Autor reaguje na předešlou stať Víta Strobacha ''Dějiny obětí: K historiografii a politice identity českých židů'', která je pojata jako kritická polemika s nejnovějšími (nejen českými) diskusemi o dějinách Židů. Považuje za přínosné, že Strobach jde za pouhé obsahové shrnutí a že přitom nevede jasnou dělicí linku mezi historiografií a politikou, když historiky chápe nejen jako vědecké, ale zároveň jako společenské a politické aktéry. Výsledek této snahy však podle autora příliš nepřesvědčuje, protože Strobachovy kategorizace typu ''dějiny obětí'' nevzešly z důkladné analýzy pramenného materiálu, ale jsou spíše apriorním soudem, který ho vedl při výběru textů. V důsledku tohoto programově selektivního přístupu vzbuzuje Strobach zkreslený dojem o povaze celé diskuse, neboť v současné české historiografické produkci o minulosti Židů a holokaustu nehrají normativní koncepty ,,dějin obětí'' větší roli, stejně jako sotva platí tvrzení, že dějiny Židů jsou v ní často ztotožňovány s historií antisemitismu. Pokud jde o ''politiku identity'' českých Židů, je zavádějící tvrdit, že se v ní prosazují takto vyhraněné podoby jejich historické kolektivní paměti, aniž Strobach označí jejich konkrétní nositele. Navíc ani nedefinuje základní používané pojmy, které tak postrádají analytické ostří. Celkově se Strobach spokojuje s příliš jednoduchou a nikterak novou kritikou a nevyužívá příležitosti posunout diskusi konstruktivně kupředu., In this contribution, the author responds to Vít Strobach´s ''The history of the victim: Concerning the historiography and politics of identity of the Czech Jews'', which is conceived as a polemic with the altest discussing about the history of the Jews, and not only those written by Czechs. The author considers it useful that Strobach is concerned only to summarize the content of the discussions, without drawing a clear line between historiography and politics, because he understands historians not only as academic actors but also as social and political actors. But, according to the author of this article, the results of the effort are not particularly convincing: Strobach´s categorizations of the ''history of the victim'' type is not based on a thorough analysis of the sources, but are instead a judgement based on assumptions, which have guided him in his selection of texts. In consequence of this intentionally selective approach,. Strobach creates a distorted impression of the nature of the whole discussion, because in current Czech historiography about the Jews and the Holocaust normative concepts on the ''history of the victim'' does not play much of a role. Similarly, it can hardly be claimed that the history of the Jews is often said to be identical with the history of antisemitism. Concerning the ''identity politics'' of the Jews of the Bohemian Lands, it is misleading of Strobach to claim that a form of the historical collective memory clearly defined in this way is asserted in historiography, without naming who exactly is the bearer of this memory. Moreover, he fails to define his basic terms, which thus lack an analytical keenness. On the whole, Strobach is satisfied with a simplistic, unoriginal critique, and fails to use the opportunity to constructively move the discussion forward., Peter Halama ; Z němčiny přeložil Petr Dvořáček., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Respekt Evropské unie k národní identitě členských států byl součástí evropské integrace od počátků a byl výslovně zmíněn již v Maastrichtské smlouvě. Teprve významné rozpracování konceptu v čl. 4 odst. 2 SEU ve znění Lisabonské smlouvy však přineslo zlom v pojetí národní identity a jejím použití v širším vztahu vnitrostátního a unijního práva.Národní identita je v současnosti úzce propojena s identitou ústavní a koncept získal právní rozměr, což umožnilo jeho častější využívání v judikatuře ústavních
soudů členských zemí i Soudního dvora. Hlavním cílem článku je zodpovědět otázku, jaký praktický dopad má klauzule ukládající EU povinnost respektovat národní identitu členských států na vztah unijního a vnitrostátního práva. Jedná se o obecný derogační prvek využitelný členskými státy, nástroj pro výjimečné situace nebo pouhou proklamaci? Za
jakých podmínek se lze na koncept odvolat a které druhy soudů (národní či unijní) jsou příslušné k jeho výkladu? Text analyzuje přípravu klauzule nyní obsažené v čl. 4 odst. 2 SEU, její obsah a dopady. Podrobně je diskutována judikatura ústavních soudů a Soudního dvora vázající se k národní (ústavní) identitě a možnost vzniku jednotného spolupracujícího modelu v přístupu k této záležitosti.V neposlední řadě je koncept národní identity spekulativně testován na kauze tzv. slovenských důchodů. Z provedené analýzy plyne, že klauzule je schopna posloužit jako další styčný bod ve vzájemné komunikaci národních a unijních soudů, potvrzuje se ale zároveň uvodní autorova hypotéza, že koncept reálně není schopen změnit napětí a „poměr sil“ mezi oběma úrovněmi právních řádů. and The EU’s respect for national identity of the Member States has been a part of European integration from its beginning and was expressly declared in the Maastricht Treaty.However it was the elaborate widening of the concept in Art. 4 para 2 TEU (Lisbon Treaty) which brought a change in the nature of national identity and its use in the broader relationship between national and EU law.Currently national identity is closely interrelated with constitutional identity and furthermore the concept gained legal meaning, which allowed its more frequent exploitation in the case law of Member States’ constitutional courts and the Court of Justice. The main aim of the article is to find answer to the question of what is the practical impact of the clause requiring the EU to respect national identity of the Member States on the relationship between
national and EU law. Is it a general derogatory principle that might be used by the Member States, tool for extraordinary situations or mere lip-service proclamation? On what conditions is the concept invokable and which court level (EU or national) is appropriate for its interpretation? This text
analyses the preparation of the clause now contained in Art. 4 para 4 TEU, its content and impact. The case law of constitutional courts and the Court of Justice related to the national (constitutional) identity is discussed in detail together with the potential emergence of common cooperating model
among courts in this matter. Last but not least the concept of national identity is speculatively tested on the Slovak Pensions case . The results show that on one hand the clause is able to serve as another meeting point in the mutual conversations between national and EU courts, and on the other also
confirm author’s initial hypothesis that this concept cannot change the identified tensions and „balance of powers“ between both levels of legal orders.
Polka and polkomanie in the Bohemia of the 1830' and 1840' was first a manifestation of the energy of the young dynamic bourgeoisie profiting from all features, which could help to build the national identity and finally result in the creation of the national state. The proofs of the Czech and popular origin of the polka came out at the same time. Many of them were soon considered just a speculation while others played an important role. The aim of the study is to investigate what was the particular reason why polka has always been considered a Czech national dance and what features were picked up from music and dance for building the identity or the national look. This approach involves principal questions such as: when did polka become the national symbol in Bohemia, how, for whom and why and what the concept of polka in Bohemia was when it started to be meaningful in the national movement? To answer these questions we have to look at some crucial facts which enable us to follow polka as a cultural text in different strata of the 19th century society in Bohemia and to identify its power. Polka considered as a myth has to be seen in the socio-cultural context and in ideological and political discourse. Its look of the Czech national symbol was created in symbolic level as a mental representation of the national circle of intellectuels and artists.
This article investigates visual, bodily, and cultural representations of Russian women in public media and takes the TV character ‘Red’ from the popular American TV show Orange Is the New Black (OITNB) as an example. The central points of discussion are the figure’s racialisation and culturalisation. This article analyses how Red’s body, mindset, and character are produced as Russian against the background of contemporary new Cold War discourses. It argues that Red is staged as a racialised Russian other, through the emphasis on her gendered heterosexual body, within a sexually and racially diverse group of imprisoned Americans in the show. Moreover, her presentation within such a diverse group also serves to present or confirm the US nation as liberal, sexually diverse, and modern by contrasting it with Red’s strongly gendered and heterosexual body, which appears old-fashioned and from the past (also depicted as the Russian present). Referring to recent literature on the exotification and othering of Eastern European and Russian women as well as works on ethnicity and whiteness in the USA, this article is situated at the intersection of considerations of the specific racialisation of Eastern female bodies and queer and feminist discourses.