Feichtingerova kniha náleží do oblasti kulturně-politických dějin vědy a sleduje v časovém rozmezí téměř celého století jistou linii, jež tvoří jeden z podstatných rysů „rakouského“ (v teritoriálním významu habsburské monarchie) myšlení a kultury. Touto linií - a také přístupem, s nímž se autor názorově ztotožňuje - je antiesencialismus ve smyslu skepse vůči myšlenkovým konstruktům vydávaným za uchopení podstaty určitých jevů. Klíčovou tezí, kterou se pak autor snaží prokázat, je afinita mezi tímto filozoficko-vědeckým postojem a demokratickým smýšlením i praxí. Toto sepětí dokládá u význačných osobností, jako je právní historik a teroretik Hans Kelsen, zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud, filozofové Ludwig Wittgenstein a Ernst Mach nebo historik umění Alois Riegl. Recenzent formuluje námitky vůči příliš jednoznačné interpretaci této teze (autor například ignoruje Tomáše Garrigua Masaryka, který do jeho schématu nezapadá), monografii však hodnotí jako obdivuhodný pokus tematizovat a interpretačně zvládnout obrovské množství různorodého materiálu, který může být inspirativní i tím, jak integruje české myšlení do širšího transnacionálního kontextu., The book under review, a cultural-political history of science and scholarship, covers almost a century of a line that constitutes one of the fundamental features of ‘Austrian’ ideas and culture (meaning those originating in the territory of the Habsburg Monarchy). This line - and also the approach that the author himself identifies with - is anti-essentialism in the sense of scepticism towards mental constructs that are presented as having captured the essence of certain phenomena. A key argument that the author then seeks to demonstrate is the affinity between this philosophical-scientific attitude and democratic thought and practice. He demonstrates this affinity in important figures, such as the jurist, legal philosopher, and political philosopher Hans Kelsen, the neurologist and father of psychoanalysis Sigmund Freud, the philosophers Ludwig Wittgenstein and Ernst Mach, and the art historian Alois Riegl. The reviewer objects to what he sees as an overly clear-cut interpretation of this idea (the author fails to mention, for example, Tomáš Garrigue Masaryk, for he does not fit into this scheme), but he praises the book as an admirable attempt to thematize and interpret a vast amount of diverse material, and it may therefore be an inspiration for the way it integrates Czech ideas into the broader transnational context., [autor recenze] Vlastimil Hála., and Obsahuje bibliografii