Úloha jednostranných a kolektivních sankcí podle mezinárodního práva vzrostla po ukončení „studené války“. Existují nové režimy „chytrých“ a „cílených“ ekonomických, finančních i osobních sankcí. Zcela novým fenoménem je dopad sankcí na nestátní aktéry. Pojem „sankcí“ se tradičně používá na opatření RB podle čl. 41 a 42 Charty OSN.Podle převažujícího názoru je nutno rozlišovat pojem „sankce“ a „protiopatření“ podle Návrhu článků o odpovědnosti států.Regionální organizace mohou přijímat sankce vůči svým vlastním členům, pokud to statut organizace připouští. Proti třetím státům může regionální organizace uplatňovat sankce se zmocněním RB. Je kontroverzní, zda třetí stát může použít sankce v případě porušení závazků erga omnes, pokud nejde o závažné porušení takového závazku. Je zapotřebí, aby obsah sankcí stricto sensu byl i nadále seriózně analyzován, zvláště pak s ohledem na „protiopatření“ a praxi států. and The role of unilateral and collective sanctions in international has been increasing after the ending of the “Cold War”.New regimes of “smart” and “targeted” economic, financial and personal sanctions have been developed. Quite a new phenomenon is the impact of sanctions on non-State actors. The term “sanctions” is traditionally employed to indicate measures taken by the SC Art. 41 and 42 of the UN Charter.“Sanctions” according to prevailing views differ from the notion “countermeasures” as stipulated by the ILC Draft Articles on Responsibility of States.Regional organizations may take sanctions against their own members, if their statute presumes it. Against third states they may impose sanctions legally with authorization of the UNSC. It is controversial whether third states may resort to sanctions in case of a violation of obligations erga omnes, if this violation is not of serious
gravity. The legal content of sanctions stricto sensu remains still to be seriously analyzed, especially with regard to “countermeasures” and the practice of states.