Klíčovou otázkou úspěšného uplatnění nároku na náhradu škody (újmy) na zdraví způsobené pacientovi pochybením při léčbě (postupem lékaře non lege artis), je otázka prokázaní příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním lékaře (resp. zdravotnického zařízení) a vzniklou škodou (újmou) na zdraví.
Česká právní teorie vychází ze skutečnosti, že příčinná souvislost je objektivní kategorie a zákonná úprava se jí podrobněji nezabývá. Příčinnou souvislost soud nevytváří, ale pouze zjišťuje její existenci.
V praxi je však zejména u poškození zdraví velmi obtížné zjistit relevantní příčinu vývoje zdravotního stavu. Chování lidského organismu nemusí být zejména z pohledu dostupných vědeckých poznatků předvídatelné. Svoji roli ve vývoji zdravotního stavu pacienta mohou kromě zákroku lékaře sehrát skryté choroby, genetické dispozice a vrozené vady, či škodlivé vlivy okolního prostředí. Pacient se tak často dostává do důkazně složitých situací právě při prokazování příčinné souvislosti mezi zásahem do lidského organismu a následnou újmou na zdraví. Obtížnost prokazování se může ještě znásobit ve chvíli, kdy je z nedbalosti lékaře nedůsledně vedena zdravotní dokumentace a skutečný postup lékaře tak zůstává pouze předmětem spekulací. Za neobvyklé nelze považovat ani případy, kdy se v průběhu procesu ukáže, že zdravotní dokumentace zcela chybí.
Prokazování příčinné souvislosti ve sporech o náhradu škody na zdraví má evidentně své specifické problémy a otázky, které bývají v rámci právní úpravy jednotlivých států řešeny obvykle prostřednictvím judikatury, která tak dotváří normativní systém daného státu podle konkrétních potřeb vycházejících z praxe.
V tomto příspěvku se pak zaměřuji na přístup českých soudů k této specifické oblasti dokazování a analyzuji, jak se s touto problematikou vyrovnává judikatura německá, jejíž přístup považuji za velmi inspirativní. and The key issue of successful assertion of a claim for compensation for damage (bodily injury) caused to a patient by misconduct during treatment (by the physician’s non lege artis procedure), is the issue of proving causal relationship between illegal behavior of a physician (or a medical facility) and the inflicted damage (bodily injury).
The Czech legal theory stems from the fact that a causal relation is an objective category and legislation does not deal with it in more detail. A court does not create the causal relation, it only ascertains its existence.
In practice, however, especially in case of bodily injury, it is quite difficult to ascertain a relevant cause of development of the health condition. Behavior of human organism does not have to be predictable especially from the perspective of scientific knowledge. Apart from the physician’s treatment there can also be hidden illnesses, genetic dispositions, as well as inborn defects, or harmful influences of ambient environment, which play their role in the patient’s health condition. A patient quite frequently gets into complex evidentiary situations, when proving causal relation between intervention into the human organism and the subsequent bodily injury. The difficulty of evidence can even multiply at the moment, when medical documents and records are maintained inconsistently by the physician’s negligence and the actual physician’s procedure remains to be merely a subject of speculation. Neither it can be considered unusual that in some cases, it turns out during the trial that medical documents and records are entirely missing.
Proving of a causal relationship in disputes for compensation of damage to health has its obvious specific problems and issues, which are usually settled in the framework of legislation of individual states by means of judicial decisions, which complete regulatory system of the given state according to specific needs resulting from practice.
In this contribution I focus on the approach of the Czech courts to this specific area of evidence proceedings and analyze in what way the German judicial decisions settle these issues, as I consider their approach quite inspiring.