Milan Kundera náleží ke spisovatelům střední generace současné české literatury; několik jeho děl významnou měrou zasáhlo do poválečného vývoje české poezie, prózy a dramatu. Vydáním sbírky Monology (1957) uzavřela se první, básnická etapa Kunderova díla (vedle prvotiny Člověk zahrada širá, 1953, přinesla poému Poslední máj, 1955). Výsledkem úsilí několika dalších let byl esej Umění románu (1960). Vzápětí nato ponořil se autor do intenzívní práce na dramatu Majitelé klíčů (časopisecky 1961); v něm přes námět z období nacistické okupace a přes demytizující líčení osudu maloměšťácké rodiny promlouvá aktuální filosofické podobenství o lidské malosti, která nutně hyne pro svou nevědomost a neschopnost podílet se na vytváření dějin. Ani divadelní hrou však Kunderovo hledání neskončilo. V září 1963 vydal M. Kundera povídkový triptych Směšné lásky. Osudy Směšných lásek se podobaly osudům Kunderových básnických sbírek; i v tomto případě jde o knížku trochu opožděnou. Všechny tři "melancholické anekdoty" (jak zní podtitul) - Já truchlivý bůh, Sestřičko mých sestřiček a Nikdo se nebude smát - vycházely totiž během čtyř let v časopise Plamen. Již tehdy se objevily u čtenářů protichůdné názory na tyto prózy; zejména se týkaly novely Já truchlivý bůh. V pravidelné čtenářské anketě Plamene o nejvýraznějších příspěvcích minulého ročníku byly v kategorii prózy odměněny Kunderovy povídky Sestřičko mých sestřiček a Nikdo se nebude smát. Pro knižní vydání byly pak povídky v nepodstatných detailech upraveny. Ke třem prózám Směšných lásek patří svým charakterem také další Kunderova povídka - Zlaté jablko věčné touhy; budeme k ní tedy v našich výkladech rovněž přihlížet.