The present study focuses on the intertextual relations between fairy-tale patterns and their artistic adaptations that are in contemporary literary communication and meta-communication denominated apocrypha. The study analyzes and compares the short story anthologies of Přemysl Rut V mámově postýlce(In Mummy’s Bed, 2000) and Květa Legátová Mušle a jiné odposlechy (Shell and Other Eavesdroppings, 2007). Both authors in some of their stories reproduce in specific way the classical adaptations of folklore tales, or better to say components of their typical plotlines. The study shows how the intertextual relations between apocrypha and its fairy-tale prototexts are established and aims to identify the nature of intertextual transformations of the original tale plots, motives and characters. The basic procedure of apocrypha writing is the motivic amplification of the fairy-tale that enters the text either through the quotation or through the basic plotline that is then rewritten anew. The fairy-tale prototext or the general acquaintance with it constitutes the indispensable perceptual background of the apocrypha and upon this background the ironic intertextual game with allegorical or variously actualized meanings is being played. This game “it happened some other way” is focused on adult recipients, something that sets the fairy-tale apocrypha apart from the range of post-modern variants of authorial tales.
This study aims to analyse the representation of adoption in the novels of contemporary Czech prose writers Tereza Boučková (Rok kohouta, Year of the Rooster, 2007), Viktorie Hanišová (Anežka, 2015) and Dita Táborská (Malinka, 2017) within the context of cultural changes in the perception of kinship. The texts under review are examined from the standpoint of literary anthropology, taking special account of the category of literary representation. This study also reflects the pragmatics of literature, endeavouring to consider any influence of the literary representation of adoption on the creation of a society-wide normative climate for the various forms of socialbehavioural kinship. The basis for this is the finding that Czech literary prose over the last two decades has often sought answers to the issues surrounding the dynamic transformation of kinship and family structures. The old hegemonic model of the heterosexual couple bringing up their biological offspring has been “forced” to give up some of its social and cultural space to newly arising forms of family coexistence. One of the poles of conflict between the high visibility of biologically reproduced kinship and social-behavioural kinship is currently that of adoption. This study attempts to answer the questions over why these prose writers generally paint a negative picture of adoption, and why this subject has for so long been a blank space in Czech literary prose, and not least, whether in this case literature is just another medium that reinforces prejudices against adoption, playing a role in the social stigmatization both of adopted children and adoptive parents. and Studie si klade za cíl provést analýzu reprezentace adopce v románech současných českých prozaiček Terezy Boučkové (Rok kohouta, 2007), Viktorie Hanišové (Anežka, 2015) a Dity Táborské (Malinka, 2017) v kontextu kulturních proměn vnímání příbuzenství. Na zkoumané texty je nahlíženo z perspektivy literární antropologie, a to se zvláštním přihlédnutím ke kategorii literární reprezentace. Studie zohledňuje také pragmatiku literatury, neboť se pokouší o zamyšlení nad případným vlivem literárního ztvárnění adopce na vytváření celospolečenského normativního klimatu pro různé formy sociálně-behaviorálního příbuzenství. Východiskem je zjištění, že česká umělecká próza posledních dvou dekád často hledala odpovědi na dynamickou transformaci příbuzenských a rodinných struktur. Doposud hegemonní model heterosexuálního páru vychovávajícího své biologické potomky byl „donucen“ uvolnit část společenského a kulturního prostoru nově vznikajícím formám rodinného soužití. Jedním z polí, na němž dochází ke střetu mezi očividností reprodukčně-biologického příbuzenství a sociálně-behaviorálním příbuzenstvím, je v současnosti adopce. Studie se snaží odpovědět na otázky, proč prozaičky kreslí vesměs negativní obraz adopce, proč bylo dané téma tak dlouho bílým místem české umělecké prózy a v neposlední řadě, zda je v tom případě literatura dalším médiem posilujícím předsudky vůči adopcím, které se podílí na společenské stigmatizaci jak adoptovaných dětí, tak i adoptivních rodičů.