Pro dyslipidemii u pacientů s metabolickým syndromem je typické zvýšení triacylglycerolů, snížení HDL-cholesterolu a přítomnost malých aterogenních částic LDL; většina pacientů však nedosahuje ani cílových hodnot LDL-cholesterolu pro svoji kategorii rizika. Základní součástí léčby má být přístup nefarmakologický – snaha o změny životního stylu (redukce hmotnosti, změna stravovacích návyků, zvýšení fyzické aktivity). U osob v primární prevenci bez diabetu rozhoduje o nasazení farmakoterapie výše rizika fatální kardiovaskulární příhody ve výhledu 10 let (tabulky SCORE). U diabetiků a u pacientů v sekundární prevenci indikujeme farmakoterapii tehdy, není-li jejich LDL-cholesterol v cílových hodnotách. Primárním cílem léčby je LDL-cholesterol, farmakoterapii proto zahajujeme statiny. Pokud po dosažení cílového LDL-cholesterolu přetrvává hypertriglyceridemie nebo nízký HDL-cholesterol, je vhodné přidat ke statinu fenofibrát., Typical feature of dyslipidemia in patients with metabolic syndrome is increase triglycerides, decrease HDL-cholesterol and prezence of small atherogenic LDL particle; nevertheless majority of patients do not reach target level of LDL-cholesterol for their risk category as well. An essential part of treatment should be non-pharmacological approach – lifestyle changes (weight loss, change in eating habits, increased physical activity). In patients in primary prevention without diabetes decision about pharmacotherapy depend on their risk of fatal cardiovascular events in the perspective of 10 years (table SCORE). In diabetic patients and in patients in secondary prevention is pharmacotherapy indicated, unless their LDL-cholesterol does not reach its target values. The primary goal of treatment is LDL-cholesterol, so pharmacotherapy should be started with statins. If the target of LDL-cholesterol is reached and hypertriglyceridemia and/or low HDL-cholesterol persist, it is recommended to add fenofibrate to statin., and Vladimír Soška
Bulózní pemfigoid (BP) je nejčastější autoimunitní puchýřnaté kožní onemocnění ve stáří. Incidence se pohybuje mezi 4-14 případy/milion osob starších 65 let a roční mortaUta dosahuje 25 %. V článku je popsána kazuistika 82leté nemocné postižené jizvící slizniční variantou bulózního pemfigoidu Brunsting-Perry prezentující se rozsáhlým mnohočetným postižením shznic. Oční postižení vyústilo v oboustrannou amaurózu. Chronické slizniční puchýře postihující GIT, hojící se jizevnatými lézemi vedly ke vzniku striktury jícnu s chronickou dysfagií a nebojící se perianální a perineální erozí. Postižení sliznice genitálu vedlo k závažným komplikacím - zajizvení vulvy a atrézii uretry. V diskusi jsou rozebrány patogenetické mechanizmy vedoucí ke kožním a slizničním lézím a shrnuty současné možnosti diagnostiky a léčby., Bullous pemphigoid (BP) is the most common blistering diseases in old age. Its incidence varies between 4-14 cases per million over 65 and yearly mortaUty reaches 25 %. In the article we describe the case of a 82 years old lady with mucous membranes pemphigoid, cicatricious variant of pemphigoid Brunsting-Perry presenting with multiple mucous membranes involvement. Ocular involvement resulted in bilateral amaurosis. Chronic mucosal blistering of Gl tract led to esophageal stricture accompanied by dysphagia and non-healing perianal and perineal erosion. Genital involvement resulted in severe complications - synechia vulvae and atresia uretrae. In the discussion we describe pathogenetic mechanisms leading to skin and mucosal involvement in BP and summarize current diagnosis and treatment options., Eva Topinková, Dagmar Pelíšková, Petra Brunclíková, and Lit. 35
Diabetes mellitus 2. typu je důsledkem přítomnosti poruchy sekrece inzulinu, inzulinové rezistence a sníženého účinku inkretinové osy. V současnosti lze farmakologicky ovlivnit každou poruchu. Proto je kombinační terapie racionálním základním principem pro farmakologickou intervenci diabetu 2. typu. Umožňuje individuální přístup v terapii., Type 2 diabetes mellitus is caused by the presence of disturbances in insulin secretion, insulin resistance and reduced action of the incretin axis. At present, any disorder can be influenced pharmacologically. Therefore, combination therapy is a rational basic principle for pharmacological intervention in type 2 diabetes. It facilitates an individual approach to therapy., and Kvapil M.
Abirateron a enzalutamid prokázaly prodloužení přežití u nemocných s kastračně rezistentním karcinomem prostaty po předchozí léčbě docetaxelem. Oba také byly hodnoceny u chemo-naivních pacientů. Abirateron a enzalutamid mají nízkou toxicitu ve srovnání s chemoterapií. Dnes je jasné, že zkřížená rezistence mezi těmito hormonálními léky je potenciální terapeutický problém., Abiraterone and enzalutmide also led to an improved overal survival in docetaxel-treated patients with castration-resistant prostate cancer. Both have also been studied in chemotherapy –naive patients. Abiraterone and enzalutamide have less toxicity when compared to chemotherapeutic options. It is now clear that cross resistance is a potential therapeutic issue between hormonal agents., Jana Katolická, and Literatura
Článek podává stručný přehled o možnostech konzervativní léčby endometriózy. Na základě poznané patofyziologie nemoci představuje léčbu hormonální, a to nejen aktuálně používanou, jako je kombinovaná hormonální antikoncepce, progestiny nebo analoga gonadoliberinů, ale i tu, která prošla klinickými studiemi, ale z důvodu ekonomické náročnosti nebo výrazných nežádoucích účinků se dnes používá jen výjimečně. Článek zmiňuje i léčbu analgetickou a alternativní, která rozšiřuje terapeutické možnosti léčby endometriózy a pomáhá odstranit její hlavní symptom, a to bolest., The article gives a brief overview of the possibilities of conservative treatment of endometriosis. Based on the pathophysiology of the disease identified a hormonal treatment, not currently used, such as combined hormonal con - traceptives, progestins or gonadotrophin analogues, but also one that has undergone clinical studies, but because of economic difficulty or significant adverse effects are rarely used today. Article mentions the analgesic and alternative treatment that extends the therapeutic treatment options for endometriosis and helps remove its main symptom, pain., Hana Hrušková, and Literatura 19
Prevalence obezity narůstá ve všech věkových skupinách ve většině zemí Evropské unie. Mnoho pacientů s obezitou má již v anamnéze několik úspěšných pokusů o redukci hmotnosti, ale velmi málo pacientů si je schopno následně pokles váhy udržet po delší časové období. Zahájení léčby agonisty receptoru pro GLP1 (GLP1 RA) během váhového poklesu snižuje zvýšenou hladinu solubilních leptinových receptorů, zvyšuje hladinu volného leptinu, a tímto mechanizmem snižuje riziko následného vzestupu váhy. Oproti tomu zahájení inzulinové terapie u pacientů s diabetem 2. typu je často provázeno váhovým přírůstkem. Léčba GLP1 RA vede k redukci HbA1c a současně k poklesu váhy, představuje proto nadějnou alternativu k léčbě bazálním inzulinem. Až budoucnost nám ukáže, zda nebudeme častěji indikovat GLP1 RA spíše jako antiobezitika než antidiabetika., The prevalence of obesity continues to be increasing in all age groups in most countries of the European Union (EU). Many obese people have a history of several successful weight losses, but very few are able to maintain the weight loss over a longer period of time. Initiation of the GLP1 RA administration during weight loss maintenance would inhibit weight loss-induced increases in soluble leptin receptor plasma concentrations resulting in higher level of free leptin thereby preventing weight regain. In contrast initiation of insulin treatment in type 2 diabetes patients is frequently accompanied with weight gain. The GLP1 administration results in HbA1c decrease accompanied with weight loss, presents attractive alternative to basal insulin. The question remains to be answered in the future, if the GLP1 RA administration is generally more frequently started in antiobese than antidiabetes implication., and Petr Žák, Jindřich Olšovský
Anémie je nejčastějším příznakem myelodysplastického syndromu (MDS). Kromě substituční léčby je možné ovlivnit anémii MDS také erytropoézu stimulujícími proteiny (EPS) v monoterapii nebo v kombinaci s růstovým faktorem pro granulocytární řadu (G-CSF): monoterapie epoetinem alfa, resp. beta ve standardních dávkách (30 000–40 000 U/týden), ve vysokých dávkách (60 000–80 000 U/týden), monoterapie darbopoetinem (150–300 ug/týden), nebo v kombinaci s G-CSF (300–600 ug/týden). Při hodnocení erytroidních odpovědí podle kritérií Mezinárodní pracovní skupiny (IWGc) nebyl pozorován podstatný rozdíl v počtu odpovědí na monoterapii epoetinem alfa a darbopoetinem (57,6 % vs. 59,4 %), statisticky významný rozdíl je u obou skupin proti pacientům s podpůrnou péčí. Kombinace s G-CSF zvyšuje procento odpovědí zejména u pacientů s RARS (až na 70 %) a ovlivňuje délku přežití ve srovnání s pacienty bez léčby. Nejlepší odpověď na léčbu EPS (s nebo bez G-CSF) mají MDS pacienti s nízkým rizikem (IPSS nízké, střední 1, s nízkou hladinou endogenního EPO (< 500 IU/l) a malou nebo žádnou potřebou transfuzí (? 2 TU erytrocytů/měsíc))., Anaemia is the most common manifestation of myelodysplastic syndrome (MDS). In addition to replacement therapy, MDS-related anaemia can also be managed with erythropoiesis-stimulating proteins (ESPs) in monotherapy or in combination with granulocyte colony-stimulating factor (G-CSF): monotherapy with epoetin alpha or beta at standard doses (30,000–40,000 U per week), high doses (60,000–80,000 U per week), monotherapy with darbopoetin (150–300 mcg per week) or in combination with G-CSF (300–600 mcg per week). When erythroid response rates were evaluated using the International Working Group criteria (IWGc), no substantial difference was observed in the response rates to monotherapy with epoetin alpha and darbopoetin (57.6 % vs. 59.4 %); there was a statistically significant difference in both groups compared to patients with supportive care. The combination with G-CSF particularly increases the response rates in patients with RARS (up to 70 %) and affects the survival compared to untreated patients. The best response to ESP treatment (with or without G-CSF) was found in MDS patients with a low risk (low or medium IPSS score), a low level of endogenous EPO (< 500 IU/L) and little or no need for transfusions (? 2 TU erythrocytes/month)., Magda Šišková, and Lit.: 26