Novoklasicistní nárožní čtyřpodlažní nájemní dům. V obloucích nad okny ve 3. patře fiktivní portréty v medailonech. Na fasádě do Régi posta utca ležící nahá žena s labutí (Léda), ležící polonahý mladík v okřídleném klobouku a střevících, v ruce drží berlu (Merkur), ležící nahý mladík, pije z pohárku, v pravé ruce drží láhev, za ním putto a sud s vinnou révou (Bakchus), ležící nahá žena v levé ruce drží bubínek, s ní dva putti, jeden hraje na píšťalu, druhý drží thyrsos (Ariadné). Reliéfy do Váci utca byly sejmuty a uloženy do sbírek budapeštského městského muzea: nahý muž s orlem - Jupiter; nahý muž ležící na lví kůži, drží kyj a tři jablka - Herkules; ležící nahá žena s kyjem - Omfalé; nahá žena jedoucí na delfínovi, v ruce má dýku (?) - Amfitríté; okřídlený chlapec s lukem a toulcem se šípy - Amor; nahý muž s lukem a toulcem se šípy, drží pochodeň, za ním sluneční kotouč - Apollón., Szőké -Kissné Szemerédy, 2001, s. 12., and Jedna ze sochařsky nejambicioznějších budapešťských fasád z počátku 19. století. Reliéfy zobrazovaly nejznámější antická božstva s typickými atributy a fiktivní antikizující portrétní hlavy, mezi nimi patrně také hlavu filosofa a Alexandra Makedonského. Původně byla fasáda zdobena deseti reliéfy, dnes na místě zůstaly jenom reliéfy do průčelí Régiposta utca. Ostatní výjevy z původní výzdoby jsou dnes uloženy v Kiscelli muzeu v Budapešti - Jupiter, Herkules, Omfalé, Amfitríté, Amor, Apollón.
Pískovcová socha nahé ženy, kolem beder vlající drapérie, levou rukou si probodává dýkou hruď, u jejích nohou putto, který si zakrývá oči., Daniela Staňková, Valeč. Soubor soch v parku zámku: http://www.npu.cz/barokni-socha/vyznamne-soubory/vypis/detail/230/ (30.10.2012)., and Původní barokní sochy z dílny Matyáše Bernarda Brauna byly po požáru v roce 1976 přemístěny do lapidária v kladrubském klášteře.
Pískovcové sousoší: nahý muž, dívá se nahoru a zabíjí se dýkou, levici má na ruce nahé ženy zhroucené u jeho nohou., Daniela Staňková, Valeč. Soubor soch v parku zámku: http://www.npu.cz/barokni-socha/vyznamne-soubory/vypis/detail/230/ (30.10.2012)., and Původní barokní sochy z dílny Matyáše Bernarda Brauna byly po požáru v roce 1976 přemístěny do lapidária v kladrubském klášteře. Zde sousoší mylně označeno jako Atys a Ia. Sousoší je však variací na antický sochařský typ zobrazující sebevraždu Gala a jeho ženy, který byl v 18. století interpretován jako Paetus a Arria (srov. Exemplum, Paetus a Arria). Srov. též Braunovy sochy na zámku v Hořovicích.
Mramorové sousoší: mladý bojovník Caecina Paetus, se zabíjí dýkou, levicí drží za paži mrtvou manželku, Arrii Starší, žena je bezvládná a má zavřené oči.
Onyxová kamej (3, 5 x 4, 6 cm): nahý Pyladés s dýkou v pravici, v levé ruce drží oděv, který strhnul z Aigistha ležícího před ním (spadl na záda ze stoličky, na níž seděl). Napravo od Pylada nahý Orestés překračuje mrtvou Klytaiméstru, dýku má v pravé ruce překřížené v backhandu přes hruď, v levici drží smotaný oděv a pochvu. Klytaiméstra má horní část těla obnaženou, levou ruku nataženou za sebe. Napravo malá postava nahého sluhy sedícího na zemi a schovávajícího se kus nábytku, který si drží před hlavou. Napravo a nalevo část postav Furií., Prag um 1600#, II, č. 723 s. 243., and Pasování (Andreas Osnabruck) je z doby okolo roku 1610, kdy byla kamej v pražské sbírce Rudolfa II. Kamej vznikla na začátku 16. jako antické falzum (úmyslné poškození, matný povrch světlé vrstvy imitující korozi), ale výjevy tohoto typu se na antických kamejích nikdy nevyskytují. Vzorem pro výjev byl často kopírovaný reliéf na antickém římském sarkofágu z Palazzo Giustiniani v Římě. Sarkofág byl umělcům znám už v 15. století, v roce 1530 je doložen před kostelem S. Stefano in Cacco v Římě, ale renesanční umělci nevěděli, co je na něm zobrazeno. Smysl výjevu neznal ani Bellori (Bellori 1693, tab. 52). Umělce na reliéfu fascinovalo zobrazení dynamických póz evokujících vypjaté emoce, velmi často byl napodobován spirálovitý postoj Oresta s dýkou v ruce překříženou přes hruď. Smrt Aigistha a Klytaiméstry je nejpodrobněji popsána Aischylově dramatu Úlitba mrtvému (Choeforoi) z roku 458 př. Kr., Orestův příběh je shrnut v Bájích připisovaných Hyginovi (119).
Kamej: polopostava Lukrécie v krátké tunice, v pravé ruce drží dýku, kterou si vráží do hrudi., Fučíková 1997#, II/54, and Kamej vznikla v Miláně kolem 1590-1600, montáž v Praze kolem 1602.
Olej na plátně (163 x 104, 3 cm): Adonis v orientálním oděvu (čapka, boty) sedí a levou rukou objímá Venušinu hlavu. Nahá Venuše stojí před Adonidem a levicí objímá jeho hlavu, pravá ruka spočívá na jeho koleni, jednu nohu má ponořenou v tůňce. Napravo Amor (toulec) s párkem holubů, dole sedí pes s obojkem, vedle dýka. V průhledu vpravo nahoře krajina., Fučíková 1997#, no. I/89, and Vzorem pro pololežící ženskou postavu s jednou rukou zdviženou byla antická socha tzv. spící Ariadny. Antickou sochu získal roku 1512 papež Julius II. a ihned se stala jednou z nejznámějších soch vatikánských sbírek, bronzovou kopii shotovil kolem roku 1540 Promaticcio pro francouzského krále Františka I. Giambolognova kompozice vycházející z vatikánské Aiadny měla ovlivnila rudolfinské umění, jejím ohlasem byl nedochovaný reliéf Sprangera, který známe z rytiny Jan Mullera (Amor a Psýché, 1605-1610). Ohlas vatikánské Ariadny zprostředkované Giambolgnou nalezneme rovněž na bronzovém reliéfu Adriana de Vries v Amsterdamu (Ariadna na Naxu, 1610-1612). V Sprangerově malířském díle nalezneme ohlas Spící Ariadny také na vídeňském obraze Jupiter a Antiopé z doby okolo roku 1596. Spranger na námět příběhu Venuše a Adonida vytvořil tři obrazy. Obraz v Amsterodamu, z doby okolo roku 1580 (Amsterdam, Spranger, Venuše a Adónis), byl inspirován tou pasáží Proměnách, kde Ovidius líčí, jak Venuše šťastně žila s Adonidem. Obrazy ve Vidni a v Duchcově (Duchcov, Spranger, Venuše a Adónis) evokují mýtus o Adonidovi, který se každé jaro k Venuši vrací z podsvětí, a proto je v pozadí chmurná podsvětní krajina. Mýtus je známý také z mytografické příručky Bibliothéké (1.-2. století) připisované Apollodórovi z Athén.