Pískovcová socha na soklu: nahá mužská postava s vousy, pravá ruka za zády (originál sochy v ní drží jablka Hesperidek), levou rukou se opírá o kyj opřený na kameni, s přehozenou lví kůží., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík sochu vytvořil podle Herkula Farnese, kterého mohl znát z Perrierovy rytiny (Perrier 1638, 59, zrcadlově převráceno), odkud také mohl převzít název. Mohl však sochu znát i z celé řady jiných grafik, protože v 17. století to bylo jedno z nejslavnějích antických děl. Hercules Farnese byl objeven v Caracallových lázních v Římě a v následujícím roce, 1546, byl vystaven v římském palazzo Farnese, kde zůstal do roku 1787. Od roku 1792 je jedním z nejslavnějších děl neapolského musea. Jak ukazuje například legenda k Perrierově rytině, socha byla v 17. století správně chápána jako zobrazení hrdiny odpočívajícího po slavných činech. V ruce schované za zády totiž drží jablka Hesperidek, což byl jeho předposlední, jedenáctý, úkol. V Knihovně připisované Apollodórovi (2, 113-114) je Herkulův slavný čin umístěn na sever, a proto není vyloučeno, že socha Herkula byla právě proto umístěna na severní stranu kolonády.
Sochy na attice: nalevo Iustitia (čelenka, atribut chybí) a Sapientia (čelenka, had v levé ruce), napravo Temperantia (čelenka, přelévá vodu z nádob) a Fortitudo (lví kůži, kyj).
Olejomalba na kovu (36 x 46, 5 cm): na oblaku sedí Jupiter (orel) a Minerva (přilba, kopí, štít) v důvěrném hovoru. Dole v krajině božstva: nalevo sedící Diana (srpek, toulec, luk), naproti ní sedící Apollón (lyra). Nad Apollónem nahá Venuše, kterou přikrývá Amor a vzhlíží přitom vzhůru k Jupiterovi. Vedle Venuše Neptun (trojzubec), na protější straně Merkur (křídlená čapka, caduceus) a ženské božstvo. Uprostřed v pozadí nalevo Herkules (kyj, lví kůže) a na zemi sedící Pluto (dvojzubec), vedle něj Kerberos. Nalevo v horním rohu ruina antické stavby s ženkou sochou v nice., Kaufmann 1988#, I.11., and K obrazu existuje kresba (Wien, Albertina inv. n. 3315). Výjev je interpretován jako zrození Minervy, ale ve Stuttgartu (Stuttgart, Shromáždění bohů 1) je obdobná kresba od stejného autora s nápisem: "Diese Figur wie Jupiter die Veniren veralsst und Minervam liebet mit verwunderung aller anderen heydnischen Götter is mir von Johan von Ach Kay. Mahler zu ehren gamacht worde." Z nápisu jednoznačně vyplývá, že se jedná o alegorické zobrazení v němž jde o konflikt mezi Venuší a Minervou (Prag um 1600, I, s. 329).
Olejomalba na mědi (63 x 47, 5 cm): nahá Psýché v okně vztahuje ruku k odlétajícímu Amorovi (luk, toulec). Okno nevede do místnosti, ale do lodžie otevřené na druhé straně sloupořadím, uvnitř je socha objímající se dvojice. I vnější výzdoba fasády stavbu charakterizuje jako palác všemocné lásky: nad oknem je spoutaný Jupiter a Neptun, v nice napravo spoutaný Herkules, pod ním Herkules a Omfalé. Na římse pod oknem nalevo Amor Lethaeus hasící vodou pochodeň a na pravo zápasící Eros a Anteros. and Kaufmann 1988#, 20.69.
V přízemí jižní strany budovy, pod úrovní horního terénu zámku s galeriemi, šest místností s umělými jeskyněmi s vodními hříčkami, kašnami a nástěnnými malbami. Kašna se sousoším. Na vrcholu okřídlená mořská obluda s otevřenou tlamou, pod ní velká mušle, po jejíchž stranách dvojice putti. Pod mušlí orel, pod orlem skaliska s vytékající vodou, po stranách kašny dvě figury. Vlevo Herkules bojující s nemejským lvem, vpravo Herkules bojující s Hydrou., Poche 1980#, 78-80., and Vlček 2001#, 413.
Fasáda s chiaroskurovou výzdobou: zleva v prvním patře mezi třetím a čtvrtým oknem Herakules bojující s hydrou. Za výjevem architektura města, patrně Řím., Hilmera 1953#, s. 21-22., and Poche 1982#, s. 519-520.
Socha Herkula (kyj) bojujícího s Hydrou stojí na podstavci ve vodní nádrži kašny., Vlček 1999#, 261-264., and Patrně se jedná o kopii původní plastiky, autor dosud nebyl určen.
Nástěnná malba: socha stojící ve výklenku s naznačeným stromem. Na podstavci leží kyj a stojí sousoší představující Herkula (na hlavě lví kůže) zdvíhajícího od země Antaia., Poche, Preiss 1973#, 58-60, 164-165, obr. 43-46., and Vlček 1999#, 445-448.