Autor interpretuje knihu Jaroslava Meda Literární život ve stínu Mnichova (1938–1939) v kontextu úvah o poměru češství a evropanství, úloze národních mýtů při hledání a utvrzování české kolektivní identity a o napětí mezi individuální existencí, národními dějinami a univerzalistickým historickým rámcem. Právě koncept Medova díla je totiž podle něj vystavěn se zřetelem na dichotomii univerzalistického a partikulárního národního pojetí dějin a kultury, z nichž se odvozovaly normativy pro kulturní, intelektuální a mravní směřování meziválečného Československa. V takto vymezeném prostoru Jaroslav Med pak zkoumá literární život první a druhé republiky, především literární publicistiku, aby v jejích konkrétních projevech vysledoval charakteristické hodnotové orientace a stanoviska hlavních literárních okruhů, situovaných na ideově-politické škále (kulturní levice, středa a pravice), a jejích reprezentativních osobností, zejména katolických literátů, mimo jiné v souvislosti s určujícími událostmi doby. Autor oceňuje Medův literárněhistorický, respektive kulturněhistorický přístup, věcnou erudici, esejistický styl, výrazovou flexibilitu, srozumitelnost sdělení a také jistý morální étos, jenž promlouvá z jeho knihy., Igor Fic., and Čtyři hlasy k jedné knize
a1_Tento článek a další tři texty diskusní rubriky jsou komentáře ke knize literárního historika Jaroslava Meda Literární život ve stínu Mnichova (1938–1939), kterou v roce 2009 vydalo nakladatelství Academia (kniha obsadila třetí místo v tradiční anketě Lidových novin o nejlepší knihu roku 2010). Podle autora jsou silnými stránkami Medovy knihy nevšedně kultivovaný jazyk a biografické portréty vybraných literárních osobností, jinak však v jeho hodnocení převažuje kritika. Rataj považuje Medovo pojetí literárního života za zavádějící, jelikož namísto uměleckých projevů obsahuje politickou publicistiku, a také za účelové, protože podle jeho názoru označení politických textů jako „literárního“ produktu má vyvinit jejich autory z podílu na legitimizaci a budování autoritativního politického režimu druhé republiky. Jaroslav Med podle něj postrádá potřebnou kompetenci v historii a politologii, aby mohl náležitě vyložit dobové mimoliterární souvislosti, a vede s jeho výkladem polemiku o charakter režimu druhé republiky, který označuje za krajně pravicový autoritářský režim se zřetelnou tendencí k fašizaci, zatímco Med v něm shledává spíše rysy autoritativní či „silné“ demokracie. Jeho normativní národně-konzervativní katolická optika se podle Rataje projevuje i v zaujatě kritickém hodnocení první republiky. Medova kniha je podle něj v jádře pokusem o morální a politické očištění skupiny katolických literátů od jejich druhorepublikového aktivismu, který byl ve skutečnosti vědomý, záměrný a dá se jasně doložit., a2_Svými apologetizujícími interpretacemi nepřispěla k hlubšímu poznání druhé republiky a tehdejšího myšlení katolických intelektuálů, je však svědectvím o naléhavé potřebě upevňování katolických konzervativních mýtů v historickém povědomí dnešní doby., Jan Rataj., and Čtyři hlasy k jedné knize
This study aims to interpret Mencius' political thinking taking as the starting point his doctrine of human nature. Each individual is capable of the moral self-cultivation of his or her innately good human nature, but in this task the individual requires adequate conditions and education. Political power is able to ensure this (and it is, indeed, one of its main asks to do so), but it can also, on the contrary, contribute, in a fundamental way, to the decadence of the state and society. The result of inadequate and ineffective application of political power is a growing crisis in society, especially in the area of inter-personal relations and moral conduct. Mencius' ideal is a relatively small and effective state that looks after its inhabitants and which does not unduly intervene in the social organism. War is understood, by him, as a great evil which is justifiably used only when putting-down an uprising or in self-defence. Generally, Mencius' political thought is characterized by the thought that the virtuous ruler will have, by dint of his strength of character, not only spiritual but also purely practical political successes., Stanislav Myšička., and Obsahuje poznámky a bibliografii
At first glance, the Israeli right might be regarded as a sort of monolith. Characterized by intransigence vis-à-vis the great powers (initially the British) and the Arabsalike and with iconic strongmen at the helm, both the post-independence Herut party and its interwar predecessor(s) clearly demonstrated to the outside world what Zionist maximalism stood for, particularly in terms of its political and terriotiral demands. on a closer look, however, many of the sought after parallels between the interwar Zionist right and the post-independence Israeli right are more imagined than real. in fact, not only were the particular groupings made up of different sets of players (often in opposition to each other), but their very worldviews differed, sometimes fundamentally. After all, the paramilitary groups from which the Israeli right developed had self-distanced themselves from any sort of reliance on political means or international guarantees, rejecting the very notions which had stood at the core of interwar Revisionism, the alleged forefather of the Israeli right., Jan Zouplna., and Obsahuje bibliografii