Studie podává kritický přehled vývoje československého právního diskursu nad spoluvlastnickým předkupním právem (zákonným předkupním právem spoluvlastníků) od počátku 50. let XX. stol. do současnosti, vztahující se k po delší čas diskutované otázce, zdali také bezplatné převody spoluvlastnického podílu mohou být podřazeny uvedenému spoluvlastnickému předkupnímu právu. Spoluvlastnické předkupní
právo má své kořeny ve starším právu ssutí (retraktu), avšak jeho moderní znovuzrození v českém právním řádu je spojeno se švýcarským Civilním zákoníkem (ZGB) z roku 1912. Jeho vlivem došlo postupně kvelké vlně znovuoživení tohoto institutu napříč Evropou: počínaje Tureckem,Lichtenštejnskem a Ruskem, později se rozšířivší do Československa,Maďarska, Jugoslávie, Bulharska, Norska, Německé demokratické republiky, Litvy, Estonska a jiných zemí. Článek se rovněž zaměřuje na argumentační strategie českých odpůrců institutu, včetně jejich zjednodušujícího nálepkování institutu coby „socialistického“, navzdory
jeho dlouhé historii a přestože představuje stabilní součást právního řádu zemí jako Švýcarsko, Španělsko či Norsko, jakož i navzdory skutečnosti, že ještě mnohem více dalších zemí užívá institut pro některé zvláštní právní vztahy (např. v oblasti zemědělského vlastnictví).Převážně technická otázka po vhodnosti či nevhodnosti institutu a jeho případně možného právního tvaru či variet byla v rámci českého odborného diskursu znesnadňována a narušována vnášením vágních ideologických tvrzení. Článek se kloní k názoru, že spoluvlastnické zákonné předkupní právo může být významným prvkem, zvyšujícím právní jistotu spoluvlastníků.
Mimo jiné jím dochází k vyvažování některých negativních stránek spoluvlastnictví.Postavení spoluvlastníka je stabilnější a právně jistější, což činí spoluvlastnění atraktivnějším zvláště pro malé spoluvlastníky. Z této příčiny článek stručně kritizuje nový zdejší OZ a jím přivozené změny, dalekosáhle omezující tento právní institut a podržující jej v omezené míře pouze pro některé zvláštní právní poměry. and This paper gives a critical overview of the evolution of the Czech and Czechoslovak legal discourse on the legal institute of the statutory pre-emptive rights of co-owners since the 1950s, especially in relation to the long-disputed question as to whether the unpaid property transfers
(gifts) shall be subordinated under this pre-emption. This statutory pre-emptive right has its roots in the older right of retract, but its modern re-emergence in the Czech legal order is connected with the modern Swiss Civil Code of 1907 (1912). Its influence has started a great wave of the revival of
this institute across Europe: starting with Russia, Liechtenstein and Turkey, and later spreading to Czechoslovakia,Hungary,Yugoslavia, Bulgaria,Norway, German Democratic Republic, Lithaunia, Estonia and other countries. The article also focuses on the argumentation strategies of Czech
adversaries of this legal institute, including the simplifiing tactics of labelling it as “socialist” despite of its long history and despite of the fact, that it represents a stable component of the law in countries such as Spain, Switzerland and Norway, and that many more countries are using this institute in certain special legal relationships (especially in agricultural co-ownership). The predominantly technical question of the suitability or non-suitability of this legal institute in its many forms has been largely undermined by the introduction of vague ideological assertions into the scholarly debate in the Czech Republic. The article argues that the statutory pre-emptive rights of co-owners might play an important role in increasing legal certainty of co-owners and, by this, in counterbalancing someof more negative aspects of co-ownership and making it more stable and attractive for small co-owners. For this reason, the paper criticises the new Czech Civil Code and its changes, liquidating this legal institute and retaining it only for two special legal relationships.
Autor se v tomto článku upozorňuje na problémy související s transplantacemi, současnými zásadami, které provázejí transplantační operace, a některými úskalími právní úpravy. Kromě právní analýzy je řešena i etická analýza tohoto palčivého problému. V textu se tak autor zabývá zejména lidskou důstojností, rovností, autonomií vůle, spravedlností a právem na život a na zdraví a jejich interpretačním rámcem v kontextu s transplantacemi. V závěru poukazuje článek na filosofickou problematičnost stanovení kritéria pro určení smrti, což dopadá na současnou transplantační praxi. and Author in this article deals with issues related with organ transplantation and current leading principles in transplant laws and ethics. In this paper author analyzes issues of human dignity, equity, justice, autonomy, right to life and right to health and their context in transplant ethics. Finally this article shows some philosophical issues concerning the correct definition and standard for human death and closely connected questions with organ transplantation.
Článek je odpovědí prof. Munzarové, jež kritizovala mou obhajobu sebevraždy za asistence lékaře. Článek upozorňuje na nedostatky v replice prof. Munzarové, jež plynou z autorčina podceňování normativní teorie. Mezi tyto nedostatky patří: přehlížení argumentů oponenta; zpochybňování morálního kreditu nositelů konkurenční teorie (utilitarismu) namísto její kritické analýzy; nevyjasněná vlastní teoretická východiska (lavírování mezi paternalismem a autonomií, vydávání „principu dvojího účinku“ za stanovisko zdravého rozumu); nepřesvědčivá verze „argumentu kluzkého svahu“ (ignorování diametrálních rozdílů mezi současnými požadavky některých pacientů na asistovanou smrt a nacistickým programem nedobrovolné eutanazie)., The article is an answer to prof. Munzarová who criticised my defence of physician‑assisted suicide. The article points to shortcomings in the reply of prof. Munzarová which flow from the author’s underestimation of normative theory. Among these shortcomings are the ignoring of the arguments of her opponent; her calling into question the moral credit of the proponents of the competing theory (utilitarianism) rather than a critical analysis; unclear theoretical principles (a switching between paternalism and autonomy, the presentation of the “principle of double-effect” as the standpoint of common sense); an unconvincing version of the “argument of the slippery slope” (ignoring the diametrical differences between the contemporary demand of some patients for assisted death and the Nazi programme of involuntary euthanasia)., and Tomáš Hříbek.