Doporučení pro léčbu diabetu 2. typu obsahují individualizaci léčebných cílů pro pacienty s komorbiditami, u nichž hypoglykemie zvyšují riziko komplikací. Postačuje cílová hodnota HbA1c do 60 mmol/mol dle doporučení České diabetologické společnosti. S délkou trvání diabetu a progresí onemocnění se pro řadu pacientů, a to i v pokročilém věku, stává inzulinová terapie nezbytnou. Diabetes and Aging Study sledovala pacienty ≥ 60 let věku s diabetem, hypoglykemie patřily k nejčastějším vedlejším účinkům léčby a výskyt se zvyšoval s věkem. Pro pacienty je třeba volit jednoduché inzulinové režimy, které odpovídají přidruženým chorobám i osobnosti. Terapie bazálními inzulinovými analogy je spojena s nízkým rizikem hypoglykemických příhod, umožňuje kombinaci s perorálními antidiabetiky i GLP1 receptorovými agonisty. Klíčová slova: bazální inzulinová analoga – diabetes mellitus 2. typu – hypoglykemie, As recommendation for treatment of type 2 diabetes mellitus, incorporating individualization of therapeutic targets for patients with co-morbidities, for whom hypoglycemia increases the risk of complications. The sufficient target value is 60 mmol/mol of HbA1c under the guidelines of Czech Diabetesl Society. Insulin therapy becomes essential for a whole line of patients, including those of advanced age, in relation to duration of diabetes and progression of the disease. The Diabetes and Aging Study observed patients of ≥ 60 years age with diabetes, in which hypoglycemia ranked among the most frequent side effects of therapy and where incidence increased with age. It is necessary to select simple insulin regimens which are in accordance with the associated diseases and the age of the person. A therapy of basal insulin analogues, linked to a low risk rate of hypoglycemic incidence, enables combination with oral antidiabetic drugs and GLP-1 receptor agonists. Key words: basal insulin analogues – hypoglycemia – type 2 diabetes mellitus, and Alena Adamíková, Jaroslav Rybka
Autor se v článku zabývá problematikou hypoglykemie jako nejčastější komplikace terapie diabetes mellitus (DM). Ukazuje na nebezpečí, kterými hypoglykemie pacienty ohrožují, ale všímá si také rizikových skupin pacientů z hlediska rizika hypoglykemie a také různé míry rizika, která s sebou nesou různá antidiabetika. Klíčová slova: antidiabetika – diabetes mellitus – hypoglykemie, In his paper, the author deals with hypoglycemia-related problems as the most frequent complication of the therapy for diabetes mellitus (DM). He points to threats that patients with hypoglycemia are exposed to, but also gives attention to risk groups of patients with regard to hypoglycemia development as well as different levels of the risk related to different antidiabetics. Key words: antidiabetics – diabetes mellitus – hypoglycemia, and Jindřich Olšovský
Úvod: Projekt PROROK (Prospektivní observační projekt významu diference glykemie nalačno a postprandiální glykemie pro odhad úspěšnosti terapie diabetu 2. typu) měl charakter neintervenčního, prospektivního, multicentrického observačního projektu s délkou trvání 6 měsíců, jehož cílem byla kvantifikace významu rozdílu mezi glykemií nalačno a postprandiálně pro úspěšnost léčby agonisty pro GLP1 resp. léčby inzulinem bazálním, premixovaným, nebo kombinací bazálního a bolusového inzulinu. Lékaři vybírali léčbu pro neuspokojivě kompenzované pacienty dle vlastního uvážení, zařazeno bylo celkem 4 972 pacientů. Cíl: Cílem práce bylo zhodnocení rozdílů v základních antropometrických a biochemických parametrech mezi skupinami pacientů zařazených do projektu PROROK se zřetelem k volbě terapie ošetřujícím diabetologem. Metodika a výsledky: Pacienti léčení agonisty receptoru GLP1 byli významně mladší, trpí diabetem kratší dobu a zároveň byli obéznější a měli nejvyšší koncentraci triacylglycerolů. Pacienti, u nichž byla volena terapie bazálním inzulinem, měli nejvyšší glykemii nalačno. Pacienti, u nichž byla volena terapie premixovaným inzulinem nebo režimem bazálního a bolusového inzulinu, měli nejvyšší glykemii postprandiálně, pacienti s režimem bazálního a bolusového inzulinu měli nejvyšší vstupní glykovaný hemoglobin. Rozdíl mezi glykemií nalačno a postprandiálně byl nejmenší ve skupině, u níž byla volena terapie bazálním inzulinem a nejvyšší ve skupině vybrané k terapii premixovaným inzulinem resp. kombinací bazálního a bolusového inzulinu. Průměrné zlepšení glykovaného hemoglobinu bylo v celém souboru 1,6 %, medián výsledného glykovaného hemoglobinu byl 5,9 % resp. 5,8 % (léčení agonisty receptoru pro GLP1). Všechny rozdíly p < 0,001. Závěr: Při vědomí skutečnosti, že rozdíly nalezené v parametrech popisujících soubory jsou sice statisticky významné, ale klinicky jsou méně relevantní, považujeme za důležitou skutečnost, že výběr terapie je v konkordanci se základními poznatky o patofyziologii diabetu 2. typu a možnostmi individuálně volené cílené intervence antidiabetickou terapií. Lékaři účastnící se v projektu PROROK tedy volí většinou terapii racionálně., Introduction: The PROROK project (A prospective observation project to assess the relevance of the difference between fasting glycemia and postprandial glycemia to estimation of success of type 2 diabetes therapy) had a character of a non-interventional, prospective, multicentric observation project conducted for a period of 6 months, whose aim was to quantify the relevance of the difference between fasting and postprandial glycemia to the success of GLP1 receptor agonist treatment, or insulin therapy with basal or premixed insulin, or a combination of basal and bolus insulin. Physicians chose therapy for inadequately compensated patients at their own discretion, with 4 972 patients included. Aim: The study aimed at the assessment of the differences in basic anthropometric and biochemical parameters between the patient cohorts included in the PROROK project with regard to the therapy selected by the treating diabetologist. Methodology and results: The patients treated with GLP1 receptor agonists were quite young, they have suffered from diabetes for a shorter period of time and at the same time were more obese and had the highest concentration of triacylglycerols. The patients who underwent basal insulin therapy, had the highest fasting glycemia. The patients for whom premixed insulin therapy or basal/bolus insulin regimen were chosen, manifested the highest postprandial glycemia, those with basal/bolus insulin regimen had the highest initial glycated haemoglobin. The difference between fasting and postprandial glycemia was the smallest in the cohort for which basal insulin therapy was chosen and the greatest in the cohort chosen for the therapy with premixed insulin, or with the basal/bolus insulin combination. Average improvement in glycated haemoglobin values reached 1.6 % within the whole cohort, a median of the resulting glycated haemoglobin reached 5.9 % or 5.8 % (GLP1 receptor agonist treatment). All the differences amounted to p < 0.001. Conclusion: Bearing in mind that the differences established in the parameters describing the cohorts, although statistically relevant, are of smaller clinical relevance, we regard as an important finding that the choice of therapy is in accordance with the basic knowledge about the pathophysiology of type 2 diabetes and possibilities of an individually chosen targeted intervention with antidiabetic therapy. We may conclude that most of the physicians participating in the PROROK project choose their therapy in a rational manner., and Denisa Janíčková Žďarská, Pavlína Piťhová, Tomáš Pavlík, Milan Kvapil