Cílem článku je postihnout nejdůležitější hermeneutické aspekty Husserlova myšlení, ukázat je v jejich vzájemné souvislosti a upozornit na to, že rozvoj hermeneutiky probíhal z podstatné části v návaznosti na Husserla a jako pokračování jeho snah jinými prostředky. Autor se zaměřuje na vyhodnocení hermeneutického smyslu vybraných aspektů Husserlovy fenomenologie, nikoli na podrobnou diskuzi jejího vnitřního vývoje. Článek shrnuje souvislosti Husserlova posunu od statické fenomenologie ke geneticky orientované fenomenologické analýze. Jako předstupeň uvedeného posunu je nejprve představena koncepce motivovanosti vnímání z Idejí k čisté fenomenologii a fenomenologické filosofii II. Následně autor na základě rozboru hlavních spisů pozdního Husserla charakterizuje koncepci genetické fenomenologie a analyzuje její hlavní pojmy: pojem pasivní geneze a zejména pojem horizontu. V závěru článku je nastíněna vazba mezi Husserlovou koncepcí genetické fenomenologie a pozicí hermeneutické fenomenologie, která byla postupně formulována M. Heideggerem, H.-G. Gadamerem a P. Ricoeurem., The aim of the article is to capture the most important hermeneutical aspects of Husserl’s thinking, to display them in their mutual relatedness, and to draw attention to the fact that the development of hermeneutics drew significantly on the work of Husserl and can be seen as a continuation of his endeavour by other means. The author focuses on an evaluation of the hermeneutical sense of selected aspects of Husserl’s phenomenology, rather than on a detailed discussion of its inner evolution. The article summarises the contexts of Husserl’s move from a static phenomenology to a genetically-orientated phenomenological analysis. As an introductory phase of the move in question, the conception of the motivated perception of the Ideas of a Pure Phenomenology and Phenomenological Philosophy II is presented. Subsequently the author, on the basis of the main works of the late Husserl, characterises the conception of the genetical phenomenology and analyses its main concepts: the concept of passive genesis, and especially the concept of horizon. In the conclusion of the article the connection between Husserl’s conception of genetical phenomenology and the position of hermeneutical phenomenology is sketched, as it is gradually formulated by M. Heidegger, H.-G. Gadamer and P. Ricoeur., and Martin Ďurďovič.
Článek se zamýšlí nad patovou situací diskurzu uvnitř bioetiky týkající se identity nenarozeného života v jejím spojení s ideálem osobní autonomie. V bolavých místech celého diskurzu pak odhaluje potřebu nového pojímání myšlenky subjektivní identity, která by mohla být uvolněna z mezí paradigmatu přírodních věd i spojení s tradicí cogito. Jako možné východisko pak nabízí dimenzi fenomenologicko-hermeneutické filosofie Paula Ricoeura, jehož koncept narativní identity je novou perspektivou i pro bioetický diskurz věnující se fenoménu subjektivní identity respektive autonomie. and The article reflects current discourse concerning the identity of the unborn life in the context of modern bioethics in the mirror of the ideal prevailing in this debate – the ideal of personal autonomy. In the sore spots of the entire discourse then reveals the need for a new understanding of the idea of subjective identity which would be liberated from the capture of the paradigm of natural science. My article tries to suggest one way of such new comprehension of identity which we can find in phenomenological-hermeneutical philosophy of Paul Ricoeur whose concept of narrative identity I will present as the understanding of selfhood which brings new perspective to bioethical discourse dealing with personal identity and autonomy as well.