regression equations is, however, that we use equations based on the population from which the estimated individual originated. In contrast, when a regression equation is applied to an individual originating from a different population smaller or larger systematic error of the estimate may result. This fact was assessed empirically on numerous occasions and it was demonstrated on the basis of linear regression theory that a phenomenon known as “regression to the mean” can be considered as the cause. Organic correlations (built on the least-triangle area criterion) are less prone to systematic errors, but they are also less precise. They can be applied to any population and are best suited for cases where the population of origin is unknown. Anatomical methods are best applied when the skeleton is adequately preserved as this method requires bone lengths of all (or almost all) bones contributing to body height. The difference between height of the living body and the sum of lengths of relevant bones from head to heel is in the order of centimeters so the estimate error margin is small. Consequently, the differences between estimates obtained from using the different mathematical approaches (constant ratio, linear regression or organic correlation) are insignificant, so there is little benefit in preferring any particular one. Overall, anatomical methods provide the most accurate and precise results for height estimation and should be recommended wherever allowed by the state of preservation of the skeleton., Tomáš Zeman, Miroslav Králík, and Literatura
- Rights:
- http://creativecommons.org/publicdomain/mark/1.0/ and policy:public
4. Riziko úmrtí pacienta s nestabilní zlomeninou pánve a poraněním velkých cév
- Creator:
- Džupa, Valér, Fridrich, Filip, Ježek, Michal, Marvan, Jiří, Grill, Robert, and Báča, Václav
- Format:
- print, text, and regular print
- Type:
- model:article, article, Text, and TEXT
- Subject:
- pánev--chirurgie--krevní zásobení--zranění, fraktury kostí--chirurgie--krev, cévy--zranění, krvácení--mortalita, pitva, příčina smrti, analýza přežití, and lidé
- Language:
- Czech and English
- Description:
- Úvod: Cílem práce je určit přesné údaje o počtu poranění velkých cév v rámci traumatu pánve u souboru pacientů léčených v období 12 let. Metody: Sledovaný soubor tvořilo 715 pacientů léčených pro zlomeninu pánve v letech 2001–2012. Z databáze pacientů byly vybrané údaje o peroperačních nebo pitevních nálezech poranění velkých cév (aorta, dolní dutá žíla, a. et v. iliaca communis). Statistická významnost dosažených výsledků byla testována pomocí kontingenčních tabulek (chí-kvadrát test nezávislosti, Fischerův faktoriálový test). Hladina významnosti pro počítané testy byla zvolena 5%. Výsledky: V prvních hodinách po úrazu zemřelo 66 (9 %) pacientů sledovaného souboru, z toho 43 (6 %) před provedením operační revize. Časně bylo revidováno 70 (10 %) pacientů, 47 (7 %) z nich přežilo a 23 (3 %) se nepodařilo zachránit. Život ohrožující cévní poranění v oblasti pánve bylo zaznamenáno u 13 (2 %) pacientů. U přeživších revidovaných pacientů bylo nalezeno pouze jednou závažné poranění pánevních venózních plexů jako jediný zdroj krvácení (2 %), zatímco u nepřeživších revidovaných a u pitvaných pacientů bylo závažné poranění cév zaznamenáno u 5 resp. 7 z nich (22 % resp. 41 %) a tento rozdíl byl v obou případech proti přeživším signifikantně vyšší (p=0,0002 resp. p=0,0109). Závěr: Výskyt poranění velkých cév s život ohrožujícím krvácením jako součásti pánevního traumatu nebyl vysoký, avšak riziko úmrtí pacienta s tímto poraněním bylo signifikantně vyšší. Skutečnost, že poranění velké tepny či žíly v kombinaci s masivním krvácením ze žilních pletení při dislokované zlomenině pánve vede u většiny zraněných k úmrtí ještě před příjezdem záchranné služby, je obtížné prokázat. Domníváme se však, že údaje týkající se našeho souboru pacientů umožňují alespoň formulovat tuto hypotézu., Introduction: The aim of the study was to provide accurate data regarding the incidence of large vessel injury as part of pelvic trauma in patients treated during a 12–year period. Methods: In total, 715 patients admitted and treated for pelvic fractures from 2001-2012 were analyzed. Data on large vessel injuries (aorta, inferior vena cava, common iliac artery and vein) reported in perioperative or autopsy findings were obtained from the patient database. The statistical significance of achieved results was tested using contingency tables (chi-square test of independence or Fisher factorial test). The significance level for the calculated tests was chosen to be 5%. Results: Sixty six (9%) patients died in the first hours after admission, 43 (6%) of them prior to surgery. Seventy (10%) underwent urgent surgeries, 47 (7%) of whom survived and 23 (3%) died. A large vessel injury in the pelvic region was detected in 13 (2%) patients. In the surviving surgical patients, a serious injury of pelvic venous plexus, as the only source of bleeding, was found only once (2%), while in patients who deceased post-surgically and pre-surgically, serious vascular injury in the pelvic region was diagnosed in 5 and 7 patients in both subgroups (22% and 41%, resp.). This difference was significantly higher in comparison with surviving patients (p=0.0002 and p=0.0109, resp.). Conclusion: The incidence of large vessel injury with severe bleeding associated with pelvic trauma was low in our study; however, the risk of death in patients with this injury was significantly higher. The results of our study support the hypothesis that in most patients a large artery or vein injury in combination with massive bleeding from the venous plexus due to a dislocated pelvic fracture results in death even before arrival of emergency services. This hypothesis could be verified in a study including also autopsy findings in persons who died even before hospital admission., and V. Džupa, F. Fridrich, M. Ježek, J. Marvan, R. Grill, V. Báča
- Rights:
- http://creativecommons.org/publicdomain/mark/1.0/ and policy:public