Alabastrové sousoší (v. 132 cm): nahý muž sedí, hledí vzhůru, levou ruku zdviženou, vedle něj žena sedí na zemi a kojí dítě, ruku má rovněž zdviženou, nalevo se dvě děti objímají. Nad nimi napravo podstavec s mořským koněm, nalevo ruina dórského chrámu, na okraji štítu sedí sfinga, na fragmentu štítu Perseus s hlavou Gorgo ?., Vlnas 2002#, 368 č. II/3.55., Kovařík 2006#., and Výjev je v odborné litaratuře znám jako alegorie Nilu, ale pouze na základě přítomnosti sfingy. Proti této interpretaci však hovoří celkový charakter díla i jeho komponenty, mezi nimiž chybí odkaz na řeku. Lidé v popředí se řekou nijak nesouvisejí a v alegoriích Nilu nenajdeme podobné postavy, které lamentují a obrací hlavy k nebesům. Není také žádný důvod, proč by lidé měli v alegorii Nilu naříkat, spíše bychom očekávali pravý opak, protože Nil je životodárná řeka. Dominantami sousoší není sfinga, ale skupina muže, ženy a dětí, která odpovídá způsobu, jakým byla v 16.-18. století zobrazována potopa. Na ilustracích k Ovidiovým Proměnám je rovněž zobrazován Neptun na hippokampu, jak na Jupiterův příkaz ukončuje potopu - hippokampa na Widmannově sousoší tedy lze chápat jako symbol potopy. Sfinga tedy není symbolem Nilu, ale lidstva před potopou. Sfinga je na Widmannově sousoší nejen obecným symbolem starobylosti a dávných věků, ale mohla také odkazovat na jazyk, kterým předpotopní lidé pode Athanasia Kirchera hovořili (srov. Kircher 1652-1654). Sousoší je protějškem k sousoší ilustrujícímu Zlatý věk - Kozel, Zlatý věk (alegorie). Vedle Potopy a Zlatého věku Widmann patrně plánoval i další sousoší ilustrující mýtickou historii světa.