The study tries to explain the transformation of literary-historical approaches, which occurred in connection with the conclusions of the World War I and the formation of the Kingdom of Serbs, Croats and Slovenes (Yugoslavia). The basic paradigm of integration processes has been developed in the South Slavic nations since the turn of the 19th and 20th centuries, but the situation after 1918 has determined new forms of these efforts. In the context of political relations and the idea of a new state structure, however, the interpretative models of literary history have changed, in which three basic concepts can be discussed. In the first, pre-war phase, South Slavic literary history was perceived by Serbian historians as part of the corpus of Serbian literature (Stojan Novaković). The second possible approach is certain Serbo-Croatian dualism (Gerhard Gesemann, Dragutin Prohaska). The third methodology is the concept of Yugoslav literature, whose main representative was Pavel Popović. The analysis of his literary-historical works, especially the Outline of Serbian Literature (Pregled srpske književnosti), Yugoslav Literature (Jugoslovenska književnost), Yugoslav Literature as a Whole (Jugoslovenska književnost kao celina), and the View of Yugoslav Literature (Ogled o jugoslovenskoj književnosti), helps to follow the transformations of the reflections on the unified Yugoslav literature, its specifics in the interwar period and last but not least the circumstances that led to its failure. and Stať se snaží přiblížit proměny literárněhistorických přístupů, k nimž došlo v souvislosti se závěry první světové války a vznikem Království SHS (Jugoslávie). Základní paradigma integračních procesů se v prostředí jihoslovanských národů odvíjelo již od přelomu 19. a 20. století, situace po roce 1918 však těmto procesům určila nové podoby. V souvislosti s politickými poměry a ideou nového soustátí se však změnily i interpretační modely literárních dějin, v jejichž rámci lze hovořit o třech základních pojetích. V první, ještě předválečné fázi byly jihoslovanské literární dějiny chápány zejména srbskými historiky v rámci korpusu srbského písemnictví. (Stojan Novaković). Druhým možným přístupem je určitý srbsko-chorvatský dualismus (Gerhard Gesemann, Dragutin Prohaska). Třetí metodologií je koncept jugoslávské literatury, jehož emblematickým představitelem byl zejména Pavle Popović. Analýza jeho literárněhistorických prací, zejména pak Přehledu srbské literatury, Jugoslávské literatury, Jugoslávské literatury jako celku a Pohledu na jugoslávskou literaturu, umožňuje sledovat proměny úvah o jednotné jugoslávské literatuře, jejích specifikách v meziválečném období a v neposlední řadě i okolnostech, jež vedly k jejímu nezdaru.