Bronzová socha: Adónis (nahý, bezvousý) kráčí s ulovenou laní na zádech, u nohou lovecký pes. Adónis se sklání k Venuši. Nahá venuše sedí na pařezu, pravici vztahuje k Adónidovi, v levici drží malý věnec., Fučíková, Čepička 2007#, 443-444 (Eliška Fučíková), and Ve Valdštejnově době stála před Salou terrenou výpravná Neptunova fontána, s níž souvisely čtyři volně stojící bronzové sochy na mramorových podstavcích. Laokoonta a Zápasníky si lze představit vedle sebe, první symbolizoval potrestanou bezbožnost a druzí poraženou vzpouru. Nalevo od Laokoonta, který byl odsouzením vzdoru, mohla být Venuše s Adonidem, oslava výhod prozíravého podřízení se autoritě. Skupina Venuše a Adonida by tvořila pár se skupinou s Bakchem a satyrem, která oslavovala požehnání mírové epochy. Hravý boj Bakcha a satyra by tak vytvořil kontrastní protějšek k Zápasníkům bojujícím na život a na smrt, kteří stáli na opačném konci řady. Všechny sochy zhotovil ve svém pražském studiu v letech 1623-1627 Adrian de Vries, bývalý dvorní sochař císaře Rudolfa II., a celek s největší pravděpodobností oslavoval Ferdinanda II. a jeho vítězství nad českými stavy. Ve století okolo 1600 bylo v malířství téma Venuše a Adonida velmi módní a najdeme je také v pražském dvorském umění císaře Rudolfa II. Nejčastěji byly zobrazovány dvě epizody mýtu, Venuši snažící se zastavit Adonida odcházejícího na osudový lov na kance a Venuši oplakávající mrtvého Adonina. Zobrazení Adonidova odchodu byla velmi stereotypní - sedící Venuše se snaží zastavit Adonida kráčejícího pryč, tak Adrian de Vries dvojici zobrazil na soše z roku 1621 (viz: Berlin, Bode-Museum, Vries, Venuše a Adonis). Pražské sousoší zdánlivě tomuto typu odpovídá, protože Venuše je rovněž zobrazena na zemi s rukama nařaženýma směrem ke jdoucímu Adonidovi. Pražský Adonis však neodchází, vrací se naopak z úspěšného lovu s úlovkem na ramenou. Adonidův triumfální návrat je zdůrazněn věncem ve Venušině ruce, který je ústředním motivem sousoší. Ve Valdštejnově době bylo standardní alegorické čtení mýtu o Adonidovi soustředěno na hrdinovo odmítnutí rady bohyně, jeho odchodu od Venuše a tragickým následkům, které mu to přineslo (Mander 1602, 88v). To činí z Adonida dokonalý protějšek Laokoonta, který rovněž bohy rovněž neuposlechl a musel za to zaplatit. Pražský Adonis se však bezpečně vrací s laní na ramenou a Venuše ho vítá věncem, protože udělal přesně to, co mu poradila. V zobrazení Adonida v 16. a 17. století nenajdeme další příklady jeho návratu z lovu s úlovkem na rameni či motivu Venuše s věncem. Zdá se, že Adrian de Vries převrátil tradiční ikonografický typ, ale ponechal mu jeho politické poselství. Zkrocený Adonis poslouchá svou božskou paní a je za to po zásluze odměněn, neboli vzdorný rebel je proměněn v řádného poddaného, jestliže poselství přeložíme do politické terminologie Valdštejnovy doby.
Bronzová socha: dva nazí zápasníci, jeden vzpřímený, druhý skloněný , drží se za ruce a snaží se jeden druhého srazit na zem. Mezi nimi keř, o jehož kmen je opřený věnec. Levý zápasník je zobrazen v hlubokém předklonu, zjevně se oběma rukama snaží svého protivníka stáhnout dolů. On je agresorem, začal zápas, zatímco jeho protivník rezolutně odpověděl na jeho akci a úspěšně se hájí. Pravý zápasník stojí pevně oběma nohama na zemi, ale neútočí, uchopil ruce svého protivníka a oběma svýma rukama a snaží se je odtrhnout od svého těla., Fučíková, Čepička 2007#, 443-444 (Eliška Fučíková), and Ve Valdštejnově době stála před Salou terrenou výpravná Neptunova fontána, s níž souvisely čtyři volně stojící bronzové sochy na mramorových podstavcích. Laokoonta a Zápasníky si lze představit vedle sebe, první symbolizoval potrestanou bezbožnost a druzí poraženou vzpouru. Nalevo od Laokoonta, který byl odsouzením vzdoru, mohla být Venuše s Adonidem, oslava výhod prozíravého podřízení se autoritě. Skupina Venuše a Adonida by tvořila pár se skupinou s Bakchem a satyrem, která oslavovala požehnání mírové epochy. Hravý boj Bakcha a satyra by tak vytvořil kontrastní protějšek k Zápasníkům bojujícím na život a na smrt, kteří stáli na opačném konci řady. Všechny sochy zhotovil ve svém pražském studiu v letech 1623-1627 Adrian de Vries, bývalý dvorní sochař císaře Rudolfa II. Adrian de Vries Zápasníky charakterizoval jako Groppa die mideinander ringen/ Skupina těch, kteří navzájem zápasí. Pravý zápasník je evidentně vítěz, protože v příštím okamžiku bude agresor ležet na zemi. Alegorický význam Zápasníků naznačuje vavřínový věnec, který leží na zemi a je určen pro vítěze, který bojoval čestně. Zápasníci Adriana de Vries mohou být vzdáleným ohlasem antické římské sochy (dnes v Uffizi), ale s největší pravděpodobností podobně jako Láokoón oslavují porážku vzbouřených českých stavů v roce 1620.
Na fasádě pod balkonem 6 ženských figur. Stavba projektu architekta Bedřicha Bendelmayera jako palác Hvězda ve stylu pozdní secese. Fasádu zdobí malby Vratislava Mayera.
Bronzová plastika lva, na nem jede Génius s pochodní v ruce., Vlček, and Starý palác měl bohatou výzdobu, dochovala se pouze plastika Génia se lvem, která byla na průčelí starého paláce tohoto finančního ústavu (1897-1900). Ve třicátých letech přesunuta na vrchol novostavby.
Fanta Josef arch.; Gregor Vincenc stavitel; Sucharda Stanistav sochy; Na fasádě plastiky od Suchardy Stanislava a Folkmana Hanuše, Géniové Véosmík Čeněk; na kupoli sochy Krauman František, Fikart J., Šimanovský V., malby Fröhlich J.
Na fasádě pod balkonem 6 ženských figur. Stavba projektu architekta Bedřicha Bendelmayera jako palác Hvězda ve stylu pozdní secese. Fasádu zdobí malby Vratislava Mayera.
1881 program: na levé fasádě 4 živly z nichž je složen Vesmír, vpravo vlastnosti charakterizující vědeckou činnost historickou a literární. Postavy zleva doprava: Vzduch, (Vojtěch Šaff, 1887-1888), Oheň model Tomáš Seidan 1888, real. Václav Žďárský ), Země (Vojtěch Šaff, 1888). Pravá fasáda: Pilnost, Ušlechtilost (Ant. Procházka, 1888), Pravda, Krása (Jos. Strachovský, 1888).
Pískovcová socha nahé dívky, v klíně přehozená drapérie, sedí na skalisku, levá ruka se opírá o nádobu s vytékající vodou (hvězdy), pravicí přidržuje pramen řeky., Antické tradice 1982#, 125, č. k. 164., and Personifikace řeky.
Bronzová socha: nahá Venuše drží Amora (toulec přes rameno) stojícího na delfínu za pravou ruku a rameno., Fučíková 1997# č. IV, 1., and Sousoší stálo původně patrně v Lobkovickém paláci na Hradčanech (na místě dnešního Šternberského paláce), z majetku Lobkoviců je získal Albrecht z Valdštejna a před rokem 1630 je vystavil na blíže neurčeném místě ve Valdštejnské zahradě. V roce 1648 odvezeno Švédy a dostalo se později do Berlína, kde v roce 1889 zakoupeno pro Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, dnes je v Obrazárně Pražského hradu. Jedná se o variaci na Sansovinovo sousoší z poloviny 16. století, která vznikla podle některé z antických římských variací na téma Praxitelovy Venuše knidské ze 4. století př. Kr.
Pískovcová socha (v. 173 cm). Na pravoúhlém soklu stojí nahá ženská postava, na rameni plášť upevněný květinovým festonem, na hlavě květiny, v levé ruce kytice. and Denkstein 1958, 148, č. k. 160, obr. 155.