Kresba (30, 1 x 24 cm): Apollón (věnec, plášť sepnutý na rameni) hraje na violoncello uprostřed Múz zpívajících a hrajících nahudební nástroje. Zleva doprava: varhany, příčná flétna, trubka, bubínek, loutna, roh, třetí a poslední Múza je zobrazena s knihou v ruce. Vlevo v popředí říční bůh, vzadu Pegasos, výjev je umístěn do lesa., Prag um 1600#, II, č. 643 s. 174., and Patrně přípravná kresba pro malbu. Obdobná kompozice ze stejné doby, ale s Minervou, je ve Vídni (Albertina inv. n. 7995).
Budova Galerie umění (Műcsarnok) podle plánů Schickedanze a Herzoga v eklektickém neoklasicistním stylu, s fasádou ovlivněnou pozdní renesancí. Na hlavním průčelí je pod štítem bohatá malířská dekorace, několik figurálních alegorických výjevů. První zleva alegorie vzniku sochy: figurální scéna umístěná do prostoru antického chrámu, zleva dvě sedící polonahé ženy hledí na sedícího sochaře (Polykleitos) a Minervu, ochránkyni umění, která pozvihuje levici k soše mladíka uvazujícího si stužku vítězství kolem hlavy. Za sochou je Amor drží luk, na zádech má toulec se šípy. Další scénu odděluje alegorie Sochařství - chlapec se sochařskými nástroji a malou soškou v ruce. Druhá figurální scéna nad vchodem představuje Apollóna a Múzy na Helikonu. Zleva stojí polonahá žena zobrazená zezadu, v pozadí za ní antická nádoba s figurálním reliéfem, další je žena s mečem a divadelní maskou (Tragedie), další je múza s lyrou (Euterpé), múza tance, múza s palmovou ratolestí. Uprostřed sedí Apollón obklopený atributy - lyra, uk, toulec se šípy, vavřínový věnec, sluneční kotouč, Pegas. Vedle Apollóna sedí múza Historie s tabulkou a rydlem, na zemi u jejích nohou je nádoba na svitky. Za ní múza s dvojitou flétnou, múza s lyrou, Uranie s globem a kružidlem, poslední múza personifikuje Umění - opírá se o sloup s volutovou hlavicí, na něm divadelní maska, keramická nádoba zdobená meandrem. Figurální scénu od posledního výjevu odděluje postava chlapce s paletou a štetcem -alegorie Malířství. Poslední výjev je situován na pozadí antického chrámku s pramenem, u něhož sedí žena a stojí mladík, jehož stín zachycuje na plátno druhý sedící muž. Přihlížejí dvě ženy, jedna s nádobou na vodu a muž, který drží ratolest., Hájos 2001, s. 36 - 42., and První výjev ukazuje na několik antických odkazů. Je to například reliéf v pozadí scény, variace na Dexileovu stélu, také je zde socha Diadúmena, patrně Polykleitovo dílo. Prostřední výjev zobrazuje Apollóna a múzy na pahorku Múz v pohoří Helikónu (Paus. 2, 31, 12; Stat. Theb.4, 60), kde bájný Pégas úderem kopyta odchalil pramen básnictví. Poslední výjev je ilustrací antického mýtu o původu malířství, podle něhož bylo počato tak, že byl obkroužen lidský stín (Plin. hist.nat. 35, 15)
Nahý mladý Faun v lidské podobě, kůže přes rameno, stojí se zkříženýma nohama opřený o sloupek a hraje oběma rukama na flétnu., Spinola 2004#, s. 312-3 č. 25., and Antická socha známá jako "le Petit Faun" (Piccolo Flautista, Faun Borghese, tybicen etc.) existovala v celé řadě římských mramorových kopií (c. 40) podle řeckého originálu ze 4. stol. př. Kr., který je spojován se slavnými sochaři Lysippem nebo Skopou. Nejčastěji byl zobrazován exemplář, který byl již v roce 1638 ve vile Borghese v Římě. Tato socha byla zařazena Perrierem do alba nejslavnějších římských soch (Perrier 1638, 48). "Le Petit Faun" je poprvé doložen v roce 1638 v římské vile Borghese, v roce 1808 byla socha odvezena do Paříže, kde je od roku 1815 v Louvru. V Čechách byla socha poprvé napodobena v Kroměříži (srov. Kroměříž, Květnice, Kolonáda, 06: Marsyás), volná kopie byla rovněž součástí výzdoby pražského letohrádku Amerika (srov. Praha, Lapidárium, z vily Amerika: Faun) a František Ignác Platzer se tímto sochařským typem inspiroval při tvorbě mramorové sochy pro vídeňský Schönbrunn.
Eklektická budova Hudební akademie. Průčelí budovy je bohatě zdobeno sochami, mramorovými a bronzovými reliéfy. Nad portálem dvojice Atlasů nesoucích římsu se sochou Ference Liszta. Po obou stranách vchodu souvislý figurální výjev -puti (a malí fauni) s labutí a hudebními nástroji (hrají na různé píšťaly), drnkací, strunné, dechové a jiné hudební nástroje, zpívají a tančí. Na fasádě další ornamentální prvky - festony s medailony rámujícími hlavy Faunů a Medúz, divadelní masky a další alegorická zobrazení hlav. Na atice sochy dvou Géniů (1904, G. Maróti) pozdvihujících v obou rukách věnce a na vrcholů nároží rizalitu dvě hlavy sfing., Architectural Guide 1997, s. 42, č. 050; Dent 2002., and Postavičky malých chlapců, putti, jsou dědictvím antického sochařství. Hlava Medúzy je rovněž velmi oblíbeným antickým motivem pouzívaným hojně v secesním umění.
Pískovcové sousoší: nahý Merkur (okřídlená čapka a boty) hraje na flétnu, klečící Hersé mu objímá nohy., Poche 1965#, 116-119., Kořán 1999#, 116-122., and Žena byla označována jako Andronika (Vítěz nad muži), jež do českého dějepisu umění vstoupila jako Merkurova družka (důvody nejsou známé). Z antického Řecka a Říma žádnou Androniku neznáme, později proslula pouze věštkyně z Ariostova eposu Orlando Furioso, která však s Merkurem nikde nevystupuje. V 16.-18. století byl Merkur zamilovaný do Hersé častým námětem výtvarného umění, nejčastěji byl zobrazován okamžik, kdy letící Merkur spatřil pod sebou Hersé s květinami v obětním průvodu na počest Minervy. Ohledně původního umístění srov. Valeč, soubor soch v zámecké zahradě.
Olej na plátně (49,5 x 62 cm): Múzy hrají na hudební nastroje (loutna, tamburina a flétna) a tancují, uprostřed je běžící postava v antikizující zbroji (přilba, boty) s dýkou v ruce., Mžyková 1994#, s. 63-64, č. 12., and Obraz pochází z křimické obrazárny, jeho objednatelem byl patrně František Václav z Vrtby (1671-1750). Kompozice připomíná v 17. století a 18. století velmi oblíbené téma Minervy navštěvující Múzy na Helikónu inspirované Ovidiovými Proměnanmi (5, 254-268). Ústřední postava výjevu může zobrazovat ženu, ale nemá žádné atributy specifické pro Minervu a navíc bohyně ve výše zmíněných výjevech nikdy nemá tasenou dýku či meč. Interpretace výjevu je tedy nejasná, v každém případě se však nejedná o Herkula mezi Hesperidkami (Mžyková 1994, s. 63-64), protože Herkules nebyl nikdy zobrazován ve zbroji s helmou a dýkou.
Pískovcová socha. Nahý Marsyas, lví (?) kůže přes rameno, stojí se zkříženýma nohama opřený o sloupek a hraje oběma rukama na flétnu., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. V antice byl Marsyovým nástrojem aulos (píšťala), nikdy ne syrinx, on sám byl nejčastěji zobrazován jako člověk. Jako člověk s píšťalou se také Marsyás objevuje v renesančním umění, i když později převládne jeho polozvířecí podoba (srov Wyss 1996). Antická socha, kterou Mandík v Kroměříži napodobil, je dnes v pařížském Louvru (srov. Exemplum: le Petit Faun). Mandík se mohl držet například Perrierovy rytiny (Perrier 1638, tab. 47), na níž je však postava označena pouze obecně jako Faun.
Pískovcová socha na soklu: nahý mladík stojí na pravé noze (u nohy pahýl kmene stromu), levá noha v kontrapostu mírně pokrčená. Levá paže podél těla, pravice ohnutá v předloktí, v ruce držel píšťalu., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík kroměřížského "Míséna" vytvořil podle dnes ztracené římské sochy podle řeckého originálu ze druhé poloviny 5. století př. Kr., která byla kdysi na zahradě vily Doria-Pamphilj (Calza 1977, č. 23). Mandík sochu znal z Barrierovy rytiny (De Rossi 1665, 50). V De Rossiho albu je rytina sochy doplněna nápisem na soklu, z něhož vyplývá, že byla považována za zobrazení vítěze v soutěži ve hře na flétnu. Ať už však zobrazovala kohokoli, nebyl to válečník, je totiž zobrazen zcela nahý (Mandík jeho genitálie zakryl) a ani u nohou nemá žádné válečné atributy. Určitě to nebyla vhodná volba pro zobrazení Míséna, hrdinného trubače v Aeneově vojsku, jeho nástrojem nebyla píšťala (tibicen), ale vojenská polnice (aes: Verg. Aen. 3, 240 a 6, 165; tuba: 6, 233). Navíc ve své osudové hudební soutěži Mísénus prohrál a potupně zahynul, z čehož vyplývá, že Mandík, nebo jeho rádce, Vergiliovu Aeneidu nečetl příliš pozorně.
Pískovcová socha na soklu. Úraniá stojící na levé noze, pravá lehce pokrčená v kontrapostu, na sobě má himation a tuniku s rukávy. Levá ruka pozdvižená s otevřenou dlaní vzhůru, pravá ruka svěšená podél těla, drží flétnu., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík kroměřížskou Uranii vytvořil podle známé antické sochy se stejným námětem, která byla před rokem 1566 ve Vatikánu (Cortile di Belvedere), od roku 1589 je na Kapitolu, ve výklenku na schodišti v Palazzo dei Conservatori. Socha byla v 16. století několikrát zobrazena, ale Tomassino byl první, kdo ji zobrazil tak, jak vypadá v Kroměříži, tedy levou rukou restaurovanou tak, že je napřažená dopředu a odtažená od těla (Tomassino 1610-17, tab. 20). Mandík ji mohl samozřejmě znát i z některých pozdějších publikací dalších autorů.
Olej na plátně (81 x 70 cm): Faun drží na ramenou malého Bakcha (věnec), který pije z číše. Okolo tančí malí Fauni (kozí nohy) a putti. Nalevo nahá žena s číší a Faun hrající na píšťalu. Napravo dva páry objímajících se Bakchantek a Faunů, v rohu dole čurající putto stojí na sedícím kozlu, zazadu ho podepírá další putto (věnec).. Výjev je zasazen na kraj jeskyně v lese., Togner 1999#, s. 330.331, č. 335, and Obraz byl koupen před rokem 1675 od malíře ve Vídni.