Obraz (olej na plátně, 148, 5 x 199 cm). Zajatá Timoklea je přiváděna k Alexandrovi., Poche 1977#, s. 85., Kotalík 1982#, s. 108, č. k. 100., and Obraz původně v Žinkovech, zhotoven patrně pro hr. Františka Josefa z Vrtby. Námět podle Plutarchos, XXXIII, 12. Alexandr dává milost ženě, která zabila jeho důstojníka za to, že plenil Théby a znásilnil jí. Alexandr okouzlen její krásou ji propouští. Antické prvky: oděv Alexandra a jeho důstojníků (pitoreskní jsou však orientální kostými ostatních), Brandl tehdy klasicistní názor. Timoklea z Théb byla někdy zobrazována v kontextu ctností, jako statečnost a nebojácnost.
Starý palác, zelená světnice: devět hrdinů židovské antické a křesťanské minulosti. Juda Makabejský, David a Josue, Alexandr, Hektor a Julius Caesar, Artuš, Karel Veliký, Godefroy z Bouillonu. Dále turnaj, Samson a Dalila, Zahrada lásky, hrad., Poche 1982#, s. 453., Homolka 1978#, s. 278., and Jedna z prvních monumentálních maleb inspirovaných antickou historií a mytologií v umění českých zemí. Jedno z prvních zobrazení žánrových výjevů, hradu a krajiny.
Kuřácký salon, tapiserie - Setkání perského krále Darea s Alexandrem Velikým., Blažková 1962#, 28-30., and Jeden kus ze série Alexandrových bitev. Série byla tkána v Bruselu (kartony Charles Le Brun).
Olej na plátně (114 x 156 cm): prostovlasý Alexandr Veliký (antická zbroj, nárameníky ve tvaru lvích hlav) před Ammónovým knězem (vousy, plášť přes hlavu) se zapálenou kadidelnicí na řetězu. Kněze Alexandrovi představuje vedle stojící voják v přilbě s chocholem. Za knězem troubící muž v turbanu, Za Alexandrem voják, nad ním socha sfingy na podstavci., Togner 1999#, s. 84, č. 51., and Obraz se dostal do kroměřížské sbírky patrně ve druhé polovině 18. století. Alexandr je charakterizovaný ve shodě s antickou tradicí dlouhými vlasy sčesanými dozadu a patetickým pohledem upřeným vzhůru. Kněz Alexandrovi prokazuje božskou úctu, ve shodě s líčením Plútarchovým (Plut. 31, 27). V ilustrovaném vydání francouzského překladu historie Alexandra Velikého od Curtia Rufa (Curtius 1696) je podobný výjev, který mohl posloužit jako inspirace pro Bonitův obraz. Pod ilustrací je latinský nápis "Alexandr je knězem nazván synem Jupitera Ammóna."
Obraz nad krbem: Alexandr Veliký, Apelles a Kampaspé. and Ilustrace anekdoty o nejslavnějším řeckém malíři Apellovi a Kampaspé (nebo Pankasté: Ael. VH 12.34), která byla známá z Pliniových Kapitol o přírodě.
Nástropní freska. Figurální scéna nad schodištěm terasy před kulisou paláce. Pod rozevlátou drapérií na levé straně scény je zobrazen trůn, na něm sedí mladý bezvousý panovník s korunou na hlavě (Alexandr), kolem něho dvořané. Před trůnem skupina mužských a ženských postav, starší klečící žena s hlavou zahalenou závojem, na něm koruna (Sisygambis), po její pravici mladík (Ochus ?), zcela vlevo na schodech klečí dvě princezny a královna s korunou na hlavě (Barsyne/Statira, Driperis, Statira). Kolem další vojáci a služebnictvo, v popředí žena se psem na vodítku, na jehož obojku je signatura malíře, druhý pes stojí na schodech. Zcela vlevo na balustrádě zábradlí terasy sedí voják (Fáma ?) s trubkou., Kudělka 1966#, 466–467., and Freska je interpretována jako Coriolanus před Římem (Chadraba 1979), nebo jako Dáreovova rodina před Alexandrem (Uhlíř 2002). Námětem je bezesporu šlechetnost Alexandra Velikého, malíř totiž doslova kopíruje části maleb Pietra da Cortona v Palazzo Pitti, Florencie. Malby byly vydány v grafické podobě tiskem De Rossim (několikrát, circa 1677-1693). Autor v olomoucké fresce sloučil předlohy zobrazující dva zcela rozdílné hrdiny z antických dějin, vojevůdce Alexandra Velikého (356-323 př. Kr) a zakladatele Perské říše Cyra Velikého (zemř. 529 př. Kr.), původně zobrazené v samostatných výjevech ve Venušině sále v Palazzo Pitti. Tepper pro zobrazení Alexandra převzal kompozici sedícího Cyra s jeho druhy, zatímco postavy příslušníků Dáreovy rodiny ponechal téměř bez změn. Oba zmínění hrdinové zastupují Řeky a Peršany a postava s trubkou před trůnem panovníka je připomínkou věhlasného hrdiny. Záměrem objednavatele fresky tedy patrně bylo zobrazení konfrontace Alexandra Velikého s rodinou perského vládce Darea po bitvě u Issu (333 př. Kr.), při níž prokázal svou velkorysost.
Diogenés s pláštěm omotaným okolo spodní poloviny těla sedí pohodlně opřen na kameni pod stromem, pravou nohu přehozenou přes levou a ruce založené přes prsa, nedívá se na Alexandra, ale na zem (na jeho stín ?). Před ním stojí rozkročený Alexandr v antické zbroji (korintská přilba s chocholem, plášť upevněný na levém rameni), v pravé ruce před sebou drží kopí. Velké stromy napravo a nalevo, v pozadí Alexandrovi vojáci, za nimi stromy., Bažant 2006#., and Podle anekdoty známé z Plútarcha, vojevůdce za svého pobytu v Korintu doufal, že mu přijde vzdát čest i slavný filosof Diogenés. Když nepřicházel, Alexandr se za ním vypravil sám. Diogenés však zůstal sedět a když se Alexandr zeptal, co pro něj může jako pán světa udělat, řekl, aby ustoupil ze slunce. Zatímco první výjev Alexandra oslavuje v roli rozhodného vládce, druhý a třetí jej představují jako mudrce a filosofa. V šestnáctém století bylo všeobecně známo, že když vojevůdce od Diogena odcházel, prohlásil: "Kdybych nebyl Alexandrem, byl bych Diogenem."
Alexandr v antické zbroji (korintská přilba s chocholem, plášť připevněný na pravém rameni) roztíná šavlí uzel na oji, kterou drží gordický muž klečící před ním. Klečící muž má na sobě košili s vyhrnutými rukávy a plášť připevněný na levém rameni. Za Alexandrem jsou vidět další dva muži, za gordickým mužem další čtyři obyvatelé tohoto města. Palma nalevo, strom napravo., Bažant 2006#., and Napravo od Herkula se sloupy začíná série výjevů s Alexandrem, a to reliéfem zobrazujícím vojevůdce roztínajícího gordický uzel, jehož rozvázání mělo podle proroctví ohlásit příchod vládce celé Asie. Umístění tohoto výjevu vedle Herkula se sloupy mohlo naznačit, že gordický uzel není na Belvedéru zobrazen jenom v rámci Alexandrovy legendy, ale i jako součást Ferdinandovy osobní historie. Vedle výjevu poukazujícího na imperiální devizu Karla V. je totiž zobrazen výjev odkazující na devizu Ferdinandova děda, španělského krále Ferdinanda, na jehož dvoře byl vychován. Španělský král znak gordického uzlu přijal jako předzvěst dobytí Andalusie a později i severní Afriky, čímž by byla pro křesťany znovu otevřena cesta ke Kristovu hrobu v Palestině. Zatímco Herkulovy sloupy ukazovaly západní, atlantickou dimenzi habsburské říše, gordický uzel zdůrazňoval podobně jako Iásonův mýtus její dimenzi východní, jež byla o to důležitější, že právě tam se nalézal Boží hrob.
Alexandr v antické zbroji (korintská přilba s chocholem, plášť připevněný na levém rameni) zdvihá pravici k ženám a levicí ukazuje na poklad na zemi. Ženy Dareiovy, patrně manželka a dvě dcery (složité účesy, šaty s šálem), stojí před Alexandrem se skloněnou hlavou. U pokladu v otevřeném vaku (konvice, nádoba s víkem, amfora a opěradlo židle ? ve formě zvířecí hlavy) klečí dva muži, přední v tunice s vyhrnutými rukávy s oběma rukama dopředu nataženýma. Za ženami jsou Alexandrovi vojáci, přední má na hlavě lví kůži (Leonnatos ?). Nalevo velký strom, na němž je připevněná draperie, jejíž druhý konec je uvázaný na kmeni stromu napravo., Bažant 2006#., and Další výjevy s Alexandrem jsou na třetím a čtvrtém sloupovém soklu západního průčelí, okolo nichž vedla původní cesta k vchodům do budovy, a i vnitřní uspořádání reliéfů s tímto hrdinou naznačuje, jak mají být vykládány. Na druhém výjevu jsou zobrazeny ženy přemoženého perského krále. Podle Plútarcha, Alexandr nejen ušetřil matku, manželku a dvě neprovdané dcery poraženého perského krále, ale nabídl jim, že si mohou z válečné kořisti vybrat, cokoliv chtějí. V Praze je výjev situován do starověku zbrojí Alexandrových vojáků (první z nich, patrně Leonnatos zmiňovaný Plútarchem, má navíc na hlavě lví kůži) a antickými tvary nádob z válečné kořisti, které Alexandr velkoryse vrací zajatým ženám poraženého krále. Antikizující je také závěs přehozený mezi stromy, který se často vyskytuje na antických římských reliéfech, kde je však zpravidla používán jako prostředek sloužící k vymezení posvátného okrsku. Vedle této ilustrace Alexandrovy šlechetnosti je na třetím balustrádovém pilíři zobrazen putto s ptačím hnízdem, který může mít humorný vztah k předchozímu výjevu. Putto tu mohl představovat Alexandra chránícího ptáčata, ženy Dareiovy.
Rohové sokly sloupů zdobí Herkulovy činy, takže celá stavba spočívá na hrdinově ctnosti a nepřemožitelné síle. Na severu, západě i východě zdobí rohové sokly sloupů Herkulovy činy. Série těchto výjevů začíná na západním rohu severního průčelí, kde je zobrazen první Herkulových činů, a pokračuje nalevo i napravo od původní vchodové arkády. Směrem nalevo následoval Herkulův druhý čin, sedmý hrdinův úkol, rámuje jižní arkády na východě. Napravo od původní vchodové arkády, na severním průčelí, pokračovala série činy, které hrdina vykonal během desáté výpravy. Na západním konci jižního průčelí zobrazen Herkulův jedenáctý čin. Mýtické příběhy na soklech severního průčelí evokují antickou historii a jsou uspořádány ve správném chronologickém i topografickém pořadí. Série začíná na východě evokací trojské války a pokračuje patrně Aeneem a Latinem, tedy počátkem evropská historie Trójanů. Další dva reliéfy byly inspirovány královským a republikánským Římem. Výjevy na soklech západního průčelí evokují legendu o Alexandrovi, Vergiliovu Aeneidu a olympská božstva. Výjevy na soklech sloupů jižního a východního průčelí ilustrují Zlatý věk prostřednictvím obrázků ze života faunů a faunek., Bažant 2006#., and Výjevy na soklech sloupů byly všechny inspirovány antickou mytologií a připodobňují Ferdinanda k antickým hrdinům. Na soklech sloupů jižní a východní fasády dominují fauni evokující Zlatý věk, kdy lidé žili v harmonii s přírodou a bez válek. Byla to doba vznešená a jednoduchá, protože lidé měli všeho hojnost, aniž by k tomu potřebovali techniku a civilizaci. I společenský řád byl zachováván, aniž by bylo zapotřebí zákonů. Právě to je patrně zobrazeno na soklech sloupů nejen na jižní, ale i na východní straně Belvedéru, která byla obrácena ven z města, do neobydlené přírody za městskými hradbami. Na těchto reliéfech vidíme lidské bytosti žijící v harmonii s fauny, nymfami a kentaury, jak si lehce opatřují živobytí, baví se hudbou a tancem či se radují se svými dětmi. Na opačných stranách, na západě a na severu, je slaven Ianus a hrdinové, přinášející svými činy civilizaci a řád. Když začneme prohlídku pražského Belvedéru od vstupní arkády západního průčelí, uvidíme nejprve odkaz na předpověď velkolepé budoucnosti Říma, která vyvrcholí v posledním Jupiterově Zlatém věku doby Ferdinandovy, zatímco na jižní a východní straně návštěvník nalezne narážky na dávnou minulost a první Zlatý věk doby Saturnovy. Na sever byl kozonohý člověk uveden Dürerem, který se s ním setkal v Itálii v letech 1495--96. Severští satyři jsou však jiní než jejich italské vzory. Polozvířecí forma u nich není chápána jako projev zvířecích instinktů, ale jako důsledek větší blízkosti k přírodě. Jsou proto nevinnější než lidé, které civilizace zkazila. Tento výrazný posun byl důsledkem toho, že v záalpské Evropě byl faun identifikován s "divým mužem", který byl již v patnáctém století transformován v idealizovaného primitivního člověka. Severský faun žije v lůně přírody, daleko od světských pokušení a věnuje se hudbě a rodině, přičemž tyto výjevy z rodinného života faunů byly evidentně modelovány podle svaté rodiny.