Dvoupatrová stavba, čtyřkřídlá, obklopená vyzděným vodním příkopem. Vznikla přestavbou starší stavby, z níž byla zachována věž začleněná asymetricky do východního křídla (v 19. století horní část zbořena). Na východní straně dva nárožní rizality. Na fasádě sgrafito (velmi poničené): rustika, kvádrování, vlysy s akantovými motivy. Stavba byla s výjimkou asymetricky umístěné věže (převzaté ze starší stavby) organizována podél podélné osy, která prochází oběma bránami., Šamánková 1961#, 29-30., and První vila s rohovými rizality v českých zemích odvozená od italského kastelu. Současně je to však jedna z vůbec prvních evropských vil, na nichž pozorujeme razantní dekonstrukci tohoto schématu. Čtvercový půdorys byl nahrazen obdélníkem a stavba je organizována podél hlavní osy, podobně jako vila jiného Ferdinandova dvořana, biskupa Gabriela ze Salamanky, ve Spittalu (po 1533). Dvůr má na čelní a zadní straně jenom tři arkády zatímco boční strany má arkády čtyři, tyto proporce byly podobně jako ve Spittalu ještě více protaženy tím, že čelní a zadní arkády jsou v přízemní části zdvojené. Asymetrie je navíc zdůrazněna tím, že nárožní rizality jsou pouze na hlavním průčelí a zadní část stavby nejen, že nemá rohové rizality, ale navíc je o jedno patro nižší. Absence arkád v čele dvora a na jeho zadní straně podélnou orientaci poněkud brzdí, ale vystupující střední část zadního traktu ji opět zdůrazňuje. Hlavním principem stavby je tedy pro manýristickou architekturu typický ostrý kontrast. Naplno se projevuje ve dvoře, kde jsou nad robustními pilířovými arkádami s představenými polosloupy nastaveny subtilní sloupové arkády.
Novoklasicistní budova se třemi sloupovými portiky, uprostřed šest iónských sloupů nese kladí s tympanonem zdobeným figurální reliéfem, obě boční portika se čtyřmi sloupy a zdobeným tympanonem. Kolonáda s dórskými sloupy spojuje hlavní budovu s budovami divadla a knihovny. Knihovna: centrální sál se sloupovým ochozem., Poche 1978#, 10-11., Vlček 2001#, 293-295., and Příklad palladiánského novoklasicismu.
Z letohrádku v královské oboře nedaleko sídelního města jsou dochovány pouze základy a fragmenty článkoví. Jednalo se o podélnou dvoupatrovou stavbu s arkádami obíhajícími okolo všech stran, nad arkádami byla terasa. Arkády byly podepírané toskánskými sloupy, mezi nimiž bylo zábradlí s kuželkovou balustrádou. Reprezentační charakter stavby dokazují znaky uherského království umístěné na pilířcích zábradlí. Stavba je současná s obdobně koncipovaným letohrádkem Vladislava II. v královské oboře ve Stromovce a obě tyto stavby mohly být jedním ze vzorů pro letohrádek Ferdinanda I. v Královské zahradě na Pražském hradě., Feld 2002#, 311-312., and Jedna z první vil ve střední Evropě.
Autorem návrhu byl sochař Paolo della Stella "de Mileto", kterého do císařských služeb najal Ferdinandův vyslanec v Janově Suarez de Figureoa. Stella na letohrádku pracoval od roku 1537 do své smrti v roce 1552. Přízemní část tvoří iónská sloupová kolonáda, která obíhá okolo celé stavby, jež byla vystavěna na půdorysu protáhlého obdélníku. Od roku 1555 vedl stavbu Bonifác Wolmut, který vystavěl patro v dórském stylu a kýlovou střechu záalpského typu., Bažant 2006#., and Stavba je pokusem o obnovu antické císařské vily. V množství a intenzitě odkazů na antickou řeckou a římskou kulturu nemá pražský Belvedér obdoby v celé záalpské renesanci, ale stavba je výjimečná i svými vazbami na severoevropskou kulturní tradici.
Letohrádek Hvězda byl umístěn zhruba uprostřed královské obory založené roku 1539, jejíž zeď z let 1541-1563 je dodnes dochována. Stavba podle návrhu arcivévody Ferdinanda II. Tyrolského, stavěl Hans Tirol a od roku 1556 Bonifác Wolmut, na stavbě se podílel Giovanni Maria Aostalli del Pambio, Giovanni Lucchese. Stavba má na půdorys šesticípé hvězdy, konstrukčně vychází z kružnice o poloměru 10 sáhů (60 stop). Jednotlivá patra díky odlišnému vnitřnímu uspořádání mají zcela jinou atmosféru, dole je sklep s centrálním sálem-grottou, okolo níž obíhá kruhový ochoz. V slavnostně laděném přízemím vyzdobeném nástropními štukami (Giovanni de Spatio a Pietro Ferrabosko) má centrální místnost charakter rodového mauzolea. Tato centrální prostora dvanáctiúhelníkového půdorysu je usvětlená okny na konci chodeb s valenými stropy a není přímo spojena s okolními místnostmi, jmiž lze projít jenom okružním směrem. V patře je uprostřed vzdušná hala, okolo níž jsou umístěny ložnice identického půdorysy, ale odlišené detaily stropů, krbů (v iónském řádu) a podlah. Celé druhé patro zabíral velký sál s malovaným stropem, který se nedochoval. Četné niky v místnostech i na schodišti naznačují, že interiér měl být bohatě vyzdoben sochami. Původní jehlanová střecha nahrazena střechou s lucernou při rekonstrukce podle projektu J. B.Matheye (kol 1700), ta po roce 1780 nahrazena dnešní nízkou střechou. Stavba je umístěna ve středu areálu ohrazeném zdí dekorativně-pevnostního charakteru, jež má půdorys čtverce o straně c. 20 sáhů, severní strana je na vrcholu vysokého srázu, takže ze severních oken byla vyhlídka do okolní krajiny. Pod severní stěnou je menší obdélná terasa obehnaná rovněž zdí, ke zdi areálu letohrádku přiléhá míčovna dokončená 1558., Morávek 1954#; Krčálová 1976#, 55., and Jedna z prvních předměstských vil v českých zemích. O stavbě napsal po roce 1555 oslavnou latinskou báseň "Ferdinandopyrgum" Vavřinec Špán (Hejnic, Martinek, Rukověť 5, s. 295), český překlad Ryba 1941, 53-59. Další oslavná báseň, Torzarrelianus 1997 (srov. Hejnic, Martínek, Rukověť 5, s. 379), vydal v nepatrné obměně pod svým jménem Jan Sixti (Sixti 1617, srov. Hejnic, Martínek, Rukověť 5, s. 113).
Palác je mimořádnou stavbou typ připomínající italskou vilu. Palác dal postavit Albrecht z Valdštejna postupně jak získával pozemky, první v roce 1621-1623. Stavba probíhala (1623-1629), autorem projektu byl pravděpodobně Giovannim Pieroni, stavbu vedl Andrea Spezza, jako stavitelé jsou uváděni dále Vincenzo Boccaci; Giovanni Battista Marini, N. Sebregondi. Na dveřích sala terreny je datum 1629, což znamená, že tehdy již stála. Po smti Valdštejna (6.3.1634) byl sepsán inventář paláce. Švédové palác v roce 1648 obsadili a část inventáře odvezli do královských sbírek ve Stockholmu. Po celou dobu až do roku 1945 palác v držení rodu. Po roce 1856 četné novodobé úpravy. V letech 1910-13 provedeno odlití soch A. de Vriese podle originálů ve Švédsku. V této stavbě poprvé v Praze jízdárna a sala terrena (v monumentální podobě). Inspirace patrně Sebastiano Serlio, VII. kniha 4. kap. (okna, římsy); východiskem rozboru dispozice je plán ve florentských Uffiziích (1630), zejména koncept rozvržení vnitřního prostoru, sled a funkce místností (viz plány v archivu SÚPP)., Fučíková - Čepička 2007#, and První monumentální městský palác-vila a sala terrena v českých zemích.
Horyna, Neubert 2000#, and Stavebník své reprezentativní sídlo budoval v duchu italských vil, které poznal během své italské cesty za pobytu (1664) v Římě. Budova zámku se zahradou je osově orientována směrem k Pražskému hradu dominujícímu jižnímu obzoru města Prahy. Hlavní vstup do zámku je umístěn na jihu, směrem k řece Vltavě a císařské oboře. Budova je umístěna na vyvýšené terase s horním zahradním parterem, z něhož vede do zámku vnější dvouramenné oválné schodiště s bohatou sochařskou výzdobou. Architekt J. B. Matthey se inspiroval římskými vilami (Medici a Borghese) a vilou Favorita u Mantovi.