David Miller v pracích Critical Rationalism (1994) a Out of Error (2006) se jako jeden z mála Popperových žáků snaží nejen o vysvětlení a obhájení Popperova kritického racionalismu, ale zároveň i o jeho další rozvinutí. Millerovo znovunastolení kritického racionalismu ovšem předpokládá, že k racionálnímu jednání není třeba žádných „dobrých důvodů“, ale jen argumentů. Uvedená stať se zaměřuje právě na tuto otázku existence tzv. „dobrých důvodů“ ve spojení s racionalitou a racionálním rozhodováním a ukazuje, že Millerův požadavek neexistence „dobrých důvodů“ je nejen příliš radikální, ale i nepřijatelný z hlediska Popperova nebo Musgravova pojetí kritického racionalismu. and David Miller in his books Critical Rationalism (1994) and Out of Error (2006), as one of the few Popper’s students, tries not only to explain and defend Popper’s critical rationalism but also to develop it further. Miller’s restatement of critical rationalism, however, assumes that no “good reason,” but only arguments are needed for rational action. Th is article focuses precisely on this question of the existence of the so-called “good reasons” in connection with rationality and rational decision-making and shows that Miller’s demand for the absence of “good reasons” is not only too radical but also unacceptable in terms of Popper’s or Musgrave’s concepts of critical rationalism.
Popper opakovaně tvrdí, že aby teorie mohla rozvinout svůj plný potenciál, musí kritické fázi testování předcházet krátká dogmatická fáze. Někdy zachází Popper ještě dál a uznává dokonce nezbytnost dogmatismu pro rozvinutí kritického myšlení. To jsou znepokojivá tvrzení, která podrývají Popperův metodologický princip falsifi kace. Kritický racionalismus je založen na nesmiřitelném postoji k dogmatismu z logických důvodů (justifi kace je logicky neplatná), z evolučních důvodů (dogmatismus nepřispívá k růstu vědění) i z ideologických důvodů (dogmatismus je typický pro totalitární režimy). Popper není schopen defi novat žádné objektivní měřítko, jak by se měl dogmatismus správně dávkovat, a tak otvírá prostor pro jeho nekontrolovatelné šíření. Kritičnost tak přestává být nekompromisním normativním principem a konstitutivním rysem racionality. and At various occasions Popper states that in order for a theory to show its strength “certain amount” of dogmatism must precede the critical testing phase. He even argues that dogmatism is a necessary precondition of criticism. Th ese are alarming statements, undermining Popper’s methodological imperative of falsifi - cation. Critical rationalism is based on a strict opposition to dogmatism for logical reasons (justifi cation is impossible), for evolutionary reasons (justifi cation blocks the growth of knowledge), and for ideological reasons (dogmatism encourages totalitarianism). Popper cannot provide any objective criterion defi ning the proper dosage of dogmatism and thus opens doors to its uncontrolled expansion. Criticism thus ceases to be the non-negotiable normative principle and the inviolable standard of rationality.
This study discusses the extent to which Goodman’s constructivist conception of worldmaking may serve the needs of scientific practice. I argue that worldmaking should help us retain a common methodological order and a basic framework for scientific pluralism. In this way it should provide us not only with better scientific knowledge but also with a greater understanding of the world in general that would be inclusive of both scientific and nonscientific disciplines. The main purpose of this paper is to show that, if revisited, Goodman’s idea of versions, including even mutually exclusive scientific theories, can aid the gradual progress of pluralistic science. Taking the prevailing criticism of Goodman’s conception into account, I argue that worldmaking can serve as a methodological apparatus for scientific disciplines because it presents a position of moderated constructivism which, thanks to the variable criterion of rightness, offers a way to maintain both relativism and skepticism. and Studie se zaměřuje na aplikovatelnost Goodmanovy konstruktivistické koncepce světatvorby pro potřeby vědecké praxe. Světatvorba, jakožto metodologický aparát, by měla sloužit k posílení vědeckého pluralismu a měla by vědám (i nevědám) poskytnout metodologický řád a strukturu. Tímto způsobem bychom měli dosáhnout nejen přesnějšího vědeckého popisu, ale i hlubšího všeobecného porozumění světu, které zahrnuje jak vědecké, tak i nevědecké disciplíny. Hlavním cílem studie je poukázat na to, že Goodmanova teorie verzí světa, která zahrnuje i vzájemně neslučitelné vědecké teorie, může podpořit pokrok pluralisticky pojaté vědy, je-li interpretovaná v umírněné formě. Po zhodnocení stávající kritiky a vypořádání se s námitkami, může světatvorba sloužit jako metodologický aparát pro vědecké disciplíny, protože díky pozici umírněného konstruktivismu poskytuje prostor vědeckému pluralismu, přičemž zabraňuje relativismu i skepticismu.